Co nám Evropská unie dala - díl 2.

Mises.cz: 24. května 2014, Vladimír Krupa, komentářů: 11

Není překvapující, že čtení vládních materiálů bývá většinou utrpením. Před nedávnem jsem se skepticky vyjádřil ke zprávě, která měla zhodnotit přínosy našeho členství v EU. Tehdy jsem vycházel z informací z druhé ruky a také samozřejmě ze svého apriorně skeptického postoje k podobným dokumentům. Nyní už ta zpráva je k dispozici a bohužel mě v mém skepticismu ještě zatvrdila.

http://www.vlada.cz/assets/evropske-zalezitosti/aktualne/finalni-verze.pdf

Stejně jako v případě kritiky ČNB bude mít můj komentář dvě části. První techničtější a druhou satirickou. Tentokrát, stejně jako autoři dotyčného elaborátu, prohodím délku obou částí. Takže k první jen stručně.

Autoři vycházeli z předpokladu, že ekonomika ČR konverguje k úrovni průměru EU a že rychlost téhle konvergence je různá, kdybychom vstoupili do EU a když jsme byli mimo. (str. 74) Statistiky makroekonomických veličin pak mučili tak dlouho, dokud jim neprozradily, že ten rozdíl bude někde kolem 2 procentních bodů.

To je těžká práce, protože je tady samozřejmě spousta rušivých vlivů. Například globální hospodářský cyklus. V letech 2000–2008 nám statistické makroveličiny rostly slušně, po roce 2008 se naopak veškerá konvergence zadrhla. Jako na potvoru zrovna v době, kdy jsme začali čerpat první slušnější prachy z kohezních fondů. (Podle tabulky na str. 21)

Tyhle dva vlivy pak jdou proti sobě a stejně jako lze říct, že za solidní tempo konvergence v prvním období děkujeme EU a to druhé období je vinou globální krize, za kterou EU nemůže (ehm, ehm), tak předpoklady můžeme klidně obrátit a říct – dobré časy nám přinesla globální konjunktura a nikoliv EU a v krizi se pak plně projevila dusivost byrokratického molochu. Podle toho, jak tyhle předpoklady zaneseme do modelu, nám vyjdou čísla. Kdo by chtěl, tak se může klidně se stejným modelem dopracovat k negativnímu vlivu EU.

Co se týče zavedení eura a dopadů (od str. 44) – tam si můžou autoři poměřit svoje DSGE modely s tím, co používá osazenstvo ČNB. Pak se můžou mlátit vzájemně po hlavách, jestli národohospodářské ztráty z nemožnosti v krizi devalvovat vyčíslené v jednom modelu jsou vyšší nebo nižší než úspory transakčních nákladů. Já bych se do toho nepouštěl, protože nevěřím ani jednomu, ale Tomšík a spol. se tady mají možnost vyřádit. A podle toho, co jsem si odnesl z přednášek z makroekonomie, má samostatná měnová politika v novokeynesiánských modelech poměrně velkou váhu, takže určitě jakkoliv velké číslo vymyslí strana pro euro, neměl by být problém ho trumfnout číslem větším z kumulovaných ztrát z nemožnosti devalvace a uvíznutí v pasti recese nebo něco podobného.

Sami autoři zprávy se proti tomu zaštiťují tím, že prý počítají výhody přijetí eura pro dobré časy a ne pro dobu krize, kdy je všechno nejasné a je třeba počkat a hodnotit s odstupem. (str. 48) To samozřejmě nebrání tučně zdůraznit čísla, ke kterým se dopočítali, jako přínos zavedení eura.

Samozřejmě plně platí dřívější námitka, že ve studii se peníze, co nepřitečou skrze „kohezní fondy“, berou jako ztracené pro nás a pro svět a kontrafakticky se neuvažuje o tom, že kdyby nebylo kohezních fondů a prachy zůstaly v rukou daňových poplatníků z Německa, tak si sem k nám můžou najít cestu stejně, jen jinými kanály. Tak daleko vážně představivost autorů zprávy nesahá.

Tím bychom měli odbyto to nudnější a pojďme k tomu „veselejšímu“. A to je forma této vládní zprávy.

Samozřejmě je nutné začít od nadšených výkřiků, ty maximálně zdůraznit a dát je hned na úvod, aby novinářům náhodou neunikly:

„Česká ekonomika rostla díky EU v průměru o 1,1 % rychleji než by rostla bez ní. Přišla si tak kumulativně na 3,1 bilionu korun. V případě nepřistoupení ČR k EU by byl HDP v roce 2013 o 12 % nižší než dnes.“ (str. 7)

To zní docela kategoricky. Nějak jako EU naše spása, náš velký bratr a osvoboditel.

„Kdyby ČR využila potenciál členství v EU stejně jako Slovensko či Polsko, byl by český HDP v roce 2013 vyšší o 5 až 9 procent a stát by vybral 60 až 120 miliard více na daních.“ (str. 8)

Jsme vůbec hodni toho patřit k takovému báječnému spolku? Kdybychom byli snaživějšími žáčky, tak jsme mohli vytěžit ještě dvakrát tolik dobrodiní, než jsme vytěžili.

„Mimo EU by česká ekonomika pravděpodobně nikdy nedohnala západní Evropu a stabilizovala se na dvou třetinách jejího výkonu.“ (str. 8)

Jaká hrůza! Ale proč to tak vlastně je? Neexistují snad země mimo EU, malé i větší, které začínaly v 50. letech z menšího základu než země EU a přitom časem EU přerostly? Existuje nějaká magická bariéra, kterou bez vstupu do EU není nikdy možné prorazit? Samé otázky bez odpovědí. Nikdy je taky docela dlouhá doba.

„Jen v roce 2013 ČR získala 84 miliard čistého rozpočtového příjmu z EU, kumulativně od roku 2004 se jedná o 334 miliard.“ (str. 9)

Ano, EU je to dobrodiní a je to potřeba v různých obměnách ještě asi desetkrát zopakovat, kdyby to náhodou někomu nebylo jasné. A když to budeme opakovat pořád dokolečka, tak nakonec to přece musí všichni pochopit.

„Kdybychom se ve věci zaměstnanosti řídili strategií Evropa 2020, ekonomický růst by dalších dvacet let byl vyšší o 0,6 procentních bodů.“ (str. 10)

My jsme ti zlobiví žáčci, kteří se až dosud odmítali řídit strategiemi, co se píší v Bruselu. Musíme se zkrátka polepšit.

„Výhody členství v čistě finančních ohledech se pohybují vysoce nad hodnotami, které přináší naší ekonomice jakákoli jednotlivá hospodářská politika nebo opatření. Vstup do EU tak byl pravděpodobně nejvýhodnější krok, který Česká republika mohla udělat. Pro tvrzení, že na členství v EU tratíme, neexistují robustní argumenty. Naopak EU České republice skýtá možnosti, které ještě nevyužila.“ (str. 11)

Od doby objevu stříbra u Kutné Hory je EU hospodářsky to nejlepší, co tuhle zemi potkalo. TAK TO KONEČNĚ POCHOPTE, VY ZABEDNĚNCI!

Tentokrát menším písmem:

„Rigorózní kvantitativní vyhodnocení dopadů různých scénářů členství v hlavním evropském integračním proudu včetně měnové a hospodářské unie skýtá metodologická a epistemologická úskalí.“ (str. 9)

Houby víme a vědět budeme. Ale takové drobné problémy nás nikdy nezastaví, protože prostě bez členství v EU ten západ nikdy nedoženeme.

Co nám EU všechno dala (tato tvrzení jsou autorům tak jasná, že v jejich očích nevyžadují žádný důkaz):

„Převzetí acquis před oficiálním vstupem do EU znamenalo pro ČR především posílení efektivnosti a profesionalizace státní správy, zkvalitnění soudnictví a ostatních institucí právního státu a tržní ekonomiky.“ (str. 28)

„Díky převzetí acquis byla v ČR zajištěna vyšší kvalita ochrany vlastnických práv, byly posíleny podmínky pro účastníky volné hospodářské soutěže a byla snížena možnost zneužití dominantního postavení jejími účastníky.“ (str. 28)

„Došlo také k posílení postavení zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, posílení pozice spotřebitele vůči výrobcům a prodejcům, stejně jako posílení postavení občanů vůči znečišťovatelům životního prostředí.“ (str. 28)

To zní všechno tak skvěle. Ale čím umlčet pochybovače a věčné kverulanty, kteří určitě řeknou, že to prostě tak není a že tu kvalitní státní správu, soudy a instituce právního státu nikde nevidí? Tím, že to zopakujeme:

„Dalším efektem, který by bez členství EU nebyl možný, je neustálé zkvalitňování a zvyšování transparentnosti rozhodování veřejné správy ČR. Evropská komise nízkou kvalitu veřejné správy ČR před jejím vstupem do EU opakovaně kritizovala ve svých hodnotících zprávách připravenosti ČR na vstup. Již deset let jezdí úředníci českých ministerstev, krajů, ale i samospráv na pracovní skupiny Komise, Rady či se účastní jednání dalších evropských institucí jako např. Výboru regionů či Evropského hospodářského a sociálního výboru.“ (str. 29)

Úředníci se jistě rádi sdruží mezi sebou, zvlášť když to znamená placený výlet někam do ciziny. Na to nepotřebovali čekat na založení EU. Existuje velké množství dalších nadnárodních institucí, v rámci kterých ouřadové, soudci a politici jezdí po světě a účastní se „pracovních skupin“, „jednání výborů“ a konferencí. Jezdilo se tak už někdy od devadesátých let. Výsledky?

„Tento pravidelný kontakt s úředníky EU a ostatních 27 členských států vede k přenosu konkrétních odborných znalostí, přenosu zkušeností s fungováním veřejné správy obecně, vyjednávacích taktik, kultivovanosti projevu, ke zvyšování jazykových dovedností úředníků ČR, přístupu k veřejnosti či důrazu na provádění dopadových studií.“ (str. 28)

Ano, studií, jako je tahle. Děláním dopadových studií se zase zaměstná spousta ekonomů, a tak ty výsledky můžeme zmultiplikovat donekonečna. Bohužel došlo i k přenosu naprostých zbytečností a balastu, co se teď musí dělat, protože se to tak dělá i jinde.

„Při bližším přezkumu tedy neobstojí argument, že bychom měli pouze využívat výhod evropské integrace a oprostit se všech negativ. Takový přístup totiž Evropská unie pro třetí státy neumožňuje.“ (str. 29)

Sakra ona má EU nějaká negativa? Že se o nich nějak nerozepisujeme. A že by EU nakonec nebyla tak hodná, aby přinesla jen výhody bez negativ? Ale, ale.

„Hospodářská dimenze a cíle Evropské unie zvyšovat životní úroveň svých občanů jsou však nedílnou součásti evropského integračního procesu a čerpají z ní velkou část své legitimity založené na obecně prospěšných výstupech.“ (str. 67)

Jó, bez těch úspěchů, kterými bychom se mohli chlubit, se nad tou legitimitou EU shlukují temná mračna. Proto se musí psát takové pochvalné materiály, protože nějak se objevuje čím dál víc pochybovačů, co ty přínosy EU ne a ne vidět. Skoro nás to nutí používat vyjadřování známé z dob minulých:

„A právě v přenosu zkušeností a osvědčených postupů a určitém ideologickém odstupu Evropské komise tkví přidaná hodnota koordinace hospodářských politik na celoevropské úrovni.“ (str. 27-28)

Učme se tedy ze zkušeností soudruhů z komise. A pro pochybovače zopakujeme:

„Pokud nezajistíme, že český zájem je zároveň zájem evropský a evropský zájem je i ten český, je nepravděpodobné, že životní úroveň českých občanů někdy dosáhne výrazně vyšších standardů.“ (str. 68)

Nakonec moje oblíbená věta. Asi nikdo neví jistě, co znamená, ale zní to fakt moudře a hluboce.

„Česká republika leží uprostřed Evropské unie a Evropská unie je dnes pravděpodobně nejmenším možným celkem, který dokáže ochránit autonomii demokratických procesů před globální dynamikou.“ (str. 68)

Existuje v takové „vědě“ něco jako hodnotová neutralita, nebo musí vládní studie znít až nepříjemně agitačně?

Neodpustím si ještě jeden politicky velmi nekorektní příklad s „konvergencí“. Kdybychom logiku konvergence vztáhli ne na rozdíly mezi státy, ale na rozdíly v životní úrovni v rámci jednoho státu, můžeme vytvořit model, jak budou určité „problémové skupiny nepřizpůsobivých občanů“ konvergovat k životní úrovni většinové populace. A to tím rychleji, čím větší na to dostanou prostředky z našich „kohezních“ fondů. Tady je snad na první pohled vidět, jak ta logika drhne.

„Konvergence“ směrem k vyšší životní úrovni, na které je společnost okolo, je daleko více podmíněná řekněme kulturně-institucionálně-životními postoji než přítokem peněz z „kohezních fondů“. Naopak tenhle přítok může za určitých okolností účinně podemílat vytvoření přesně těch návyků a postojů, díky nimž by byla ona konvergence možná. Jakmile se z lidí, kteří něco dělají nebo by mohli dělat, stanou primárně dobyvatelé dotací a renty, tak bude všechno špatně. A morální ztráty jsou z dlouhodobého hlediska ty nejtěžší a nejhůře napravitelné.

Poznámka na závěr k modelům, abych využil toho, co jsem se dozvěděl na hodinách makroekonomie. Růstové makromodely obecně říkají, že když bude existovat méně vyspělá ekonomika vedle ekonomiky vyspělejší, která roste svým stabilním tempem, tak ta méně vyspělá bude podmíněně tu vyspělejší dohánět (bude růst rychleji). Tempo dohánění se bude postupně snižovat, aby nakonec obě ekonomiky byly skoro stejné a rostly stejně rychle ve svém stálém stavu. To samozřejmě za podmínky, že se nic jinak nebude měnit a vše ostatní zůstane při starém. Kdo se dostane do zajetí toho modelu, tak mu vychází - jako autorům dotyčné zprávy - že je možné růst někam do úrovně toho vyspělejšího, ale neumí si už představit možnost, že by ta dnes méně vyspělá ekonomika mohla v budoucnosti ty vyspělejší třeba i úplně překonat a nechat je za sebou. Takže kdo je na špici dnes, bude modelově i zítra a ostatní ho mohou dohnat, ale nikoliv předehnat.

To je samozřejmě v rozporu s tím, jak vypadá reálný svět, kde dochází k neustálým změnám a k přesouvání epicenter růstu. Dřívější "růstoví giganti", kteří někdy vypadali neporazitelně, stagnují a mladí dravci je předbíhají a zaujímají místo na špici. Tak se to v koloběhu dějin stalo Egyptu, Řecku, Římu, Číně, Indii, Francii, Itálii, Holandsku, Anglii, Japonsku atd. A tak se to možná stane USA a opět potom Číně. Pozice v hospodářském vývoji nejsou pevně dané a s trochou představivosti si lze vykreslit podmínky, za kterých by ČR klidně přerostla stagnující západní Evropu. Například kdyby se stala daňovým a podnikatelským rájem a/nebo územím, kde lze volně kopírovat a šířit veškeré myšlenky a vynálezy, kdežto staré EU země by zůstaly tam, kde jsou.

Stejně tak si lze bohužel představit i stagnaci a úpadek, pokud se u nás bude provádět horší politika než v EU.