Dějiny 15.4. - Skotské osvícenství - David Hume a teorie peněz

Mises.cz: 30. října 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 5

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Slavný skotský filozof David Hume (1711-1776) byl blízkým přítelem Adama Smithe. Byl vykonavatelem jeho závěti, znal se s Turgotem a francouzskými stoupenci laissez-faire a byl členem umírněné elity skotského osvícenství. Hume se narodil v Edinburghu skotskému lordovi a vystudoval na kontinentu, kde ve věku 28 let vydal své velkolepé filozofické dílo Pojednání o lidské přirozenosti (1739-1740). Pojednání bylo průlomové svým sžíravým a ničivým skepticismem, s nímž nespravedlivě odsuzoval filozofii přirozeného práva a vytvářel umělé rozlišení mezi skutečností a hodnotou. Tím ochromil koncept přirozených zákonů ve prospěch utilitarianismu a podkopal celou klasicky realistickou analýzu příčiny a následku. Neexistuje významnější postavy, která by takto nešťastně zavrhla klasickou filozofii realistického přirozeného práva, která se nesla od Platóna a Aristotela přes Akvinského a pozdní scholastiku až do této doby. V jistém smyslu Hume dokončil sžíravý útok francouzského filozofa sedmnáctého století Reného Descarta a jeho vlivného názoru, že poznání může přinést pouze precizní matematika a analytika. Humův skeptický a nepříliš pevný empiricismus byl na opačné straně té samé kartézské mince.

Přestože bylo Humovo Pojednání později velmi vlivné, během jeho života bylo opomíjeno a Hume se tak dal brzy po jeho napsání do práce na svém slavném vícesvazkovém díle Historie Anglie, kde ji představoval z toryovského pohledu.

Hume nemohl pro svůj skepticismus a domnělou absenci víry do akademie a tak se přidal k diplomatickým silám a stal se tajemníkem lorda Hertforda, britského velvyslance ve Francii. V roce 1765 se Hume stal britským chargé d’affaires v Paříži a o dva roky později se dostal na místo státního tajemníka. Nakonec v roce 1769 odešel na důchod zpět do Edinburghu.

Jeho přínos ekonomii je roztroušen a skládá se z přibližně sto stran esejí v díle Politické rozpravy (1752). Eseje jsou oceňovány pro svůj jasný až jiskřivý styl, jenž v porovnání s jeho vzdělanými, ale těžkopádnými souputníky přímo září.

Hlavním přínosem je jeho vyjasnění peněžní teorie, konkrétně jasný popis mechanismu toků drahých kovů, jenž vyrovnává národní platební bilance a mezinárodní cenové hladiny. Hume oživil pomocí úžasných příkladů Lockovu kvantitativní teorii peněz a zdůraznil, že nezáleží na množství peněz v dané zemi – jakékoliv množství, ať už malé či velké, je dostatečné k plnění funkce peněz jako prostředníka směny. Hume na tuto důležitou skutečnost upozornil ukázkou toho, co by se stalo, kdyby každý člověk přes noc zjistil, že se mu zázrakem zdvojnásobilo množství jím držených peněz:

„Předpokládejme, že by v noci přibylo každému ve Velké Británii v kapse pět liber. Tím by se více než zdvojnásobilo množství peněz v království, avšak další den ani nikdy poté by díky tomu nebylo více věřitelů a ani by se nijak nezměnil úrok.“

Dle Lockovy kvantitativní teorie peněz tedy poměrně vzrostou ceny.

Mechanismus mezinárodního toku drahých kovů je kvantitativní teorií rozšířenou na případ mnoha zemí. Nárůst zásoby peněz ve státě A zvýší tamní ceny, avšak poté již není zboží země A ve srovnání s ostatními zeměmi stejně konkurenceschopné. Vývoz se tedy sníží a zvýší se dovoz relativně levnějšího zboží z dalších zemí. Bilance země A se tedy dostane do deficitu, který bude zaplacen odlivem kovu ze země A. Avšak tento odliv kovů nakonec způsobí razantní snížení nabídky peněz v zemi A, poměrný pokles cen a konec deficitu bilance či dokonce přebytek. Jak ceny v zemi A padají na původní úroveň, kov se vrací do země, dokud se rovnováha neobnoví a dokud se cenové hladiny vyjádřené v daných kovech nesrovnají. Na volném trhu tedy existuje silná seberegulující síla, která vyrovnává platební bilance a cenové hladiny a zamezuje v jakékoliv zemi nadměrné inflace.

Přestože je Humův rozbor jasný a podmanivý, stále jde o zásadní pohoršení oproti rozboru Richarda Cantillona. Cantillon zaprvé nevěřil na proporcionalitu změn peněžní zásoby a cenové hladiny, ale místo toho se věnoval sofistikované mikro-analýze pohybu peněz mezi jednotlivci. Ve výsledku pak peníze a ceny nerostou poměrně ani v možném novém rovnovážném stavu. Zadruhé Cantillon přidal „důchodový efekt“ vyššího množství peněz v zemi, zatímco Hume se zaměřil pouze na agregátní cenový efekt. Ve zkratce, pokud peněžní zásoba v zemi A roste, rovnováhy nedosáhne pouze zvýšením cen v zemi A, ale také tím, že se zvýší cena peněžních aktiv a příjmů, čímž se zvýší množství peněz utracených za dovoz. Tento důchodový efekt, nebo přesněji efekt peněžních zůstatků, pracuje obecně rychleji, než cenový efekt.

Humova analýza má další problematické body, nejen vynechání dříve známých skutečností. Přestože Hume tvrdil, že pro výrobu či prosperitu je zásoba peněz irelevantní, klad velký důraz na změny této zásoby. Je pravda, že změny mají zásadní vliv a některé z nich již analyzoval Cantillon. Avšak klíčové je, že tyto změny jsou narušením, ruší tržní aktivitu a alokaci zdrojů. David Hume však naopak v předkeynesiánském stylu vítal domněle oživující efekt navýšení peněžní zásoby a volal po vládní záruce, že bude zásoba peněz alespoň mírně růst. Tato dvě vzájemně rozporná doporučení Hume předkládá ve dvou po sobě jdoucích větách:

„Z veškerých těchto úvah nám vyplývá, že pro domácí blaho ve státě vůbec nezáleží na tom, zda je peněz více či méně. Dobrá politika státu se zakládá pouze na zajištění růstu peněžní zásoby, pokud je to možné, jelikož ten udržuje naživu ducha národní výroby.“

Hume v proto-keynesiánském stylu pokračuje a tvrdí, že blahodárný účinek rostoucí peněžní zásoby plyne z faktu, že zaměstnanost práce a dalších zdrojů roste mnohem dříve, než rostou ceny. Avšak zastavuje se (stejně jako Keynes) zrovna tam, kde to začne být zajímavé. Musel by se totiž tázat, proč nebyly tyto zdroje předtím zaměstnané a proč zrovna peněžní zásoba by to měla změnit? Jak ve třicátých letech dvacátého století upozornil W. H. Hutt, hlubší rozbor by ukázal, že jediným důvodem pro nedobrovolnou nezaměstnanost mohou být příliš vysoké cenové (mzdové) požadavky vlastníků zdroje za jeho použití. Více peněz může takovou nezaměstnanost snížit, pouze když prodejní ceny vzrostou, aniž by vzrostly mzdy, čímž jsou vlastníci práce nalákáni na stejnou nominální, ale nižší reálnou mzdu.

Navíc, proč by se měly volné zdroje, jak implicitně tvrdí Hume, znovu objevit poté, co jsou nové peníze plně vstřebány v ekonomice ve formě vyšších cen? Jedinou odpovědí je, že se po nárůstu cen a dosažení nové rovnováhy mzdy také zvýší a „peněžní iluze“ vyprchá. Skutečné ceny zdrojů se vrátí na vyšší úroveň, než za jakou by byly plně zaměstnány. [1]

Humovy kontradikce v otázce množství peněz a inflace prostupují jeho skrovným dílem o ekonomii. Na jednu stranu je inflace přetrvávající po staletí vykreslena jako přínos k ekonomickému růstu, na straně druhé Hume v otázce bankovního systému silně zastává ultra-tvrdou měnu. Hume zasadil silnou ránu neproduktivní a inflacionistické povaze samotné existence frakčního bankovnictví. Píše o

„institucích - bankách, fondech a papírovém úvěru – jež tolik okouzlily království. Vydávají papírový ekvivalent peněz, nechávají ho obíhat státem a nahrazovat zlato a stříbro, dovolují mu poměrně zvyšovat ceny práce a komodit, čímž buď ničí velkou část drahých kovů, nebo zamezují jejich dalšímu navyšování. Co může být více krátkozraké než takové uvažování? Líbí se nám, když je jednotlivec mnohem bohatší, pokud se mu zdvojnásobí peněžní zásoba, a tak si myslíme, že stejný efekt získáme, pokud se zvýší množství peněz každému. Neuvažujeme však, že to zvýší cenu všech věcí a po čase dostane člověka do stejné situace, v jaké byl předtím.“

Na jiném místě Hume poznamenal, že z nárůstu skutečných peněz (kovu) plynou taktéž nepříjemnosti, ale ty jsou alespoň „kompenzovány výhodami, které plynou z držení těchto kovů“, včetně vyjednávací síly mezi národy. Avšak dodává, že to „vypadá, že neexistuje žádný důvod pro navyšování těchto nepříjemností paděláním peněz, které v zahraničí při žádné platbě nepřijmou a které jakákoliv větší událost v zemi znehodnotí k nule“. „Snažit se navyšovat“ peněžní úvěr „uměle“ pouze zvyšuje peněžní zásobu „nad její přirozený poměr k práci a komoditám“, čímž zvyšuje jejich ceny.

Hume svou pronikavou analýzu uzavřel návrhem ultra-tvrdé měny – bankovnictví stoprocentních kovových rezerv: „Musí být zajištěno, aby žádná banka neměla výsadu a pouze uschovala veškeré přijaté peníze a nikdy nevyrazila jedinou minci…“ Hume dodal, že tak činila slavná Bank of Amsterdam, která držela stoprocentní kovové rezervy.

Dalším důležitým nedostatkem Humovy analýzy peněz byla poměrnost, kterou přejal a znásobil Smith, Ricardo a klasická škola, a to kvůli přeskakování z jednoho dlouhodobého rovnovážného stavu do druhého, aniž by se zabývala dynamickým procesem v čase, skrze který se skutečný svět doopravdy mezi těmito stavy pohybuje. Tato náhlá nedbalost (či „komparativní statika“) vedla Huma k opomenutí Cantillonovy analýzy mikro-změn v peněžních zůstatcích a příjmu a vedla ho k vynechání důchodových efektů z mechanismu toků drahých kovů v mezinárodním peněžním přizpůsobování. [2]

Ironií je, že tím zanedbal „distribuční efekty“ změny aktiv a příjmů v rámci tohoto procesu, načež tedy stejně jako nespočet dalších ekonomů po něm překroutil to, co se stane v samotné rovnováze. Nemohou totiž vidět, že nová rovnováha bude oproti té původní zásadně odlišná. Pokud se změní peněžní zásoba, nenastane plně proporční změna všech cen.

Profesor Salerno to dobře shrnuje:

„…Keynes má v něčem pravdu, když tvrdí, že… ‘Hume začal mezi ekonomy s praxí zdůrazňování rovnovážného stavu a nikoliv vždy se měnícímu posouvání se k ní’. Při čtení Huma ucítíte neomylný závan či snad plnou dávku myšlenky, že je ekonomika tráví většisnu času právě v dlouhodobé rovnováze. Přechod mezi těmito stavy považuje Hume za rychlé a končící před další změnou ekonomických dat, která by rovnováhu narušila a vedla ekonomiku k rovnováze nové. To vedlo Huma k vynechání plné analýzy krok za krokem jakékoliv změny v datech a omezení či úplné vynechání veškerých krátkodobých efektů, aby se mohl soustředit na komparativní statiku konečných důsledků.“ [3]

V realitě, jak zdůraznili Rakušané, je situace přesně opačná, než tvrdí Hume a britští klasikové. Fundamentem reality není dlouhodobý rovnovážný stav, dokonce vůbec neexistuje. Dlouhodobá rovnováha poskytuje tendenci, ke které se trh pohybuje, ale nikdy jí nelze dosáhnout, protože se nabídka a poptávka, a tedy i závěrečná rovnováha, neustále mění. Proto potřebujeme plnou analýzu změn dat krok za krokem, pokud chceme vysvětlit proces po sobě jdoucích krátkodobých rovnovah, které směřují k nikdy nedosažitelné rovnováze. Ve skutečném světě není „dlouhé období“ žádnou rovnovahou, ale řadou krátkodobých stavů, které s každou změnou dat mění svůj směr.

Poslední problém s názory Huma na peníze je v tom, že na rozdíl od francouzské laissez-faire školy věřil, že peníze nemusí být užitečnou tržní komoditou, ale že jde o pouhou konvenci. Hume v dopise abbému Andre Morelletovi (1727-1819), žákovi Gournaye a celoživotnímu příteli Turgota, píše, že peníze mají svou funkci, protože všichni lidé věří, že je ostatní přijmou. To je pravda, avšak neznamená to, že vznikly jako pouhá konvence. Hume uznává, že by peníze měly být z materiálů, „které mají vnitřní hodnotu“, protože „jinak by byly nekonečně násobeny a staly by se ničím“.

Humovy názory na úrok jsou poučné, pouze pokud je postavíme proti hloubce a brilantnosti Turgotovy analýzy o 20 let později. Pokud je vliv peněz pouze na ceny, potom Hume tvrdí, že úrok může být jedině fenoménem reálného kapitálu a nikoliv peněz. Diskutuje nad vztahem úrokových měr a měr zisku (tj. fundamentálních měr návratnosti investic). Správně upozorňuje, že „žádný člověk nepřijme nízký zisk, když může mít vysoký úrok, a žádný člověk nepřijme nízký úrok, když může mít vysoké zisky“. Ve zkratce, úrok a míry zisku mají tendenci se na trhu rovnat. To je velká pravda, avšak co způsobuje co, nebo co způsobuje oboje? Hume jako obvykle opomíjí hledání po příčině a říká, že „oboje vyplývá z rozšířeného obchodu a vzájemně se ovlivňuje“. Böhm-Bawerk má jistě pravdu, když tvrdí, že je tento názor „poněkud povrchní“. [4] Avšak nejen to. Nemá pravdu a obrací příčinu a důsledek tvrzením, že „rozšířený obchod produkcí velké zásoby (kapitálu) snižuje jak úrok, tak zisky“. Není žádný důvod pro to, aby vyšší zásoba kapitálu snižovala úrok či míry zisku. Ve skutečnosti snižuje ceny kapitálových statků a spotřebních statků. Kauzalita je opačná – nižší míry časové preference, které jsou obvykle ale ne nezbytně způsobeny vyšším životními standardy a prosperitou, vedou k akumulaci kapitálu a k poklesu zisku a úrokové míry. Jak později upozorní rakouská škola, jde o dvě strany téže mince. [5]

Podíváme-li se na jiné ekonomické oblasti, je možné, že některé ze závažných chyb teorie hodnoty Adama Smithe byly výsledkem vlivu Davida Huma. Hume totiž neměl žádnou systematickou teorii hodnoty a netušil, že by mohl hodnotu ovlivňovat užitek. Pouze zdůrazňoval, že je zdrojem veškeré hodnoty práce.

V politické ekonomii lze Davida Huma považovat za zastánce volného trhu proti merkantilismu. Hume byl přítelem a učitelem Adama Smithe od jejich prvního setkání v roce 1752 a svého během života ve Francii poznal francouzské stoupence laissez-faire, přičemž sám Turgot přeložil do francouzštiny Humovo Politické rozpravy.

[1] Profesor Salerno se pokusil o obhajobu Humova zvláštního předpokladu permanentní tendence k nezaměstnanosti zdrojů pomocí analýzy cen informací Alchiana a Allena. Avšak ta vysvětluje pouze udržování zásob podniků, které, jak ukazuje Salerno, nejsou skutečně „nezaměstnané“, ale plní důležitou funkci ochrany před nejistotou. Takové zásoby stěží vysvětí nezaměstnanost práce a dalších zdrojů, které jsou údajně nedobrovolné (jelikož inflace má tuto nezaměstnanost odstranit). Samozřejmě že, jak bychom tvrdili my, pokud nezaměstnanost plyne z příliš vysokých požadavků na cenu za tento zdroj, potom je nezaměstnanost vlastníků tohoto zdroje způsobena jejich vlastním jednáním, přestože jako nechtěný důsledek. V hlubším smyslu je tato nezaměstnanost ve skutečnosti „dobrovolná“. Viz See Joseph T. Salerno, 'The Doctrinal Antecedents of the Monetary Approach to the Balance of Payments' (doctoral dissertation, Rutgers University, 1980), stránky 160-162, a W. H. Hutt, The Theory Idle Resources, (2nd ed., Indianapolis: Liberty Press, 1977).

[2] Naneštěstí pro rozvoj britské klasické školy a samotné ekonomie Hume nebal kritiky svého přítele a přítele Adama Smitha z dětství Jamese Oswalda z Dunnikieru (1715-1769). Oswald byl významným členem parlamentu a měl se stát správcem pokladny. Hume a Smith vyhledávali jeho ekonomické rady, přičemž Oswald Humovi napsal, že „rostoucí zásoba peněz nezbytně nevede k růstu cen veškeré práce a komodit, jelikož rostoucí zásoba nevyužitá k nákupu domácí práce a komodit je jistě využita k nákupu těchto zdrojů ze zahraničí…“ Přestože Hume v odpovědi považoval tento efekt peněžních zůstatků za součást vyrovnávacího mechanismu platební bilance, v plném představení procesu toků drahých kovů tuto skutečnost vynechal. Viz See Joseph T. Salerno, 'The Doctrinal Antecedents of the Monetary Approach to the Balance of Payments' (doctoral dissertation, Rutgers University, 1980), stránky 252-253.

[3] See Joseph T. Salerno, 'The Doctrinal Antecedents of the Monetary Approach to the Balance of Payments' (doctoral dissertation, Rutgers University, 1980), stránky 165-166.

[4] Eugen von Böhm-Bawerk, Capital and Interest (South Holland, Ill.: Libertarian Press, 1959), I, str. 30.

[5] Spiegel oceňuje Humovu analýzu, která je nadčasová vzhledem k „funkcionalistickému přístupu moderní ekonomie“, jenž nahrazuje zastaralý zájem o příčinu a následek. Říká, že Hume byl předzvěstí „pozdějšího zájmu ekonomické vědy o funkční spíše než kauzální vztahy, což… nebylo zvykem až do dvacátého století“. O to hůř pro Huma i ekonomii dvacátého století! Funkční a ne-kauzální vztahy matematiky jsou jen stěží vhodné pro analýzu lidského jednání, kde jsou lidské preference a volby příčinou a mají specificky dohledatelné důsledky. Ironické je, že velký ničitel příčiny a následku nepostrádal kauzální teorii úroku, ale naopak ji uchopil za špatný konec, když tvrdil, že nízký úrok a zisk jsou důsledky akumulace kapitálu. Henry W. Spiegel, The Growth of Economic Thought (Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall, 1971), stránky 211-212.