Charles Dickens a socialismus

Mises.cz: 14. března 2016, Urza, komentářů: 8

Charles Dickens bezesporu patří k největším spisovatelům devatenáctého století, možná i všech dob; ve svých dílech pracoval především s lidskými emocemi a díky svému výjimečnému talentu dokázal čtenáři naservírovat mnoho úžasných příběhů nesmírně čtivou formou. Byl to muž neobvyklé houževnatosti, pracovitosti, ale také nevídaného talentu, což byly vlastnosti, díky kterým se vypracoval ze samého dna společnosti a vydobyl si své místo na slunci; jako malý kluk pracoval v továrně na leštidla, aby se vůbec uživil, neboť jeho rodiče se o něj postarat nedokázali, ale už o deset či patnáct let později se stal váženým a známým romanopiscem.

Protože sám vyrůstal v otřesných poměrech, navíc se v mládí zamiloval do ženy z vyšší společenské vrstvy, avšak takový vztah by byl v devatenáctém století nepřijatelný, stala se chudoba i majetkové a sociální rozdíly mezi lidmi jedním z jeho velkých témat; není neobvyklé, že spisovatel píše o tom, co zná, inspiruje se ve svých dílech vlastním životem – a ani Charles Dickens nebyl v tomto směru výjimkou, takže hrdinové jeho knih pocházejí často z chudých poměrů, přičemž jejich chudoba a bída je často zdůrazňována poukazováním na kontrast mezi životními poměry chudáků a boháčů, které někdy autor vykresluje negativně až tragikomicky, příkladem budiž lakomec pan Scrooge (z díla Vánoční koleda), jenž se tedy nakonec polepší a napraví.

Krom obdivu mnohých si Charles Dickens vysloužil i ostrou kritiku některých, například Ludwiga von Misese, jenž jej viní z podpory etatismu, boji proti kapitalismu a soukromému vlastnictví výrobních prostředků, destrukcionismu a dokonce jej nazval „verbířem socialismu“; a Ludwig von Mises rozhodně není jediným libertariánem, který Dickense nemá příliš v lásce. V jednom musím těmto lidem dát za pravdu: Díla Charlese Dickense skutečně vyvolávají v lidech emoce, se kterými socialisté následně pracují a bojují jimi proti logickým argumentům zastánců rakouské ekonomické školy; na druhou stranu však pochybuji, že něco takového bylo Dickensovým záměrem, z čehož jej například právě Ludwig von Mises nařkl třeba ve svém díle Socialism: An Economic and Sociological Analysis. Z čeho mé pochybnosti pramení?

Především si nemyslím, že by Charles Dickens skutečně byl socialistou, ač je za něj tak často považován; ano, bezesporu dokázal velmi silně soucítit s trpícími a chudými, ostatně sám z takových poměrů vzešel, ale to z něj přece nedělá socialistu! Kolik znáte ve svém okolí libertariánů, kteří jsou ve skutečně soucitní a štědří lidé? Já rozhodně relativně dost. A co si budeme povídat, kdo z nás má v lásce lakomce typu Scrooge (před proměnou)? Jedna věc je pro takového pracovat (proč ne, pracovat budu pro každého, kdo mi dobře zaplatí a plody mé práce nezneužije k porušování vlastnických práv), zatímco mít takového člověka ve svém okolí (či rodině) není rozhodně žádná výhra. Ano, samozřejmě, každý má na takové jednání právo, nikoho tím nepoškozuje, ale my ostatní máme zase plné právo takového jedince přijmout maximálně jako zákazníka či zaměstnavatele (nebo ani to ne), leč ne jako přítele (už proto, že dotyčný nejspíše ani není schopen vnímat hodnotu přátelství).

A právě tuto osobnostní stránku Scrooge ve Vánoční koledě Dickens kritizuje! Vždyť co po něm chtějí Duchové Vánoc? Aby přestal podnikat? Aby již nadále nebyl kapitalistou? Aby odevzdal svou živnost státu a šel budovat lepší zítřky? Aby vstoupil do politiky a vnucoval tyto hodnoty ostatním? Ne! Nic z toho! Duchové Vánoc po něm jen chtějí, aby projevil soucit a lásku k bližním, aby si užíval života, nezanedbával svou rodinu a neviděl smysl celého bytí jen v penězích; v zásadě nežádají nic více, než aby Scrooge přestal být takový idiot, že by s ním, kdyby existoval, v reálném životě nechtěli kamarádit (či trávit čas v rodinném kruhu) ani ti nejzapřisáhlejší anarchokapitalisté, kteří by sice nijak nerozporovali jeho právo být lakomcem, ale moc by je to asi nenadchlo.

Ani v dalších jeho dílech, která jsem četl (či poslouchal jako audioknihy), nemohu najít žádné volání po silném státu, jenž by řešil problémy lidí, a už vůbec ne nic o násilím vynuceném přerozdělování; pravda, nejsem detailně obeznámen se vším, co kdy napsal, ale v tom celkem reprezentativním vzorku, jenž je mi znám, nepozoruji žádnou propagaci socialismu ani boj proti kapitalismu – ano, čtení jeho románů vyvolává pocity, jež se socialisté naučili zneužívat k prosazování svých cílů, nicméně proto přece nemůžeme kritizovat každého, kdo je schopen hlubokého soucitu a dalších emocí, které mohou být zneužity.

Ostatně jako libertariáni sami často mluvíme o dobrovolné charitě, nevynucené pomoci chudým ze strany bohatých, což jsou všechno jevy založené do značné míry na soucitu, ale jakmile někdo začne zdůrazňovat jen toto, přece najednou neobrátíme a nezačneme z něj hned dělat socialistu; lidskost není ani v nejmenším v rozporu se svobodou, ačkoliv se etatisté často snaží tímto způsobem argumentovat, nicméně kdo by měl vědět lépe než my, jak hluboce se v tom mýlí? A nevšiml jsem si, že by Dickens psal o násilném donucení bohatých, aby pomáhali chudým; o jejich dobrovolném rozhodnutí býti solidárními však ano.

Dále tu máme jeho román Bleak House z roku 1853, jenž je sice velmi komplexním a propracovaným dílem, nicméně mimo jiné v něm lze najít kritiku státní byrokracie; samozřejmě se nejednalo o kritiku podobnou takovým, na něž jsme zvyklí třeba od Rothbarda, což je celkem pochopitelné, Charles Dickens nebyl žádný libertarián, na druhou stranu se však domnívám, že ani socialista. Samotná kritika poměrů ve společnosti ještě automaticky neznamená volání po silném státu, jenž autorem kritizované problémy vyřeší; dnes tomu tak sice často je, ale tehdy nebylo (navíc ani v současnosti to neplatí vždy).

V neposlední řadě nesmíme zapomínat ani na Dickensův život: Když dotyčný zbohatl, založil (bez státní podpory) charitativní útulek pro chudé; smyslem tohoto ústavu bylo pomáhat lidem, kteří se ocitli v těžké životní situaci, nicméně je třeba dodat, že zde rozlišovali takzvané „zasloužilé“ a „nezasloužilé“ chudé, což v tehdejší terminologii v praxi znamenalo pomoc pouze pro ty, kdo si to (dle měřítek pomáhajícího) zasloužili. To v tomto případě znamenalo odepření pomoci například alkoholikům, gamblerům, parazitům a podobně; cílem totiž typicky bylo postavit chudáka na vlastní nohy (v rámci toho byla některým poskytována i jakási rekvalifikace), ne tvorba bezbřehého sociálního systému pro každého povaleče. Třeba bude mít někdo jiný názor, ale já v člověku, jenž pomáhal ze svých soukromých poctivě vydělaných prostředků a ještě si pečlivě vybírá, komu pomoc odepře, nevidím socialistu ani v nejmenším. Bylo Dickensovo dílo později zneužito socialisty k propagaci jejich myšlenek? Bezesporu ano. Ale bylo to autorovým záměrem? Byl on sám socialistou? Dle mého názoru nikoliv.