„Nikdy nepochybujte o tom, že by malá skupina přemýšlivých, odhodlaných osob mohla změnit svět. Ve skutečnosti je to jediná věc, která ho vůbec kdy změnila.“ Margaret Mead

Nacházíme se ve Velké Británii roku 1838. V této době je anglická společnost rozdělena do zhruba šesti společenských tříd.

• 
  Stará šlechta, která vlastní prakticky veškerou půdu. Užívá si i značná daňová privilegia a kontroluje parlament.
• Mladá šlechta, sestávající se z mladších sourozenců kteří nevlastní půdu (protože tu dědí vždy nejstarší syn), ale zastávají významné posty ve státní správě, armádě, námořnictvu a anglikánské církvi. Také se mnozí z nich stěhují do kolonií, kde se stávají vlastníky půdy či slouží v koloniální správě.
• Továrníci, bankéři a velkoobchodníci. Průmyslová revoluce se rozbíhá a tato skupina získává na důležitosti.
• Kupci a řemeslníci
• Průmysloví dělníci
• Farmáři. Ti si pronajímají půdu od staré šlechty a vedou bídný život. Ještě bídněji jsou na tom pomocní pracovníci v zemědělství.
  

Parlament má přibližně 580 členů, 160 je voleno hrabstvími (Counties) a 420 městskými obvody (Boroughs). Existují dvě parlamentní strany: Toriové a Whigové. Vyžaduje se splnění určitých podmínek pro získání volebního práva; a tyto podmínky jsou nastaveny tak, že všichni poslanci z hrabství jsou aristokraté. V městských obvodech jsou to nejen aristokraté, ale i továrníci a velkoobchodníci. Nicméně obě strany ovládají aristokraté, takže kontrolují parlament ať už mají většinu Whigové nebo Toriové.

V roce 1838 doléhala na království restrikce v importu obilí nazývaná Obilný zákon obzvlášť těžce. Úroda v roce 1837 byla slabá a tento rok nesliboval, že bude o moc lepší.

Obilný zákon byl přijat v roce 1815, a byl v průběhu doby obohacen o několik dodatků. Týkal se veškerého obilí, ale jeho účinek byl zvláště tragický v případě pšenice, která byla potřeba pro výrobu chleba, tehdy nejdůležitější potraviny pro většinu populace.
Před Napoleonovou kontinentální blokádou byl dovoz pšenice relativně volný a celní sazby nebyly příliš veliké. Blokáda zajistila anglickým producentům kvazimonopol, následovaný prudkým zvýšením cen. V roce 1814 – s koncem Napoleonských válek - se cena pšenice náhle o polovinu propadla a vlastníci pozemků byli zděšeni. V roce 1815 tedy donutili[1] Toriovskou vládu lorda Liverpoola přijmout zákon, jehož účelem bylo stabilizovat vysoké ceny obilí. Žádná zahraniční pšenice se nesměla dovézt pokud byla její cena na trhu v Londýně nižší než 80 šilinků za quarter (11,3 kg). Tato úroveň byla ve skutečnosti naprosto prohibiční, protože ani později v letech kdy Anglii postihly neúrody a s nimi spojená nouze se cena pšenice na tuto úroveň nikdy nedostala. Ale zato se dostala na velmi dlouhou dobu dost vysoko na to, aby citelně zdražil chleba, základní potrava dělníků.

Pracujícím takto poklesly jejich reálné mzdy. Snížila se spotřeba průmyslového zboží a poklesl export, protože lodě nemohly na zpáteční plavbu naložit obilí. Továrníci museli propouštět přebytečné dělníky, což ještě přispělo ke zvýšení chudoby. Obilné zákony na Anglii a její hospodářství dopadaly hůře, než Napoleonova blokáda a pro mnohé Angličany se jedinou záchranou stalo pašování, které se rozvinulo téměř do podoby národního sportu. Ovšem ani velmi výkonná a rozvinutá pašerácká síť nemohla nahradit kapacitu přístavů a také se více zaměřovala na výnosnější komodity (především alkohol).

Na druhou stranu systém z pohledu aristokratů fungoval dobře. Počet farmářů ochotných platit nájem díky propouštění z továren značně převyšoval množství dostupné půdy, což mělo za následek jejich tvrdou konkurenci. Majitelé půdy tak mohli pronajímat pozemky za maximální ceny. Takže to byla aristokracie, která měla prospěch z renty vytvořené tarify.
A aristokracie samozřejmě byla proti jakékoliv reformě.

Avšak v roce 1828 vláda vévody z Wellingtonu dokázala poněkud zákon zmírnit. Wellington byl dost inteligentní aby si uvědomoval, jak nebezpečná situace vzniká a zároveň mu jeho prestiž umožňovala určitou svobodu manévrování. Zavedl takzvanou „klouzavou sazbu,“ což znamenalo, že když cena pšenice dosáhne 73 šilinků, bude možné jí dovážet bez cla. Když poklesne pod tuto hranici, na zahraniční pšenici bude uvaleno clo které bude tím vyšší, čím bude v Anglii pšenice levnější. To bylo zlepšení, ale velmi nedostatečné.

Mimo obilí měla Anglie komplikovaný systém protekcionistických tarifů uvalený na množství produktů. Některé tarify – například na cukr – byly „diferencované“ protože rozlišovaly produkty podle místa původu. Zaručovaly výhody pro zboží z kolonií, jehož prodej v Anglii byl pro kolonisty zdrojem příjmů.

V roce 1838 byl tudíž stav v němž se království nacházelo velmi dramatický. Společenská nerovnost byla extrémní; kriminalita byla vysoká; nízká průmyslová produkce vyústila v citelně nižší daňové příjmy a státní pokladna, zatížená enormním deficitem, se nalézala na pokraji bankrotu.

V roce 1837 vznikla v Londýně takzvaná „Asociace proti obilným zákonům,“ kterou založili Joseph Hume, Francis Place a John Roebuck. Nebyla to zdaleka první akce která se proti obilným zákonům zvedla. Už při jejich přijetí v roce 1815 proběhly v Londýně masové nepokoje a při projednávání obilných zákonů muselo parlament hlídat vojsko proti rozzuřenému davu. V roce 1819 vojáci rozehnali demonstraci proti obilným zákonům v Manchesteru, přičemž zahynulo 11 lidí a 500 jich bylo zraněno. V roce 1820 se do parlamentu dostala petice obchodníků iniciovaná ekonomem Thomasem Tookem a proti zákonům vystoupil i finančník a poslanec William Huskinsson, kterému se nakonec podařilo s podporou Wellingtona prosadit alespoň ono zmírnění obilných zákonů v roce 1828. Ovšem s jeho nešťastnou smrtí v roce 1830[2] bitva o obilné zákony v parlamentu utichla a politická opozice se zdála zcela vyčerpaná. Ve 30. letech se hlasy proti nim ozývaly pouze z poza kateder politické ekonomie či od lidí z nižších společenských tříd, jako byla například petice v Scheffieldu proti obilným zákonům z počátku 30. let. Ovšem podobné iniciativy vzešlé především z řad drobných kupců, řemeslníků a dělníků neměly většinou žádný dopad.[3] Vyšší a střední třídy jakoby upadly do apatie a pozice aristokratů se zdála nedotknutelná. Navíc příznivé počasí mezi lety 31-36 přálo bohatým sklizním a cena pšenice byla v roce 1835 39 šilinků za quarter, což bylo nejméně za padesát let a blížila se tak ceně na evropském kontinentu. Ale období bohatých sklizní skončilo. V roce 1837 přišla neúroda a cena opět stoupala až v roce 1839 dosáhla rekordních 70 šilinků.

Za této situace tedy vzniká Asociace proti obilným zákonům, ke které se připojuje i vydavatel Manchester Times Archibald Prentice, který chce v Manchesteru založit pobočku této Asociace. A tak na počátku roku 1838 zve prostřednictvím článku v novinách na setkání všechny, kdo chtějí proti obilným zákonům něco podniknout. Včetně jeho se tenkrát sešlo sedm lidí. Tito pánové se rozhodli s věcmi opravdu pořádně pohnout. Změnili stanovy a jméno a z Asociace se tak stala „Liga proti obilným zákonům“, zkráceně pouze „Liga.“

Cílem Ligy se stalo zmobilizovat veřejné mínění a vyvinout tlak na parlament aby zrušil obilné zákony, širším záměrem se pak stala propagace volného obchodu a odstranění všech obchodních bariér naprosté svobodě směny. Liga prohlásila, že odstranění obilných zákonů bude mít pro království mimořádné přínosy:
- zvýší se průmyslová výroba
- poklesne nezaměstnanost
- poklesne cena chleba
- díky konkurenci se zvýší produktivita průmyslu i zemědělství
- posílí se mezinárodní vztahy a mírové soužití národů

Manchester byl dobrým místem kde začít, protože to bylo hlavní průmyslové město v Anglii a bylo zvlášť těžce zasaženo dopady obilných zákonů.

Zakladatelé Ligy se obklopili lidmi ze střední třídy, průmyslníky, obchodníky a bankéři. Členy Ligy se tak stalo množství kompetentních a kvalifikovaných lidí, kteří jí zasvětili množství času, peněz a energie. Mezi nimi byli čtyři, kteří sehráli rozhodující úlohu: George Wilson, předseda Ligy, který velmi kompetentně zvládal řízení velké propagační mašinérie; Charles Villiers, mluvčí Ligy v Parlamentu; Richard Cobden, nejaktivnější a nejvlivnější člen; John Bright, skvělý řečník a věrný Cobdenův přítel.


Richard Cobden se narodil 3 června 1804 v chudé zemědělské rodině v Heyshottu v Sussexu. Otec mu brzy zemřel a Richarda si vzal do opatrování jeho strýc Richard Wale Cole, který ho zaměstnal jako skladníka v Londýně. V 21 letech se stal obchodním cestujícím v podniku svého strýce. Poté co tento podnik skončil se sám pustil do podnikání a po několika neúspěších se mu začalo dařit. Stal se spolumajitelem třech továren na textilní tisk a přímo řídil tu v Manchesteru, kde se v roce 1832 usadil. Úspěch tohoto podnikání byl velký, ale ve svých třiceti letech Cobden předal řízení společnosti svému bratrovi, aby mohl začít cestovat a také se více angažovat ve veřejných záležitostech. Napsal několik pozoruhodných článků a pamfletů, uveřejňovaných převážně v Manchester Times. V těchto článcích obhajoval hlavně dvě věci: pacifismus ve formě neintervence do zahraničních záležitostí, a volný obchod.

Od roku 1839 se plně věnoval činnosti v Lize. Zde se projevil jeho talent skvělého politického taktika, racionálního, schopného, vytrvalého a rezolutního. Do parlamentu byl zvolen za Stockport v roce 1841, 3 roky od začátku tohoto příběhu.

John Bright se narodil 16. listopadu 1811 v Rochdale v Lancashiru. Pocházel z kvakerské rodiny, jeho otec byl továrníkem, který v Rochdale založil první přádelnu bavlny. Dostalo se mu dobrého soukromého vzdělání, ale později se vzdělával hlavně sám, jelikož byl velkým milovníkem anglické literatury. V 16 letech začal pracovat v továrně svého otce a později se stal jeho partnerem. Byl velmi výmluvným řečníkem, jasným, precizním a strhujícím. I bez universitního studia dokázal svou sečtělost a své argumenty podporoval velmi dobře zvolenými historickými a literárními odkazy. Obvykle dokázal řečnit zpatra aniž by měl své projevy dopředu připravené. Očividně byl hluboce konzistentní a s nábožensky založeným smyslem své vlastní odpovědnosti.
Jako rozhodný individualista považoval svobodný obchod za lék na všechna ekonomická zla. Byl velmi ostražitý ke státním intervencím do ekonomiky i společnosti.

Jako nekonformista[4] bojoval za zrovnoprávnění jednotlivých náboženství před zákonem, za odluku Anglikánské církve od státu, za práva židů a atheistů, aby nebyli nuceni přísahat na bibli a mohli tudíž zastávat veřejné funkce.

Do dolní sněmovny byl poprvé zvolen v roce 1843. Jeho parlamentní kariéra poté trvala 25 let s krátkou přestávkou v době Krymské války, kdy se postavili s Cobdenem proti válce a proti převládajícímu veřejnému mínění a na krátkou dobu oba své parlamentní funkce ztratili. (tehdy prý pronesl ten nejdojemnější protiválečný projev, jaký kdy v anglickém parlamentu zazněl)

Později, v roce 1869, se stal ministrem obchodu v Gladstoneově vládě. V roce 1882 byl zvolen rektorem university v Glasgow, v roce 1886 obdržel čestný doktorát z Oxfordu, v roce 1888 – ještě za jeho života – mu v Birminghamu postavili sochu. Zemřel 27. března 1889.

V Lize si počínal jako Cobdenova pravá ruka a výtečný řečník, ale odmítal zastávat formální přední pozice, protože jako kvaker by nebyl přijatelný pro všechny skupiny.


Po sedm let až do svého konečného vítězství Liga získávala stále více a více přívrženců, šířila se z Manchestru nejprve do dalších průmyslových měst a poté i na venkov až její síť pokrývala celé království. Pak přenesla debatu přímo do parlamentu, poté co si zajistila, aby do něj bylo zvoleno maximum jejích příznivců. Ve velkých městech pořádala pravidelná shromáždění. V Londýně po jistou dobu s týdenní frekvencí. Účast na nich se šplhala do tisíců a desetitisíců. Peněžní příspěvky členů umožnili financovat vydávání knih, brožur, periodik a pamfletů ve stále rostoucích počtech. Liga se spojila s profesory politické ekonomie z univerzit a financovala jim přednášková turné po těchto setkáních, aby pomohli rozšiřovat znalost ekonomie mezi veřejností.

První velkolepý úspěch se dostavil v roce 1841. V tomto roce se podařilo Lize uzavřít dohodu s takzvanými „disidentskými církvemi“, i.e. neanglikánskými. Anglikánská státní církev byla státem placená, a její představitelé dostávali značnou část svého platu ve formě obilí, takže měli zájem na jeho vysoké ceně. Ostatní církve byli financovány z dobrovolných darů svých věřících. Šestnáct stovek „disidentských“ kněží odpovědělo na výzvu Ligy a sedm set se jich shromáždilo v Manchesteru. Dohodli se s Ligou, že budou kázat po celém království ve prospěch svobodného obchodu.

Po ovládnutí průmyslových center se Liga zaměřila na zemědělské oblasti. Dostat na svou stranu zemědělce bylo jistě těžší, protože ti často věřili, že jejich osud je spojen s obilnými zákony. Během dvou měsíců Cobden promluvil na čtyřiceti shromážděních v zemědělských oblastech. Bastiat, který se toho účastnil jako pozorovatel, o tom píše: „Zde, obklopen tisíci farmáři a zemědělskými pomocníky, mezi něž se bezpochyby často vmísili potížisté poslaní aristokraty, stál klidný, pohotový a výmluvný Cobden. Na posluchače dokázal udělat dojem a často vzbudil sympatie i u nejnesmiřitelnějších oponentů.“

Aristokraté, kteří z počátku na Ligu hleděli s posměchem a pohrdáním pramenícím z pocitu jejich politické nezranitelnosti, začali mít obavy. Nejprve se snažili zdiskreditovat veřejný či soukromý život vůdčích osobností Ligy, ale brzy zjistili, že v této hře toho mohou mnohem více ztratit než získat. Pak začali rozšiřovat litanie věčných protekcionistických sofismat: ochrana farmářů před invazí zahraničního zboží, národní nezávislost, zachování výše dělnických mezd etc.

Ale pozoruhodné na Lize bylo právě to, že všichni její hlavní řečníci byli dobře ekonomicky vzdělaní a žádný z těchto sofismů před nimi nemohl obstát a žádný nenechali bez odpovědi. Neúnavně znovu a znovu dokazovali, že pouze naprosté a unilaterární zrušení veškerých překážek volnému obchodu může přinést prosperitu všem.

Poslední obranou linií aristokracie se stal parlament. A na Lize teď bylo vymyslet, jak tuto baštu dobýt. Začala se metodicky věnovat tomu, jak by prosadila co nejvíce příznivců zrušení obilných zákonů do parlamentu. První věcí bylo, že představitelé Ligy začali zjišťovat, kteří Whigové a kteří Toriové by osobně byli pro zrušení obilných zákonů a ty pak ve volbách podpořili. Na žádost Brighta a Cobdena se pak několik tisíc freetraderů zaregistrovalo na volební seznamy ve vybraných obvodech a pečlivě prověřovali, jestli voliči protekcionistů splňují zákonné podmínky pro to, aby mohli volit. Koncentrací svých přívrženců tak dosáhla Liga lokální převahy freetraderů nad protekcionisty ve vybraných obvodech a zajistila si tak první volební úspěch.

Ve volbách v roce 1841 se pět členů Ligy včetně Cobdena dostalo do dolní sněmovny. Většinu v těchto volbách získali Toriové a jejich vůdce, Sir Robert Peel se stal ministerským předsedou. Bývalý ministr ve Wellingtonově vládě, chytrý a kompetentní, pocházel z obchodní buržoazie a byl čirý oportunista. Dobře věděl, že Liga má ohledně obilných zákonů pravdu, jeho hlavním zájmem ovšem bylo zůstat ve své funkci a to by bylo nemožné bez podpory aristokratů. S jistotou zkušeného politika ovšem předpokládal, že dříve nebo později získá Liga a její přívrženci v parlamentu většinu, a tak se snažil si svou pozici pojistit na obě strany. Během následujících pěti let se snažil přijímat opatření která by byla po chuti freetraderům aniž by příliš utrpěly zájmy aristokratů.

Aby zkonsolidoval státní finance a odvrátil hrozící bankrot, byl nejprve nucen zavést na 3 roky mimořádnou daň z příjmů nad 150 liber ročně. Od roku 1842 do roku 1845 zaváděl sérii reforem celních tarifů. Přímé zákazy importu byly zrušeny. Skot, ovce, čerstvé či solené maso, to co bylo zcela zakázáno bylo nyní povoleno dovážet a pouze s nízkým clem. Celní sazby na 650 druhů základního spotřebního zboží (jako mouka, olej, rýže, ocet, pivo, vlna, bavlna, len, kůže etc.) byly citelně sníženy a v roce 1845 bylo 430 z nich kompletně zrušeno. Exportní cla výrazně se dotýkající hlavně uhlí a strojů byla úplně zrušena.

Toto vše přineslo jistý pokrok. Podnikatelská a obchodní aktivita vzrostla, chudoba se poněkud snížila a hlavně nyní měla z menších celních tarifů státní pokladna daleko větší příjmy než kdy dříve, což umožnilo konsolidaci státních financí a zrušení mimořádných daní.

Ve vztahu k obilnému zákonu se Peel uchýlil k určitému chytráctví. Dlouhodobé záznamy mu ukázaly, že trh pšenice obvykle fluktuuje okolo 56 šilinků, a jen jedenkrát se stalo, že by se dostal nad 65 šilinků. Strop 73 šilinků byl tudíž bezpředmětný. Peel ho snížil na 56 šilinků, což dalo mnoha lidem pocit velkého pokroku a zároveň to Peelovi umožňovalo ukázat majitelům pozemků, že jejich renta zůstane téměř nedotčena.

Cobden se obával, aby tato Peelova taktika nevnesla mezi příznivce Ligy rozpor a umírněnější nezačali odpadávat ještě dlouho před dosažením jejich cíle. A tak přesvědčil své přátele, aby znásobili úsilí. Před rokem 1844 se zdálo nemožné, aby Liga prosadila své poslance na venkově v hrabstvích, protože k tomu být voličem tam bylo podmínkou vlastnictví půdy. Důkladným prostudováním volebního zákona Cobden zjistil, že k němu existuje obskurní dodatek jménem Chandonova klauzule, který zaručuje volební právo všem jejichž majetek ročně vynáší alespoň 40 šilinků. Aristokraté kdysi přijali tento dodatek aby jako voliče mohli zaregistrovat množství svých služebníků. Nic teď nestálo továrníkům a obchodníkům v cestě, aby se nezachovali stejně.

Cobden předložil svůj plán na schůzi Ligy v prosinci 1844. Poslední termín pro zaregistrování voličů byl 31. leden 1845. Během deseti týdnů Cobden osobně zorganizoval nejméně 35 shromáždění v severních hrabstvích, aby zde zajistil vítězství kandidátů Ligy.

Mezitím podpora Ligy v různých koutech země postupně vzrůstala, a s ní i prostředky které měla k dispozici. K ilustraci úsilí jenž vyvinula dobře poslouží výroční správy které každoročně veřejně přednášel sekretář Ligy pan Hickins.

Úvodní poznámka – odhad přepočtu mezi hodnotou tehdejší libry a dnešního eura je velmi obtížný a snadno napadnutelný, přesto je pro názornou představu snad dostačující ( 1£ 1840 = 84 EUR 2000)

Příjmy £ 86 009 (EUR 7 224 000)
Výdaje £ 59 333 (EUR 4 984 000)
V pokladně £ 26 676 (EUR 2 240 000)

Více než 200 shromáždění v Anglii a ve Skotsku, samozřejmě se počítají pouze ta s oficiální účastí představitelů Ligy.

Byly distribuovány dva miliony pamfletů a 1 340 000 kopií týdenních novin Ligy.

Představitelé Ligy obdrželi obrovské množství dopisů a rozeslali jich více než 300 000.

Profesoři ekonomie podporovaní Ligou pořádali přednášky ve 36 hrabstvích ze 40. Všude a zvláště v oblastech s největší produkcí obilí, poptávka po profesorech značně přesahovala naši nabídku.

Anglie byla rozdělena na 13 volebních oblastí a do každé jsme vyslali činitele dobře obeznámené s volebním zákonem, aby dohlédli na přípravu seznamů voličů a jestliže to bude nutné, aby se obrátili na soud.

Tato operace byla provedena ve 160 městských volebních okrscích. V současnosti mají freetradeři zaregistrovaní na volebních seznamech převahu nad monopolisty ve 112 okrscích, což nám dává slušnou šanci na volební vítězství ve většině z nich.

Teprve nedávno se Liga zaměřila na dosažení převahy na volebních seznamech v hrabstvích. Během několika dnů se váhy překlopily ve prospěch volného obchodu v Severním Lancasteru, v Jižním Lancasteru a v Middlesexu a hnutí se dále rozšiřuje.

Každý rok Carles Villeiers a poslanci z Ligy podávali v parlamentu návrh na okamžité zrušení veškerých protekcionistických zákonů a opatření a pokaždé byli poraženi. Ale většina proti nim byla každým rokem menší: 303 v roce 1842, 256 v roce 1843, 206 v roce 1844, 132 v roce 1845. Peel začal připravovat a propagovat návrh na postupné odstraňování zbytků protekcionismu, ale na jedné straně stál proti odporu majitelů půdy, kteří měli pocit, že ústupků už bylo učiněno dost, a na druhé straně proti odhodlání freetraderů, kteří se nechtěli spokojit s ničím menším než s úplným a okamžitým zrušením.

V roce 1845 vypukl v Irsku hladomor, protože trvalé deště způsobily hnilobu brambor, základní potravy Irů. Celková neúroda v západní Evropě opět přispěla k velkému zdražení chleba. V prosinci 1845 se Peel rozhodl řešit nouzovou situaci a dočasně zrušit dovozní tarify na obilí a ostatní potraviny vládním dekretem než se sejde parlament, aby projednal jejich trvalou úpravu, ale ztratil podporu své vlastní vlády a musel rezignovat.[5]

Královna pověřila sestavením vlády vůdce Whigů – Lorda Johna Russela, který se rovněž vyslovoval pro volný obchod, ale ten nebyl schopen vládu do 20. ledna sestavit a tak Peel zůstal premiérem. Pak sestavil novou vládu a vybral si do ní Torie, kteří byli osobně zrušení obilných zákonů nakloněni. Poté požádal Wellingtona, aby zkusil zpacifikovat Lordy v horní sněmovně a vydal se do dolní sněmovny předložit ten nejradikálnější návrh – okamžité zrušení obilného zákona. Zuřivý boj v parlamentu tak započal od konce ledna a trval několik měsíců. Nejzarputilejšími odpůrci se ukázali být konzervativci Benjamin Disraeli a Lord Bentinck, kteří byli dost inteligentní, aby se neuchylovali k tradičním protekcionistickým sofismům, které dokázali freetradeři snadno vyvracet, ale argumentovali na obecné úrovni, že zrušení zákonů by oslabilo tradiční pozice majitelů půdy a zničilo by „tradiční strukturu“ Britské společnosti ve prospěch komerčních zájmů. Disraeli při jednom ze svých proslovů nazval zástupce Ligy Manchesterskou školou a toto pojmenování se pro obhájce volného obchodu od té doby vžilo. Bitva idejí zuřila nejen v parlamentu ale i v ulicích, kde proti Lize začala velmi silnou agitační kampaň „Centrální protekcionistická zemědělská společnost“ vévody z Richmondu, kterou zformoval v roce 1844 po vzoru Ligy takže se pro ní vžil název „Antiliga.“ Po nespočetných debatách, kdy se kyvadlo přesouvalo ze strany na stranu, (přičemž se ukázalo, že horní sněmovna je svobodnému obchodu daleko více nakloněna, než se čekalo – což byla zvláště Wellingtonova zásluha) nakonec parlament učinil konec protekcionismu. Přijetím zákona o dovozu (Importation Act) 26 května 1846 definitivně uzákonil unilaterární svobodu směny složenou většinou 327 : 229, a to poslanců Ligy, většiny Whigů, některých Toriů a zástupců z Irska. Tento zákon vydržel v platnosti 85 let, během nichž Velká Británie prožila velkolepé období prosperity známé jako Viktoriánská éra či éra volného obchodu.

Nicméně Toriové byli nenapravitelně rozštěpeni. Tentýž večer Peel prohrál hlasování o zákonu týkajícího se jeho Irské politiky se kterým spojil důvěru ve svojí vládu[6] a musel rezignovat. Než odstoupil tak vzdal hold Cobdenovi ve svém posledním parlamentním proslovu:

„Zásluha o tato opatření, a snad teď mluvím i za vážené členy opozice, tato zásluha nepatří žádné straně. Mezi stranami vznikla koalice která, s pomocí vlády, vedla ke konečnému úspěchu. Ale jméno které by mělo být, a určitě také bude, spojováno s těmito opatřeními, je jméno muže, který na nás působil svou upřímností a nejčistšími motivy, který s nevyčerpatelnou energií apeloval na rozum veřejnosti, demonstroval jejich nezbytnost s výmluvností o to obdivuhodnější, že byla prosta afektovanosti, je jméno Richarda Cobdena.

Pánové, nyní mi dovolte učinit několik poznámek, které mi diktuje má povinnost. Sněmovně upřímně děkuji za laskavost s jakou mi naslouchala při tomto posledním vystoupení mé oficiální kariéry. Za několik hodin bude pravděpodobně ta moc, kterou jsem držel po dobu pěti let, předána do rukou jiného – bez reptání – bez stížností z mé strany – s živou vzpomínkou na to, jakou podporu a důvěru jsem se během těch roků měl, nežli na opozici se kterou jsem se nyní střetl.

Po předání moci mám obavu, že mé jméno bude v nemilosti u těch, kteří hluboce litují roztržení stranických pout – hluboce litují této roztržky, nikoliv z osobních motivů, ale kvůli pevnému přesvědčení, že věrnost stranickým závazkům – existence a udržování velké strany – ustanovuje mocný nástroj vládnutí: Mé jméno bude také v nemilosti u těch, kteří nikoliv ze zištných motivů se přiklánějí k principu protekcionismu, považujíc jeho zachování za základ pro blahobyt a zájem země: Mé jméno budou jistě proklínat všichni monopolisté kteří, z méně čestných motivů, volají po ochraně protože ta jim slouží k jejich osobnímu obohacení; ale snad mé jméno bude také někdy vzpomínáno v dobrém v příbytcích těch, jejichž osudem je vydělávat si na svůj chléb v potu tváře, když budou moci obnovit své vyčerpané síly hojným a nezdaněným jídlem, tím sladším, protože již nebude zanechávat pachuť nespravedlnosti.“

Sir Robert Peel opustil veřejný život tentýž večer. Zemřel o čtyři roky později při pádu z koně.

Liga rozpustila samu sebe 22 července 1846.

Památeční slavnost se odehrála 25 ledna 1848. Navštívilo jí 3000 lidí.
Další byla 1 února 1849.

Richard Cobden se po konečném vítězství Ligy v roce 1846 zhroutil pro naprosté fyzické a duševní vyčerpání. Kampani Ligy obětoval nejen své zdraví, ale rovněž veškeré své finanční prostředky. Liga tedy na jeho podporu uspořádala veřejnou sbírku, ve které se vybrala neuvěřitelná suma 75 000 liber (6,3 milionu EUR). Tyto peníze mu byly předány během závěrečného setkání Ligy.
Lord John Russel se stal po Peelovi ministerským předsedou na nabídl Richardu Cobdenovi ve své vládě post ministra obchodu. Cobden odmítl a místo toho s vybranými penězi zahájil další kampaň. 14 měsíců objížděl celou Evropu spolu se svou manželkou, aby propagoval volný obchod. Navštívil Francii, Španělsko, Itálii, Německo a Rusko a všude byl přijat s poctami na nejvyšší úrovni. V roce 1849 navrhl v Parlamentu zákon o povinné mezinárodní arbitráži před jakýmkoliv ozbrojeným konfliktem a v roce 1851 pak zákon o všeobecné redukci zbrojení. Podpořil také sérii mírových kongresů, které se konaly v mezidobí 1848 až 1851 v Bruselu, Paříži, Frankfurtu, Londýně, Manchesteru a Edinburgu. Na konci padesátých let ho vláda požádala, aby vedl jednání o smlouvě o svobodném obchodu s Francií. Jeho protějškem při jednání se stal Bastiatův žák a obdivovatel Michel Chevalier, v té době ministr obchodu Napoleona III. Smlouva byla uzavřena v roce 1860.

Cobden zemřel 2 dubna 1865.

Bastiat se dozvěděl o existenci Ligy zcela náhodou v roce 1844. Byl okamžitě zaujat a rozhořčen tím, že se o této záležitosti dosud ve Francouzském tisku neobjevilo ani slovo.

V listopadu 1844 zahájil s Cobdenem korespondenci a tak začalo přátelství které trvalo až do jeho smrti.

Bastiat odjel do Londýna ještě v roce 1844 a po svém návratu vydal svou knihu „Cobden a Liga“ kde byly reportáže o činnosti Ligy a jeho rozhovory s jejími představiteli.

S Cobdenem se setkal v Anglii znovu v říjnu 1848.

V lednu 1849 obdržel pozvání od pana Wilsona, jménem freetraderů, aby se účastnil vzpomínkové ceremonie 1. února. Nebyl ve stavu odjet, ale odpověděl dojemným dopisem ve kterém chválil Ligu těmito slovy: „Ničeho důležitějšího než je tato reforma nebylo dosud na tomto světě dosaženo.“

S Cobdenem se znovu sešel v Paříži v srpnu 1849 na mírovém kongresu organizovaném Victorem Hugem. Naposledy se viděli v říjnu téhož roku na mírovém kongresu v Bradfordu.

Bastiat zemřel deset let předtím než Cobden s Chevalierem podepsali dohodu o volném obchodu mezi Francií a Británií.

Zdroje: Tento článek je především překladem článku Jaquese de Guenina (Cobden and League) doplněného o informace z několika dalších zdrojů, jako je wikipedie; The political writings of Richard Cobden; Free trade and other fundamental doctrines of Manchester school od F. Hirsta, a Cyclopedia of political science od J. Lalora což jsou zdroje volně dostupné na econlibrary.org

Pozn:
1) Lord Liverpool prohlašoval, že je pro volný obchod a věří, že průmyslová dominance Británie existuje navzdory jejímu protekcionistickému systému a nikoliv díky němu.
2) Huskinsson byl nešťastnou náhodou zabit Stephensonovou lokomotivou Raketa a stal se první obětí železničního neštěstí v historii.
3) Ebenezer Elliot, autor mnoha básní proti obilným zákonům, při popisu Sheffieldského hnutí v roce 1833 prohlásil: „Tito lidé brzy objeví strašlivou hloubku propast která je odděluje od každého, kdo má na svých zádech slušný plášť. Pokud se koná setkání proti obilným zákonům a žádná osoba se společenským postavením vyšším než drobný kramář se na něm neobjeví, co tomu těch deset tisíc řekne?“
4) Nekonformismus – termín používaný v Anglii po Act of Uniformity 1662, pro angličany nepatřící ke křesťanské či anglikánské církvi. Později označení pro osoby obhajující náboženskou svobodu.
5) Tato událost se údajně stala takto: Peel projednával se svojí vládou zavedení dekretů počátkem prosince, ale ministři se postavili proti tomu a návrh vládou neprošel. Ovšem ihned 4. prosince se v Timesech objevil článek, že vláda se rozhodla na leden svolat parlament a předložit návrh na zrušení obilných zákonů a zároveň s tím vyjádření vůdce Whigů lorda Russela, že jeho strana tento zákon podpoří. Na protest Peelovi ministři rezignovali a vláda padla, ovšem není jasné, na čí popud tento článek v Timesech vznikl.
6) Irish Coercion Bill, odmítnut 292 : 219 spojenou většinou Whigů a Toriovských protekcionistů, kteří se takto Peelovi pomstili.