Dějiny 13.2. - Fyziokraté – Laissez-faire a svobodný obchod

Mises.cz: 19. června 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Fyziokraté se zajímali hlavně o dvě oblasti – o politickou ekonomii a technickou ekonomickou analýzu, přičemž kvalita jejich příspěvků v těchto dvou oblastech je natolik rozdílná, až bije do očí. V obecné politické ekonomii byli totiž obvykle vnímaví a učinili důležité příspěvky, zatímco v technické ekonomii přišli s mimořádnými a často bizarními omyly, které na dlouhou dobu ekonomii zamořily.

V politické ekonomii byli fyziokraté mezi prvními laissez-faire mysliteli, kteří se pohrdavě vzdali veškeré merkantilistické zátěže. Volali po úplně svobodném vnitřním i vnějším obchodu a podnikání, nezatíženém dotacemi, monopolními privilegii či omezeními. Po odstranění takových omezení a vydírání bude celá ekonomika rozkvétat. Přestože nepoužívali cenový mechanismus toků drahých kovů sofistikovaného a brilantního Cantillona, v oblasti mezinárodního obchodu byli mnohem odhodlanější než on ve vrhání rukavic merkantilistickým omylům a omezením. Upozornili, že je absurdní a sebe popírající, aby se národ snažil prodat co nejvíce ostatním zemím a nakupovat co nejméně, jelikož prodávání a nakupování jsou dvě strany téže mince. Navíc předznamenali klasický ekonomický poznatek, že peníze nejsou tím nejdůležitějším, protože se v dlouhém období komodity – skutečné statky – smění mezi sebou a peníze jsou pouze prostředkem této směny. Hlavním cílem tedy není hromadit kov či následovat chiméru vždy přebytkové obchodní bilance, ale mít vysoký životní standard vyjádřený skutečnými výrobky. Chtít hromadit kovy vede lidi v zemi k obětování skutečných věcí výměnou za peníze; tedy ve skutečnosti spíše ztrácejí, než aby získávali. Peníze jsou samozřejmě ke směně za skutečné bohatství, a pokud lidé trvají na hromadění neužívaného kovu, potom trvale o bohatství přichází.

Když se stal v roce 1774 Turgot francouzským ministrem financí, jeho první zákon osvobodil dovoz a vývoz obilí. Preambule jeho ediktu, načrtnutá jeho poradcem Du Pontem de Nemours, shrnuje laissez-faire politiku fyziokratů – a Turgota – jemně a stručně: nová politika svobodného obchodu, tvrdí, byla navržena tak,

„aby oživila a rozšířila kultivaci země, jejíž produkty jsou tím hlavním a jasným bohatstvím státu; aby zajistila hojnost sýpkami a vstupem zahraničního obilí; aby ochránila obilí od snížení na ceně, které by odradilo výrobce; aby odstranila monopoly odstraněním soukromých licencí, čímž se podpoří svobodná a úplná konkurence; a aby zajistila mezi různými zeměmi směnu přebytečného za nedostatkové, což je v Božském řádu tak snadné.“ [1]

Přestože byli fyziokraté oficiálně pro úplnou svobodu obchodu, jejich hlubokou vášní – a to poukazuje na jejich často bizarní ekonomii – bylo odmítání jakýchkoliv omezení na svobodný vývoz obilí. Je pochopitelné, že se zaměřili na odstranění dlouhotrvajících omezení, avšak zdá se, že se jen málo snažili o svobodu dovozu obilí či o svobodu vývozu jiného zboží. To vše bylo zabaleno ve vytrvalém zapálení pro podporu vysokých zemědělských cen, které snad považovali fyziokraté za dobré sami pro sebe. Ve skutečnosti se fyziokratům vývoz zboží nelíbil, jelikož snižoval v konkurenci ceny zemědělského vývozu. Dr. Quesnay šel až tak daleko, že napsal: „Šťastná je země, která nevyváží žádné výrobky, což udržuje vysoké ceny zemědělského vývozu a tím zamezuje neproduktivní třídě prodávat své výrobky v zahraničí“. Jak uvidíme dále, „neproduktivní“ znamenalo z definice cokoliv mimo zemědělství.

[1] Citováno v Henry Higgs, The Physiocrats (1897, New York: The Langland Press, 1952, str. 62.