Co občas praští libertariána přes nos…

Mises.cz: 03. února 2011, Petr Málek, komentářů: 3

Nedůležité a přízemní věci, které potkáváme každý den a které lépe než cokoliv jiného demonstrují, že je se socialismem něco špatně.

Dnes bych se chtěl krátce zaobírat drobnými a pravděpodobně pro náš život ne příliš podstatnými věcmi, na které člověk občas během každodenního života narazí, a které podle mého názoru dobře ilustrují, jak zvrhlá je dnešní doba silného státu, který spravuje polovinu všeho, co se vyrobí, a významně ovlivňuje správu té druhé poloviny, stejně tak jako naše každodenní životy mimo rámec ekonomické činnosti v tradičním slova smyslu.

Nečekejte žádnou vědu, berte tento článek jako esej, anekdotu, odlehčení, nebo něco takového.

První praštění: raketoplány

Na televizi se nekoukám, ale minulý týden jsem nějakou náhodou prošel kolem televize, na které byl puštěný kanál ČT24 (financovaný z nakradených peněz, ale o tom teď psát nechci) a běžely tam záběry jedné z katastrof raketoplánů. Nedíval jsem se na to, navíc byl vypnutý zvuk, ale pravděpodobně to byl raketoplán Challenger v roce 1986. Jistě si pamatujete i další havárii, tentokrát raketoplánu Columbia v roce 2003.

Zamyslel jsem se nad touto událostí. Vždy když se něco takového stane, lidé samozřejmě nejsou nadšeni z toho, že někdo umřel. Obvykle je i snaha havárii důkladně vyšetřit, zjistit její příčiny a učinit nápravu. Ovšem pokud jde o názory lidí na to, jestli by se tyto mise vůbec měly podnikat, tak obvyklá odpověď je, že ano. Hlasy, které volají po totálním zastavení vesmírného programu, jsou velmi ojedinělé, nebo takový byl alespoň můj dojem, když jsem danou událost sledoval v médiích. OK, každý má svůj názor – je fakt, že astronauti do toho všeho šli dobrovolně a s vědomím všech rizik, takže odpovědnost za svoji smrt nesou pouze oni sami.

Nyní – všichni samozřejmě víme, že NASA je vládní agentura. Napadlo mě, jaká by asi bývala byla reakce veřejnosti na zkázu Columbie, kdyby se jednalo o soukromou misi? Těžko se dá fantazírovat „co by, kdyby“, ale když se člověk podívá na srovnatelné události, třeba ropné havárie, zavalené horníky v dolech apod., tak se těžko může zbavit dojmu, že by ty reakce byly nesrovnatelně negativnější, než když se jedná o vládní misi. Co dělá vláda, je super. Jsou to hrdinové, kteří zemřeli pro vlast. Měli bychom jim zasalutovat. Ale běda, jak by se o něco takového pokusil soukromý investor. Ten jen prahne po bezohledném zisku a chudáci nevinní astronauti kvůli tomu umírají. Měli bychom jeho činnost okamžitě zakázat.

Co naplat, že v obou případech do toho astronauti šli zcela dobrovolně. Co naplat, že „prahnutí po bezohledném zisku“ se na svobodném trhu z logiky věci musí překlopit do „snahy o vymyšlení technologie, která zkvalitní lidem život“.

Druhé praštění: písanka

Nikdy by mě nenapadlo, že běžný člověk vůbec někdy může dospět do situace, kdy se bude zabývat problematikou toho, jak lidé píší. Ale stalo se.

Sami si to neuvědomujeme, ale bylo mi tímto připomenuto, že žijeme v době, kdy stát určuje i takovou věc, jako je styl našeho psaného písma. Díky Bohu, jakmile opustíme základní školu, můžeme psát jakkoliv chceme (za předpokladu, že to po nás někdo bude ochotný číst) a stát (zatím) nekontroluje a násilím nevynucuje, abychom psali tím jediným geniálním způsobem.

Ale stejně – co je vůbec státu do toho, jak píšeme? Připadá nám normální, že v rámci povinné školní docházky placené z povinně odvedených daní našim dětem stát diktuje jediný a povinný způsob psaní? A tento způsob mu vnucuje několik dlouhých let, které trvá základní škola, navíc v době, kdy se dítě nejvíc učí a má tedy největší šanci, že se v něm naučené dovednosti velmi dobře zakotví? Zřejmě ano. Zřejmě panuje přesvědčení, že pokud bychom nechali lidi, ať si píší, jak se jim zlíbí, tak by zkolabovala veškerá ručně psaná komunikace.

Tento příklad ze života také dobře ilustruje ještě jednu věc. Když stát nějakou nešťastnou náhodou dospěje k dobrému rozhodnutí, dojde k tomu s ohromným zpožděním a s neskutečnou těžkopádností. Já jsem se učil psát před dvaceti lety a už tehdy jsem nechápal, proč je psací písmo tak odlišné od tiskacího a proč má tolik kudrlinek. Je to dvacet let, co s námi učitelka mrhala čas tím, že zkoumala, jestli jsou písmenka stejně velká a správně skloněná a napojená.

Během celého života se mi (a určitě nejen mně) mnohokrát stalo, že někdo měl takový styl psaní, že jsem po něm nic nepřečetl. Zajímavé je, že když jsem před lety nějaký čas žil v USA, tak se mi v nikdy nestalo, abych po někom něco nepřečetl. Že by to bylo kvůli tomu, že v USA žádné psací písmo nemají a ve škole se píše normálně „tiskace“?

Kdo se nad daným tématem zamyslel před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety, tak musel dospět ke stejnému závěru, jako my dnes – tedy že státní psací písmo je příliš složité a že způsobuje víc problémů než užitku. Všichni to dávno víme a většina z nás, jakmile uplynula dostatečně dlouhá doba od konce školního vymývání mozků, jsme spontánně přešli na nějaký jiný styl písma, který nám víc sedí. Kdyby bylo školství soukromé a bez regulací, je velká pravděpodobnost, že by se školy tomuto přizpůsobily a začaly učit nějaké normálnější písmo. Stát ale ne, stát si vesele dál praktikuje to, co v praxi po desítky let selhává, a nyní, v druhém desetiletí dvacátého prvního století, po několika dekádách, slavně dospívá k závěru, že soudruzi někde udělali chybu, a že bychom tedy mohli za desítky miliónů sestavit týmy, spustit pilotní projekty, a kdyby se to osvědčilo, tak spustit celý složitý legislativní proces pro změnu osnov, stejně tak jako vyhození všech relevantních učebnic a natištění nových.

Mimochodem – tématu písmenek se také velmi trefně věnoval D-FENS.

zobrazit komentáře (3)