Co je a co není vidět: III. Daně

Mises.cz: 24. února 2013, Frédéric Bastiat (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 0

[Celý esej Co je a co není vidět naleznete v sekci literatura.]

Nestalo se vám někdy, že jste zaslechli toto:

„Daně jsou nejvýhodnější investicí; je to životodárná vláha. Pohleďte, kolika rodinám dávají živobytí a sledujte ve svých myšlenkách jejich nepřímé účinky v průmyslu; jsou nekonečné jako sám život.“

Abych vyvrátil toto mínění, musím znovu uvést své předcházející protiargumenty. Politická ekonomie ví dobře, že její argumenty nejsou natolik zábavné, aby se o nich mohlo říci „repetitia placen“ čili „opakování budí libost“. Stejně jako don Basilio si upravila přísloví[1] jak se jí hodilo, jsouc naprosto přesvědčena, že pro její výroky platí „repetitia docent“ čili že „opakováním se člověk učí“.

Výhody z toho, že úředníci pobírají svůj plat, jsou tím, co je vidět. Dobro, jež z toho rezultuje pro jejich dodavatele, je také tím, co je ještě vidět. Je to úplně nabíledni.

Avšak ony nevýhody, od nichž se poplatníci snaží osvobodit, to je to, co není vidět, a ztráty, které z toho rezultují pro jejich dodavatele, jsou ještě něčím navíc, co teprve není vidět, třebaže by měly okamžitě upoutat náš intelektuální náhled.

Vydá-li vládní úředník ve svůj prospěch o 5 franků více, plyne z toho, že poplatník vydá ve svůj prospěch o 5 franků méně.Výdaj úředníka je vidět, protože se uskutečnil, kdežto výdaj poplatníka není vidět, protože mu – běda! – bylo zabráněno, aby jej učinil.

Přirovnáváte národ k vyprahlé zemi a daň k životodárnému dešti. Budiž. Měli byste se však také zeptat, kde jsou zdroje tohoto deště a jestlipak to není právě daň, co vyčerpává vlhkost z půdy a dělá z ní suchopár.

Měli byste si ještě položit otázku, zdali je možné, aby půda dostala z dešťů právě tolik drahocenné vody, kolik jí ztrácí vypařováním?

To, co je zcela jisté, je skutečnost, že když Dobroděj Sedláček vysází výběrčímu daní 5 franků, nedostane za to nic nazpátek. Když však poté úředník vydává těchto 5 franků, a vrací je tak Dobroději Sedláčkovi, musí mu tento poskytnout stejnou protihodnotu v obilí nebo práci.

Konečný výsledek pro Dobroděje Sedláčka je ztráta pěti franků.

Je zcela jistě pravda, že často  - a chcete-li, tak téměř vždy – úředník splácí Dobroději Sedláčkovi službou rovnocennou. V tomto případě není ztráta ani na jedné straně, je to pouhá směna. Moje argumentace se také ovšem nevztahuje na užitečné úřady. Říkám toto: chcete-li zřídit úřad, dokažte jeho užitečnost. Dokažte Dobroději Sedláčkovi, že službami, které mu úřad prokazuje, mu poskytuje ekvivalent toho, co ho stojí. Avšak pokud abstrahujeme od této vnitřní užitečnosti, nedovolávejte se jako argumentu výhody, kterou zřízení nějakého nového úřadu poskytuje byrokratovi, jeho rodině a dodavatelům; nepředstírejte, že podporuje zaměstnanost.

Dává-li Dobroděj Sedláček úředníkovi pět franků za službu skutečně užitečnou, je to zcela totéž, jako když dává pět franků obuvníkovi za pár střevíců; z ručky do ručky – a jsme vyrovnáni. Avšak pokud dá Dobroděj Sedláček úředníkovi pět franků, a není mu pak za ně poskytnuta vůbec žádná služba anebo je dokonce ještě sekýrován, je to totéž, jakoby je dal zloději. Je zbytečné říkat, že úředník vydá těchto pět franků ve prospěch celkové zaměstnanosti; totéž by učinil i zloděj, totéž by učinil i Dobroděj Sedláček, kdyby mu nebyl přišel do cesty parazit – ať již nelegální nebo legální.

Zvykněme si tudíž posuzovat věci nejen podle toho, co je vidět, ale také ještě podle toho, co vidět není.

V minulém roce jsem byl členem parlamentního výboru pro finance, neboť za Konstituanty nebyli členové opozice systematicky vylučováni ze všech komisí; v tomto ohledu jednala Konstituanta rozumně. Slyšeli jsme, jak pan Thiers[2] řekl: „Po celý život jsem bojoval proti lidem z legitimistické a klerikální strany. Avšak od té doby, co nás sblížilo společné nebezpečí a co se s nimi stýkám, co je znám, co hovoříme od srdce k srdci, zpozoroval jsem, že to nejsou takové obludy, za jaké jsem je pokládal.“

Ano, nedůvěra se přehání, nenávist se zesiluje mezi stranami, které nepřicházejí do vzájemného styku; kdyby však většina připustila, aby několik málo příslušníků menšiny proniklo do parlamentních komisí, možná by na obou stranách došlo k poznání, že jejich názory si nejsou natolik vzdáleny a že především úmysly jejich protějšků nejsou tak zvrácené, jak se doposud předpokládalo.

Ať je tomu jakkoli, byl jsem minulého roku členem finančního výboru. Kdykoli někdo z kolegů mluvil o nižším platu prezidenta republiky, ministrů a velvyslanců, uslyšel tuto odpověď:

„Již v samotném zájmu služby je nutné obklopit jisté úřady aurou prestiže a důstojnosti. Jen tímto způsobem je učiníme atraktivními pro zasloužilé muže. Nesčetní nešťastní prosebníci se obracejí na prezidenta republiky a ten byl by ve velmi trapné situaci, kdyby byl nucen pokaždé odmítat jejich žádosti. Jistá míra reprezentace v ministerských a diplomatických salónech je jedním z důležitých koleček v soukolí konstitučních vlád atd. atd.“

Třebaže takové argumenty by mohly být kontroverzní, zasluhují zcela jistě, aby byly seriózně prověřeny. Zakládají se na veřejném zájmu, ať již je jeho hodnocení správné nebo falešné; a pokud se mne týče, přikládám jim větší váhu než mnozí naši Katonové, jež ovládá úzkoprsý duch skrblictví či žárlivosti.

Avšak to, co způsobuje, že se mé svědomí ekonoma bouří a že se musím rdít za intelektuální renomé své vlasti, nastává tehdy, když se dospěje (což se nikdy neopomene) k této absurdní a vždy příznivě přijímané banalitě:

„Luxusní život vysokých hodnostářů podporuje umění, průmysl, práci. Když hlava státu a jeho ministři pořádají bankety a večírky, zrychluje to zcela nevyhnutelně koloběh života ve všech žilách společenského organismu. Kdyby se snížily jejich příjmy, znamenalo by to ochuzení pařížského, a tím i celonárodního průmyslu.“

Pro Boží smilování, pánové, mějte alespoň úctu před aritmetikou a nechoďte před francouzské národní shromáždění a neříkejte tam – ze strachu, že by vás nepodpořilo, čímž by si udělalo strašnou ostudu -, že při sčítání jednoho a téhož sloupce dostaneme různé výsledky v závislosti na tom, zda sčítáme shora dolů nebo zdola nahoru.

Nuže! Chci se dohodnout s kopáčem, že mi na poli udělá strouhu za odměnu pěti franků. A právě v okamžiku, kdy je naše dohoda uzavřena, přijde výběrčí, vezme mi těch pět franků a odevzdá je ministru vnitra.

Můj obchod je zmařen, ale pan ministr má k večeři o jeden chod navíc. Na jakém základě se odvažujete tvrdit, že toto úřední vydání je přínosem pro národní průmysl? Nech průmysl? Nechápete, že tu jde o pouhou realokaci spotřeby a práce? Je pravda, že ministr má svůj stůl bohatší; také je však pravda, že rolník má svoje pole hůř odvodněno. Restauratér v Paříži vydělal pět franků – s tím každopádně souhlasím; avšak vy musíte souhlasit se mnou, že venkovský kopáč ztratil pět franků. Zde lze pouze říci, že ministrova hostina a uspokojený restauratér je to, co je vidět; zatopené pole a nezaměstnaný kopáč, to je zase to, co není vidět.

Dobrotivý Bože! Co to stojí úsilí, aby se v politické ekonomii dokázalo, že dvě a dvě jsou čtyři! A jestliže se vám to podaří, začnou lidé křičet: „Je to tak jasné, že je to až nudné.“ – A pak přikročí k hlasování, jako byste nebyli dokázali vůbec nic.

[1] Ve II. dějství Beaumarchaisova Lazebníka Sevillského don Basilio, profesí hudebník, říká: „Mám zde několik variací na známá přísloví.“

[2] Adolphe Thiers (1797-1877), francouzský státník a významný historik. Během své dlouhé politické kariéry byl poslancem a ministerským předsedou, posléze byl v