Toto téma netřeba blíže představovat. Každý týden slyšíme v médiích diskuse o možné hrozbě, kterou pro USA a další země představuje ekonomicky ožívající Čína. Jak moc se máme skutečně znepokojovat ekonomickou a vojenskou mocí Číny? Odpověď: Čínský ekonomický růst sám o sobě pro nás není žádným způsobem škodlivý. Konečně jedinou hrozbou, kterou čínský úspěch představuje, je potenciální reakce našich vládních činitelů na tento světový vývoj. Ve světě volného obchodu a politického isolacionismu by Čína nemohla být žádným způsobem hrozbou.

Čína je v současné době pro USA považována za hrozbu z několika pohledů. Každý tento pohled v následujícím textu rozebereme.

Čína se zdá být potenciálně nebezpečnou ekonomickou silou. Ale je naivní přemýšlet o zemi tak, že může držet ekonomickou moc nad jinou zemí, jelikož nic takového neexistuje. Ekonomika je skupina jedinců a firem (a do určitého stupně vlády), kteří pracují, aby produkovali zboží a služby, které potom mohou směnit navzájem nebo s jinými ekonomikami (resp. s jinými jedinci či firmami v jiných ekonomikách). Tento obchod zahrnuje dobrovolnou směnu, kooperaci a vzájemný zisk, nezahrnuje hrubou sílu.

Ekonomika tedy není „silná“, protože koncept síly neplatí v produkci a výměně: produkující lidé a firmy nemohou k ničemu silou nutit ostatní. Pouze ve spojení s vládní silou mohou získat vliv.

Pokud se chce Čína ekonomicky angažovat ve Spojených státech nebo jakékoliv jiné zemi, musí se zapojit do dobrovolné směny. A pokud mluvím o „Číně“, znamená to stovky milionů různých lidí, nikoliv jedinou entitu. Do produkce se z velké části zapojují pouze jedinci a jednotlivé firmy, nikoliv vlády. [1]

V kontextu volného obchodu to platí stejně: některé země (i.e. různí jedinci a firmy na daném území) se soustředí na produkci zboží a služeb, ve kterých mají komparativní výhodu z geografického či technologického hlediska nebo z důvodu vyšší výnosnosti půdy, etc. Potom vezmou to, co vyprodukovali, a smění to s tím, co vyprodukovaly jiné „země“.

Čína má komparativní výhodu v produkci statků jako textil a oděvy, data-zpracující přístroje, železo a ocel. Spojené státy mají komparativní výhodu v produkci statků jako transportační zařízení, vědecké nástroje, telekomunikační vybavení, chemikálie a jiné technologie. (Měli bychom poznamenat, že obě země se také podílí na stejných výrobcích v různých fázích výroby.)

Pokud se obě země soustředí na to, co produkují lépe, mohou dohromady vyprodukovat více celkového zboží. Tak jako dvě osoby v kanceláři mohou udělat více práce, když se každý soustředí na jednu činnost, než kdyby se každý snažil udělat všechno. Dělba práce ústí ve více zvládnuté práce.

Čína je totéž jako váš spolupracovník: je to partner v produkci zboží. Zboží, které každý z nás touží získat a spotřebovat. Jako každá země a jako naši spolupracovníci je Čína náš ekonomický partner, nikoliv náš konkurent, a měla by tak být vnímána.

Politici tuto pravdu často zatemňují. Naši političtí leadeři by nás nemohli tak snadno „vést“, kdyby na světě neexistovaly žádné hrozby – i.e. pokud by Čína byla pouze náš mírumilovný spolupracovník. Domácí politici si musí najít zahraniční politiky, se kterými mohou být v rozporu. A tak můžeme vidět prohlášení jako to, které pronesl tehdejší senátor Barack Obama, který při přípravě na hrozby právě tyto hrozby ve skutečnosti přinese:

Čína roste a neustoupí. Nejsou ani naším nepřítelem ani naším přítelem. Jsou naší konkurencí. Ale musíme zajistit, že budeme mít dostatečné spojení armády s armádou a budeme s nimi kout přátelství tak, abychom my mohli stabilizovat tento region. (kurzíva autor)

Oproti myšlenkám prezidenta je to kooperace a vzájemná směna, která stabilizuje region, což je ostatně důvodem, proč již je jihovýchodní Asie relativně stabilním regionem. Spojení armády s armádou může pouze způsobit intenzivnější konflikt armády s armádou.

Měli bychom si přát stovky dalších zemí, které budou ekonomicky vyspělé a produktivní stejně jako Čína. Pokud by se tak stalo, přibyly by na světě miliony dalšího zboží každý rok, což by snižovalo náklady na každý kus tohoto zboží. Jinými slovy, pokud by stovky ostatních států produkovaly stejně jako Čína nebo Spojené státy, byla by mnohem větší hojnost věcí, které chceme a potřebujeme k životu, které by byly za korespondující nižší ceny, což by naší životní úroveň výrazně zvyšovalo.

Země s miliardou mozků a nových myšlenek, které stojí za novými vynálezy a technologiemi, může naše životy pouze zlepšovat. Uvažte, jak hůře by na tom zbytek světa byl, kdy neměl americké (nebo jiné západní) technologie a zboží. Dokonce i životy lidí v těch nejchudších a nezpátečničtějších zemích jsou zlepšovány tím, že mají k dispozici západní medicínu, automobily, telekomunikační zařízení, letadla a tak podobně. Další nové výrobky z Číny ještě více zlepší prosperitu naší a všech ostatních. Nemít jen jednu Čínu ale deset takových zemí je to, v co bychom měli doufat.

Na volném trhu bez politicky orientovaných vládních (monopolních) armád by žádná „země“ neměla možnost poškodit jinou. Ale při existenci politiků „vedoucích země“ je to jiný příběh.

Politici věří, nebo se alespoň snaží přesvědčit voliče, že potřebujeme bojovat o suroviny. Nepotřebujeme. Bez tohoto smýšlení a bez válčících politiků vedoucích národní armády do boje, by jedinci neměli žádný způsob, jak získat zdroje, mimo dobrovolné směny nebo vlastní produkci.

Čína i Spojené státy mohou získat všechny suroviny a ropu, kterou potřebují. Nebo mohou navzájem soupeřit o různá množství těchto surovin tím, že na světových trzích nabídnou vyšší cenu. Nejvyšší nabídka vyhrává.

Omezené zdroje – a všechny zdroje, stejně jako všechno zboží jsou vždy omezené – jsou tedy alokovány k rozdílným užitím na rozdílným místech proporcionálně podle nezbytnosti jejich potřeby. Takové konkurenční nabídky jsou přesně to, co se odehrává mezi firmami a různými odvětvími – stejně tak jako mezi zákazníky – v rámci jedné země.

Koneckonců Japonsko, země s velmi málo přírodními zdroji, se stalo ekonomicky mnohem úspěšnější poté, co po druhé světové válce začalo tyto suroviny získávat směnou a prací než bylo předtím, kdy suroviny kradlo Koreji a Číně.

Ironicky, to co vyvolává války, je často právě vládní ochrana místních zdrojů. Ale pokud jsou zdroje vlastněné soukromně, nejsou uměle drženy mimo trh (nehledě na to, že je jich vyprodukováno mnohem více).

Co když není dostatek zdrojů pro každou zemi, aby získala tolik, kolik potřebuje? Logická úvaha ukazuje, že něco takového není možné. Celá Země se skládá z chemických prvků: kyslík, vodík, dusík, uhlík, železo, nikl, etc. Člověk zatím pouze doslova škrábal suroviny z povrchu země, ale ještě nezačal těžit suroviny, které leží tři kilometry pod povrchem oceánu. Ani nemluvě o miliardách dalších planet. Svět každý den produkuje více a více použitelných zdrojů.

A tedy to, co potřebujeme udělat s našimi státními zdroji, je investovat do nástrojů a přístrojů, které dokáží získávat nové suroviny. Ne je spotřebovat vyrobením tanků a zbraní, abychom mohli o současné suroviny bojovat.

Někteří lidé říkají, že je potřeba najít „vzdálený trh“. To je falešná myšlenka. Bylo by ideální, kdyby se ostatní země zapojovaly do světové produkce a směny, ale pokud se nezapojují, budiž. Měli bychom je nechat na pokoji. Pokud země nedokáže najít další exportní trhy, protože již neexistují další země orientované na trh, může se zbytek produktů směnit a zkonzumovat v domovské zemi, protože domácí trh nikdy nemůže být přesycený.

Ale protože ignorantská vláda a byznysmeni, kteří financují její kampaně, cítí potřebu najít cizí trhy, objevují se války. Průmysl dokáže najít cizí trh sám o sobě, vlády většinou intervenují, když se snaží přinutit cizí trhy k tomu, aby se staly „demokraciemi“ a „obchodními partnery'. To je nepotřebné a nemorální. Mimo to - jelikož války ničí zboží a zdroje a možnost vyrábět zboží a získávat zdroje, jsou přirozeně porážkou samy o sobě.

S tím, jak se Čína stává více kapitalistickou a prosperující a Amerika více socialistickou a opožděnou, existuje populární obava, že Čína se stane dominantní. Jak bylo ukázáno výše, rozvoj ve smyslu, že HDP per capita bude v Číně růst rychleji než ve Spojených státech může být pro Spojené státy pouze přínosem.

Ale v tom smyslu, že růst znamená větší vojenskou sílu, jsou obavy na místě. V tomto případě by se role obrátily: Amerika by se pak bála čínské vojenské agrese, právě tak, jak se Čína po mnoho let bála potenciální americké vojenské agrese (stejně tak jako Sověti, kteří viděli Ameriku jako agresora).

Silná armáda může vzejít pouze ze silné ekonomiky. Země, které mají nízký kapitál a malou schopnost produkovat továrny, stroje a spotřební zboží, mají stejně tak malou schopnost produkovat tanky, rakety, stíhačky a satelitní systémy. Lekcí pro Spojené státy tedy v tomto případě je potřeba dělat vše možné pro to, abychom propagovali akumulaci kapitálu a zvýšenou produktivitu práce.

Ale dokonce i tato úvaha míjí skutečný problém. Vojenské hrozby přichází pouze od politických leaderů, nikoliv od jednotlivých občanů. A tedy problémem jsou centrálně kontrolované národně-státní struktury.

Jednotlivci a firmy na rozdíl od vlády nemají žádnou motivaci k válce. Jelikož oni „bojují“ podnikatelskými nápady, produkcí a marketingem; bojují spolu cenami a profity – nemají žádné armády. Předchozí tvrzení samozřejmě neplatí, pokud si dané firmy tykají s vládou – to je důvod, proč by měly vlády jednoduše vyzdvihovat zákony, nikoliv se pouštět do výroby. Oddělení vlády od byznysu by změnilo svět.

Navíc jelikož jednotlivci a firmy každé země jsou zapojeni jak do obchodu, tak produkce navzájem, nemají žádnou motivaci válčit s jinou zemí, protože by se v důsledku války zhroutily jejich zisky.

Devadesát devět procent času neexistují žádné skutečné vojenské hrozby z jiných zemí. „Hrozby“ obvykle představují buď (A) zemi, která se bojí vojenského útoku, protože její vlastní násilné akce tuto hrozbu úmyslně nebo neúmyslně způsobily nebo (B) zemi, která zbrojí jen proto, že to dělají ostatní země a protože se obě strany bojí, že ta druhá zaútočí první. Oba tyto případy platily pro obě strany železné opony během studené války (koneckonců Spojené státy a jejich spojenci provedli invazi do Ruska v roce 1918). A ten druhý případ speciálně platí pro současný strach Spojených států z čínského zbrojení a vice versa.

Ani jeden tento scénář by se neobjevil u států, které zůstaly neutrální a v izolaci, protože státy, které se zajímají samy o sebe jsou jen vzácně napadány. A historie ukazuje, že isolacionismus obvykle zachraňuje mnohem více životů než „obrana“ těch zemí, na které je vedena agrese.

S ohledem na cizí země a terorismus se musíme ptát: Kdybychom je neotravovali, jaký možný důvod by měli k útoky na zemi, která se na druhém konci světa stará sama o sebe? Chtějí vykrást naše bankovní konta (v tomto případě by masivní příliv dolarů do lokálních bank způsobil pouze zvýšení cen a zředil efekt nového bohatství)? Chtějí se usídlit ve Virginii a Oklahomě místo svých původních zemí? Co by tím ve skutečnosti získali?

Nemáme skutečně žádný důvod se obávat, pokud jsme je již nerozhodili vměšováním se do jejich domácích záležitostí v minulosti nebo pokud není hrozby, že my nyní zaútočíme. Většina konfliktů má politické pozadí, rozhodně nejsou výsledkem tržních principů.

Po více než deset let si Spojené státy stěžují, že Čína peguje svoji měnu příliš nízko. Výsledkem je, tvrdí politici, že z Číny importujeme příliš mnoho zboží a naše pracovní místa se přesouvají tam, kde levnější pracovní síla nahradí naši dražší pracovní sílu. Tento pohled v sobě má mnoho chyb.

Zaprvé je do určité míry pravda, že uměle nízké produkční náklady v Číně tam přesunou nějaká pracovní místa. Ale v tržním prostředí existuje mnoho sil, které se neustále mění a způsobují přesun pracovních míst do různých zemí každý rok. Příkladem budiž měnící se technologie, produkční kapacity, nabídka a ceny, časové preference, dostupnost kapitálu, a chuť a preference spotřebitele v různých zemích.

Tyto síly také způsobují přesun pracovních míst do Spojených států. Totéž platí mezi rozdílnými geografickými regiony v rámci jedné země. Takové ekonomické změny jsou součástí tržních procesů a objevují se již stovky let.

Navíc americké distorze trhu a třních cen vycházející z politiky způsobují mnohem větší přesun pracovních míst než uměle snížený kurs jedné země. Příkladem budiž korporátní a kapitálová daň ve Spojených státech (které patří mezi nejvyšší na světě), odbory vynucená kontrola mezd, federální a státní minimální mzda a tisíce stran regulací, které zvyšují operační náklady nebo brání některým produktům ve výrobě a některým metodám v používání. (Příkladem posledního případu může být zákaz stavby ropných rafinerií ve Spojených státech, které jsou v důsledku toho stavěny v zámoří.)

Nicméně nepřítomnost dostupných míst v dané zemi není nikdy způsobena odlivem pracovních míst do zahraničí, jelikož vždycky existuje více práce, která se musí udělat v domácím prostředí, než kolik je lidí. Jak jsem vysvětlil výše, různé země mají různé komparativní výhody při produkci různých produktů. Bez ohledu na tržní nebo politické cenové signály, výsledkem vždy bude, že Spojené státy mají za daných podmínek v nějakém odvětví komparativní výhodu. Spojené státy stejně jako ostatní země vždy budou mít správnou kombinaci půdy, počasí, přírodních zdrojů, technologií, dovedností a cen práce pro nějakou konkrétní produkci.

A vždycky bude práce, která se dá dělat. Jediným důvodem, proč by byla nezaměstnanost – kromě dočasné či „frikční“ nezaměstnanosti – je pokud (A) existují vládou uvalené minimální mzdy nad tržní úrovní nebo (B) nastala masivní nezaměstnanost pramenící z probíhající ekonomické krize, kterou zavinila úvěrová expanze způsobená centrální bankou a kterou udržuje vláda, když brání realizaci ztrát a přesunu práce a kapitálu do míst, kde by dle tržních cen měly být.

Oběma těmto podmínkám momentálně Spojené státy čelí a jsou zdrojem součastné nezaměstnanosti. Američtí politici viní za ekonomické problémy Čínu, zatímco to jsou oni, kdo by měl nést vinu.

Faktem je, že čínská uměle podhodnocené měna pomáhá americkým spotřebitelům získat více zboží za nižší ceny. Nucením Číny ke zhodnocení měny nás politici nutí platit více za importované zboží tak, aby exportéři napojení na politiku mohli profitovat místo nás.

Navíc je to čínská měna, nikoliv naše. Čína by si měla se svoji měnou moci dělat, co chce.

Ale čínští politici si také zaslouží kritiku: měna je prostředkem směny používaná jedinci a firmami ke zprostředkování směny. Její cena by měla být určena trhem a nikoliv vládní cenovou kontrolou.

Čínská vláda věří, že musí manipulovat svojí měnou tak, aby zvýšila export. Omyl tohoto starého merkantilistického triku ukázal již Adam Smith. Exportováním většího objemu zboží než je importováno, posílá země ven více zboží, než kolik se doveze a to vede k nižší nabídce a vyšším domácím cenám. Pokud by země exportovala všechno zboží a neimportovala žádné, zbyla by jí hromada peněz, ale žádné zboží, které si může koupit. Bohatství pramení z více statků, nikoliv z více papírových bankovek.

Nyní se Spojenými státy tisknoucími peníze jako blázniví, které zajišťuje budoucí inflaci a pokles hodnoty dolaru, Číňané věří, že také budou nuceni tvořit inflaci. Jejich důvodem je, že pokud kvantita peněz – a tedy ceny – roste ve Spojených státech proporcionálně k množství extra bankovních rezerv vytvořených FEDem, Čína nebude schopna udržet peg k dolaru bez zvýšení své vlastní nabídky peněz a bez vlastní inflace; musí nafukovat peněžní zásobu, aby devaluovali juan oproti dolaru, aby nerostla cena juanu oproti dolaru.

A čínská vláda bude skutečně nucena devalvovat, ale pouze proto, že trvá na svých nelogických merkantilistických ekonomických manipulacích. Inflační utrpení, které sešle Čína na své občany je v tomto případě naproste zbytečné. Místo aby devalvovali tak, aby byl juan „konkurenceschopný“, měli by nechat měnu růst tak, jak bude dolar padat. Takový nárůst způsobený tržními silami, který by přizpůsobil měny cenám v obou zemích, by udržel reálný směný kurs mezi měnami konstantní.

S existující paritou kupní síly mezi těmito dvěma státy (i.e. se směným kursem juan-dolar na úrovni vyčištění trhu), by se čínský export začal přibližovat importu. V této situaci, kdy by do země proudilo stejné množství zboží, které zemi opouští, by měli čínští obyvatelé k dispozici více zboží za nižší ceny a jejich životní úroveň by stoupla.

Pokud se Čína nebo jiná země stává více kapitalistickou a bohatší, neplynou z toho žádné hrozby. Právě naopak, další miliarda lidí, která přichází do produkční činnosti a zvyšuje světovou produkci zboží, snižuje ceny a zvyšuje životní úroveň po celém světě. Z obchodu má prospěch každý. Jediný důvod, proč by Číňané a Američané spolu chtěli bojovat, je, pokud je v tom jejich drazí vůdci podporovali. Skutečnou hrozbou pro americkou bezpečnost jsou politici, nikoliv ekonomický růst ve zbytku světa.