Co je špatně na poslanecké imunitě?

Mises.cz: 04. května 2011, Jan Mašek, komentářů: 21

Poslanecká imunita chrání poslance a senátory před stíháním za trestné činy, za které neposlanec a nesenátor stíhán být může. Máme tu tedy dvě kategorie občanů – poslance (a senátory) a ostatní, říkejme jim třeba čičmundové.

Imunita chrání poslance ve dvou okruzích. Za prvé v projevech na půdě Sněmovny a za druhé ve všech ostatních trestních věcech. První okruh je absolutní a poslanec se imunity vzdát nemůže, i kdyby chtěl. Ve druhém okruhu musí nejdříve Sněmovna vydat souhlas ke stíhání.

Z praxe jsou známy veselé historky o potírání šíje Jana Kavana alpou francovkou, hrdinné odmítání imunity panem Hamplem ohledně vyšetřování dopravní nehody, aby o pár týdnů později svůj názor „překvapivě“ změnil, využívání imunity panem Jandákem k řešení svého sousedského sporu, kde hlavní roli hraje labrador Albert.

Co na to libertariáni? Položme si tři otázky. Otázka první: je správné, aby poslanci měli imunitu co do svobody projevu na půdě Sněmovny? Otázka druhá: měli by poslanci mít možnost se vyhnout trestnímu stíhání za jiné trestné činy (pokud jim to umožní Sněmovna)? Otázka třetí: měla by pro čičmundy platit jiná pravidla, než pro poslance?

Poruším detektivkovské pravidlo a vraha vyzradím hned na začátku: odpověď je trojité Ne. Začněme druhou otázkou. Jako důvod pro imunitu poslanců se často uvádí imunuta proti politické šikaně. Logika tohoto uvažování říká, že s politickým protivníkem lze bojovat nefér metodami a i když nic neprovedl, lze ho popotahovat pomalými soudy a v průběhu vyšetřování na něj naházet spoustu špíny. Volič si potom řekne, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu a škoda je na světě, i když celé obvinění je zcela vymyšlené. Je takový přístup v pořádku? Zcela jistě není, ale poskytnout imunitu je vylít vaničku i s dítětem. Za prvé takový postup automaticky znemožňuje vyšetřování a odsouzení i v kauzách, kde skutečně poslanec trestný čin spáchal. A jestli spáchal nebo nespáchal, to může rozhodnout jen nezávislý soud. Sněmovná složená z jiných poslanců, z nichž každý má eminentní zájem buď podpořit spolustraníka nebo poškodit nepřátelskou stranu, oboje bez ohledu na věcnou podstatu, je vše jenom ne nezávislá.

Dále potom je imunita zde udělovaná soustředěním se na symptomy problému, ale ne na příčiny. Pokud je jedním z problémů zdlouhavé vyšetřování, nedávalo by větší smysl zefektivnit právě to? A jaký je nejjednodušší způsob, jak přinést kamkoliv větší efektivitu, než umožnit konkurenci a odebrat monopolní postavení? A nakonec: se stejným problémem se potýká celý zbytek společnosti. I čičmunda se může stát obětí falešného obvinění, a přesto to „nějak funguje“.

A tím se dostáváme k odpovědi na třetí otázku: proč poslanec ano a čičmunda ne? Standardní odpovědí je, že zajistit svobodné chování poslanců přináší prospěch všem občanům. Ale copak to samé neplatí i u čičmundy? Pokud je můj pekař popotahován po soudech, nemůže se soustředit na výrobu pečiva. Pokud je telekomunikační firma (křivě) obviněna z monopolního postavení, cožpak nemusí vydávat obrovské peníze na právníky, které tím pádem nemůže dát na zvýšení mezd svých zaměstnanců, větší investice nebo snížení ceny svým zákazníkům?

Dalším argumentem je imunita proti obvinění z pomluvy. Poslanec by měl mít svobodu říct, co si myslí, i když nemá důkazy o svém podezření. Ale copak toto platí jen pro poslance? Co když naopak já, čičmunda, jsem přesvědčen o tom, že poslanci masivně kradou, ale nemám o tom důkazy, protože poslanci mají kromě možnosti krást i možnost důkazy zničit? Ale hlavně: pomluva je pokus zničit něčí reputaci. Nikdo ale nemá právo vyžadovat po ostatních neposkvrněnou reputaci. Něčí reputace je z povahy věci názor ostatních lidí na vás a jako takový je „majetkem“ ostatních lidí, ne vás. A protože nemáte právo na cizí majetek, nemáte ani právo na cizí názory na vás, neboli na vaší reputaci. Ano, že někdo o vás šíří lži je odsouzeníhodné, ale nesmí být nelegální. Kromě toho, pomluvě se složitě a draze mohou bránit pomocí soudů jen bohatí a chudí mají smůlu. A nakonec, pokud všichni vědí, že pomluva je legální a soud nerozhoduje o tom, co je pravda (protože to objektivně určit nelze), tak lidé budou proti pomluvám odolnější a mnohem méně budou podléhat dojmu „na každém šprochu...“.

A nakonec se podívejme na první otázku. Měli by poslanci mít absolutní svobodu slova? A to i kdyby ji měli i čičmundové? Vždyť svoboda slova je „dobrá“, ne? Vždyť na svobodě slova je založena demokratická společnost. Svobodu slova popírají jen diktatury!

Bohužel svoboda slova je příliš vágní koncept a má minimálně dva problémy. Jeden je, že je prakticky neproveditelná, a druhý je, že slovem lze páchat zločiny.

Nejprve se podívejme na první z nich, který sice s imunitou nesouvisí, ale zajímavý je. Žijeme ve světě, kde na svobodu projevu potřebujeme prostor, a ten někomu patří. Žádná svoboda projevu mi neumožňuje vlézt do cizího obýváku a tam poučovat o genialitě rakouské ekonomie nebo o čemkoliv jiném. Vlastník tohoto prostoru rozhoduje o tom, k čemu se využije. Představte si, že odborová centrála chce zorganizovat mírumilovný prostestní pochod pražskou magistrálou. V tu samou dobu plánují tisíce pražanů využít tu samou magistrálu na cestu do práce. Okamžitě tu máme konflikt, který, pokud magistrála patří státu, je neřešitelný a svoboda projevu těžko může být absolutní. Buď bude naštvaná jedna nebo druhá skupina daňových poplatníků, a tedy „majitelů“ magistrály.

Tento problém nepřestává existovat ani na půdě sněmovny. Tam rovněž existuje problém s prostorem, protože řečnický pult je jen jeden a řečnit u něj by chtělo 200 poslanců. Všichni poslanci mluvit najednou nemohou, musí se nějak vystřídat. Ať se použijí jakákoliv pravidla pro udělování řečnícího pultu, vždy je někdo omezen a rozprava musí někdy skončit, a tudíž se na nějaké poslance nedostane v rozsahu, který by si přáli. Takže naprostou svobodu projevu (mohu si kdykoliv říct co chci) prostě nelze v tomto světě zařídit. A nic na tom nezmění žádné ustanovení Ústavy.

Druhý problém se svobodou projevu je v našem kontextu zásadní, protože se bezprostředně týká problému imunity. Slovem totiž lze páchat trestné činy. K pochopení nám pomůžou extrémní, ale možné příklady. Co když poslanec Hitler u řečnického pultíku hřímá o konečném řešení a vyzývá spoluobčany k masovým etnickým čistkám? Je to zločin? Měl by poslanec Adolf mít zaručenou svobodu vyzývat k masovým vraždám?

Podle standardního libertariánského principu je nelegitimní každé porušení vlastnických práv, čímž se rozumí „útočné“ násilí. Když dám Petrovi zničehonic facku, jsem zločinec, to je asi jasné. Když mi Petr dá zničehonic facku a já mu chytnu a zkroutím ruku, aby mi nemohl dát další, tak se jen bráním a i když se dopouštím fyzického násilí, zločinec nejsem, to je taky jasné. Když mi Petr z jednoho centimetru řve do obličeje, že mě zabije, a já mu jí vlepím, abych předešel jeho útoku, tak jsem nebo nejsem zločinec? Koneckonců, Petr jen mluvil, jediný fyzický kontakt jsem udělal já. Byl jsem útočníkem já nebo on? Dá se útočit slovy?

Odpověď je ano, slovy se útočit dá. Petr mi vyhrožoval násilím. Já mu legitimně můžu odpovědět stejnou mincí, tedy rovněž výhružkou. A aby mě bral vážně, že nezůstanu jen u slov stejně jako on, tak na hrozbu mohu odpovědět skutečným násilím. A tím se oklikou dostáváme k původnímu problému: je svoboda slova absolutní, pokud odhlédneme od problému prostoru? Odpověď je: ne, není. Pokud tedy poslanec má absolutní svobodu projevu, má ji na úkor ostatních lidí. Pokud poslanec smí vyhrožovat fyzickou likvidací nebo krádeží svobodně nabytého majetku, je zločinec. Proto je takové ustanovení Ústavy nelegitimní.

Co tedy je absolutní? Existuje vůbec princip práva, který platí bez výjimky a podle kterého můžeme posuzovat legitimnost všech ostatních pravidel? Ano, existuje. Absolutní jsou vlastnická práva jednotlivce. Právě od těchto práv se odvíjí smysluplná svoboda projevu, neboli můžete si říkat co chcete na svém pozemku. Pokud jste vlastníkem silnice, je na vás, zda ji chcete využít pro prostestní pochod nebo pro dopravu do práce. Tato vlastnická práva můžete získat buď „homesteadingem“ („kdo dřív přijde, ten dřív mele“) nebo výměnou. Tato práva také existují jen na úrovni jednotlivce, kolektiv je nemá a mít nemůže, protože to prostě v tomto světě není možné, ať se nám to líbí nebo ne (viz konflikty vyplývající z „koletkivního“ vlastnictví magistrály v příkladu uvedeném výše). A tato práva lze aplikovat jen na fyzické věci, „duševní vlastnictví“ neexistuje.

Ale o tom příště.

Závěr

Poslanecká imunita částečně chrání proti stíhání za věci, za které by neměli být stíháni ani ostatní lidé, a částečně chrání proti zločinům. Není a nesmí být žádný rozdíl mezi poslancem a čičmundou, pokud si skutečně máme být rovni. Jinak jsou si někteří z nás rovnější.