Dějiny 16.5. - Adam Smith - Teorie hodnoty

Mises.cz: 04. prosince 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Učení Adama Smithe o hodnotě bylo naprostou katastrofou, která ještě prohlubuje tajemství ve snaze pochopit tohoto ekonoma. Nejenže byla Smithova teorie hodnoty horší než teorie jeho učitele Hutchesona a pochopitelně i než staletí vývoje tehdejšího ekonomického myšlení, ale byla také horší než samotné Smithovy dřívější nevydané přednášky. Hutcheson a teoretici staletí od scholastiky před ním považovali hodnotu a cenu výrobku za výsledek subjektivní hodnoty v myslích spotřebitelů a relativní vzácnosti či hojnosti daného statku. Čím je statek hojnější, tím je nižší jeho hodnota, čím je vzácnější, tím je hodnota vyšší. Jediné, co této tradici chybělo k dokonalosti, byl marginalistický princip sedmdesátých let devatenáctého století, tedy pohled na danou jednotku statku, na jednotku skutečně volenou či nevolenou na trhu. Avšak zbytek už byl znám.

Ve svých přednáškách Smith navíc již vyřešil paradox hodnoty, a to úhledně a podobně jako Hutcheson a další ekonomové staletí před ním. Proč je voda tak užitečná a přesto levná, zatímco tretky jako diamanty jsou tak drahé? Smith ve svých přednáškách tvrdí, že rozdíl je v jejich relativní vzácnosti: „Je to pouze hojnost vody, co ji činí tak levnou, jen ji nabrat, a vzácnost diamantů.., co je činí tak drahé.“ Navíc se s různou nabídkou mohou hodnoty a ceny věcí drasticky měnit. Smith ve svých přednáškách upozorňuje, že bohatý kupec ztracený v Arabské poušti si bude vody velmi cenit, takže bude vysoká i její cena. Podobně může být „průmyslem… znásobeno“ množství diamantů, což rapidně sníží jejich cenu.

Avšak v Bohatství národů je z nějakého bizarního důvodu od tohoto všeho odhlédnuto a vše je zapomenuto. Najednou Smith pouze deset či dvanáct let po těchto přednáškách nedokáže paradox hodnoty vyřešit. Ve své slavné pasáži z první části, čtvrté kapitoly Bohatství Smith ostře a neprodyšně odděluje užitek od ceny, jako kdyby nebylo ničeho vzdálenějšího:

„Slovo hodnota… má dva různé významy, přičemž někdy vyjadřuje hodnotu určité věci a jindy moc pořizovat si jiné věci vlastnictvím dané věci. První lze nazvat „užitnou hodnotou“ a druhý „směnnou hodnotou“. Věci s nejvyšší užitnou hodnotou mají často nízkou či žádnou hodnotu ve směně a naopak věci s nejvyšší směnnou hodnotou mají často nízkou či žádnou hodnotu užitnou. Nic není užitečnějšího než voda, ale voda koupí stěží cokoliv, stěží se za ni cokoliv smění. Na druhou stranu diamant má stěží jakékoliv užití, ale dá se za něj často směnit velmi vysoké množství jiných věcí.“

Tak. Žádná zmínka o řešení paradoxu hodnoty skrze relativní vzácnost. „Vzácnost“, tak fundamentální a klíčový koncept v ekonomické teorii, vlastně nehraje v Bohatství národů prakticky žádnou roli. A když se ve vysvětlení paradoxu hodnoty ztratila vzácnost, ztratil se s ní z ekonomie také subjektivní užitek spolu se spotřebou a spotřebitelskou poptávkou. Užitek tak nemůže vysvětlit hodnotu a cenu a oba na čas odloučené koncepty se opět potkají o několik generací později, když začnou levičáci a socialisté zvesela žvanit o zásadním rozdílu mezi „výrobou a ziskem“ a o „užitečné výrobě“, což jsou pozůstatky Smithova důrazu na domnělý rozdíl mezi „užitnou hodnotou“ a „směnnou hodnotou“. [1]

A jelikož se v módním zapomnění na veškeré předchozí ekonomy ekonomická věda s Adamem Smithem znovu narodila, celá tradice hodnoty a ceny na základě subjektivního užitku a vzácnosti, tradice dominantní již od Aristotela a středověké a španělské scholastiky, tradice pokračující přes francouzské a italské autory osmnáctého století, tato úžasná tradice se kvůli osudnému rozhodnutí Adama Smithe zavrhnout i své vlastní dřívější koncepty ztratila v orwelovské díře zapomnění. Přestože ji téměř obnovil Samuel Bailey, nebyla tato slavná tradice plně obnovena až do nezávislého znovuobjevení Rakušany a dalšími marginalisty v sedmdesátých letech devatenáctého století. Adam Smith by se měl historii zpovídat.

Paul Douglas to výmluvně popsal v pamětním díle ke stopadesátému výročí narození Adama Smithe: „Smith pomohl zavést anglické autory klasické školy do cul-de-sac, z které se nevymotali, alespoň co se jejich teorie užitku týče, téměř po sto let…“ [2]. Lze pochopit muka profesora Emila Kaudera, když po naříkání na zapomenutí slavných francouzských a italských ekonomů osmnáctého století píše:

"Je tragédií těchto autorů, že byla jejich snaha marná a byli brzy zapomenuti. Žádný myslitel se nepokusil z jejich myšlenek učinit novou vědu politické ekonomie. Místo toho otec naší ekonomické vědy psal, že voda má vysoký užitek a nízkou hodnotu. Těmito několika slovy učinil Adam Smith z dvou tisíc let myšlení zbytečný odpad. Promeškali jsme možnost začít se správnější znalostí principu hodnoty místo v roce 1870 již v roce 1776.“ [3]

Jak mohl Smith udělat tak kolosální přehmat? V podstatě se od svých přednášek obrátil proti svému vlastnímu důrazu na vysvětlování tržní ceny k jinému konceptu, který pro něj byl mnohem důležitější, tedy k „přirozené ceně“, aneb k „dlouhodobé normální“ ceně. Tento koncept se objevil v jeho přednáškách je podobný Cantillonově „vnitřní hodnotě“ a Hutchesonově „fundamentální hodnotě“. V přednáškách však zastával menší roli, stejně jako tomu bylo u zmiňovaných autorů. Avšak najednou se „přirozená cena“ a její domnělé determinanty staly důležitějšími, více „skutečnými“ než tržní ceny ve skutečném světě, které hrály vždy u ekonomů hlavní roli. Teorie hodnoty a ceny se kvůli nešťastné a drastické změně Adama Smitha v Bohatství národů změnila od cen ve skutečném světě k mystické a neexistující ceně v bájné zemi dlouhodobé „rovnováhy“.

Tato domnělá přirozená cena není o nic skutečnější než aktuální tržní cena. Pravdou je, že není skutečná vůbec. Jedinou skutečnou cenou je tržní cena. Dlouhodobá cena může být přinejlepším užitečná v poskytování důležitého ukazatele směru ceny a výrobních změn ve skutečném světě. Avšak dlouhodobé ceny nikdy nedosáhneme, jelikož se spolu s nabídkou a poptávkou neustále mění. Dlouhodobá normální cena je důležitá pouze k vysvětlení tendencí a architektonické struktury pod ekonomikou nebo k analýze toho, jak mění nejistota příjem a ekonomickou aktivitu ve skutečném světě. Prakticky výhradně klasické a neoklasické vstřebání nereálného „dlouhého období“ poslalo k újmě analýzy cen a ekonomické aktivity ve skutečném světě ekonomické myšlení na dlouhou, mylnou a dokonce tragickou okliku, ze které se doteď ještě plně nevzpamatovalo.

Další hrozivou ránou, kterou udělil Adam Smith ekonomickému myšlení, bylo opuštění konceptu podnikatele, tolik důležitého příspěvku Cantillona a Turgota. Podnikatel zmizel z britské klasické školy a vrátil se až spolu s některými kontinentálními autory a zejména s rakouskými ekonomy. Hlavní však je, že pokud se zaměříte na neměnný a stálý svět dlouhodobé rovnováhy, potom pro podnikatele není žádný prostor.

Před Bohatsvím národů se ekonomové vždy zaměřovali na tržní cenu a dobře viděli, že je ovlivněna silami nabídky a poptávky, tedy vzácností a užitkem. A přestože David Hume nevěděl nic o užitku a mluvil o pracovní teorii hodnoty, přesto všechno byl mnohem konzistentnější než jeho dobrý přítel Adam Smith. Když dostal Hume výtisk nového Bohatství národů, napsal na své smrtelné loži svému příteli jednu důležitou kritiku: „Nemyslím si, že by renta byla jakoukoliv částí ceny výrobku, naopak cena je výsledkem množství a poptávky“. Ve stručnosti, oproti Smithovi byl Hume v souladu s kontinentální tradicí a téměř proto-Rakušan.

Avšak co má být v tomto dlouhém období, které Smith zdůrazňoval, zdrojem „přirozené“ či „dlouhodobé normální“ ceny? Smith následoval nešťastné náznaky svých předchůdců z osmnáctého století a domníval se, že přirozená cena je rovna výrobním nákladům. Tento koncept měl v ekonomickém myšlení od středověké scholastiky místo pouze výjimečně.

Nejenže je dlouhodobá normální cena, nebo dnes nazývaná „rovnovážná“ cena, nesmysl. Rovnovážná cena je dlouhodobá tendence tržní ceny. Adam Smith samozřejmě viděl, že pokud je tržní cena na dlouhodobou rovnovahou, potom vznikají vyšší zisky a zdroje plynou do tohoto konkrétního odvětví, dokud se cena nesníží na úroveň rovnováhy. Naopak, pokud je tržní cena pod rovnovahou, potom výsledné ztráty vedou zdroje z odvětví, doku se cena nezvýší nad rovnovážnou. Koncept rovnováhy je velmi užitečný v určování směru, kterým se bude trh pohybovat. Avšak rovnováhy lze ve skutečnosti dosáhnout, pouze pokud by byla tržní „data“ magicky zmrazena. Tj. pokud by hodnoty, zdroje a technologie na trhu zůstaly stejné. Potom by po určitém čase bylo dosáhnuto rovnováhy. Avšak ve světě stále se měnících dat nelze rovnováhy dosáhnout.

„Výrobní náklady“, jak je definoval Adam Smith, jsou celkové výdaje na výrobní faktory, tj. mzdy, zisky a renty. Konkrétně Smith tvrdil, že existují tři výrobní faktory, které se později staly svatou trojicí – práce, půda a kapitál. Práce získává mzdu, půda rentu a kapitál „zisky“, a to zisky spíše dlouhodobé než krátkodobé, tedy to, co bychom mohli nazvat „přirozenou“ úrokovou mírou. V rovnováze, kterou Smith patrně považoval za více skutečnou a tedy více důležitou než tržní ceny, se míra mezd rovná „průměrné“ či „přirozené“ míře a stejně tak se další příjmy rovnají „přirozené“ rentě a dlouhodobé průměrné míře zisku.

Smith ve své analýze nákladů sdílel, přestože v horší podobě, s předchozími autory jednu do očí bijící chybu. Zatímco tržní cena se neustále mění, „náklady“ jsou jaksi určeny objektivně a exogenně, tj. mimo svět tržní ekonomické aktivity. Avšak náklady nejsou jasné či dané, naopak, jsou samy určeny, jak později upozorní Rakušané, hodnotou ušlé příležitosti. Tato hodnota je opět určena subjektivním ohodnocením spotřebitelů. Krátce řečeno, hodnotu nijak „fundamentálně“ neovlivňují náklady, ale náklady jsou vždy samy určeny subjektivní hodnotou či očekávanou hodnotou spotřebitelů. Takže i kdybychom tvrdili, že ceny se budou rovnat v dlouhodobé rovnováze nákladům, nemá smysl předpokládat, že tyto náklady určují dlouhodobou cenu. Naopak, spotřebitelé očekávají hodnotu, která ovlivňuje tržní náklady. Náklady jsou jasně závislé na užitku, a to jak v krátkém, tak v dlouhém období, a nikdy naopak.

Dalším zásadním problémem výrobně-nákladové teorie hodnoty je, že nezbytně odmítá jakýkoliv pokus vysvětlit cenu zboží a služeb, které nemají žádné výrobní náklady, protože nejsou vyrobeny, ale prostě existují, nebo byly vyrobeny v minulosti a jsou unikátní a nereprodukovatelné, jako například umělecká díla, klenoty, archeologické objevy atd. Obdobně je tomu u nemateriálních služeb, jako je cena zábavy, koncertů, lékařů, domácího služebnictva atd., kde jejich cenu a změnu těchto cen dokáže vysvětlit pouze subjektivní poptávka.

Tato analýza se jen stěží dotkne všech hříchů Smithe v jeho rozboru teorie hodnoty, centrálního ekonomického konceptu. Vedle standardní výrobně-nákladové analýzy srovnávající výrobní náklady se mzdami, rentami a zisky, totiž vznikla nová a mnohem bizarnější teorie. Podle ní rovnovážnou cenu jednoduše určuje jediný relevantní výrobní náklad, a to množství práce vložené do výroby. Samozřejmě je to právě Adam Smith, kdo je zodpovědný za pracovní teorii hodnoty v ekonomii. [4] Smith tedy může být dost dobře považován za zakladatele marxismu a za jeho dalekosáhlé důsledky.

Nová teorie hodnoty na základě množství práce stojí vedle výrobně výrobně-nákladové teorie hodnoty, avšak obě teorie nebyly propojeny.

„Skutečná cena čehokoliv, tedy co daná věc skutečně stojí toho, kdo ji chce získat, je píle a námaha pro její získání. Co daná věc stojí pro člověka, který ji má a chce se jí zbavit nebo ji směnit za něco jiného, je píle a námaha, kterou si může ušetřit a kterou tím mohl uvalit na ostatní. Penězi či statky si kupujeme to, co si kupujeme prací, získáváme námahou vlastního těla… Věci obsahují hodnotu určitého množství práce a směňujeme je za to, co má v daném čase hodnotu stejného množství práce.“

Věci se tedy na trhu směňují za stejný „obsah“ hodin práce, tedy alespoň při „skutečných“ dlouhodobých cenách.

Smith okamžitě rozpoznal, že čelí obrovsky obtížnému úkolu. Pokud je množství práce zdrojem a měřítkem veškeré hodnoty, jak se mohou rovnat hodiny práce množství pracovní námahy a úsilí? Samozřejmě se automaticky nerovnají. Jak přiznal sám Smith, vedle času stráveného prací „musíme zohlednit také různé úrovně těžkosti výkonu a projevené důmyslnosti“. Avšak ani tak to „není snadné“, jelikož samozřejmě „může být v hodině těžké dřiny více práce, než je ve dvou klidných pracovních hodinách. V jedné hodině obchodu, kterému se člověk učil prací deset let, je více práce, než v měsíci obyčejného a obvyklého zaměstnání.“

Jak k tomuto zásadnímu srovnávání dochází? Podle Smithe „dohodami a smlouváním na trhu“, což je „zhruba srovnává“. Smith zde upadl do těžké pasti argumentace kruhem. Stejně jako Ricardo a Marx po něm zkusil vysvětlit ceny a hodnoty skrze množství práce a následně se obrátil k ustavování tržních hodnot, které by měly ovlivnit „množství práce“ skrze vážení různé úrovně pracovního úsilí. [5]

Smith se snažil z tohoto kruhu uniknout rovnostářským předpokladem, jenž je stále v ortodoxní neoklasické škole ekonomie uznáván, že jsou si všichni pracující rovni a tedy mzdy by měly být alespoň v dlouhém období rovny, nebo alespoň rovny pracovní námaze pracujících. Podle Smithe konkurence na trhu vede ke srovnávání mezd na jednotku obětování či pracovní námahy. Jak to popisuje Douglas: „Smith věřil své myšlence, že stejné jednotky práce ve smyslu újmy z práce byly vždy kompenzovány stejným množstvím peněžní mzdy.“

Současní autoři se snažili zachránit nezachranitelnou pracovní teorii hodnoty Adama Smithe tvrzením, že tím vlastně nemyslel to, co říkal, ale že se ve skutečnosti snažil najít neměnný standard, podle kterého by se dala měřit hodnota v čase. Ale i kdyby to byla pravda, tak k tomu Smith přidal další omyl nad všechny ostatní. Pokud je hodnota pro každého subjektivní, potom neexistuje neměnná míra hodnoty a jakýkoliv pokus může přinejlepším poškodit ekonomickou teorii tím, že ji vyšle hledat neexistující chiméru. Přinejhorším celou strukturu ekonomické teorie zaplevelí omyly a chybami. Profesor Robertson a profesor Taylor šli dokonce tak daleko, že nazvali omyly Adama Smithe výsostnými a ctnostnými omyly, které byly ve svém selhání mnohem více inspirující, než by byla jeho práce na tradici subjektivní teorie hodnoty svých předchůdců. V bizarní pasáži přiznávají Robertson a Taylor, že má profesor Kauder pravdu ve své úzkostlivé kritice Smithe, kterého považoval za cestu do staletí slepé uličky ekonomické teorie. Avšak stejně Smithe za jeho omyly vychvalují:

"Pokud správně vysvětlíme pohnutky Adama Smithe k otočení pohledu od ‘vzácnosti a užitku’ k pracovní teorii hodnoty, neučinil nakonec v roce 1776 svým velkolepým omylem v nemožném, ale fundamentálním úkolu, jak tvrdí dr. Kauder, pro ekonomii mnohem více, než by učinil, pokud by pouze přidal další nebo zesílil stávající příčku vratkého žebříčku subjektivistické teorie užitku?“ [8]

Je beznadějně banální odpovídat, že pravda je pro porkok vědeckého oboru vždy důležitěší než zásadní omyl?

Existuje mnohem zásadnější a přesvědčivější důvod, proč Adam Smith zahodil staletí dobré ekonomické analýzy, když opustil užitek a vzácnost a přijal mylnou a zhoubnou pracovní teorii hodnoty. Ze stejného důvodu Smith lpěl na mylné představě produktivní a neproduktivní práce. Toto vysvětlení zdůrazňoval Emil Kauder a částečně Paul Douglas a je jím Smithův zarputilý kalvinismus. Právě kalvinismus pohrdá lidskou spotřebou a požitkem a zdůrazňuje důležitost práce prakticky pro sebe samu. Výstřední tvrzení, že diamanty mají „stěží jakoukoliv užitnou hodnotu“ učinil zarputilý kalvinista. A možná právě tento zarputilý kalvinista také pohrdal, slovy Robertsona a Taylora, skutečnými „tržními hodnotami, které závisely na peněžních pohnutkách a náladě na trhu“ a obrátil svou pozornost místo toho k dlouhodobým cenám, kde nehrály tretky žádnou zásadní ekonomickou roli – tu zdánlivě hrála ponurá a věčná lopota. To je jistě mnohem realističtější pohled na Adama Smithe než donkichotská romance v hledání nedosažitelného snu v neměnném měřítku hodnoty. A přestože Smithův nejslavnější žák David Ricardo nebyl kalvinistou, Ricardův nejbližší nástupce Dugald Stewart byl skotským presbytariánem a přední ricardiánci John R. McCulloch a James Mill byli oba Skoti vystudovaní na Stewartově Univerzitě v Edinburghu. Kalvinistické vztahy pokračovaly ve své vládě na britskou a tedy klasickou ekonomií.

[1] Nemůžeme se vymluvit, že Smith vyvinul ve svých přednáškách analýzu na základě užitku a vzácnosti a tedy neviděl důvod, proč ji opakovat v Bohatství národů. Poznámky nebyly vydány až téměř do dvacátého století.
[2] Paul H. Douglas, 'Smith's Theory of Value and Distribution', in J.M. Clark et aI., Adam Smith, 1776-1926 (Chicago: University of Chicago Press, 1928), str. 80.
[3] Emil Kauder, 'Genesis of the Marginal Utility Theory from Aristotle to the End of the Eighteenth Century', v Spengler a Allen, (eds), Essays in Economic Thought (Chicago: Rand McNally and Co., 1960), str. 282. Také viz H. M. Robertson a W. L. Taylor, 'Adam Smith's Approach to the Theory of Value', v Spengler a Allen, (eds), Essays in Economic Thought (Chicago: Rand McNally and Co., 1960), stránky 293-294.
[4] John Locke (1632-1704) byl slavný anglický libertarián a politický teoretik pozdního sedmnáctého století. Často je mylně považován za zakladatele pracovní teorie hodnoty. Ve skutečnosti Locke mluvil o úplně jiném problému tvorby ceny.
[5] Ricardo následoval a objasňoval Smithe: “Odhad různých množství práce je brzy na trhu přesně upraven k praktickému použití.” A Marx tvrdil, že “různé poměry v různých druzích práce jsou sníženy na úroveň nekvalifikované práce, jelikož jejich standard je ustaven společenským rpocesem, jenž jde za zády výrobců”. Citováno v Paul H. Douglas, 'Smith's Theory of Value and Distribution', in J.M. Clark et aI., Adam Smith, 1776-1926 (Chicago: University of Chicago Press, 1928), str. 82n.
[6] Paul H. Douglas, 'Smith's Theory of Value and Distribution', in J.M. Clark et aI., Adam Smith, 1776-1926 (Chicago: University of Chicago Press, 1928), str. 95.
[7] Paul H. Douglas, 'Smith's Theory of Value and Distribution', in J.M. Clark et aI., Adam Smith, 1776-1926 (Chicago: University of Chicago Press, 1928), stránky 102-103.
[8] H. M. Robertson a W. L. Taylor, 'Adam Smith's Approach to the Theory of Value', v Spengler a Allen, (eds), Essays in Economic Thought (Chicago: Rand McNally and Co., 1960), str. 301.