Dějiny 16.7. - Adam Smith - Teorie peněz

Mises.cz: 18. prosince 2014, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Viděli jsme, že bylo slavné dílo Davida Huma osvětlující mechanismus toku drahých kovů v mezinárodním peněžním styku sice půvabně napsané, ale proti objevnému a vysoce sofistikovanému dílu Richarda Cantillona slabší. Bylo to však lepší než nic. Jak ale píše Jacob Viner: „Jednou ze záhad dějin ekonomického myšlení“ je, dlouholetý blízký přítel Huma Adam Smith nepoužil ve svém Bohatství národů nic z jeho analýzy. [1] Místo toho Smith prosazoval svůj primitivní a chybný názor, že každá země má tolik drahých kovů, kolik jich domněle potřebuje k obchodu a nadbytek plyne mimo tyto „oběžné kanály… aby našel ziskové užití, které nenachází doma“. Žádný kauzální vztah mezi množstvím peněz, cenovou hladinou a obchodní rovnovahou. Tajemství je ještě větší, pokud si uvědomíme, že Bohatství národů je krokem zpátky od Smithových vlastních přednášek o několik desítek let dříve. Ve svých tehdy nevydaných přednáškách totiž jasně představil shrnutí Humovy analýzy.

Smith ve svých přednáškách píše, že Hume dokazuje,

„že kdykoliv je nashromážděno v poměru více peněz, než je komodit v zemi, ceny statků musí nezbytně růst. Země tak bude na zahraničních trzích prodávat méně a tak více peněz poteče do zahraničí. Na druhou stranu, kdykoliv je množství peněz v nižším poměru ke statkům, jejich cena klesá a země začne oproti ostatním zemím prodávat na zahraničních trzích více, čímž se do země vrátí hojně peněz. Množství peněz a statků se tak v každé zemi drží poblíž určité úrovně.“ [2]

Dokonce i současní obdivovatelé Smithe jsou zoufalí z jeho zmatených, roztroušených a také beznadějně neadekvátních teorií peněz a mezinárodních měnových vztahů. [3] Profesor Petrella zkouší vysvětlit Smithovo pozdější odmítnutí Humova mechanismu toků drahých kovů jako reakci na Humův nepřátelský postoj k domnělému zvyšování zaměstnanosti skrze růst množství peněz, což Smith úzkostlivě hájil. Petrella k tomu cituje k Humovi kritickou poznámku ze stejné pasáže zde citovaných přednášek: „Myšlenky pana Huma jsou nesmírně geniální. Zdá se však, že pouze málo ví o tom, že bohatství lidu je složeno z peněz…“ Petrella se však snaží dokázat až moc – proč by Smith nemohl pokračovat v mechanismu toků drahých kovů a posléze rozebrat kritikou Humův postoj, čímž by dokázal jeho nekonzistentnost? [4]

Zdá se naopak být jasné, že tajemství Smithova zavrhnutí mechanismu toků drahých kovů může být vyřešeno, pokud si uvědomíme, že tento jeho krok zpět nebyl v jeho ekonomické analýze ojedinělý. Už jsme ukázali podobné osudné kroky zpět od přednášek k Bohatství národů v teorii hodnoty. Zdá se pochopitelné, že bylo příčinou úpadku ve všech případech to samé – Smithův odklon od zaměření na skutečný svět tržních cen k jediné vizi dlouhodobé „přirozené“ rovnováhy. Tento posun od reálného světa tržního procesu ke sledování rovnovážných stavů učinil Smithe netrpělivého v procesní analýze, která je charakteristickým znakem a podstatou mechanismu toků kovů. Místo toho se Smith dívá na svět výhradně kovových peněz a předpokládá, že jsou všechny země neustále v rovnováze. Navíc jsou jakékoliv odklony od světové peněžní rovnováhy okamžitě odstraněny a svět zůstává v prakticky neustálém rovnovážném stavu. [5]

Smithův důraz na dlouhé období ho vedl k aplikaci své obecné pracovně-nákladové teorie hodnoty na hodnotu peněz. Hodnota peněz, tj. hodnota kovové komodity, zlata či stříbra, se stala ztělesněním pracovních nákladů při jejich výrobě. Tím se Smith pokusil integrovat hodnotu peněz do ostatních statků a sloučit je všechny pod pracovní teorii hodnoty. V Bohatství národů k tomu píše:

„Zlato a stříbro jsou však jako cokoliv jiného a jejich hodnota se mění, jednou jsou levnější a jindy dražší… Množství práce, které lze za jejich určité množství zakoupit či požadovat nebo množství jiného zboží, které za ně lze směnit, závisí na hojnosti dolů… Objev hojných nalezišť v Americe snížil v Evropě hodnotu zlata a stříbra zhruba na třetinu své původní výše. Když je méně nákladné dostat tyto kovy z dolů na trh, lze za ně koupit méně práce…“

Adan Smith psal v Británii osmnáctého století, kde prakticky všichni jeho předchůdci odmítli novou instituci bankovnictví částečných rezerv jako inflacionistickou a nelegitimní. Jeho přítel David Hume (1752) chtěl radikální omezení této instituce ve prospěch stoprocentního rezervního bankovnictví. Dalšími důležitými autory se stejným postojem byli Jacon Vanderlind (zemřel 1740) v díle Odpovědi na všechny otázky o penězích (1734) a mistr královské mincovny Joseph Harris (1702-1764) s dílem Esej o penězích a mincích (1757-1758). Harris tvrdil, že banky jsou „vhodné“ do té doby, dokud „nevydávají poukazy bez ekvivalentu v pokladně“ a že růst úvěru nad tuto hranici je inflační a nakonec ohrozí i samotné banky a jejich úvěr.

Pokud by Smith pokračoval ve stopách svých předchůdců, mohla jeho obrovská autorita a prestiž přinést fundamentální reformu bankovnictví částečných rezerv. Avšak Smith naneštěstí ve své snaze vměstnat svou peněžní teorii do pracovní teorie dlouhodobých výrobních nákladů opustil při diskuzi o papírových penězích kvantitativní teorii peněz a mechanismus toků drahých kovů. Obhajobou úvěru z částečných rezerv tak opět vyslal ekonomii na mylnou a osudnou cestu. Nepovažoval tento úvěr za inflační a nastínil jeden z hlavních argumentů pro papírové peníze, který se používá dodnes, a to že zlato a stříbro jsou pouze nic neprodukující „mrtvý kapitál“. Banky skrze nahrazování kovu papírem „umožňují zemi přetvořit velkou část tohoto mrtvého kapitálu v aktivní a produktivní“.

Adam Smith o papírových penězích básnil tak moc, že srovnal jejich důsledky s poskytováním jakési dálnice na nebi:

“Zlaté a stříbrné peníze obíhající v zemi lze velmi dobře přirovnat k dálnici, která vedle oběhu trávy a obilí v zemi neprodukuje sama o sobě vůbec nic. Prozíravé činnosti bank v poskytování… jakési vzdušné cesty umožňuje zemi měnit velkou část svých dálnic na pastviny a obilná pole, čímž znatelně zvyšuje roční produkci svých zemí a své práce.“

Adam Smith si nedokázal uvědomit, že nabídka zlata a stříbra je jen stěží „mrtvá“. Právě naopak, hraje životně důležitou roli jako peněžní komodita, která vedle dalších funkcí poskytuje každému členovi společnosti pojištění proti inflaci papírových peněz, ať už ji způsobí vláda nebo banky. Nabídka zlata jednoduše slouží jako „uchovatel hodnoty“, což Smith úplně přehlíží. Jeho kritika kovu jako „mrtvého kapitálu“ také plyne z jeho víry, že peníze nejsou komoditou sloužící jako prostředek směny, ale nárokem, symbolem, „poukázkou k nákupu“. Francouzský ekonom Charles Rist je po právu k tomuto přístupu a jeho vlivu na pozdější generace velmi kritický:

„této myšlenky se horlivě a s velkou zálibou chytli další… a mezi anglickými autory devatenáctého století dominovala. Víra, že kovové peníze jsou zpátečnický a nákladný systém, jenž by měl být všemi možnými způsoby odstraněn, je v britském myšlení o měně a bankovnictví pevně ukotven. Používání šeků a bankovek bylo po dlouhou dobu posuzováno pouze z tohoto pohledu. Ten tyto dva nástroje považoval za pouhé hospodárnější peníze, přičemž byl přijat jako návod ke státní měnové politice a vedl k těm nejkatastrofálnějším důsledkům.“ [7]

[1] Jacob Viner, Studies in the Theory of International Trade (New York: Harper & Bros, 1937), p. 87.
[2] Adam Smith, Lectures on Justice, Police, Revenue and Arms (1896, New York: Kelley & Millman, 1956), p. 197.
[3] Douglas Vickers ve svazku obecně věnovaném Smithovým chvalopěvcům píše: “…v otázce teorie peněz nelze Bohatství národů příliš oslavovat. Teorie peněz je v něm dosahuje v dlouhém historickém kontextu relativního dna. Hlubší analýzu a širší argumenty lze najít na obou stranách od roku 1776.“ Douglas Vickers, 'Adam Smith and the Status of the Theory of Money', v A. Skinner and T. Wilson (eds), Essays on Adam Smith (Oxford: The Clarendon Press, 1975), str. 484. Viz také W. L. Taylor, Francis Hutcheson and David Hume as Predecessors of Adam Smith (Durham, NC: Duke University Press, 1965), str. 132.
[4] Viz Frank Petrella, 'Adam Smith's Rejection of Hume's Price-Specie-Flow Mechanism: A Minor Mystery Revealed', Southern Economic Journal, 34 (Jan. 1968), stránky 365-74.
[5] Je zvláštní, že profesor Eagly v článku, který měl údajně obhájit Smithe jako autora v humovské tradici teorie toků drahých kovů, dokazuje pravý opak: “Smith na začátku předpokládal pro peněžní kovy existenci mezinárodní parity kupní síly… Přesun kovů započne kdykoliv a kdekoliv se místní cena kovu vyjádřená v komoditách odchýlí od mezinárodní parity kupní síly. Světová poptávka po drahém kovu se tak může jednotlivému státu zdát jako dokonale elastická vzhledem k ceně vyjádřené v komoditách. Jakákoliv odchylka domácí komoditní ceny kovu od mezinárodní parity okamžitě vede k vývozu (či dovozu) kovů.“ Krátce řečeno, Smith se zaměřuje pouze na dlouhodobou rovnováhu a úplně vypouští proces jejího dosahování. Robert V. Eagly, 'Adam Smith and the Specie-Flow Doctrine'. The Scottish Journal of Political Economy, 17 (February 1970), str. 64. Bloomfieldova apologie jde ve stopách Eaglyho a přidává chválu za domnělou Smithovu moderní předzvěst mundellovské neo-monetaristické ekonomie. Arthur I. Bloomfield, 'Adam Smith and the Theory of International Trade', v A. Skinner and T. Wilson (eds), Essays on Adam Smith (Oxford: The Clarendon Press, 1975), str. 484. Viz také W. L. Taylor, Francis Hutcheson and David Hume as Predecessors of Adam Smith (Durham, NC: Duke University Press, 1965), stránky 478-80. J. T. Salerno, 'The Doctrinal Antecedents of the Monetary Approach to the Balance of Payments (Ph.D. disertace), Rutgers University 1980), stránky 196-208, také následuje Eaglyho, avšak přiznává Smithovy vnitřní rozpory a důraz na dlouhodobou rovnováhu. Wu ve své obecně excelentní práci přiznává, že „Smith neřekl nic o mechanismu zprostředkování“, avšak poté zvláštním způsobem tvrdí, že Smith ve svých přednáškách schvalovat Humovu analýzu, když „mohl jen stěží vynechat ze svého slavného spisu celé Humovo učení“. Nešťastný příklad přílišné úcty, která autora vede k „a priori historii“. Chi-Yuen Wu, An Outline of International Price Theories (London: George Routledge & Sons, 1939), stránky 82-83.
[6] Robert V. Eagly, 'Adam Smith and the Specie-Flow Doctrine'. The Scottish Journal of Political Economy, 17 (February 1970), stránky 62, 66-68 a J. T. Salerno, 'The Doctrinal Antecedents of the Monetary Approach to the Balance of Payments (Ph.D. disertace), Rutgers University 1980), stránky 208-211.
[7] Charles Rist, History of Monetary and Credit Theory: From John Law to the Present Day (1940, New York: A. M. Kelly, 1966), str. 85.