Dějiny 10.2. - Sir Thomas Smith: Merkantilistický zastánce tvrdé měny

Mises.cz: 02. ledna 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Čest – pokud se to tak dá nazvat – být první anglickým merkantilistickým autorem by měla už čtyři století patřit sirovi Thomasovi Smithovi staršímu (1513-1577). Místo toho bylo jeho pozoruhodné dílo, Rozpravy o Společenství království anglického z roku 1549 vydané anonymně v roce 1581, nejprve bez autora a od roku 1593 nesprávně přisuzováno jinému tudorovskému úředníkovi Johnovi Halesovi (zemřel 1571).

Thomas Smith se narodil do chudé rodiny drobných pastevců v Essexu. Chudý, ale brilantní Smith se dostal na Cambridge, kde byly brzo rozpoznány jeho kvality. Postupně se z něj stal Regius profesor občanského práva a poté vicekancléř univerzity. Smith byl významným řečníkem a znalým a brilantním vševědem, který psal knihy o řecké výslovnosti a anglickém pravopisu a měl hluboký zájem o matematiku, chemii, lingvistiku a historii.

Smith nastoupil na kariéru politika a byrokrata z místa tajemníka lorda protektora Somerseta mez roky 1547 a 1549. Přestože byl anglikán, byl Smith umírněný a o náboženské otázky se zajímal jen málo, takže mu bylo umožněno sloužit na doporučení starého cambridžského spolužáka sira Williama Cecila, později lorda Burghleye, jako Privy Councillor [1] katolické královny Mary. Smith byl však často bez skutečné moci, čemuž napomáhal svou arogantní, nudnou, neotesanou a vztahovačnou povahou.

Thomas Smith byl velký kritik zlehčování měny a tak se stal přímým oponentem svého mentora, lorda Somerseta a jeho politiky opakovaného zlehčování za účelem výnosu pro královskou rodinu. Smith byl v roce 1549 soudem vyhnán do exilu, dumal a pak udělal pro něj charakteristické – šel a napsal své myšlenky ve formě pojednání. Toto vnímavé a živé dílo bylo napsáno ve formě dialogů mezi několika postavami, přičemž mluvčím autorových vlastních názorů byl Doktor. Později Smith tyto dialogy zopakoval v knize Dialogy o královnině manželství (1561). Dřívější dílo nebylo určené k publikaci, sám Smith v něm poznamenává, že „je nebezpečné míchat se do královských záležitostí“, což skutečně bylo.

Základní myšlenkou Rozprav o Společenství byl útok na zlehčování a jeho důsledky v podobě vysokých cen, inflace a společenských nepokojů. Zlehčování je zodpovědné za vyšší ceny, nikoliv arbitrární rozhodnutí farmářů a obchodníků. Hlavními poraženými této politiky jsou lidé na fixních příjmech. Rozpravy byly vydány po smrti sira Thomase jeho synovcem Williamem a obsahují pozdější pasáže zahrnuté Thomasem během sedmdesátých let šestnáctého století, které přisuzují alžbětinskou inflaci pozdního šestnáctého století ještě dalšímu faktoru – přílivu nově vytěženého kovu ze západní polokoule. Neví se, zda Smith znal podobnou analýzu, kterou vypracoval Navaruss v roce 1556, či s Bodinovou analýzou francouzské inflace o dvanáct let později, či zda šlo o Smithův nezávislý objev, když přicházela inflace ze Španělska na sever Evropy.

V roce 1562 se Smith k tématu zlehčování vrátil v dlouhém a nepublikovaném díle „Mzdy římských žoldáků, aneb Pojednání o penězích Římanů“. Toto pojednání o římských penězích a mincích bylo napsáno v odpovědi na otázku, kterou mu položil jeho přítel a spolužák Cecil, v té době hlavní tajemník královny Alžbety. Smith se opět vrací k útoku na zlehčování a dokazuje, že právě zlehčování je viníkem „rozkladu státu“ a „přílišných cen“.

Jak v Rozpravách, tak v „Pojednání“ Smith zastává vhodný, avšak mylný názor, že král sám na vysokých cenách způsobených inflací prodělává nejvíce. Jelikož zlehčování přidává královi výnosy okamžitě a před tím, než mají ceny šanci vzrůst, je král naopak tím, kdo ze zlehčování a dalších nástrojů peněžní inflace vydělává nejvíce.

Smithovy Rozpravy jsou překvapivě moderní v pevném ukotvení společenské analýzy v individuálním naplňování vlastního zájmu. Vlastní zájem, říkal Smith, je „přirozený fakt lidského života, který by měl být usměrněn konstruktivní politikou spíše než potlačen represivní legislativou“. Ne že by opustil přicházející merkantilismus kvůli jakémukoliv liberálnímu či laissez-faire přístupu. Vlastní zájem nesmí být ponechán jen vlastnickým právům. Musí být usměrněn a řízen vládou ke „společnému cíli“ nastavenému státem. Smith však alespoň byl natolik moudrý, aby upozornil, že je lepší lid „popostrčit penízem“ ke správným cílům, než „jim tuto odměnu vzít“ vládou. Ve zkratce, vláda má fungovat v tandemu s mocnou motivací v podobě individuálního vlastního zájmu.

Smith viděl, že ekonomické motivace na trhu vždy pracují směrem k přesouvání zdrojů od méně k více ziskovým užitím. Vláda by měla s těmito motivacemi pracovat, spíše než pracovat proti nim.

Smith však byl nepochybně merkantilistou, jak je vidno z jeho touhy po podpoře výroby vlněných látek v Anglii a po zákazu vývozu vlny k výrobě v zahraničí.

John Hales pocházel z prominentní kentské rodiny a byl Smithovým přítelem a stejně jako on tudorovcem. Přesto byla jeho ekonomická a společenská filozofie velmi odlišná. Například v roce 1549, v roce vydání Smithových Rozprav, které obsahovaly útok na nové daně z výroby látek, byl Hales právě osobou zodpovědnou za zavedení této daně. Halesovi se také nelíbily dvě oblíbená témata Rozprav: láska k občanskému právu a obdiv k ovčím farmám. Hales také zdaleka nebyl indiferentní v otázce náboženství, jelikož byl jáhnem a věrným organizátorem předčítání Bible.

Nejdůležitějším ze všech kontrastů mezi Halesem a autorem Rozprav bylo, že Hales nepřisuzoval vysoké ceny zlehčování, ale třem velmi odlišným nabídkovým faktorům: vzácnosti dobytka a drůbeže, spekulaci a přespříliš vysokým daním. Ve skutečnosti nemůže za obecný nárůst cen ani jeden z těchto faktorů.

Konečně Hales také přijal tradiční mravní postoj přisuzování všeho zla, včetně vysokých cen, vše procházející lidské chamtivosti. (Proč by měla chamtivost v posledních letech stále rychleji růst, abychom vysvětlili vysoké ceny, byl pochopitelně problém, který nebyl ani zmíněn.) Chamtivost a touha po zisku jsou velkým společenským zlem. Hales si myslel, že jediným lékem je zbavit nás sebelásky: „Odstranit sebelásku je pro mnoho lidí, nemluvě o nadměrné touze po bohatství, kterážto oslepuje, vyhnáním a uhašením neukojitelné žízně bezbožné chamtivosti, kteroužto byli nakaženi…“ a nahradit tuto „nákazu“ sebeláskou jejím dvojčetem církvo-státo-láskou: „abychom věděli a pamatovali si, že my všichni… nejsme ničím, než členy jednoho tajemného těla našeho Krista Spasitele a těla království.“

John Hales ve své Obraně, napsané ve stejný rok jako Rozpravy, opět výslovně odmítnul, že by byla sebeláska v jakémkoliv smyslu základem veřejného dobra: „Nemělo by být správné, aby člověk užíval své vlastní, jak se mu zlíbí, člověk musí užívat co má k co největšímu prospěchu své země. Musí existovat něco, co uhasí tu neukojitelnou žízeň chamtivosti lidí, chtivost musí být vyplevelena z našich kořenů, jelikož ona je ničitelkou všeho dobrého.“

Byl to spíše Sir Thomas Smith než jeho kolega Sir Thomas Gresham (kolem 1519-1579), kdo byl zodpovědný za první formulaci „Greshamova zákona“ v Anglii. Až donedávna se myslelo, že dobře známé a anonymní Memorandum pro porozumění směně bylo královně Alžbětě napsáno Greshamem na začátku její vlády v roce 1559. Nyní se však ukázalo, že Memorandum napsal již v roce 1554 Smith na začátku vlády královny Marie. Memorandum zjevně nebylo volnotržním pojednáním, obhajovalo totiž mnohé státní zásahy do trhu se zahraniční měnou. Avšak nejen že odmítlo zlehčování a volalo po měně s vysokou hodnotou, ale také jasně formulovalo „Greshamův zákon“, tedy že příčinou nedostatku zlatých mincí v Anglii bylo jeho zákonné podhodnocení.

Gresham, rozpočtový zástupce koruny v Antverpách sám s „Greshamovým zákonem“, který byl díky jeho velkému vlivu představen královskou komisí v roce 1560, souhlasil. Byl také plnohodnotným etatistou a strůjcem tudorovských monopolních výsad. Gresham byl členem monopolního vývozce vlněných látek Merchant Adventurers a hlavním strůjcem anglického upevnění tohoto monopolu během padesátých a šedesátých let šestnáctého století: vyhnání hansovních kupců z vývozu anglických látek, zvýšení cel na zahraniční látky a nakonec učinění Adventurers mnohem více oligarchickým úzce shora kontrolovaným spolkem.

Memorandum a jeho myšlenka Greshamova zákona silně ovlivnila mladého Sira Richarda Martina (1534-1617), zlatníka, správce a mincovního mistra za vlády královny Alžběty. Martin byl od mládí učen zlatníkem a později sloužil jako hlavní správce Ctihodné společnosti zlatníků, mnoho let jako radní Londýna a dvakrát byl primátorem. Gresham a Martin, stejně jako Cecil byli členy královské komise roku 1576 v otázce měny a směny, jejíž složení vybíral sám Sir Thomas Smith, tehdejší hlavní tajemník královny.  Smith sám v komisi nebyl, jelikož onemocněl. Hlas obhajoby Greshamova zákona byl slyšet i o generaci později u královské komise roku 1600, v které sloužil Martin, jenž připravoval hlavní memoranda.

[1] Soukromý rádce a soudce krále či královny. Privy Council je dodnes složený z osob zastávajících vysoké funkce, případně z členů královské rodiny a jeho úloha je především formální, nicméně funguje například jako nejvyšší odvolací soud pro kolonie a závislá území Spojeného království. Privy Council má například i Kanada, Jamajka či Thajsko. Pozn. překl.