Brexit a Lügenpresse

Mises.cz: 22. června 2016, Tomáš Macháček, komentářů: 5

Byla nebyla jedna veliká socialistická říše se zbankrotovaným hospodářstvím, plná vnitřních sporů a nedůvěry mezi členskými národy, která se po vystoupení jednoho statečného národa sesypala během několika měsíců. 

Že jde o EU a já předbíhám? Ale kdeže! Tím národem byli Litevci a tou socialistickou říší Sovětský svaz. Ale chápu, že jste se spletli. Těch podobností mezi EU a SSSR není zrovna málo. Jiná je jen míra socialismu. Zatím.

Národem, který měl tu čest oficiálně odpískat celou tu sovětskou obludnost, byli Litevci. V případě EU to možná již brzy budou Britové (nebo spíše Angličané, Velšané a Irové, jak si brzy povíme). Dne 23. června totiž Velkou Británii čeká dlouho vyhlížené referendum.

Pravda, reakce většiny politiků je více než předvídatelná, ale i tak je to navýsost vzrušující podívaná. Odhady jsou zatím vyrovnané, tudíž je zde i šance, že Británie skutečně z EU odejde. To by zvedlo stavidla britské i evropské politiky. Ale zkusme se na to podívat tak nějak postupně.

Přestože u dávných předchůdců EU stáli i docela liberální politici, už tenkrát byly některé ty myšlenky (a z nich plynoucí smlouvy) chybné a vedoucí k stále většímu socialismu. A když štafetu převzala plně socialistická (hlavně francouzská a německá) vládnoucí třída, bylo na pořádný průšvih zaděláno. Britové celkem fandili obchodu s Evropou, ale jinak hleděli na celý projekt spíše s nedůvěrou a obavami. Mimo jiné i z levicového hlediska (labouristé měli za to, že by EHS mohla ohrozit experimenty v tzv. „průmyslové politice“), což dodnes ovlivňuje malou část britské levice, jak si brzy řekneme. EU a její předchůdci byli ale delší dobu spíše pro smích, než aby se vážně uvažovalo o vystoupení. To se postupně měnilo. Podepsání Maastrichtské smlouvy bylo impulsem k založení UKIP, strany, pro kterou je EU nepřítel číslo jedna.

Odpor vůči EU rostl postupně. Tradičním tématem byla suverenita. A ta se stále zmenšuje ve prospěch EU. Dalším dlouhodobým tématem byly náklady na členství a ty stále rostou (což začalo bolet obzvláště v době krize). Pak tu byly skupiny, kterých se přímo dotýká členství v EU. Třeba takoví rybáři, kterým Španělé už přes dvacet let luxují revíry. No a poslední generaci se řeší to, co řeší celý Západ – masivní přistěhovalectví, které mění charakter celé země, aniž by se usedlíků někdo obtěžoval zeptat. 

Těch důvodů je samozřejmě ještě víc (jako například bezpečnost – teroristé či násilníci z Rotherhamu přidali k protiimigračním náladám, k odporu proti politické korektnosti a rozmazlování kriminálníků – to vše je spojováno s EU. Obzvláště nyní s probíhající migrační krizí.), ale migrace je zřejmě důvod nejsilnější. A to vše na pozadí pomalu upadajícího politického systému. 

Britská politika je, alespoň z hlediska stran, celkem vzato neměnná. Labouristé na scéně straší již od roku 1900, Liberální strana od roku 1859 (byť nyní ve velmi znetvořené podobě) a Toryové jsou staří jako politika sama (či ve své moderní podobě existují od roku 1834). Jednak je to systémem first-past-the-post, který zabetonoval celou politickou scénu na dvě až tři vlivné politické strany (1), jednak voličským konzervativismem, kdy lidé volí Torye či Labouristy kvůli tomu, že je volil jejich praděda někdy po první světové válce. Volební situace se ustálila víceméně tak, že Labouristé ovládali Skotsko, část Walesu, severní Anglii a pár londýnských obvodů. Konzervativci zase vyhrávali v části Walesu a většině Anglie, obzvláště na jihovýchodě v tzv. „Home Counties“, prosperujících oblastech okolo Londýna. Větší volební tanečky se odehrávaly hlavně v Midlands.

Také už i v Británii se projevuje znechucení s hlavními stranami. Zatím se to projevovalo hlavně volením Liberálních demokratů. Ti se dlouho na žádné vládě nepodíleli, tak byli pro dost voličů takovou únikovou volbou. V roce 2010 se ale stali součástí koalice, ukázali, co jsou zač, a v příštích volbách dostali brutální nakládačku.

Cameronovi Konzervativci vyhráli volby víceméně jen díky rozkladu Labouristů, kteří přišli kvůli skotským nacionalistům o velkou část voličů ve Skotsku, a díky slibu o uspořádání referenda o vystoupení z EU.

Toto všechno zmiňuju, protože šance o vystoupení z EU a formování následné politiky (a přiznejme si, že ne/úspěch opuštění EU se bude posuzovat převážně podle následně přijaté domácí politiky) záleží na stranické, ale i národnostní příslušnosti.

Skotsko bylo vždy trochu specifické. Dae ye ken whit a mean? Konzervativci jsou už nějakou dobu rádi, když uhrají jedno křeslo. Donedávna zde Labouristé rýžovali hlasy. V posledních volbách je ale SNP vypráskala téměř ze všech obvodů a dočkali se osudu svých konzervativních soupeřů.

Skotský nacionalismus, stejně jako velšský, je levicově orientovaný. Konkrétně ve stylu zelených, „skandinávského modelu“ atd. Též jsou „proevropští“, tedy po vystoupení z Británie by rádi (znovu) vstoupili do EU. Sice je to logika jako noha, zbavit se jha Londýna a strčit hlavu do bruselské oprátky, ale co čekat od socialistů, že? Další logický fail ježibaby Nicoly Sturgeon a její levicové bandy je odpor vůči Brexitu. Poněvadž vystoupení z EU by v podstatě okamžitě vyvolalo další referendum o nezávislosti Skotska a posílilo zastánce skotské nezávislosti. Zdá se, že cíle mezinárodního socialismu stojí nad cílem nezávislého Skotska.

Velšská národní strana (Plaid Cymru) existuje a má ve velšském parlamentu slušné zastoupení a s tradičními Labouristy a Konzervativci hrají prim. Poslední volby ale velmi slušně posílil UKIP. Na rozdíl od Skotska, kde má jen minimální zastoupení, poněvadž je vnímán tak trochu jako anglická strana. Samostatný Wales je ale na rozdíl od samostatného Skotska zatím pouze velmi teoretická představa.

V Severním Irsku budou rozhodovat hlavně pravicoví Unionisté (pro odchod) a levicoví Sinn Féin a SDLP (pro EU), Zde se straší hlavně tím, že dojde k úpadku obchodu se sousedním Irskem.

To anglický nacionalismus (a do jisté míry i irský) je pravicově orientovaný. Usiluje o nižší výdaje i daně, vlastní anglický parlament (když už ho mají všechny ostatní země UK), který by rozhodoval jen o anglických záležitostech, suverenitu a je nepřátelský k EU. Dlouho existoval spíše v populární, než politické podobě. (2) I když existovaly strany na něj přímo cílené, tak nikdy nedokázaly zaujmout jeho ducha. To se víceméně podařilo až UKIP – straně, která je sice zaměřena na celou Británii, ale na rovinu skóruje hlavně v Anglii, slušně si vede i ve Walesu, ale v Sev. Irsku (díky existenci vlastních stran) a hlavně Skotsku je stále okrajovou stranou.

Takže z hlediska národů to vypadá, že pro samostatnost budou hlasovat hlavně Angličané, možná i Velšané. Zato Skotové a severní Irové budou spíše pro setrvání ve Čtvrté říši.

Teď ke stranickým tanečkům. Za vystoupení z EU stojí jen jedna strana – UKIP. Ostatní jsou buď pro setrvání, nebo trpí lehčí či těžší formou volební schizofrenie.

Strany jen pro straníky, chceme marxisty a ne rolníky!

Toryové jsou rozděleni víceméně na dvě poloviny. Jedna se chce lísat k Bruselu, a je to „shodou náhod“ ta více protitržní část, zatímco protržní a libertariánštější část stále silněji protlačuje odchod. Konzervativci jako celek mají už jen protržní rétoriku, jinak statečně zvyšují moc státu. Je tam ale menší, avšak potencionálně nepostradatelné protržní křídlo, které se zatím dařilo držet od politického kormidla dál. Sice nevěřím, že by mohli Konzervativci hned tak zaniknout, protože to jsou takoví političtí švábi a nejspíš by přežili i výbuch H bomby, ale mohla by se opakovat historie a ono protržní křídlo by se mohlo oddělit a přidat se k UKIP a společně utvořit relativně vlivnou pravicově populistickou stranu (3), zatímco Konzervativci by takto oslabili dost, aby se nemohli sami postavit Labouristům. Cameron si tak musí dávat velký pozor, kam šlape a slib referenda byl zčásti i snahou o uchlácholení tohoto pravicového křídla vlastní strany.

Dlouhodobé zklamání Blairem a Brownem, tedy tím, že jejich politika nešla rozeznat od mainstreamových Toryů, a v neposlední řadě i volební ztráta Skotska vedly k tomu, že "seriózní" kandidát nedokázal nadchnout členy strany a londýnská marxistická kavárna si prosadila levověrného soudruha Jeremyho Corbyna. Nebudu vás teď zahrnovat vnitrostranickými hrátkami. Stačí říct, že starouš Corbyn se svým odporem k Brexitu to schytal od svých soudruhů (hlavně tedy z World Socialist Web Site, marxist.com je mnohem shovívavější), jakože hraje s těma vychcanýma reakcionářema jejich vlastní hru místo toho, aby vystoupil z imperialistických Spojených států evropských a raději usiloval o Spojené socialistické státy evropské. Takže Labouristé vyzvali své voliče, aby volili pro EU, nicméně existuje malá rebelující část členů Labour Party a početnější část jejich voličů, kteří mají plné zuby EU a v některých případech (třeba právě imigrace) i své vlastní strany.

Lib-demáci byli vždy bruselské vzledoprdelky, takže žádné překvapení. A Zelení poslechli hlas své přirozenosti a přidali se k bruselské Internacionále.

UKIP je stranou toho, co bychom mohli volně označit za pravicový populismus – tj. vystoupení z EU, nižší státní výdaje a nižší daně pro široké vrstvy obyvatelstva, decentralizace, či konec rozmazlování kriminálníků. Kromě Konzervativců, kteří už pochopili, že jejich strana není už dávno protržní, loví UKIP též ve vodách rozčarovaných příslušníků „working class“, kteří zase prokoukli důsledky politiky Labour Party, stejně jako nevoličů, či obecně rozčarovaných voličů, kteří naposled volili třeba Liberální Demokraty.

Ze stranického hlediska tedy byly karty rozdány.

Bylo zajímavé sledovat obě kampaně, i když „Remain“ kampaň byla dost předvídatelná. Domácí i mezinárodní vládnoucí třída se jala strašit, vyhrožovat, slibovat a prosit ze všech sil. Cameron a Osborne předpovídají s hrobovým tónem úpadek hospodářství, všelijaké figurky z řad centrálních bankéřů a bruselských a národních politiků předpovídají Deset ran brexitských a vůbec všeobecný svrab. I Obama přijel přemlouvat, radit a lomit rukama. Mám podezření, že ve skrytu duše je to těžký euroskeptik, protože i jemu muselo být jasné, že lepší reklamu si zastánci odchodu nemohli přát.

Vůbec celé to strašení vyznívá tak, že v pozadí Brexitu si Putin mne ruce, jako by ta impotentní organizace představovala pro Rusko nějako výzvu.

V průběhu psaní tohoto článku se stalo něco, co mnozí předpovídali – útok, který změnil veřejné mínění.

Zapal si svůj Reichstag

Blíží se polovina června, nechuť z EU roste a poprvé v anketách vedou příznivci odchodu. Bum prásk! Neuplynuly ani tři dny a je tu vražda přední labouristické političky, sluníčkářky, probruselské a imigrační fanatičky Jo Coxové.

Z prvních zpráv jsme se mohli dozvědět, že byla „cíleně popravena po zuby ozbrojeným, šíleným pravicovým extrémistou, křičícím „Britain First!“. (4)

Tak se to dověděla většina lidí a v dalších dnech to tak bylo neustále opakováno. Jenže, jak si hned povíme, byly tam jedna či dvě…no, možná i dvacet „nesrovnalostí“…neboli mediální póvl zde projektoval svoje levičácky elitářské představy a lhal, až se mu od objektivu prášilo. Stejně tak probruselské bestie si hned přihřály svou politickou polívčičku. Těmto dvěma skupinám lidského odpadu zřejmě není nic svaté a až po uši se rochní ve špíně, ze které by bylo špatně i veřejným toaletám.

Co celkem bezpečně víme, že se stalo? Co bylo hlášeno, že se stalo? A co stalo dle jiných zdrojů, než byli mediální lháři?

Jo Coxová byla zabita. Velmi pravděpodobně ji zabil Thomas Mair (alespoň na tomto se shodli snad všichni svědci). Použil při tom palné zbraně a nože. Nechápu sice, jak je vůbec možné, že něco takového měl u sebe, protože to zákon zakazuje a ten přece nikdo neporušuje, ale je to prostě tak.

A teď se dostáváme do konfliktu s oficiální pohádkou. Kolegyně Coxové uvedla, že Mair měl rozmíšku s nějakým mužem a Coxová se do toho připletla (čili nešlo o cílený útok). Dále někteří svědci dementovali zvěsti o nějakém „Britain First!“. Prý nikdo nic takového nekřičel. To nám popis sprostého podezřelého dostává trochu trhliny, že? Je sice hezké, že i takové informace zazní, ale dostane se k nim, kolik? Deset procent těch, kteří slyšeli úvodní bláboly?

Pro mě za mě, to ale mohlo všechno být pravda. Důležité je, že žumpalisté/žurnalisté vaří z vody, vědí kulový a mají jen neověřené zvěsti. Zato ale bezpečně ví, že Mair byl pro Brexit, a tudíž každý, kdo je pro Brexit je násilnický primitiv, který by rád popravoval naše progresivní sluníčka.

Oficiální kampaně byly pozastaveny, ale levičácký shitstorm vesele pokračoval, jakože „Jo Coxová byla zastřelena pro-brexitovým pravičákem a Farage si tu dovoluje říkat něco o imigrantech!“

Nebyl jsem překvapen, ale zhnusení se mi potlačit nepovedlo.

Regresivní sběř zřejmě narazila s Mairem na zlatou žílu a hodlá těžit, co to jen půjde. Tak už na pomoc přispěchali staří známí ze Southern Poverty Law Center s tím, že Mair byl ve styku s neonacisty, pak zase zaznělo, že podporoval apartheid chválící jihoafrické sdružení. Problém je, že teď mu můžou policajti do laptopu klidně nahrát fotky nahatých chlapečků, nebo foto jak klečí u Reichstagu a škrtá sirkou. Že Mairův poloviční bratr, sám míšenec, tvrdí, že Mair nikdy nebyl rasistou, nebo že se sousedé dušují, že nebyl jakkoliv politicky činný nikoho nezajímá. To, co prohlásí policie, bude prostě pravdou.

Vzhledem k načasování a k faktu, že nešlo zdaleka o první podobný případ (https://en.wikipedia.org/wiki/Anna_Lindh) se vynořila řada „konspiračních“ teorií. No, nevěřím tomu, že Elvise unesli ufouni, ale pravdou je, že leckteré konspirační teorie se po čase potvrdily (viz Operace Northwoods, Incident v Tonkinském zálivu…) a byly i horší, než se vůbec konspirátoři odvážili spekulovat. Je třeba si přiznat, že nám vládnou duševně narušení sociopaté, kteří se neštítí té nejhorší špíny, aby se dostali k/udrželi u moci.

Ale jak říkám, není to to nejdůležitější. Povšimněte si hlavně toho dvojího metru. Pár dní předtím vystřílel jeden zmetek skoro padesát lidí v Orlandu, USA, dalších více než padesát zranil a prokazatelně u toho křičel: „Allahu Akbar!“ První reakce mediální žumpy? „Islám s tím nemá nic společného, jde o náboženství míru.“ Proč i v případě Maira neplatí, že s tím „nemá Brexit nic společného, jde o mírumilovné referendum“?

Poněvadž média patří téměř výhradně do tábora „liberální“ sebranky, která by ráda ovládala vaše „posraný životy“.

Bylo ovšem zajímavé sledovat tu mentální akrobacii v případě orlandského masakru. „Liberálové“ rádi využijí homosexuálů, aby narušili životní styl heterosexuálů a tradičních rodin, ale muslimové představují mnohem zajímavější skupinu, která dokáže lépe zamávat s tou hnusnou, rasistickou, sexistickou a patriarchální západní společností. Gaypride a práva gayů jsou fajn, ale z integrace bezpočtu přivandrovalců toho víc kápne. Navíc jsou tito příslibem nekonečné křížové výpravy proti „rasismu“. Homosexuálové jsou tedy pro ně na žebříčku níž, než muslimové. Než vyrazíte na příští gaypride, tak popřemýšlejte nad tím, jestli někomu neděláte užitečné idioty.

A nemusí být všem špinavostem konec. Jak poznalo Rakousko, rozhoduje ten, kdo počítá hlasy. Pak se můžeme dočkat klidně i 150% volební účasti ve vybraných volebních obvodech. 

A nakonec se spekuluje (i v takových seriózních Financial Times) o tom, že referendum není právně závazné a celá věc se může zaseknout v parlamentu na hezkých pár let, či se dle irského vzoru může referendum opakovat, dokud se nedojde ke „správnému“ výsledku a establishment na to pak už nesáhne.

Shrnuto a podtrženo, mezinárodní vládnoucí třída je z jakéhokoliv náznaku neposlušnosti podělaná až za ušima. Brexit čistě samotný by vlastně nebyl žádnou revolucí, ale měl by silné nepřímé implikace. Kupříkladu, že bez EU nenastane konec světa. A najednou by mohlo chtít vystoupit více zemí. A najednou by se mohli do čela zemí dostat lidé, kteří se neklaní novému „liberálnímu“, politicky korektnímu, pro-muslimskému a pro-přistěhovaleckému destruktivnímu náboženství. A "progresivní" pochod k zářným zítřkům by byl tatam.

Anebo také ne. A levičácká vládnoucí třída nás dovede „jednotně v rozmanitosti“ až do hořkého konce. Dál to prostě technicky nepůjde, protože (jak by řekli jejich marxističtí bratranci) tu „existuje příliš mnoho vnitřních kontradikcí“. Poté dost možná dojde na jiné, poněkud ostřejší, prostředky komunikace. Jak to dopadne? To nikdo neví. Jisté je, že bychom neměli prodat svou kůži lacino.

(1) V tomto systému je relativně jednoduché dostat do dolní sněmovny poslance i nějaké marginální strany a dočkat se toho, že zazní jeho „hlas reprezentující i menší skupinu lidu“. Na druhou stranu mohou vzniknout i pěkné nepoměry. To byl případ britských parlamentních voleb z roku 2015. Liberálně-demokratická strana získala 2,4 milionů hlasů (7,9%), a protože se sešly relativně koncentrovaně v několika obvodech, tak získali 8 křesel.  Nemluvě o skotských nacionalistech z SNP, kteří nedostali ani 1,5 milionů hlasů, ale urvali si 56 křesel. Zato UKIP dostal téměř 3,9 milionů hlasů, ale řidčeji rozdělených, takže vítězství zaznamenal jen v jednom obvodě.

(2) Jen s trochou nadsázky se mluví o tom, že kdyby o skotské nezávislosti rozhodovali Angličané, tak je Skotsko již dávno samostatnou zemí. Spory o tom, kdo koho živí se táhnou již dlouhou dobu. Skotové argumentují ropným bohatstvím, Angličané zase vyššími rozpočtovými výdaji na jednoho Skota.

(3) V polovině 19. století se trhli příznivci premiéra Roberta Peela (shodou náhod ta nejvíce protržní frakce Konzervativců) a spolu s Radikály a Whigy utvořili Liberální stranu.

(4) Tedy „Británie na prvním místě!“. Kromě chvályhodného a starobylého postoje jde též o proti-imigrantskou a proti-muslimskou politickou stranu, která je v současném politickém pojetí označována za „nenávistnou“, „xenofobní“ či „rasistickou“.