Dějiny 10.1. - Tudorovský a stuartovský absolutismus

Mises.cz: 26. prosince 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Dominantním politickým myšlením v Anglii mezi raným šestnáctým a raným sedmnáctým stoletím byla forma zjednodušujícího a militantního absolutistického myšlení, nazývaná „korespondenční teorií“ či „politickou teorií řádu“. Toto royalistické učení bylo v kurzu během éry Tudorovců a Stuartovců, kdy se král usilovně snažil ustavit svou absolutistickou moc proti mezinárodnímu vlivu starého náboženství, katolicismu a proti kalvinistickým puritánům, kteří měli jasné republikánské a populistické tendence. Na rozdíl od nich měl nyní Bůh údajně hovořit skrze anglického krále a tedy skrze hlavu anglikánské církve.

Základním filozofickým východiskem byl „přirozený řád“ – „velkolepý koloběh bytí“ [1] – který byl od středověku striktně hierarchický, s Bohem na vrcholu a člověkem nejvýše z jeho hmatatelných stvoření. Avšak poté přišla zásadní metodologie: chatrná analogie, „korespondenční argument“. Stejně jako je suverénem Bůh, jenž je nadřazený různě postaveným andělům a nakonec člověku a posléze dalším podřadným světským stvořením v „makrokosmu“, stejně tak je v individuálním „mikrokosmu“ pro každého člověka hlava suverénem nad tělem, tedy rozum a vůle vládnou nad chutěmi. Obdobně otec je suverénem v rodině. Více konkrétně a přímo je v politickém světě král, otec lidu, nutně suverénem politického tělesa.

Tato chatrná organistická analogie byla významně rozšířena. Král byl v politice jako hlava na těle; společenské blaho představovalo zdraví člověka; oběh peněz byl jako krevní oběh; královská suverenita představovala racionální duši atd. Jediným „argumentem“ korespondence bylo, že „vládnoucí“ a společenská hierarchie domněle existující v nebeské sféře musí být překopírována do světské vlády a společenského života.

Problémem takového argumentu je, že do politiky a společenského života vstupuje lidská vůle, avšak nikde jinde nikoliv. Játra málokdy „povstanou“ proti hlavě, takže důležitým závěrem této royalistické filozofie bylo, že politická povstání jsou nepřirozená a zlá, stejně jako „povstání“ jater. Podobně musí jednotliví poddaní poslouchat Bohem vybraného monarchu, jinak se božský řád rozpadne do anarchie a nepořádku, načež lidské životy budou plné zkaženosti a úpadku.

Přestože játra proti hlavě neprotestovala příliš často, royalističtí absolutisté samozřejmě měli analogii z prostředí božské vlády: Satanovu hříšnou rebelii proti nadvládě Boha. Podobně jako byl známým faktem lidské historie prohřešek Adamův, který přineslo povstání proti božské autoritě v podobě převládnutí sebestřednosti.

Bůh a král, Satan, Adam a rebelující poddaní, to vše byly analogie a korespondence, které se snažili royalističtí absolutisté používat. Anglikánská kázání o poslušnosti z let 1547 a 1570 proto nazývala poslušnost králi „hlavním zdrojem všech ctností“, zatímco „troufalá odvaha“ byla zdrojem veškerého hříchu a bídy. Jak říkala sama kázání: všechny „povstání zahrnuje všechny možné hříchy proti Bohu či člověku“ a „obrací vše dobré naruby…“. Je absolutní povinností všech podřadných „vždy a pouze poslouchat“, stejně jako tělo poslouchá duši a vesmír Boha.

V ostrém kontrastu ke scholastikům a také ke kalvinistům a zastáncům Ligy zdůrazňovali anglikánští kazatelé znovu a opět nutnost poslušnosti poddaných před králem za jakýchkoliv okolností, ať jsou činy dobré či zlé. Nesmí docházet k vůbec žádnému odporu, dokonce ani proti zlým vladařům. Král je božsky zvolen k reprezentování Boha na zemi z dědičného práva. Zpochybňovat nebo snad neposlouchat krále nebylo pak pouze zradou, ale kacířstvím. Neposlouchat krále je neposloucháním Boha. Jak říká vlivné dílo Mirror for Magistrates, které prošlo mezi roky 1559 a 1587 mnoha vydáními: „Bůh ustavil veškeré vladaře.“ Pročež tedy Bůh ustavil „dobré, pokud má lid v oblibě, a zlé, pokud je chce potrestat.“ Krátce řečeno, dobří králové jsou požehnáním lidu od Boha a zkažení jsou rovněž od Boha, avšak trestem. V jakémkoliv případě je povinností poddaného absolutně vykonávat Boží/královy rozkazy. „A proto kdokoliv proti vladaři, ať dobrému či zlému, povstane, povstane proti BOHU a jistě špatně skončí…“

Pro royalistické myslitele vedly rostoucí požadavky na osobní svobodu a přirozená práva všech lidí pouze k nepořádku a ničení božského racionálního řádu. Přední anglikánský teolog šestnáctého století Richard Hooker (1554-1600) ve svých slavných Zákonech eklektického občanského řádu (1594-1597) nikde nezmínil nic o individualismu. Přestože byl sám v otázce královského absolutismu umírněný, napsal, že myšlenka každého člověka „vládnoucího sobě samému […] všeobecně otřásá vládními strukturami a přispívá k anarchii a čirému zmatení, rozkládá rodiny, rozptyluje školy, společnosti, armády, svrhává království, církve a všechno, co nyní Bůh skrze svou autoritu a moc vystavěl a poskytuje“.

Jedním z nejextrémnějších royalistických absolutistů v období Tudorovců-Stuartovců byl Edward Forset (1553-1630) [2], dramatik, vlastník panství v Tyburnu, smírčí soudce a poslanec. Jeho magnum opus bylo dílo Komparativní rozpravy nad útvary přirozenými a politickými (1606), jehož samotný název zapáchá korespondenčním argumentem a politickou filozofií řádu. Na některých místech Forset téměř říká, že monarcha nemůže nikdy ublížit svým lidem; jinak řečeno, jakkoliv zlé se mohou jeho činy zdát, musí být dobré, prakticky z definice. Samozřejmě se v jednom okamžiku Forset přiblíží ospravedlnění královských činů mystériem a mocí, stejně jako v Knize Jobově. Jak v diskuzi o Forsetově učení říká profesor Greenleaf: „zdánlivě zlé činy vladaře jsou pouze vidinou skutečnosti, která byla překroucena v chybujících myslích občanů“. [3] Silným důsledkem pak samozřejmě je, že na rozdíl od pouhých občanů je mysl monarchy nechybující.

Možná nejinteligentnější a jistě nejvlivnější z absolutistických teoretiků řádu sedmnáctého století v Anglii byl sir Robert Filmer (1588-1653). Ke konci svého života ve čtyřicátých a padesátých letech sedmnáctého století vydal tento obskurní kentský šlechtic sérii royalisticko-absolutistických esejí. O třu desetiletí později byl Filmer znovuobjeven a roku 1679 byly jeho eseje opět vydány a o rok později bylo poprvé vytištěno jeho nejslavnější dílo z třicátých a čtyřicátých let Patriarcha, aneb Přirozená moc králů. Filmer se posmrtně stal okamžitě vůdčím obhájcem královského absolutismu z pohledu starší teorie řádu.

Filmer naštvaně odmítnul myšlenku, že „jsou od přírody všichni lidé narozeni svobodní“, jako „pohanské“ učení. Spojil individualismus a cestu k hříšnému povstání proti Bohu a varoval proti „té touze po svobodě, která způsobila Adamův pád“. [4]

Nejvýznamnějším místem Filmerova díla je jeho hledání kritiky narůstajícího kontraktualistického učení, jež nacházelo původ a tudíž i ospravedlnění státu v jakési počáteční společenské smlouvě. Thomas Hobbes (1588-1679) strávil celý svůj život jako učitel, společník a intelektuální rádce Cavendishů, kteří byli příbuzní královského Stuartovského rodu. Hobbes vypracoval během čtyřicátých let sedmnáctého století kontraktualistické ospravedlnění královského absolutismu.

Filmer našel v Hobbsově teorii společenské smlouvy zásadní chyby, které byly plně rozpracovány až o čtyři desetiletí později Johnem Lockem:

„Filmer se ptal, jak je pravděpodobné… že by všichni lidé souhlasili se smlouvou, což je před jejím vstoupením v univerzální platnost nezbytné; chtěl vědět jak a proč by měla smlouva zavazovat další generace; navrhoval, že je nerozumné mluvit o ošidném tichém souhlasu.“ [5]

Filmer také ostře kritizoval rostoucí liberální myšlenku vlády založené na souhlasu ovládaných. Vlády, říkal, nemohou být v takovém uspořádání stabilní, jelikož občas zjistí, že jim chybí souhlas. Připustit moc lidu souhlasit a přirozený zákon „rovné svobody v možnosti nebýt ovládán“ znamená v logickém důsledku anarchii. Protože:

„každá maličká společnost by měla právo učinit ze sebe království, nemluvě o každém městě, vesnici, každé rodině a, ne, také o každém člověku, který by měl svobodu zvolit si sám sebe dle libosti Králem. Byl by bláznem, kdo by byl od přírody svobodný a sám sebe nezvolil si za vlastního vladaře. Nechceme-li mít pouze jednoho Krále celého světa, měli bychom se uchýlit ke svobodě a mít tolik Králů, kolik je na světě lidí, což je v důsledku stejné, jako nemít žádného krále a ponechat lidem jejich přirozenou svobodu.“ [6]

Mělo by být řečeno, že Filmer a další absolutisté tehdejší doby našli velkou inspiraci ve francouzském teoretikovi Jeanovi Bodinovi, jenž byl nazýván nejoblíbenějším a nejcitovanějším autorem Anglie první poloviny sedmnáctého století.

[1] Latinsky „scala naturae“, pojem, se kterým přišel Aristoteles a který ilustroval jakýsi „žebřík života“ či „posloupnost“ v přírodě, pozn. překl.
[2] Také jako Forsett. Známý je jako vládní úředník zapojený do soudu s tzv. spiklenci střelného prachu, kteří chtěli vyhodit roku 1605 do povětří Westminsterský palác (Catesby, Percy, Fawkes a další). Pozn. překl.
[3] W.H. Greenleaf, Order, Empiricism and Politics: Two Traditions of English Political Thought (London: Oxford University Press, 1964), str. 52.
[4] Parafráze profesora W. H. Greenleafa, Order, Empiricism and Politics: Two Traditions of English Political Thought (London: Oxford University Press, 1964), poznámka I, 92.
[5] W. H. Greenleaf, Order, Empiricism and Politics: Two Traditions of English Political Thought (London: Oxford University Press, 1964), poznámka I, 93.
[6] V Peter Laslett (ed.), Patriarcha and Other Political works of Sir Robert Filmer (Oxford: Basil Blackwell, 1949), str. 286. Citováno v Carl Watner, “Oh, Ye are for Anarchy!”: Consent Theory in the Radical Libertarian Tradition, Journal of Libertarian Studies, VIII (Winter 1986), str. 119.