Dějiny 16.4. - Adam Smith - Produktivní a neproduktivní práce

Mises.cz: 27. listopadu 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Jedním z více sporných příspěvků fyziokratů k ekonomickému myšlení byl jejich názor, že produktivní je pouze zemědělství a že pouze zemědělství přispívá ekonomice přebytkem, produit net. Smith byl fyziokraty velmi ovlivněn a zachoval nešťastný koncept „produktivní“ práce, avšak rozšířil ho od zemědělství na obecně veškeré materiální statky. Pro Smithe tak byla práce na materiálních věcech „produktivní“, ale nemateriální práce, například ve službách, byla „neproduktivní“.

Smithovo zaujetí směrem k materiálnímu vysvětluje jeho oblibu investic do kapitálových statků, jelikož kapitálová zásoba musí být z definice ztělesněna v materiálních věcech. Konzumní statky jsou však buď nemateriální služby, nebo jsou materiální, ale během spotřeby se ztratí. Smithův důraz na materiální výrobu tak byl nepřímou podporou investic do akumulace kapitálových statků a proti samotnému cíli této akumulace – rostoucí spotřebě. V diskuzi o vývozu a dovozu si Smith plně uvědomil, že bez konečné spotřeby nemá hromadění prostředků k jejich výrobě žádný smysl. Jak však upozornil profesor Roger Garrison a jak uvidíme později v otázce zákonů proti lichvě, presbyteriánské svědomí Adama Smithe vedlo k oceňování práce per se, pro práci samotnou, pročež se vzdal konceptu časových preferencí mezi spotřebou a úsporami na volném trhu. Smith očividně chtěl mnohem více investic pro budoucí spotřebu a méně současné spotřeby, než si zvolil trh. Vnitřním rozporem tohoto postoje je samozřejmě skutečnost, že vyšší akumulace kapitálových statků na úkor současné spotřeby nakonec vede k vyšším životním standardům – tedy pokud Smith nechtěl obhajovat neustálé a zrychlující se hromadění nikdy nespotřebovaných výrobních prostředků.

V druhé části Bohatství národů Smith tvrdí, že práce na materiálních věcech je produktivní, zatímco jiná práce není, jelikož se „nevkládá do žádného konkrétního objektu, ani se v něm nerealizuje… jelikož ten po práci neexistuje a nelze za něj následně koupit stejné množství práce.“ Nemateriální práci tak vykonávají a nejsou produktivní například služebníci, „duchovní, právníci, lékaři, všemožní spisovatelé, hráči, baviči, hudebníci, operní zpěváci, operní tanečníci, atd.“ Pro Smitha bylo důležité, že „práce všech“ neproduktivních pracujících „mizí v samém okamžiku výroby“. Nebo jak říká: „Hercův přednes, kázání řečníka nebo hudba hudebníka, to vše zaniká v samotném okamžiku výroby.“ Smith také psal o tom, že „produktivní“ práce „přidává statku, na kterém je vykonávána, hodnotu“, zatímco „neproduktivní práce nikoliv“. To je jinými slovy totéž, jako tvrdit, že práce ve službách není ztělesněna v „žádné konkrétní věci“. „Produktivní“ práce měla navíc domněle vytvářet „přebytek“ pro zisk ve výrobě. Doznívající fyziokratické myšlenky Adama Smithe se také ukázaly u jeho pošetilého předpokladu, že zemědělství je mnohem produktivnější odvětví než průmyslová výroba, jelikož zemědělství přirozeně pracuje s člověkem a poskytuje navíc rentu pro pozemkové vlastníky a zisk pro kapitalisty. Ke všem omylům si i zde Smith nedokázal uvědomit, že příroda v podobě půdy hraje roli ve všech lidských aktivitách, nejen v zemědělství, a že tedy všechny včetně průmyslu nesou pozemkovou rentu vlastníkům půdy.

Ve své důkladné a propracované kritice Adama Smithe spekuluje Edwin Cannan, že by Smith mohl být dotlačen „k přiznání… že přednes, kázání a hudba mají hodnotu“. Zvláštní bylo, že Smith ztotožnil vybudované materiální kapitálové statky s roční výrobou. Jak k tomu upozornil Cannan, „trvanlivost věcí vyrobených prací nemá v realitě žádný význam. Přednesy, kázání či hudba jsou stejně tak součástí roční výroby, jako šampaňské či boty…“ Smith přesto v druhé části své knihy vynechává všechny nemateriální služby z roční výroby, která má být domněle tvořena pouze „produktivními pracujícími“, kteří tak „živí“ nejen sebe, ale i všechny neproduktivní třídy pracujících.

V pronikavé a oslnivé pasáži to Cannan komentuje:

„Lidé si vždy rádi představují, že jedna třída, kterou považují za nejdůležitější, ‘živí’ všechny ostatní třídy, se kterými obchoduje. Například vlastníci půdy považují nebo považovali své nájemníky za „závislé“. Všichni spotřebitelé se snadno přesvědčí, že činí velkou dobročinnou službu, když živí řadu prodejců. Zaměstnavatelé všeho druhu všude věří, že by měli být zaměstnanci vděční za svou mzdu, zatímco zaměstnanci pevně tvrdí, že je zaměstnavatel živ pouze na jejich úkor. A tak si fyziokraté mysleli, že sebe sama a všechny ostatní živí rolník, a Adam Smith totéž říkal o rolníkovi, řemeslníkovi a obchodníkovi. Fyziokraté neviděli, že rolník je živ řemesly drcení, mlynářství a pekařství, stejně tak jako jsou mlynáři a krejčí živi díky orání a sklízení v zemědělství. Adam Smith neviděl, že řemeslníci a obchodníci jsou živeni službami kuchařů a pradlen, stejně jako kuchaři a pradleny žijí z výroby čepců a dovozu čaje.“ [1]

Adam Smith se však nezajímal o trvalé statky, ale o trvalé kapitálové statky. Trvalé spotřební statky, například domy, byly pro Smithe taktéž „neproduktivní“, přestože s nechutí přiznal, že dům „je bezpochyby extrémně užitečný“ pro toho, kdo v něm žije. Avšak není „produktivní“, jelikož „je-li ponechán nájemníkovi za nájem, sám dům nic neprodukuje a nájemník musí nájem zaplatit z jiných příjmů, které získá za práci, kapitál či půdu“. Cannan znovu správně opětuje: „Chtěl bych Adama Smithe upozornit, že pokud je rádlo přenecháno za nájem, samo také nic nevyrábí a nájemce za něj musí platit z nějakého jiného příjmu“. [2]

Smithův předsudek vůči spotřebě a obliba úspor a investic shrnuje profesor Rima:

„Z třetí kapitoly druhé části ‘O akumulaci kapitálu aneb o produktivní a neproduktivní práci“ je jasné, že se zabývá efekty užití úspor k uspokojení touhy po luxusu marnotratníky, kteří je nesměřují k užití, které by zvýšilo nabídku fixního či obíhajícího kapitálu. V důsledku tak tvrdí, že úspory by měly být užity tak, aby vytvořily tok příjmů a nového vybavení, přičemž opačná situace je překážkou hospodářskému růstu.“ [3]

Možná ano, ale znamená to také, že Smith nebyl spokojený s volbou volného trhu, který si vybírá mezi růstem a spotřebou.

Umírněný obdivovatel Smitha profesor Edwin West, jenž Skota obvykle popisuje jako zastánce laissez-faire Smithův předsudek přiznává: „Smith jako obezřetný správce skotského aristokratického hospodářství mohl jen stěží skrýt silnou osobní preferenci pro osobní skromnost a tedy pro ‘produktivní práci’ v zájmu budoucí akumulace národa“. Posléze implicitně připouští poznatek profesora Garrisona, že Smith nás nabádal k záporným či alespoň nulovým časovým preferencím. West cituje Smithovu Teorii mravních citů a upozorňuje, že ctnost šetrnosti „vládne úctě“ Smithova alter ega, vrozeného mravního citu, „nestranného pozorovatele“. Citujme Smithe: „Pozorovatel necítí potřebu našich současných tužeb. Pro něj je stejným potěšením naše dnešní ranní potěšení, jako je potěšení za týden či za rok.“ [4]

Můžeme si všimnout, že pyšné odmítnutí diskontování budoucího uspokojení ve prospěch současného, tj. odmítnutí kladných časových preferencí, je pro jakéhokoliv „nestranného pozorovatele“ velmi snadné. Avšak jde o skutečného člověka, nebo jen o vznášející se přízrak, jenž nežije v lidském světě, a tedy lze jeho názor ostře odmítnout?

Smithovo kalvinistické odmítání spotřeby můžeme vidět na jeho útoku na tanec, který považoval za „primitivní a neslušný“. Jak uvidíme, ve svém „paradoxu hodnoty“ Smith zavrhnul diamanty jako něco, co má „stěží jakoukoliv užitnou hodnotu“. Také puritánsky odmítnul luxus jako biologicky škodlivý, jelikož snižuje porodnost vyšších tříd: „Luxus u ženského pohlaví může zapalovat touhu po užívaní, čímž, zdá se, zpravidla oslabuje a často ničí moc rozšiřovat pokolení.“

Smith navíc dával přednost nízkým ziskům a kritizoval zisky vysoké, jelikož vysoké zisky nutí kapitalisty k přehnané spotřebě. A jelikož jsou velcí kapitalisté vlivnými vzory pro další členy společnosti, je pro ně ještě důležitější držet se šetrnosti a píle. Tedy:

„Vedle všech špatných důsledků pro zemi obecně a které jsme již zmínili jako nezbytně vyplývající z vysoké míry zisku; existuje však jedna osudná, v kterou tyto všechny plynou a která, pokud lze soudit ze zkušenosti, je neodmyslitelně s vysokou mírou zisku spjatá. Zdá se, že vysoká míra zisku vždy ničí šetrnost, která je za jiných okolností osobnosti obchodníka vlastní. Když jsou zisky vysoké, jde tato střízlivá vlastnost stranou a drahý luxus je blahobytu obchodníka bližší.“

Smith kvůli vlivu tohoto příkladu ve vyšších kruzích dodává:

„Když je zaměstnavatel pozorný a šetřivý, je velmi často pozorný a šetřivý i zaměstnanec; avšak pokud je pán zhýralý a neuspořádaný, služebník, jenž činí práci k obrazu požadavků pána, upraví svůj život vzhledem k příkladu, který mu pán dává. Zamezuje se tím akumulaci v rukou všech těch, kteří jsou k akumulaci přirozeně nejlépe utvořeni… Národní kapitál tak místo růstu postupně upadá…“ [5]

Přestože byl Adam Smith proti spotřebě a pro kapitálové investice přehnaně, alespoň si rozumně uvědomil, že jsou kapitálové investice důležité pro hospodářský rozvoj a že úspory jsou pro ně nezbytnou podmínkou. Jedinou cestou k navýšení kapitálu jsou tedy soukromé úspory či spořivost. Smith tedy píše: „Kdokoliv uspoří peníze, přidává dle nás v poměru k celkovému množství kapitálu… Svět dokáže získat kapitál pouze jedinou cestou, cestou spořivosti.“ Úspory a nikoliv práce jsou příčinou akumulace kapitálu a právě úspory neprodleně „uvádí do pohybu dodatečné množství píle [práce]“. Střadatel utrácí stejně rychle jako marnotratník, avšak s tou výjimkou, že tím zvyšuje kapitál a nakonec zvyšuje spotřebu všech, tedy „každý šetrný člověk je veřejným mecenášem“. To vše bylo jen slabým odvarem jiskřivého a kreativního díla Turgota a jeho důrazu na čas, výrobní strukturu a časovou preferenci. A pravděpodobně to také od něj bylo úplně celé opsané. Alespoň to však dávalo smysl a nesmazatelně se vepsalo do klasické ekonomie. Jak to napsal Schumpeter v diskuzi o tom, co nazýval „Turgot-Smithova teorie úspor a investic“: „Turgot je zodpovědný za první vážnou analýzu těchto záležitostí a A. Smith (alespoň) za vštěpení této analýzy do myslí ekonomů“ [6]

Nakonec, na rozdíl od marxistů i dnešní Smithovi patolízalové zamítají či alespoň rozporují mistrovo dělení na produktivní a neproduktivní práci. Je však pro Smithe charakteristické, že ani ve svých omylech nebyl jasný a konzistentní. Jeho první část Bohatsví národů si protiřečí s částí druhou. V té první správně tvrdí, že „každý je bohatý či chudý vzhledem k tomu, jak si dokáže užívat nezbytnosti, vymoženosti a kratochvíle lidského života“, což je citát téměř přímo z Cantillona. Avšak potom není žádný rozdíl v produktivitě mezi materiálními statky a nemateriálními službami, jelikož oboje přispívá k „nezbytnostem, vymoženostem a kratochvílím“. A Smith také v první části své knihy během diskuze mezd pokračuje, jako kdyby mezi produktivní a neproduktivní prací neexistoval žádný rozdíl.

[1] Edwin Cannan, A History of the Theories of Production and Distribution in English Political Economy From 1776 to 1848 (2nd ed., London: P.S. King & Son, 1903), stránky 23-24.
[2] Edwin Cannan, A History of the Theories of Production and Distribution in English Political Economy From 1776 to 1848 (2nd ed., London: P.S. King & Son, 1903), str. 24.
[3] Ingrid Hahne Rima, Development of Economic Analysis (3rd ed., Homewood, III.: Richard D. Irwin, 1978), str. 79.
[4] Edwin G. West, Adam Smith (New Rochelle, NY: Arlington House, 1969), str. 173.
[5] Také viz Nathan Rosenberg, 'Adam Smith on Profits - Paradox Lost and Regained', Journal of Political Economy, 82 (Nov./Dec. 1974), stránky 1187-1189.
[6] l. A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), stránky 324-325.