Dějiny 10.7. - Baconovci: Sir William Petty a politická aritmetika

Mises.cz: 06. února 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Jelikož Baconovo učení dobře zapadlo do ducha své doby, není překvapením, že si brzy získal nadšené příznivce. Jedním z málo známých příznivců byl Thomas Hobbes, filozof pějící chválu na monarchistický absolutismus. Hobbes na sklonku Anglické občanské války hledal „moderní“ obhajobu monarchistického despotismu, která by nestála ani na staré korespondenční teorii či řádu, ani na Grotiově variantě přirozeného práva, kterou zastávali Hobbesovi přátelé v Tewském kruhu. [1] Grotiova konzervativní verze teorie konsenzu tvrdí, že právo suveréna ve skutečnosti pramení z lidu a že lidé někdy ve vzdálené minulosti odevzdali svou suverenitu nevratně králi. V Anglii tento argument udržoval Tewský kruh, s nímž Hobbes nesouhlasil pouze v tom, že dle jeho poslední analýzy má každý jednotlivec „právo na sebezachování“, a tedy právo neposlouchat jakékoliv příkazy srovnatelné s vraždou jiného člověka. [2] Mnohem důležitější bylo, že Hobbesova politická teorie vyměnila scholastickou přirozenoprávní metodologii za „moderní“ mechanistickou scientistickou metodologii, která byla mnohem bližší Francisi Baconovi. Takový posun není žádným překvapením, pokud zvážíme, že Hobbes strávil své filozofické učení na pozici důvěrníka samotného Bacona. Později vedle služby rodině Cavendishů přidal i službu ve funkci učitele matematiky budoucího krále Karla II.

Předním baconovcem v politické ekonomii a zdatným průkopníkem statistiky a domnělé vědy „politické aritmetiky“ byl fascinující oportunista a dobrodruh Sir William Petty (1623-1687). Petty byl synem chudého venkovského dělníka s látkami z hrabství Hampshire. Na venkovské škole se naučil latinu a ve třinácti letech byl vyslán na moře jako pomocník posádce. Poté, co si zlomil nohu, byl kapitánem vysazen ve Francii. Petty se sám přihlásil na studium latiny na Jezuitské univerzitě v Caen. Tam se mu dostalo skvělého vzdělání v jazycích a matematice, přičemž si přivydělával učením a směnou šperků. Brzy se Petty vydal do Holandska studovat medicínu a seznámil se s dr. Johnem Pellem, profesorem matematiky v Amsterodamu. Pell Pettyho vybavil na cestu do Paříže za studiem anatomie úvodem do Hobbese. Petty se brzy stal Hobbesovým důvěrníkem a výzkumným pomocníkem, přičemž od něj převzal baconovský a hobbesovský empiricismus, technicismus a absolutismus. Skrze Hobbese se Petty dostal do významných kruhů, včetně nových scientistů a filozofických přátel vědy. Musíme mít na paměti, že věda neměla profesní specializaci dneška a nové vědecké objevy byly často učiněny v atmosféře vědců obklopených diletantskými filozofy. Skrze Hobbese se Petty účastnil Pařížského kruhu otce Marina Mersenna, jenž zahrnoval vědce jako byl Fermat či Gassendi a také filozofy-matematiky Pascala a Descarta.

Po roce v Paříži se Petty vrátil v roce 1646 do Anglie, kde pokračoval ve svých lékařských studiích, tentokrát na Oxfordu. Petty byl opět vyzbrojen spojením s profesorem Pellem a získal uznání od muže, kterému se říkalo „mistr obřadů k novému učení“, nadšeného baconovce, anglicko-pruského imigranta z Polska a vyhnance z katolického řádu Samuela Hartliba (1599-1670). [3] Pell byl Hartlibův první žák a jeho prvním zaměstnáním bylo řízení školy vlastněné právě Hartlibem, bohatým mužem s dobrými konexemi, jehož otec byl královským obchodníkem při polském králi. S Hartlibem v pozadí stoupala Pettyho kariéra v Oxfordu strmě vzhůru. Petty byl vítán v kruzích matematiků, vědců a fyziků, kteří se v Oxfordu sdružovali, aby se vyhnuli občanské válce a mohli být u zrodu partyzánské a trans-náboženské baconovské vědy. Tato skupina, která sama sebe nazývala „neviditelná škola“, Pettyho nejen vřele přijala, ale také se scházela v místě jeho noclehu. Jelikož šlo o dům lékárníka, bylo místo vhodné na vědecké a alchymistické experimenty s drogami. Sotva začal přednášet na Brasenose College v Oxfordu, stal se zástupcem jejího ředitele, a sotva se stal lékařem, byl jmenován profesorem anatomie. Nakonec nechal Hartlib svého přítele a chráněnce Petttyho jmenovat v roce 1651 profesorem hudby na Gresham College v Londýně, na nové škole věnované experimentálním a technickým vědám. Petty tam zjevně učil aplikovanou matematiku v hudbě. V pouhých 28 letech byl Petty na vrcholu akademické profese. Rychlost jeho růstu byla nepochybně podpořena skutečností, že se nový republikánský režim zbavil otevřených royalistů a baconovci z „neviditelné školy“ byli schopni vplout na jejich místa pod vlajkou hodnotově neutrální baconovské vědy.

Hartlib také napsal mnohočetnou induktivní historii obchodu, zejména v zemědělství, čímž pomohl dále rozšířit baconovský směr. Hartbil sám byl přítelem a žákem taktéž baconovce a mystického milenialisty Jana Ámose Komenského (1592-1670). Komenský byl biskupem moravské husitské pietistické církve [4], vyhnancem z katolického řádu a byl zaměstnán švédskou vládou, které měl pomoci organizovat její školní systém. Šel ještě dál než Bacon a vymyslel nový hermetický náboženský systém zvaný pansofismus, který sliboval na mystické cestě k poznání kombinovat všechny vědy. Hartlib se k těmto gnostickým principům upsal a Bacona následoval ve vytváření své vlastní nové utopie, kterou nazval Macaria (1641).

Hartlib a Komenský byli oblíbenými filozofy a teoretiky venkovské puritánské šlechty – pymovců a cromwellovců. [5] V létě roku 1641, zatímco si puritáni mysleli, že dosáhli věčné královské vlády, pozval nadšený parlament do Anglie Komenského a během podzimu Hartlib napsal Macarii, utopii státu blahobytu, kterou si přál ustavit v Anglii. Komenský dorazil do Anglie a vylíčil své plány na pansofickou „reformu“ či transformaci anglického vzdělávacího systému, vedenou „pansofickou školou“. Komenský prohlásil, „že poslední věk světa, v němž Kristus a církev triumfují, se pomalu blíží… věk osvícení, v němž země bude plna boží moudrosti, jako jsou moře plná vody.“ [6]

Opětovný úsvit občanské války učinil přítrž všem plánům na klidnou společenskou a vzdělávací rekonstrukci, a tak se Komenský vrátil na evropský kontinent již v následujícím roce 1642. Avšak Hartlib a další vydrželi a pokračovali pod štědrým puritánským patronátem. Během Cromwellova protektorátu se baconovcům dařilo a Pell a další Hartlibovi žáci byli Cromwellem využíváni jako vyslanci v různých evropských protestantských zemích.

Jedním z oblíbených projektů Hartliba byla snaha najít nové školy a instituce, které by rozvíjely novou vědu. Pespektivním se zdál být bohatý, aristokratický a mnohem mladší Hartlibův přítel, uznávaný fyzik Robert Boyle (1627-1691). V jedné chvíli se Hartlib snažil, aby Boyle financoval Pettyho kompilaci „dějin [veškerého] obchodu”; jindy ve své první vydané práci pětadvacetiletý Petty naléhal na Hartliba, aby financoval novou školu, která by rozvíjela „skutečné učení”, která by byla „gymnasium medicum” aneb škola obchodníků. Tato škola, napsal Petty, by poskytovala „nejlepší a nejefektivnější příležitosti a prostředky pro napsání dokonalých a exaktních dějin obchodu…“ [7] Žádný z těchto projektů se neuskutečnil.

Vrcholu akademické kariéry nedosáhl William Petty dříve než v roce 1651, avšak ještě než měl svou první přednášku, opustil navždy univerzitní svět. Měl si vydělat jmění a viděl příležitost v Cromwellově devastujícím dobývání a decimování Irska. Jeho „neviditelný“ přítel Johnatan Goddard také odešel, aby se stal vrchním lékařem Cromwellovy armády v Irsku a o dva roky později se vrátil na prestižní post správce Merton College. S dvouletým odchodným z Oxfordu odešel Petty do Irska jako náhrada za Goddarda. Když přišel, našel zlatý důl. Cromwell ukradl Irské pozemky a rozhodl se platit svým vojákům a finančním dárcům těmito dobytými a konfiskovanými irskými pozemky. Avšak k parcelování bylo nejprve nutné pozemky změřit a to bylo úkolem hlavního zeměměřiče a přítele Pettyho a Hartliba, dr. Benjamina Worsleye, taktéž lékaře, který vydal vlivné pamflety vedoucí k Zákonům o plavbě roku 1652, což byla merkantilistická cesta k dotování a monopolizaci anglické plavby. Petty se však na přátelství neohlížel. Na podzim roku 1652 dorazil do Irska, změřil situaci a spustil propagandistickou kampaň, která poukazovala na domnělou rozvláčnost Worsleyho měření, přičemž slíbil sám jeho úkol dokončit za 13 měsíců. V únoru 1653 práci navzdory líté opozici Worsleye získal a práci v daném čase skutečně dokončil.

Petty si vydělal obrovské peníze a začal akumulovat vlastnictví konfiskovaných irských pozemků – některé získal platbou v hotovosti, jiné si koupil jako zástavu od anglických vojáků v nouzi. V roce 1660 nashromáždil William Petty irské pozemky o celkové rozloze 100 tisíc akrů, což z něj učinilo jednoho z největších vlastníků pozemků v Irsku. Ve skutečnosti nakonec vlastnil ještě mnohem víc, jelikož v době smrti roku 1687 vlastnil 270 tisíc akrů půdy jen v jižním Kerry. V pozdních padesátých letech sedmnáctého století se Petty vrátil zpět do Londýna, kde na čas sloužil v parlamentu a obnovil si přátelství s vědeckými kruhy.

Zpět v Anglii se Petty přidal k baconovsko-hartlibovskému kruhu pod vedením jiného německého emigranta Theodora Haaka, organizátora spojení Komenského následovníků v Anglii. Mezi členy byli i tehdejší osobní lékař protektora Cromwella dr. Johnatan Goddard nebo proslulý architekt Christopher Wren, jehož první architektonické dílo byla průhledná třípatrová budova podobná včelímu úlu, kterou zbudoval pro Hartliba. Skupina se často scházela v oxfordském domě Cromwellova švagra Johna Wilkinse, z nějž Cromwell učinil vládce Oxfordské univerzity.

Musíme pochopit, že přestože se baconovcům pod Cromwellem dařilo, nikdy nebyli skutečně oddáni žádné konkrétní formě vlády. Stejně jako sám Bacon mohli vzkvétat i pod absolutistickým monarchou. Monarchie, republika, parlament, koruna, církev – všechny tyto formy vlády byly pro tyto „hodnotově neutrální“ „vědecké“ rádoby vládce národa úplně stejné. Dokud byl režim dostatečně etatistický a alespoň nominálně protestantský, umožňoval těmto baconovským filozofům a vlivným mužům dostatek prostoru pro jejich sny o moci a „vědě“.

A tak Petty a jeho za každé vlády příležitost hledající kolegové získali posty i po návratu Stuartovců v roce 1660. [8] Sám Petty získal místo u dvora Krále II, který z něj učinil rytíře. Baconovské sny Pettyho a jeho kolegů kulminovaly v roce 1662, když se Petty stal zakládajícím členem nově ustavené Londýnské královské společnosti za vylepšení přírodního poznání. Královská společnost byla konkrétně zaměřená na baconovský projekt empirického výzkumu a experimentů, prvně ke studiu přírodního světa a technologií a posléze ke studiu společnosti. [9] Po celý svůj život zůstal Petty aktivním členem Královské společnosti a přispíval zejména k jejím studiím o dějinách obchodu a technologie. Pettyho vlastní přínos byla „politická aritmetika“ či statistika, v níž viděl aplikaci empirické baconovské vědy na společnost.

Ve skutečnosti bylo cílem Pettyho „empirické“ vědy a všech jeho studií podpořit jeho vlastní ekonomické či politické postavení. Jeho hlavní dílo Pojednání o daních a kontribucích bylo publikováno v roce 1662 a během Pettyho života se mu dostalo tří dalších vydání. Petty byl však zklamán, jelikož pojednání nevedlo k politickému vlivu či veřejnému úřadu, v který doufal. Pettyho pozdější pojednání nebyla vydána během jeho života, ale až po smrti v roce 1690 a později. To protože, slovy obecně uznávaného historika, byla napsána „nikoliv pro vydání, ale pro šíření v kruzích moci či se snahou získat vliv a práci – což se mu nikdy nepovedlo“. [10] A ačkoliv se Petty za několik let oženil a narodila se mu dcera, která později dala vzniknout mocným aristokratickým rodům Shelburne a Landsowne, neužil si své irské pozemky, jelikož polovinu času v zemi strávil obhajobou svých závazků před soudy z královské strany a obranou před „bandity“, kteří věřili, že jim pozemky ukradl.

Jak se na experimentálního vědce sluší a patří, přihlásil se Petty k několika důležitým objevům, z nichž však pouze jeden – loď s dvojitým trupem – spatřil světlo světa. Utratil mnoho peněz za vybudování několika verzí této lodi, avšak všechny trpěly stejným problémem – přestože byly velmi rychlé, všechny „měly potupnou tendenci rozlomit se v bouřce“, což byl údajně defekt, „z kterého měl Karel II. určitou škodolibou radost“. [11]

Co se stalo, že Sir William Petty narazil navzdory svým darům, chopení se příležitostí a mocným přátelstvím do „skleněného stropu“, jenž omezoval jeho politický vliv a moc na dvoře a vedlo to dokonce anglického krále ke „škodolibé radosti“ z jeho neúspěchů? Vedle sabotáže Benjamina Worsleye bylo problémem, že se Petty nedokázal ubránit nevhodným kopancům – někdy na večírcích komicky napodoboval aristokraty, jindy káral opatření Jeho výsosti v pamfletu, který psal jako laskavost právě králi. Sir William se nenarodil gentlemanem a nedokázal se jako gentleman chovat ani později.

Během vydávání svého Pojednání o daních poslal Petty Královské společnosti několik článků o dějinách barvení látek a plavbě, čímž pokročil v budování baconovského programu dějin obchodu. Jeho hlavní dílo Politická aritmetika bylo napsáno v sedmdesátých letech sedmnáctého století a publikováno posmrtně v roce 1690. Cílem bylo ukázat, že Anglie je mnohem bohatší, než kdykoliv předtím, což bylo v rozporu s obecným názorem. V Politické aritmetice Petty tvrdil, že se vyhnul pouhým „slovům“ a „intelektuálním argumentům“ a vyslovil pouze „argumenty rozumu“ – tj. odvozené od smysly uchopitelných faktů přírody, které lze zredukovat na „čísla, váhy a míry“ – tento slogan který s radostí často opakoval. Na konci své eseje o algebře tak Petty velkolepě uzavřel, že použil algebru „na jiné, než čistě matematické problémy, viz: k zákonným opatřením, ve jménu politické aritmetiky, snížením množství pojmů věcných na pojmy číselné, váhy a míry, kteréžto lze uchopit matematicky“. [12]

Ve skutečnosti ale Petty nepoužívá prakticky žádnou matematiku; používá statistiku, nasbíraná tak, jak se zrovna hodí, a arbitrárně posuzovaná za pomoci různých skrytých předpokladů, aby nakonec mohl dojít k předpřipraveným ideologickým závěrům.

Jak napsal ve své hodnotné práci o Pettym William Letwit:

„Pettyho pracoval i zde jako vždy s čísly jako kavalír. Fakta, ať to bylo cokoliv, vždy poskytla kongeniální způsob potvrzení Pettyho vlastních závěrů. Nebo lépe řečeno, poskytly jej Pettyho faktické předpoklady; nebál se citovat tajemné, neznámé nebo dokonce neexistující autority, kdykoliv potřeboval jejich pomoc.“

Letwin posléze cituje závěry Majora Greenwooda, současného historika statistiky: „Věřím, že není příliš cynické tvrdit, že jakékoliv Pettyho výpočty by ve válce stály život kolem 600 tisíc mužů.“ [13]  V jedné chvíli Petty dokonce přiznává ospravedlnění svých arbitrárních čísel a předpokladů tím, že na jejich arbitrárnosti stejně nezáleží, jelikož nejsou úplně vymyšlené a mohou tak ilustrovat metodu poznání skutečnosti. Avšak smyšlená znázornění jsou jen stěží dobrou reklamou pro politickou aritmetiku. Petty se tak snaží přijít se závěry, které by potěšily krále – že Anglie bohatne a nikoliv chudne – pomocí zdánlivé preciznosti čísel a prestiže vědy. Někdy jsou jeho závěry tak optimistické, že to jde mimo chápání, například když tvrdí, že „bylo pro poddané anglického krále snadno dosažitelné ovládnout všechen obchod veškerého komerčního světa“. [14]

V průběhu svých diskuzí Petty přišel i s několika ekonomickými teoriemi – můžeme dodat, že kvalitativními, nikoliv kvantitativními – v rozporu s jeho učením.  Nebyly nikterak pozoruhodné, snažily se přimět krále, aby nezvyšoval příliš daně, což by mohlo vést k poklesu výstupu a zaměstnanosti, anebo byly chybné, jako když přisuzoval hodnotu statků nikoliv poptávce, ale nákladů na výrobu.

Kvalita Pettyho ekonomické analýzy byla obecně kvalitou fádního merkantilisty. Stejně jako všichni raní moderní autoři s výjimkou Botera i Petty byl naivní v názoru na rozšiřování populace – čím více lidí, tím větší „příjem“ a tím větší produkt.  Stejně jako veskrze všichni merkantilisté, i Petty se ztotožňoval spíše s aristokratickou vládnoucí elitou než s pracujícími. Jeho volání po vyšší či „plné“ zaměstnanosti pramenilo z přání navýšit národní produkt a vládu státu a elity. Petty se jako většina merkantilistů jen pramálo zajímal o pracující třidu, kterou označil za více zahálčivou a opíjející se, kdykoliv vzroste její příjem.  Ve skutečnosti měl fantazii silnější než jeho merkantilističtí spolubratři, když navrhoval schéma vládní podpory cen pro udržení vysokých cen kukuřice – zejména aby zamezil nárůstu reálných mezd a přistřihnul krovky pracujícím, čímž je ochrání před zahálkou (nebo volným časem). Petty samozřejmě označil pracující za „odpornou a zvířecí část lidstva“. Někdy se Pettyho představivost vymkla kontrole a v honbě za zvýšením anglické pracující populace ve své Politické aritmetice navrhnul, aby se nuceně přesunula část populace Skotska a Irska do Anglie, samozřejmě v jejich domnělém „vlastním zájmu“, aby byla zvýšena anglická produktivita a zvedly se anglické renty. [15]

Zájem o vědu sedmnáctého století, postavené na kvazi-podzemní, staré numerologické mystice hermetiky a tradici kabaly, vedl vědce a zejména jejich jásající část k arogantnímu šílenství v nadšení pro kvantitativní a matematické studium společenského života. Eminentní harvardský sociolog Pitirim Sorokin vnímavě popisuje toto šílenství od tehdejší doby až do dnes jako „kvantofrenii“ a „metrománii“. Sorokin píše:

„Matematické zkoumání psychosociálních fenoménů bylo kultivováno zejména v sedmnáctém a osmnáctém století. Spinoza, Descartes, Leibnitz, Newton… a další začali budovat univerzální kvantitativní vědu, pantometriku či mathesis universae, s odvětvími jako psychometrika, ethicometrika či sociometrika, vytvořenými pro zkoumání psychosociálních fenoménů pomocí geometrie a fyzikální mechaniky. ‘Všechny pravdy jsou objeveny pomocí měření’ a ‘bez matematiky by lidské bytosti žily jako zvířata’, to byla motta společenských fyziků těchto staletí.“ [16]

O tomto metrofrenickém fenoménu mezi anglickými baconovci období stuartovské restaurace vnímavě píše William Letwin. „Vědecká revoluce“ této doby, píše Letwin, „vděčí za většinu své síly víře… jednoduché víře v to, že mnoho věcí v přírodě může být i přes svou tajemnost precizně změřeno“. Naneštěstí, „ruku v ruce s tímto revolučním ideálem šla zbožná, ale špatně mířená myšlenka, že měřit a rozumět je jedno a to samé. Vědci restaurace věřili, že když na problém aplikují matematiku, tak ho automaticky vyřeší“. Ve výsledku, pokračuje Letwin:

„Vědci se spojili v Královské společnosti a nastavili absolutistickou orgii měření… virtuóz pokračoval, nekonečně a bezmyšlenkovitě, ve svém měření, řazení a počítání. Nejlepší mozky Anglie vybili svůj talent na měření teploty a větru každou minutu, na sledování oblohy co hodinu a v různých koutech země. Jejich úsilí nevyprodukovalo nic více než tyto nepoužitelné záznamy.“

Tato plamenná energie byla také využita k měření různých ekonomických a společenských dimenzí. Hledala se čísla, váhy a míry, ve šťastné víře, že dobrá čísla nevyhnutelně povedou k dobrým opatřením. [17]

Naneštěstí tato kvantofrenie a metrofrenie také vrostla do moderní ekonomické profese. Naštěstí pro vývoj ekonomického myšlení tento kvantofrenický zápal ve společenských vědách ochladl po snaze několika baconovských autorů v devadesátých letech 17. století. Bylo by krásné si myslet, že tomu tak bylo kvůli brilantním a ničivým satirám namířeným proti baconovcům z dvacátých let 18. století, napsaných slavným konzervativním libertariánem a anglo-irským satirikem Johnatanem Swiftem (1667-1745). Ve svých klasických Guliverových cestách Swift efektivně hanopisem zesměšňuje pomatené vědce nejen z Laputy, kteří chtěli uskutečnit něco, co bychom dnes nazvali baconovským „výzkumným programem“. Nakonec v roce 1729 Swift následoval tuto satiru slavným dílem Skromný návrh, které Letwin správně nazval „poslední tečkou za politickou aritmetikou jakožto nástrojem společenských opatření“. Swift si totiž vzal na starost Pettyho a jeho tvrzení, že čím více lidí, tím lépe, a zejména jeho vážný návrh z Pojednání o daních, kdy měly Irsko z domnělého strůjce jeho chudoby – málo obyvatel – vyléčit vládní příspěvky pro rodící svobodné irské ženy. Příspěvky by měly být financovány z daní všech Irů, speciálně irských mužů. Měly být poskytnuty, pouze pokud si žena vede záznamy o časech společného soužití s otcem a pokud podepíše s otcem dohodu o nakládání s dětmi.

Swiftův Skromný návrh satirizoval všechny aspekty Pettyho stylu, od vážně zapřisáhlých absurdních politických návrhů, až po falešnou preciznost numerologického stylu. Skromný návrh tak zarputile tvrdí:

„Počet duší v našem království se obyčejně odhaduje na půl druhého miliónu a z toho je, počítám, snad nějakých dvě stě tisíc dvojic, v nichž ženy rodí; z toho množství odpočítávám třicet tisíc dvojic, které své děti uživí (ačkoliv se obávám, že jich v nynější nuzotě království není ani tolik), ale je-li tomu tak, zbude sto sedmdesát tisíc rodiček.“

Po několika dedukcích o potratech či dětech, které zemřou každý rok, zůstává Swiftovi „sto dvacet tisíc dětí, které se ročně narodí z chudých rodičů“. Poté demonstruje, že není žádný způsob, jak by tyto chudé děti mohly být vychovány či zaměstnány, a uzavírá text svým slavným „skromným“ návrhem, proti němuž „nebude možno nic namítat“. Byl ujištěn moudrým Američanem z Londýna, že mladé, zdravé a dobře živené jednoroční dítě je „lahodnou, výživnou a vydatnou potravou, ať už dušené, smažené, pečené či vařené; a nepochybuji, že poslouží stejně i jako sekaná nebo ragout“. Swift následně skvělým hodnotově neutrálním, numerologickým, empiricistickým pettyovským způsobem popisuje ekonomické výhody prodeje 100 tisíc dětí ročně k snězení.

Většina ekonomických děl té doby končila zvláštním tvrzením, že z díla neočekávají žádný osobní zisk a napsali jej pro veřejné dobro. A tak i Swift podle toho ukončil svůj Skromný návrh!

„Vyznávám z upřímného srdce, že mně osobně na tom nijak nezáleží, když se snažím prosadit toto nutné dílo, neboť nemám jinou pohnutku, leč veřejné blaho vlasti, zvelebení obchodu, zaopatření nemluvňat, úlevu chudým a trochu potěšení boháčům. Sám nemám děti, na nichž bych hodlal vydělat jediný groš; nejmladšímu je devět let a má žena už nerodí.“

[1] Great Tew Circle dle malé obce Great Tew v Oxfordshire. Zda Hobbes spolek navštívil, není zřejmé, avšak s členy udržoval přátelský vztah. Pozn. překl.
[2] K Hobbsovi a Tewskému kruhu viz Richard Tuck, Natural Rights Theories (Cambridge: Cambridge University Press, 1979).
[3] Současné údaje se kloní spíše k roku narození kolem 1600 a úmrtí je připisováno na rok 1662, pozn. překl.
[4] Jednota bratrská, přestože není zjevné, proč je zmíněna explicitní vazba k Moravě. Vedle toho není Jednota bratrská jednoduše zařaditelná mezi husitské církve. Pozn. překl.
[5] John Pym, šéf parlamentu či někdy „král anglického parlamentu“, známý pro snahu zatknout krále Karla I. na sklonku občanské války v roce 1642.
[6] Viz fantastický článek H. R. Trevor-Roper, 'Three Foreigners and the Philosophy of
the English Revolution', Encounter, 14 (1960), stránky 3-20, speciálně str. 15 a ke Komenskému a jeho neorosikruciánské době viz Frances Yates, 'Francis Bacon, 'Under the Shadow of Jehova's Wings', in The Rosicrucian Enlightenment (London, Routledge and Kegan Paul, 1972)., pozn. 1, stránky 156-92. Také viz osvícená diskuze ve William Letwin, The Origins of Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), stránky 125-126, 134-135.
[7] Výjimkou byl Hartlib, který přišel o svou cromwellovskou penzi a zemřel v roce 1670 poté, co utekl před svými věřiteli do Holandska.
[8] Královská společnost byla vedena dr. Johnem Wilkinsem, šéfem Oxfordské univerzity a pozdějším biskupem z Chester. Wilkins byl švagrem Cromwella, napsal knihu Matematická magie (1648), byl vůdčí postavou hermetického a magického rosekruciánského hnutí a taktéž vůdčím žákem předního alžbětinského mága dr. Johna Dee a jeho hermetického alchymistického následovníka Roberta Fludda. Viz Frances Yates, 'Francis Bacon, 'Under the Shadow of Jehova's Wings', in The Rosicrucian Enlightenment (London, Routledge and Kegan Paul, 1972)., pozn. 10, str. 182ff.
[9] Terence W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), pozn. 9, str. 29.
[10] William Letwin, The Origins of Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), poznámka 12, str. 131.
[11] William Letwin, The Origins of Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), poznámka 12, str. 140.
[12] William Letwin, The Origins of Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), poznámka 12, stránky 144-145.
[13] Terence W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), pozn. 9, str. 39.
[14] Terence W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), pozn. 9, stránky 38-39. Také viz zejména Edgar S. Furniss, The Position of the Laborer in a System of Nationalism: A Study of the Labor Theories of the Later English Mercantilists (1920, NY: Kelley & Millman, 1957), stránky 128 a 134.
[15] Pitirim A. Sorokin, Fads and Foibles in Modern Sociology (Chicago: Henry Regnery, 1956),  str. 103, 110 a passim.
[16] William Letwin, The Origins of Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), poznámka 12, stránky 106-107.
[17] Překlad Aloyse Skoumala z roku 1931, poprvé vydán jako Gulliverovy cestyv nakladatelství Družstevní práce, Praha. Pozn. překl.
[18] William Letwin, The Origins of Scientific Economics (Garden City, NY: Doubleday, 1965), poznámka 12, stránky 149-151. K libertariánskému dopadu Swiftových spisů viz Caroline Robbins, The Eighteenth-Century Commonwealthman (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1959), stránky 152-153 a  James A. Preu, The Dean and the Anarchist (Tallahassee, Fl: Florida State University Press, 1959). Ke Skromnému návrhu viz Louis A. Landa, 'A Modest Proposal and Populousness', v Essays in Eighteenth-Century English Literature (1942, Princeton, NJ: Princeton University Press, 1980), stránky 39-48.