Dějiny 16.6. - Adam Smith - Teorie rozdělování

Mises.cz: 11. prosince 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Smithova teorie rozdělování byla stejnou katastrofou jako jeho teorie hodnoty. Přestože si uvědomoval funkcí, které vykonávají kapitalisté, jediným cílem jeho snahy o vysvětlení dlouhodobé míry zisku byl důkaz toho, že s vyšší „zásobou kapitálu“ klesá míra zisku. K tomuto velmi spornému závěru došel z úplně bezchybného pozorování kapitalistů, kteří měli tendenci přesouvat se z odvětví s nízkými zisky do odvětví se zisky vysokými, přičemž tato konkurence srovnávala míry zisku napříč ekonomikou. Avšak stěží můžeme vyšší výrobu, snižování cen a rostoucí náklady spojovat s tím, že by více kapitálu v ekonomice snižovalo míry zisku. Úrok nebo dlouhodobý zisk je spojen nikoliv s množstvím akumulovaného kapitálu, ale s množstvím ročních úspor a navíc ani rostoucí úspory nesnižují míru zisku. Naopak, jak ukazují Rakušané, oboje je výsledkem nižších časových preferencí ve společnosti. Je naprosto možné mít vysoce kapitalizovanou ekonomiku s rostoucími časovými preferencemi, které zvýší úrokovou míru.

Smith správně viděl, že růst kapitálu znamená růst poptávky po práci a tedy vyšší mzdy. Naneštěstí jeho mechanistický pohled na míru zisku jako inverzní veličinu k množství kapitálu ho vedl k víře, že mzdy a zisky se vždy pohybují v opačném směru – nastínil tak domněle nevyhnutelný třídní boj, který nakonec k horšímu rozpracoval Ricardo.

Navíc pokud roste nabídka práce, aby vstřebala růst poptávky po ní, mzdy nakonec klesají. Zde Smith představil své malthusiánství. Jak uvidíme později, rev. Malthus byl oddaným stoupencem Adama Smithe. Smith tím samozřejmě ukazoval na časté téma osmnáctého století, tedy že populace daného druhu má tendenci snižovat blahobyt jedinců na výši nutnou k přežití. Jak to napsal Smith: „Každý zvířecí druh se přirozeně rozmnožuje v poměru k prostředkům nutným k přežití.“ Smith tak předpovídal, že se bude zvyšovat množství kapitálu, růst mzdy a růst mezd povede k růstu populace:

„Odměna za práci jim umožňuje lépe se starat o své děti a následně zvýšit jejich počet, což přirozeně naráží opět na hranice [úrovně nutné k přežití]… Pokud tato poptávka [po práci] neustále roste, odměna za práci musí nezbytně vést ke zvyšování počtu svateb a rozmnožování pracujících, čímž také umožňuje zásobit tuto rostoucí poptávku neustále rostoucí populací.“

Mzdy se tak měly zastavit na nejnižší úrovni nutné k přežití dané populace. Pokles mezd pod tuto úroveň by násilně populaci zredukoval a tím i nabídku práce, což by vedlo k růstu mezd opět na úroveň nutnou k přežití. Pokud by mzdy vzrostly nad tuto úroveň, „nadměrné množení“ pracujících by „je brzy na tuto úroveň snížilo“.

Jeden z mnoha problémů tohoto „malthusiánského“ názoru je předpoklad, že se lidé nedokážou chovat tak, aby omezili svůj vlastní růst v množství a zachovali si dosažený životní standard. [1]

Navíc Smith vedle své mylné malthusiánské myšlenky, že dlouhodobé mzdy klesají na úroveň nutnou k přežití, přidal do ekonomie nešťastný omyl ve vysvětlení krátkodobých mezd skrze relativní „vyjednávací moc“ zaměstnavatelů a zaměstnanců. Od této myšlenky byl jen krůček k tvrzení, že zaměstnavatelé mají vyjednávací moc větší než zaměstnanci, čímž připravil půdu pro pozdější odborářskou propagandu, která tvrdí, že odbory dokážou napříč ekonomikou zvýšit mzdy.

V otázce renty měl Smith jako obvykle vedle sebe několik vzájemně nepropojených myšlenek. Na jednu stranu, jak jsme již viděli, je mzda poptávána pozemkovými vlastníky, kteří „sklízí, kde nikdy nezaseli“. Jak tedy k této rentě přijdou? Protože je pozemek soukromým vlastnictvím, pracující „musí platit za povolení“ kultivovat půdu a „musí vlastníkovi dát část toho, co by mu jinak práce přinesla či vytvořila“. Smith uzavírá, že „pozemková renta je tedy… přirozeně monopolní cenou“, jelikož považoval soukromé vlastnictví půdy za monopolizaci. Jistě zde našli svou fundamentální inspiraci socialisté a georgisté, kteří si přejí znárodnění půdy. Smith vnímavě upozornil, že renta se bude lišit vzhledem k úrodnosti a umístění. Navíc, jak jsme naznačili, přisuzoval rentu „přírodní moci“, která má údajně přinést v zemědělství dodatečný výnos oproti ostatním odvětvím.

Smith byl take nekonzistentní v otázce, zda je pozemková renta zahrnuta do nákladů nebo ne. Na různých místech ji do nákladů zahrnuje, čímž přiznává vliv na dlouhodobou cenu. Na druhé straně ale tvrdil, že výše rent je výsledkem výše ceny výrobků a protože je nabídka půdy fixní, plný dopad pozemkových daní pocítí právě půda a nic jiného. Všechny tyto rozpory mohou být rozptýleny, pokud vysvětlíme, že jsou všechny náklady ovlivněny očekávanými budoucími cenami a individuální náklady jsou náklady obětované příležitosti, tedy výnosu v jiné oblasti. Konkrétně, přestože náklady neovlivňují cenu přímo, ovlivňují nabídku, a každý výdaj - na renty nebo jinde – je zcela jistě součástí nákladů.

Jak jsme však viděli, nejhorší z mnoha chyb Adama Smithe bylo absolutní opomenutí Cantillonovy a Turgotovy brilantní analýzy podnikatele. Bylo to, jako kdyby tito francouzští velikáni osmnáctého století nikdy nic nenapsali. Smithova analýza stavěla výhradně na kapitalistovi, jenž investuje do kapitálu a jenž využívá své manažerské práce. Celá myšlenka podnikatele jako nositele rizika a předvídajícího člověka byla zahozena a klasická ekonomie byla nasměrována na další dlouhou slepou kolej. Pokud se zaměříte výhradně na neexistující svět dlouhodobé rovnováhy, kde jsou nízké a rovné zisky a žádné ztráty, potom samozřejmě nemá vůbec žádný smysl o podnikateli vůbec mluvit.

Politické důsledky tohoto opomenutí se ukázaly u socialistů devatenáctého století. Protože pokud není v tržní ekonomice žádný prostor pro podnikatelské zisky, potom musí všechny zisky vyšší než nízké a uniformní zisky v dlouhém období být výsledkem „vykořisťování“.

Vnímavý skotský historik ekonomie Alxander Gray napsal o Smithově teorii mezd, že představil několik teorií „vzájemně ne plně konzistentních, ležících nesnadno jedna vedle druhé“. Gray poté lstivě dodal, že je „poctou velikosti Smithe, že můžou všechny školy myšlení vystopovat svůj původ a inspiraci až k němu“. Gray o tomto zárodečném zmatení mluvil jako o „naprostém chaosu“ a jiné výrazy se určitě dají najít velmi snadno.

[1] Pro širší kritiku viz náš rozbor Malthuse a malthusiánství níže (17. kapitola).