Dějiny 16.1. - Adam Smith - Záhadný Adam Smith

Mises.cz: 06. listopadu 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 8

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Adam Smith (1723-1790) je hádanka zahalená ve skládačce z otázek. Záhadou je enormní a bezprecedentní rozdíl mezi jeho ohromnou reputací a skutečným přínosem ekonomickému myšlení.

Smithova reputace by mohla zastínit slunce. Krátce po něm až donedávna se tvrdilo, že stvořil ekonomii prakticky de novo. Byl obecně oslavován jako Otec zakladatel. Knihy o dějinách ekonomického myšlení bez rozdílu začínaly po několika dobře zasloužených útržcích o merkantilistech a poznámce o fyziokratech u Smithe jako zakladatele ekonomické disciplíny. Jakékoliv chyby, kterých se dopustil, mu byly jako jakémukoliv slavnému průkopníkovi pochopitelně odpuštěny. Byl o něm napsán nespočet slov. K výročí dvou set let od vydání jeho magnum opus Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776) vyšla o tichém skotském profesorovi záplava knih, esejí a memorabilií. Jeho plastický profil na medailonu od Tassieho zná celý svět. Nadace spojená s volným trhem k tomuto výročí natočila dokonce hagiografický snímek a obchodníci a zastánci svobodného trhu dlouhou dobu považují Adama Smithe za svého svatého patrona. „Smithovské kravaty“ se nosily jako symbol cti ve vyšších kruzích Reaganovy administrativy. Na druhou stranu marxisté trochu spravedlivěji oslavují Smithe jako hlavní inspiraci svého Otce zaladatele Karla Marxe. Ostatně kdybychom se ptali náhodných lidí na jména dvou historických ekonomů, o kterých někdy slyšeli, Smith a Marx by pravděpodobně zvítězili s náskokem.

Jak jsme již viděli, Smiith byl jen stěží zakladatelem ekonomické vědy, která již existovala od středověké scholastiky a ve své moderní podobě od Richarda Cantillona. Avšak mnohem závažnější je to, co němečtí ekonomové začali nazývat Das AdamSmithProblem [1]. Problémem není jen to, že Smith nebyl zakladatelem ekonomie. Problémem je, že všechno pravdivé sám nevymyslel a cokoliv vymyslel, nebyla pravda. Že i v době, která si žádala méně citací či poznámek pod čarou než doba současná, byl Adam Smith bezostyšným plagiátorem odkazujícím jen málo či vůbec a vykrádajícím celé části děl, například Cantillona. Mnohem horší bylo Smithovo úplné opomenutí citovat svého milovaného mentora Francise Hutchesona nebo se na něj alespoň odkázat, když od něj čerpal většinu svých myšlenek anebo systém přednášek o ekonomii a mravní filozofii. Smith dokonce na univerzitu v Glasgow v soukromém dopise psal o „nezapomenutelném dr. Hutchesonovi“, avšak zjevně mu do karet hrála ztráta paměti, když nadešel čas napsat Bohatství národů pro širokou veřejnost. [2]

Přestože byl sám vášnivý plagiátor, trpěl kolumbovským komplexem a vlastní blízké přátele napadal z toho, že opisují jeho. Jako plagiátor byl ke všemu špatný, když k přebraným pravdám přidal vlastní omyly. Pokud Adama Smithe kritizujeme za omyly, nejsme anachronisty, kteří by absurdně trestali historické myslitele za neznalost budoucího. Smith ekonomickému myšlení nepřinesl vůbec nic hodnotného. Jeho ekonomie byla hrozivým krokem zpět od svých předchůdců Cantillona, Turgota, svého učitele Hutchesona, španělských scholastiků či – zvláštně – i od svého vlastního díla, jako byly Přednášky o jurisprudenci (nevydané, 1762-1763, 1766 [3]) a Teorie mravních citů (1759).

Záhadou Adama Smithe tedy je obrovská propast mezi ohromně nafouknutou reputací a tristní skutečností. Avšak jde o mnohem větší problém, než že by mělo Smithovo Bohatství národů hrozivě nafouknutou reputaci od vydání až po dnešek. Problémem je, že Bohatství národů bylo jaksi schopné oslepit všechny lidi, ekonomy i laiky, a přesvědčit je, že všichni ostatní a nedej bože lepší ekonomové před rokem 1776 neexistovali. Bohatství národů vyvolalo tak kolosální dopad na celý svět, že vytlačilo jakoukoliv vzpomínku na přechozí ekonomy. Proto se také Smithovi říká Otec zakladatel. Historický problém je následující – jak se to mohlo stát u knihy, která je natolik pouze odvozením jiných děl, protkaným těžkými chybami a mnohem méně hodnotným než díla předchůdců?

Odpovědí zjevně nemůže být jasnost jeho stylu či myšlenek. Tolik uctívané Bohatství národů je obrovská, rozsáhlá, omezená a zmatená bichle, plná vágnosti, nejednoznačnosti a hlubokých vnitřních rozporů. V historii společenského myšlení je samozřejmě výhodou být obrovský, rozsáhlý, nejednoznačný a zmatený. Existuje sociologická výhoda ve vágnosti a obskurnosti. Zmatený německý smithovec Christian J. Kraus jednou o Bohatství národů mluvil jako o „bibli“ politické ekonomie. V určitém smyslu je jeho tvrzení chytřejší, než sám tušil. Bohatství národů je svým způsobem jako Bible – je z něj a jeho různých částí možné dojít k různým a vnitřně rozporným závěrům. Navíc vágnost a obskurnost poskytuje hojnou půdu pro intelektuály, studenty a následníky. Pro intelektuála je potěšením samo o sobě, když se dostane skrze obskurní a složité pojednání a když z nevýrazných nitek knihy uplete souvislý vzor. Taková kniha mu také poskytne vítaný zabudovaný proces jedinečnosti, když se expertízou o díle či myšlenkovém systému zabývá pouze relativně málo lidí. Tím zvyšují svůj relativní příjem a prestiž a vytváří si skupinu fanoušků předních žáků Mistra.

Adam Smith sice nezaložil ekonomickou vědu, ale založil paradigma britské klasické školy, přičemž je pro zakladatele paradigmatu vždy užitečné být nejednoznačný a zmatený, jelikož tím dává prostor žákům, kteří se pokusí dílo Mistra objasnit a systematizovat. Až do padesátých let dvacátého století ekonomové, alespoň ti v anglo-americké tradici, uctívali Smithe jako zakladatele, po němž se ekonomie pomalu zvedala k výšinám – po Smithovi přišli Ricardo a Mill a po nich, po malé odchylce vytvořené Rakušany v sedmdesátých letech devatenáctého století, Alfred Marshall, jenž založil neoklasickou ekonomii jako neo-ricardiánskou a tedy neo-smithovskou vědu. Svým způsobem si Marshallův student na Cambridge John Maynard Keynes myslel, že pouze zaplňuje mezery v ricardovsko-marshallovském dědictví.

Samolibé a otrávené ovzduší velebení Smithe narušil jako učiněná senzace až Joseph A. Schumpeter a jeho Dějiny ekonomické analýzy (1954). Schumpeter vycházel spíše z kontinentální walrasovské a rakouské tradice než z britského klasicismu, a tak byl schopen prakticky jako první pohlédnout na oslavovaného Skota střízlivým okem. Lehce opovrhujícím tónem Schumpeter obecně pomluvil Smithovo dílo a v zásadě tvrdil, že Smith odsunul ekonomii na špatnou cestu, která byla nešťastně odlišná od předchůdců z kontinentu. [4]

Po Schumpeterovi se historici ekonomického myšlení z velké části uchýlili k ústupku. Tvrdí, že Smith nic nevytvořil, ale byl velkým syntezátorem a systematizátorem, prvním, kdo vzal všechny části svých předchůdců a spletl je v soudržný a systematický rámec. Avšak Smithovo dílo je opakem soudržného a systematického a Ricardo a Say, dva Smithovi přední žáci, se postavili do role těch, kdo ze smithovského zmatku vytvoří právě soudržný systém. Navíc, přestože je pravda, že před Smithem byla díla pronikavá, ale roztroušená (Turgot), či vložená v mravní filozofii (Hutcheson), není pravda, že by per se před Bohatstvím národů neexistovala žádná obecná pojednání. Jedním byla Cantillonova slavná Esej, která po Smithovi upadla do trýznivého opomíjení a byla o století později zachráněna Jevonsem, dalším byla první kniha s politickou ekonomií v názvu, dvoudílné Principy politické ekonomie (1767) sira Jamese Steuarta (1712-1780). Steuart byla jakobita, jenž se účastnil Skotského povstání 1745-1746 [5], byl po většinu svého života v německém exilu, kde se setkal s metodologií a ideály německého „kameralismu“. Kameralismus byl zhoubnou formou absolutistického merkantilismu a dařilo se mu v Německu sedmnáctého a osmnáctého století. Kameralisté byli ještě méně ekonomy než východoevropští merkantilisté, tedy neanalyzovali tržní proces, ale pouze technicky radili panovníkům, jak budovat státní moc nad ekonomikou. Steuartovy Principy vznikly z této tradice a byly stěží ekonomií, ale spíše voláním po masivních vládních zásazích a totalitárním plánování od detailní regulace obchodu přes systém povinných kartelů až po inflační monetární politiku. Jeho jediným „přínosem“ bylo vylepšení a rozšíření dříve neukotvených a zárodečných myšlenek o pracovní teorii hodnoty a rozpracování proto-marxistické teorie inherentního třídního konfliktu ve společnosti. Stuart navíc napsal svůj ultra-merkantilistický tlustopis v době, kdy se zvedalo klasicky liberální a laissez-faire myšlení a stávalo se v Británii a Francii dominantním.

Přestože byly Steuartovy Principy mimo vznikající klasicky liberální Zeitgeist, nelze tvrdit, že by měly malý či nulový vliv. Kniha byla dobře přijata, vysoce respektována a dobře prodávána, načež pět let po jejím vydání, v roce 1772, získal Steuart přednost před Adamem Smithem na pozici peněžního konzultanta Východoindické společnosti.

Jedním z důvodů, proč Schumpeterův pohled na Smithe šokoval ekonomickou profesi, je ten, že mají historici ekonomického myšlení stejně jako historici dalších odvětví ve zvyku považovat vývoj vědy za lineární pochod vzhůru k pravdě. Každý vědec dle nich pozorně formuluje, testuje a zamítá hypotézy, přičemž každý stojí na ramenou svých předchůdců. Tato „whigská teorie dějin vědy“ byla v současnosti zásadně odmítnuta mnohem realističtější Kuhnovo teorií paradigmat. Pro naše účely je důležitým prvkem této teorie předpoklad, že pouze velmi málo lidí pečlivě všechno testuje, zejména fundamentální předpoklady hlavního „paradigmatu“ své teorie, přičemž změny paradigmat se mohou odehrát i z lepší teorie směrem k horší. Ve zkratce, poznání lze ztratit i získat a věda se často pohybuje cik-cak a ne lineárně. Mohli bychom dodat, že je to zejména pravda ve společenských či humanitních vědách. Ve výsledku se paradigmata a základní pravdy ztrácí a ekonomové (stejně jako lidé v jiných vědách) mohou být časem horší a ne lepší. S léty může přijít úpadek i pokrok. Schumpeter vhodil do chrámu whigských historiků ekonomického myšlení, zejména těm stranícím smith-ricardo-marshallovské tradici, bombu. [6]

Tážeme se tedy na naší verzi DasAdamSmithProblem – jak se mohlo tak špatné dílo, jako je Bohatství národů, tak rychle stát dominantním a vymazat všechny alternativy? Avšak před zvážením této otázky se musíme detailně podívat na různé aspekty smithovského myšlení.

[1] Das AdamSmithProblem odkazuje na pouze jeden z mnoha vnitřních rozporů a hádanek příběhu Adama Smithe, a to na velkou propast mezi přirozenoprávními laissez-faire názory v díle Teorie mravních citů a na častěji přijímané názory v pozdějším a rozhodně vlivnějším Bohatství národů.
[2] V objasňujícím článku o “citacích Adama Smithe” píše professor Salim Rashid: “Schumpeter tvrdí, že to [necitovat zdroje] bylo v té době obvyklé. Není to pravda. Pokud se podíváme na díla v Bohatství národů citovaná, jako je například Pojednání o obchodu s obilím Charlese Smithe či Paměti Johna Smithe o vlně, najdeme svědomité odkazy na intelektuální vlivy. Mezi současníky Adama Smithe je pro svou péči o reference známý Gibbon či velmi známý zemědělský autor Arthur Young. Salim Rashid 'Adam Smith's Acknowledgements: Neo-Plagiarism and the Wealth of Nations', Journal of Libertarian Studies, 9 (Autumn 1990), str. 11.
[3] Lectures on jurisprudence, studentský zápis přednášek Adama Smithe z různých let, vydány jako Smith, Adam (1976), Meek, Ronald E., Raphael, David D., Stein G. Peter, ed., Lectures on Jurisprudence, Oxford: Oxford University Press. Blíže viz autorem často citovaný Edwin Cannan, ed. (1896), Lectures on Justice, Police, Revenue and Arms delivered in the University of Glasgow by Adam Smith and reported by a Student in 1763 (First ed.), Oxford: Clarendon Press. Pozn. překl.
[4] První a nejkonzistentnější dílo moderního revizionismu Adama Smithe vyšlo o rok později ve dvou excelentních a poučných článcích Emila Kaudera: 'Genesis of the Marginal Utility Theory: From Aristotle to the End of the Eighteenth Century', v J. Spengler and W. Allen (eds), Essays in Economic Thought (Chicago: Rand McNally and Co., 1960), stránky 277-287; a 'The Retarded Acceptance of the Marginal Utility Theory', Quarterly Journal of Economics (Nov. 1953), stránky 564-575. Avšak Schumpeterova revize byla mnohem vlivnější.
[5] Bonnie Prince Charlie rebellion, tedy povstání Mladého pretendenta, Karla Eduarda Stuarta, jenž nikdy nebyl uznán králem Velké Británie, přestože se za něj označoval. Pozn. překl.
[6] Naneštěstí se od poloviny sedmdesátých let dvacátého století a od oslav dvou set let Bohatství národů spustila vlna anti-revizionismu, která se snaží o obnovu hagiografického přístupu dominantního do padesátých let. Viz bibliografická esej níže.