Dějiny 14.2. - Turgot – Laissez-faire a volný obchod

Mises.cz: 21. srpna 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 1

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Turgotův mentor v ekonomii a správě byl jeho velký přítel Jacques Claude Marie Vincent, markýz de Gournay (1712-1759). Gournay byl úspěšným obchodníkem, jenž se stal královským inspektorem manufaktur a ministrem obchodu. Přestože toho napsal jen málo, byl Gournay skvělým učitelem ekonomie v tom nejlepším smyslu, zejména skrze bezpočet konverzací nejen s Turgotem, ale i s fyziokraty a dalšími. Byl to Gournay, kdo ve Francii rozšířil informace o Cantillonovi. Navíc přeložil do francouzštiny anglické ekonomy, jako byl sir Josiah Child, a jeho rozsáhlé a ručně psané poznámky k těmto překladům široce obíhaly ve francouzských intelektuálních kruzích. Právě od Gournaye Turgot získal svou oddanost laissez-faire a dokonce je mu často nesprávně přisuzován i samotný původ fráze „laissez-faire, laissez-passer“.

Dává tedy smysl, že Turgot rozvinul své laissez-faire názory nejplněji v jednom ze svých raných děl, „Elegie pro Gournaye“ (1759), což byla pocta markýzovi, který umřel mladý po dlouhé nemoci. [1]

Turgot jasně ukázal, že pro Gournaye nebyla detailní síť merkantilistických regulací jednoduše pouhým myšlenkovým omylem, ale připraveným systémem vynucené kartelizace a speciálních privilegií udělených státem. Turgot mluví o:

„nespočtu vyhlášek diktovaných monopolním duchem, jejichž hlavním cílem je odradit od vstupu do odvětví, koncentrovat obchod v rukou malého počtu lidí násobením formalit a poplatků, podrobit si odvětví povinným učňovstvím a jiným učením až na deset let i tam, kde se dá řemeslo naučit za deset dní, vyjmutím těch, kdož nejsou syny mistrů, či těch, kteří se narodili mimo určitou třídu, a zákazem zaměstnávání žen ve zpracování látek…“

Pro Turgota byla svoboda domácího a zahraničního obchodu následována enormními vzájemnými výhodami svobodné směny. Veškerá omezení „zapomínají na to, že obchodní transakce nemůže být jiná než vzájemně výhodná“ a že je absurdní snažit se prodat vše cizinců a nic si od nich nekoupit. Turgot ve své „Elegii“ pokračuje zásadní předhayekovskou myšlenkou o užití rozptýlených konkrétních znalostí jednotlivých lidí a podnikatelů na volném trhu. Tito konkrétní účastnici tržního procesu ví o své situaci mnohem víc než intelektuálové z povzdáli.

„Není důvod dokazovat, že každý jednotlivec je jediným kompetentním soudcem v otázce nejlepšího využití svých pozemků a své práce. Jen on sám má dané znalosti, bez kterých může i ten nejosvícenější muž slepě hádat. Učí se z opakovaných pokusů, z úspěchů a ztrát a získává cit, který je mnohem důležitější než teoretická znalost nezúčastněného pozorovatele, protože je poháněn potřebou.“

V mnohem detailnějším popisu tržního procesu Turgot upozorňuje, že jeho hlavním hybatelem je vlastní zájem a jak upozornil Gournay, na svobodném trhu je vlastní zájem vždy v souladu se zájmem obecným. Kupující si vybere prodávajícího, který mu nabídne nejlepší cenu za nejlepší výrobek a prodávající ho prodá za nejnižší konkurenční cenu. Vládní omezení a speciální privilegia na druhou stranu nutí spotřebitele kupovat horší výrobky za vyšší ceny. Turgot uzavírá, že „všeobecná svoboda nákupu a prodeje je tedy … jediným prostředkem, jenž zajistí na jedné straně prodávajícímu cenu motivující k výrobě a na straně druhé spotřebiteli nejlepší výrobky za nejnižší ceny.“ Turgot nakonec tvrdí, že vláda by měla být striktně omezená na ochranu lidí proti „velké nespravedlnosti“ a národ proti invazi. „Vláda by měla vždy chránit přirozenou svobodu kupujícího nakupovat a prodávajícího prodávat.“

Je možné, přiznává Turgot, že se na volném trhu někdy objeví „podvodný obchodník a podvedený kupující“. Avšak trh sám zajistí nápravu: „Podvedený kupující se zkušeností naučí a přestane navštěvovat podvodného kupce, jenž upadne v nemilost a tím bude potrestán za své podvody.“

Turgot ve skutečnosti považoval vládní pokusy o pojištění proti podvodu či poškození spotřebitelů za nicotné. V prorockém vyvrácení Ralpha Nadera všech dob Turgot podtrhnul v pozoruhodné pasáži množství omylů domnělé státní ochrany:

„Očekávat, že vláda úplně zamezí takovým podvodům je jako chtít po ní podušku pro každé dítě, které může upadnout. Považovat za možné pomocí regulace zamezit všem špatným praktikám tohoto druhu je podlehnutí chimérickému perfekcionalismu a obětování veškerého pokroku. Je to omezení imaginace řemeslníků na pouhé známé. Je to zákaz nových pokusů…

Zapomínáme, že výkon těchto regulací je vždy svěřen do rukou lidí, kteří mají mnohem větší zájem na podvodech nebo nabádání k podvodům, jelikož mohou tyto podvody nějakým způsobem zakrýt svou veřejnou autoritou a důvěrou, kterou vzbuzují v kupujících.“

Turgot dodává, že jsou takové regulace a podobný dohled „vždy spojeny s náklady, které jsou vždy daní ze zboží a ve výsledku domácí kupující platí více a zahraniční je od koupě odrazen.“

Turgot končí nádhernou fanfárou:

„A tak je se zjevnou nespravedlností několik líných lidí neschopných něco si zjistit či se snažit se vyhnout podvodu ochráněno těžce na úkor obchodu a následně celého národa. Předpokládat, že jsou všichni spotřebitelé hlupáci a všichni obchodníci a výrobci podvodníci vede k tomu, že se jimi stanou a k degradaci všech členů společnosti.“

Turgot se ještě jednou věnuje „hayekovskémů“ tématu větší znalosti konkrétních tržních aktérů. Celé Gournayovo učení laissez-faire, upozorňuje, je založeno na „absolutní nemožnosti řízení pomocí různých pravidel a neustálého dohledu řadu transakcí, jež nelze již kvůli jejich počtu vůbec znát a které jsou navíc neustále závislé na měnících se podmínkách, které nelze řídit či dokonce předvídat“.

Turgot svou elegii svému příteli a učiteli uzavírá upozorněním, že Gournayova věří, že většina lidí je „dobře vybavena ke krásným principům obchodní svobody“, avšak cestu jim zahrazují předsudky a snaha o hledání speciálních privilegií. Každý člověk, říká Turgot, chce být vyjmut z obecných principů svobody, a to „obecně na základě vlastního zájmu“.

Jedním za zajímavých aspektů této elegie je Turgotův poznatek ohledně vlivu Nizozemí na Gournayovy laissez-faire názory. Gournay měl velkou obchodní zkušenost v Holandsku a jejich model relativně svobodného obchodu a volných trhů v sedmnáctém a osmnáctém století, zejména v období republiky, byl inspirativní napříč Evropou. Navíc si Turgot všímá, že jedna z knih, které Gournaye ovlivnily, byl Interest van Holland [2] Johana de Witta (1623-1672), slavného mučedníka a vůdce klasicky liberální republikánské strany v Holandsku. Ve článku o „Veletrzích a trzích“ napsaných o dva roky dříve pro slavnou Encyklopedii, cituje Turgot Gournaye oslavujícího holandské svobodné trhy. Zatímco jiné země omezili svobodu na veletrzích jen na určité období a určitá místa, „v Holandsku nejsou žádné veletrhy, avšak celý stát je během celého roku jakýmsi neustálým veletrhem, jelikož obchod vzkvétá v této zemi neustále a všude.“

Turgot psal poslední spisy o ekonomii jako intendant v Limoges, během let před tím, než se stal v roce 1774 ministrem. Odrážejí jeho zápal v boji za svobodný obchod, který vedl v rámci královské byrokracie. Ve svém posledním díle „Dopisy abbému Terrayovi [ministrovi] o clu ze železa“ (1773) Turgot břitce brojí proti systému ochranných cel, který nazývá válkou všech proti všem za užití zbraně v podobě státních monopolních privilegii na úkor všech spotřebitelů:

„Vskutku věřím, že mistři železa, kteří znají jen své vlastní železo, si představují, že by mohli s méně konkurenty vydělávat více. Neexistuje obchodník, který by nechtěl být jediným prodávajícím svého zboží. Neexistuje žádné odvětví obchodu, kde by se jeho účastníci nesnažili odstranit svou konkurenci a nesnažili se pomocí různých sofismů přesvědčit lid, že je ve státním zájmu omezit alespoň konkurenci ze zahraničí, kterou lze nejsnadněji označit za nepřítele národního obchodu. Pokud jim nasloucháme, a nasloucháme jim velmi často, všechna odvětví budou nakažena tímto druhem monopolu. Tito hlupáci nevidí, že právě tento monopol je – přestože o tom vládu přesvědčují – nastaven nikoliv proti cizincům, ale proti vlastním spoluobčanům, spotřebitelům daných věcí, a obrací se proti nim samotným, prodejcům, ve všech ostatních odvětvích, kde jsou naopak kupujícími.“

Turgot nazýváním tohoto systému „válkou vzájemného donucování, kdy vláda půjčuje svou autoritu všem proti všem“, tedy ve zkratce „rovnováhou nevole a nespravedlnosti napříč všemi odvětvími“, kde všichni ztrácí, předznamenal Bastiata o tři čtvrtě století později. Uzavírá, že „ať jsou sofismy vlastního zájmu obchodníků jakékoliv, pravdou zůstává, že mají být všechna odvětví obchodu svobodná, stejně svobodná a úplně svobodná…“ [3]

Turgot měl k fyziokratům blízko nejen obhajobou svobody obchodu, ale také voláním po jediné dani z „čistého produktu“ půdy. U Turgota získá člověk dojem, že se chtěl s vášní zbavit všech tíživých daní ve všech oblastech života, nikoliv jako fyziokraté, kteří je chtěli uvalit pouze na zemědělskou půdu. Turgotovy názory na daně byly plně, přestože stručně, vypracovány v díle „Plán na článek o obecném zdanění“ (1763), což byl návrh nedokončené eseje, kterou začal psát jako intendant v Limoges pro ministra. Turgot tvrdil, že městské daně platí nakonec zemědělství a ukázal, jak dně ochromují obchod a městské daně narušují umístnění měst a vedou k nelegálním únikům. Privilegované monopoly navíc zvyšují zásadně ceny a posilují pašeráctví. Daně z kapitálu ničí akumulované úspory a krátí výrobu. Turgotova výmluvnost se omezila na pranýřování špatných daní spíše než na rozbor domnělých ctností daně pozemkové. Jeho shrnutí daňového systému bylo ostré a drtivé: „Zdá se, že veřejné finance jsou jako hrabivé monstrum, které číhá na veškeré lidské bohatství.“

Jeden aspekt politiky si Turgot zcela zjevně od fyziokratů vypůjčil. Jeho strategie byla jasně stejná – snažit se přesvědčit krále o ctnostech laissez-faire. A přitom jeden z jeho nejpronikavějších epigramů, napsaný pro přítele, byl: „Nejsem encyclopédiste, protože věřím v Boha; nejsem économiste, protože krále bych neměl.“ Avšak to druhé Turgot veřejně neříkal a ani se tím neřídil při svých veřejných činech.

[1] Elegie byl připravena Turgotem během několika dní jako materiál pro Gournayova oficiálního chvalořečníka, spisovatele Françoise Marmontela. Marmontel jednoduše převzal výtahy z Turgotovy eseje a vydal je jako oficiální chvalořeč.
[2] Ve skutečnosti jde o Interest van Holland, ofte gronden van Hollands-Welvaren, které napsal Pieter de la Court (1618-1685). Rothbard dílo uvádí jako Political Maxims, což je část anglického překladu této knihy. Jde o sepsané memoáry bratrů Johana a Cornelia de Wittů. Pozn. překl.
[3]  Při argumentaci za svobodný obchod se železem předznamenal v tomto dopise Turogt slavné „ricardiánské“ komparativní výhody, kdy se každá oblast soustředí na výrobu toho, v čem je oproti ostatním oblastem relativně efektivní.