Dějiny 14.3. - Turgot - Hodnota, směna a cena

Mises.cz: 28. srpna 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Jedním z nejpozoruhodnějších příspěvků Turgota byl nedokončený článek „Hodnota a peníze“, napsaný kolem roku 1769. [1] V něm Turgot pomocí předpokladů a abstrakcí vytváří rakouský typ nejprve robinzonovské ekonomie, následně izolované směny dvou lidí, kterou poté rozšířil na čtyři osoby a nakonec na celý trh. Soustředěním se na ekonomii osamoceného Robinsona byl Turgot schopen přijít na ekonomické zákony, které jsou vyšší než směna, a aplikovat je na veškeré lidské jednání. Ve zkratce, praxeologická teorie je výše a je hlubší než tržní směna – vztahuje se na veškeré jednání.

Turgot nejprve prozkoumává osamoceného člověka a přichází se sofistikovanou analýzou jeho hodnotové či užitkové škály. Hodnocením a utvářením preferenčních škál z různých objektů přisuzuje Crusoe hodnotu různým ekonomickým statkům, které srovnává a volí si mezi nimi na základě toho, jak na kolik si je relativně cení. Tak tyto statky získávají různé hodnoty. Crusoe nevolí pouze mezi různými užitími v současnosti, ale také mezi spotřebou nyní či akumulací pro „budoucí potřebu“. Také jasně vidí, že hojnost statku vede k jeho nižší hodnotě a naopak. Stejně jako jeho francouzský předchůdce a nejen on Turgot viděl, že subjektivní užitek ze statku klesá s rostoucí nabídkou, a stejně jako jim mu chybí pouze koncept mezního užitku, aby teorii dokončil. Avšak šel ještě dále než oni v preciznosti a přehlednosti své analýzy. Také viděl, že subjektivní hodnocení statků (jejich „úcty-hodnost“ pro spotřebitele) se na trhu rychle mění a minimálně náznakem si uvědomuje, že subjektivní hodnocení je striktně ordinální a nedá se měřit (a tedy ani matematicky s ním pracovat).

Turgot začíná svou analýzu hned na začátku s jedním izolovaným člověkem a jedním objektem k hodnocení:

„Uvažujme, že tento člověk užívá svých vlastností pouze k jedné věci; může ji vyhledávat, stranit se jí či mu je lhostejná. V prvním případě by bezpochyby měl motiv pro vyhledávání, soudil by, že mu poskytne potěšení, považoval by ji za dobrou, přičemž tato relativní dobrota, obecně ji nazývejme hodnotou, není měřitelná…“

Poté Turgot přidává další věci:

„Pokud si ten samý člověk volí mezi různými vhodnými objekty, potom bude schopen preferovat jeden před druhým, zvolit spíše pomeranč než ořech, pro zahřátí považovat za lepší kožich než vlněné rouno; jedno pro něj bude mít větší hodnotu než druhé; to, co preferuje, potom zvolí a ostatní ponechá být.“

„Porovnávání hodnot“, hodnocení různých věcí, se neustále mění: „Tato ohodnocení nejsou trvalá, neustále se mění vzhledem k potřebám daného člověka“. Turgot pokračuje nejen ke klesajícímu užitku, ale také k silnému předznamenání klesajícího mezního užitku, jelikož se soustředí na jednotku dané věci: „Pokud je divoch hladový, ocení kus lovné více než nejlepší medvědí kůži; avšak pokud má apetit nasycen a je mu zima, bude pro něj hodnotnější ona kůže.“

Následně po diskuzi předvídání budoucích potřeb přichází Turgot s klesajícím užitkem ve vztahu k hojnosti. Vyzbrojen tímto analytickým nástrojem dokáže vyřešit paradox hodnoty:

„Voda není považována v dobře zavodněné zemi navzdory své nezbytnosti a mnohonásobnému potěšení, které člověku poskytuje, považována za drahou. Nikdo se ji nesnaží zmocnit, protože mu její hojnost umožňuje najít ji všude kolem sebe.“

Turgot pokračuje skutečně poznamenání-hodnou diskuzí, ve které předznamenává současný zájem ekonomie na alokaci vzácných zdrojů mezi velké a čím dál větší množství různých alternativních cílů:

„K uspokojení svých přání má člověk pouze omezené množství sil a zdrojů. Každý jednotlivý objekt uspokojení ho stojí námahu, píli, práci a nakonec čas. Právě užití těchto zdrojů ve snaze získat dané věci omezuje jeho uspokojení a je vlastně nákladem dané věci.“

Přestože je v Turgotově výkladu nákladů nešťastná pachuť „reálných nákladů“ a přestože nazval výrobní náklady „fundamentální hodnotou“ věcí, přišel v podstatě na počáteční verzi pozdějšího „rakouského“ poznání, že všechny náklady jsou „náklady obětované příležitosti“, obětování určitého množství zdrojů, které by mohly být získány jinde. Turgotův (zde izolovaný) Robinson tedy oceňuje a hodnotí věci na základě jejich důležitosti pro něj. Turgot nejprve říká, že tato důležitost či užitek je důležitostí jeho „práce a píle“, následně však tento koncept považuje za ekvivalent výrobním nákladům obětované příležitosti: „Část jeho zdrojů, které může užít k získání hodnotné věci, přičemž je obětoval k získání věci stejné či vyšší důležitosti.“

Po analýze jednání osamoceného Robinsona přidává Turgot Pátka, tj. uvažuje dva jednotlivce a sleduje, jak se vyvine směna. Při tom ve vnímavé analýze vypracuje „rakouskou“ teorii izolované směny dvou osob, prakticky ve stejné podobě, jak ji odvodil o sto let později Carl Menger. Nejprve má dva divochy na opuštěném ostrově, každého s hodnotnými věcmi ve vlastnictví, avšak užívají je k uspokojení různých potřeb. Jeden muž má přebytek ryb a druhý usní, což vyústí ve směnu jednoho přebytku za druhý, takže oba na směně získávají. Tak vznikl obchod či směna. Turgot poté mění podmínky svého příkladu a předpokládá, že dané věci jsou obilí a dřevo, takže lze obě komodity uchovat pro budoucí potřebu, aby měli oba zájem na uchování svých přebytků. Každý pak váží relativní „úcty-hodnost“ daných dvou věci a váží možnou směnu. Upraví pak své nabídky a poptávky do té doby, než se shodnou na ceně, při které si oba cení více toho, co ze směny získávají, než toho, čeho se vzdávají. Obě strany na směně vydělají. Jak to osvíceně popisuje Turgot:

„Tato nadřazenost hodnoty přisouzené vlastníkem věci, kterou si přivlastnil, nad hodnotou té, kterou obětoval, je pro směnu zásadní, jelikož je jejím jediným motivem. Nikdo by nic nedělal, pokud by neviděl ve směně zájem nebo osobní zisk – pokud by si v mysli nevážil více toho, co dostává, než toho, čeho se vzdává.“

Turgot však nešťastně schází ze stezky subjektivní hodnoty zbytečným tvrzením, že podmínky směny na základě vyjednávání budou mít „shodnou směnnou hodnotu“, jelikož by jinak ten, kdo chce směnu méně, „byl donucen lepší nabídkou druhou stranou k jemu bližší ceně“. Není zjevné, co Turgot myslí tvrzením, že „každý dává stejnou hodnotu, jakou přijímá“, možná jde jen o nevyslovenou myšlenku, že taková cena získaná vyjednáváním bude na půli cesty na hodnotových škálách obou stran.

Avšak má dokonalou pravdu, když upozorňuje, že akt směny zvyšuje bohatství obou stran. Následně předkládá konkurenci dvou prodejců obou věcí a ukazuje, jak taková konkurence ovlivňuje hodnotové škály účastníků směny.

Jak upozornil o několik let dříve ve svém nejdůležitějším díle „Ohlédnutí za tvorbou a dělbou bohatství [2], proces vyjednávání, kde chce každá strana získat co nejvíce a vzdát se co nejméně věcí, vede k tendenci směrem k jedné ceně každé věci vyjádřené v ostatních. Cena jakéhokoliv statku se bude mezi lidmi lišit vzhledem k závažnosti jejich potřeby. Neexistuje žádná „pravá cena“, ke které by se trh blížil nebo by se blížit měl.

Nakonec, ve své opakované analýze lidského jednání, které je výsledkem očekávání a nikoliv rovnováhy či dokonalých znalostí, Turgot předznamenal rakouský důraz na očekávání, které je klíčem k jednání na trhu. Jeho důraz na očekávání samozřejmě znamená, že lidé mohou být a často jsou na trhu zklamáni.

[1] Přestože zůstal nedokončený článek po desetiletí nevydaný, byl napsán pro zavržený slovník obchodu, jenž měl být editován Turgotovým dobrým celoživotním přítelem a taktéž žákem Gournaye, kterým byl abbé André Morellet (1727-1819). Morellet vydal k novému slovníku ve stejném roce prospekt, jenž důkladně opakoval Turgotův model izolované směny. Je navíc známo, že tento prospekt vlastnil Adam Smith.
[2] Je pozoruhodné, že byla “Ohlédnutí” (1766) “naškrábáná” ve spěchu, aby mohl Turgot vysvětlit dvěma čínským studentům v Paříži své otázky o čínské ekonomice, na které se jich chtěl ptát. Jen málokdy vznikne z takto triviálního důvodu tak důležité dílo!