Branná povinnost a jiné drakonické daně

Mises.cz: 13. dubna 2015, Lucie Strachonova Wisco, komentářů: 0

[Na mises.org napsal Ryan McMaken]

Branná povinnost (tj. „odvod”) byla ve Spojených státech zrušena před více než 40 lety, ale mimo Severní Ameriku a západní Evropu je nadále velmi rozšířená. Nedávno se mezinárodním tématem stala branná povinnost na Ukrajině poté, co tamní vláda odvody znovu zavedla, což se setkalo se značným odporem v mnoha částech země.

Povinná vojenská služba není v této oblasti nic neobvyklého - i Rusko má vojenské odvody - ale nedávný odpor na Ukrajině upozornil na fakt, že branná povinnost je v zásadě neslučitelná se sebemenším respektem k soukromému vlastnictví.

Branná povinnost jako stoprocentní daň

„Branná povinnost je otroctví,” napsal Murray Rothbard v roce 1973, a zatímco dočasná branná povinnost je zjevně menší zlo - za předpokladu, že ji člověk přežije - než většina jiných forem otroctví, pořád je to téměř stoprocentní daň z lidské činnosti. Pokud se někdo pokusí uniknout tomuto vězení pod širým nebem, v mnoha případech čelí trestu odnětí svobody nebo dokonce popravě.

Odvody jsou v mnoha zemích populární, protože pro stát je to jednoduchý způsob, jak přímo vytěžit prostředky z řad obyvatelstva. Stejně jako běžné daně ždímají úspory, produktivitu a pracovní sílu obyčejných lidí, branná povinnost ždímá v podstatě veškeré pracovní úsilí odvedenců. Ve většině případů padá břemeno nepřiměřeně na mladé muže, kteří tak riskují ještě daleko větší daňovou zátěž, pokud budou při výkonu služby zabiti nebo utrpí zranění s trvalými následky. Při troše štěstí odvedenec konflikt přežije a zbytek svého života může strávit znetvořený, bez zraku či končetin. Možná se navždy zoškliví opačnému pohlaví. Takové náklady uvalené na odvedence jsou formou celoživotního zdanění.

Pro šťastlivce, kteří uniknou tomuto osudu, končí období otroctví po určité době, ale jediná svoboda, které bude odvedenec po tuto dobu požívat, je ta, kterou mu zaručí jeho věznitelé. Rothbard celou situaci vysvětluje takto:

...kdykoli si federální vláda zamane, veřejné orgány se mohou odvedence zmocnit a povolat ho do ozbrojených sil. Pak už jeho tělo a vůle nejsou jeho vlastní, nýbrž podléhají vládnímu diktátu; odvedenec musí zabíjet a riskovat svůj vlastní život, pokud mu tak bude nařízeno veřejnými orgány. Co jiného než odvod je nedobrovolným otroctvím?

Není překvapením, že vždy a všude, kde jsou odvody zavedeny, existují ti, kteří se jim snaží vyhnout, a veřejné orgány podnikají všemožné kroky k dopadení těchto tzv. „odpíračů vojenské služby” v rámci svých vládních zátahů. Ukrajinská vláda byla velice aktivní ve snaze potrestat ty, kteří se pokusili uniknout této stoprocentní dani, a nezastavila se dokonce ani před uvězněním těch, kteří proti ní vystoupili. Deník Guardian uvádí:

Ruslan Kotsaba zveřejnil video adresované ukrajinskému prezidentovi Petru Porošenkovi, ve kterém uvedl, že by raději šel na pět let do vězení za vyhýbání se branné povinnosti, než bojoval proti proruským rebelům na východě země. Poté co byl zatčen, nyní čelí patnáctiletému vězení za vlastizradu a maření armádního výkonu…

Ukrajinští muži ve věku 25 až 60 let jsou způsobilí k branné povinnosti. Vláda jich povolala 75 tisíc, z toho 60 procent nastoupí k výkonu služby…

Vládní nařízení omezí cesty do zahraničí pro ty, kteří mobilizaci podléhají. To znamená, že lidé mohou být zatčeni při kontrolách na hranicích a ti, kdo se vyhýbají odvodu, budou čelit trestu odnětí svobody v rozmezí 5 let.

Podobné situace nalezneme v různé míře kdekoli, kde je branná povinnost zavedena, s ještě tvrdšími tresty v době války.

Vykoupení se z otroctví

Státy už dlouho uznávají základní podstatu branné povinnosti jako jistou formu zdanění. Např. ve Švýcarsku mladí muži nezpůsobilí vykonávat vojenskou službu musí po stanovenou dobu platit dodatečnou daň náhradou za vojenskou službu.

V jiných zemích, např. ve Spojených státech, kde státní a místní branná povinnost existovala už před občanskou válkou, se ti, kteří měli finanční prostředky, mohli vykoupit z vojenské služby zaplacením různých dodatečných daní nebo platbou za „náhradníky”.

Navíc ty státy, které jsou schopny trvale a spolehlivě vybírat finanční prostředky od všech občanů, se k branné povinnosti nemusejí uchýlit. Ve Spojených státech, kde rezervní zásoby dolaru dovolují státu nekonečně zvyšovat vojenské výdaje skrz monetizaci dluhu, není branné povinnosti třeba. V tomto případě může stát neustále financovat propagandistické kampaně k náboru dobrovolníků, vyplácet platy žoldnéřům a podporovat projekty, díky nimž jsou lidé nahrazeni hmotným kapitálem, jako v případě dronů a jiných na dálku řízených operací.

Tam, kde má státní aparát daleko menší finanční nezávislost, jako např. v Rusku a na Ukrajině, se musí vlády spolehnout na přímou konfiskaci veškeré produktivní kapacity jednotlivce po dobu několika let. Ve skutečnosti je branná povinnost často známkou toho, že se vláda snaží vést válku s pomocí levné pracovní síly. V některých případech je také politicky jednodušší uvalit stoprocentní daň branné povinnosti na relativně malou menšinu (mladé muže) než na větší část produktivní veřejnosti platící daně.

Propaganda

Většina států se naštěstí může spolehnout na nacionalistickou ideologii, jež většinu lidí přiměje k souhlasu s brannou povinností emocionálním vydíráním a vyvoláním pocitu viny. Státy samotné nacionalismus přirozeně podporují propagandistickými kampaněmi a tvrzením, že každý jedinec má povinnost vůči své vládě a že jí tuto službu dluží. Tato povinnost je samozřejmě odvedencem placena navíc ke všem daním, které doposud zaplatil nebo které zaplatí v budoucnu, jestliže brannou povinnost přežije a vrátí se k normálnímu životu. Fakticky nikde v moderním světě není vojenská branná povinnost náhradou za budoucí odvedené daně.

Argumenty použité v případě branné povinnosti se jen málo liší od těch, které tlačí občany do placení daní vyvoláním pocitu viny nebo studu. Jak uvádělo propagandistické video na podporu daně z příjmu z roku 1943, daně by měl člověk platit „s potěšením a ctí”. Krom toho zvyšování daní se vždy svádí na válečné výdaje: „Díky Hitlerovi a Hirohitovi jsou daně vyšší než kdy předtím.” Jinými slovy, pokud člověk s potěšením neplatí daň z příjmu, podporuje Hirohita a Hitlera.

Branná povinnost není to samé co vojenská obrana

Záležitost branné povinnosti je nezávislá na otázce vojenské obrany. Zastánci povinné vojenské služby se často snaží tyto dvě věci hodit do jednoho pytle, ale jak poukázal J. R. Hummel, Spojené státy se v národní obraně od 20. let 18. století až do občanské války spoléhaly výhradně na semiprivátní domobrany, a to i v době, kdy nájezdy indiánských kmenů byly skutečnou hrozbou v západních státech. Hummel upozorňuje, že to byly právě soukromé domobrany, které tvořily nejefektivnější vojenské složky s daleko většími úspěchy než skupiny odvedenců. Což není až tak překvapivé, jelikož dobrovolná armáda přirozeně zahrnuje ty jedince, kteří si vojenskou službu sami vybrali a těží tak z dobrovolné dělby práce.

Pokud vláda není schopna přilákat dostatečný počet vojenských dobrovolníků, pokud se odvedenci snaží uniknout ze země a občané se zdráhají platit daně, mělo by to být pro každého jasným znamením, že alespoň z pohledu průměrného člověka má zahraniční politika vlády mnoho co dohánět.