Dějiny 17.3. - Malthus a útok na populaci

Mises.cz: 22. ledna 2015, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“.Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Jedním z prvních smithovských ekonomů a taktéž po dvě dekády jediný profesor politické ekonomie v Anglii byl reverend Thomas Robert Malthus (1766-1834). Malthus se narodil v Surrey respektovanému, ušlechtilému a bohatému právníkovi. V roce 1788 vystudoval  s vyznamenáním matematiku na Jesus College v Cambridge a o pět let později tam začal učit. Během stejného roku se stal anglikánským kaplanem na farnosti, kde se v Surrey narodil.

Zdálo se, že je Malthus předurčen k tichému staromládeneckému životu kaplana, avšak nakonec se v roce 1804 ve 40 letech ožel a v krátkém čase měl tři děti. Rok po svatbě se stal Malthus nejprve profesorem dějin a politické ekonomie na nové East India College v Haileybury, kde zůstal až do své smrti. Celý svůj život zůstal Malthus smithovcem a stal se blízkým přítelem, přestože ne žákem, Davida Ricarda. Jeho jedinou odchylkou od smithovského učení byla, jak uvidíme, proto-keynesiánská obava z domnělé podspotřeby během ekonomické krize po skončení napoleonských válek.

Avšak Malthus byl pochopitelně více než Smith akademikem a získal si jméno a proslulost ještě před svatbou. Díky „Populaci“ se stal světově známým pro svůj útok na lidskou populaci.

V předchozím století, pokud se vůbec tomuto problému věnovali, byli všichni autoři či ekonomové pro-populační. Velká a rostoucí populace byla považována za znak prosperity a vedla k pokroku. Jedinou výjimkou, jak jsme viděli, byl italský absolutistický teoretik pozdního šestnáctého století Giovanni Botero, jenž jako první varoval, že rostoucí populace je všudypřítomné nebezpečí, jelikož se bez omezení zvyšuje, zatímco prostředky obživy rostou pomalu.  Avšak Botero žil na úsvitu obrovského ekonomického růstu, zvyšování populace i životního standardu, atak byly jeho pochmurné vize souputníky a pozdějšími mysliteli rychle odbity. Dokonce absolutisté a merkantilisté viděli růst populace rádi, jelikož jim poskytnul více rukou pro výrobu pro blaho státního aparátu a více duší pro armádu.

I ti autoři osmnáctého století, kteří věřili, že populace roste bez omezení, překvapivě tuto skutečnost vítali. Byli to například Američan Benjamin Franklin (1706-1790) v díle Pozorování o růstu lidstva a obyvatelstvo zemí (1751) nebo vůdce fyziokratů Mirabeau ve svém slavném díle L'Ami des Hommes ou traite de la population (Přítel člověka aneb Pojednání o populaci (1756), kde srovnával lidskou reprodukci s krysami – rozmnožují se až po hranici přežití jako „krysy ve stodole“ – avšak přesto jejich prakticky neomezenou reprodukci podporoval. Vysoká populace, říkal Mirabeau, je požehnáním a zdrojem bohatství, a právě protože se lidé rozmnožují jako krysy ve stodole až na hranici přežití, mělo by být podporováno zemědělství a produkce jídla. Mirabeau si půjčil metaforu o „krysách ve stodole“ od Cantillona, avšak už si nepůjčil jeho vysoce vnímavou a sofistikovanou úvahu o „optimální populaci“, kdy se lidské bytosti flexibilně přizpůsobí životním standardům. Jejich neekonomické hodnoty jim pomáhají rozhodnout se, jak zvolit mezi vyšší populací a vyššími životními standardy.

Další z vůdců fyziokratů, François Quesnay, ho však obrátil k pochmurnému pohledu na vliv domněle neomezeného populačního růstu na životní standardy. Malthusův ekonomický vlajkonoš Adam Smith dokázal tradičně zmateně a protichůdně jednak poskytnout Malthusovi veškerou munici pro pochmurnost a zkázu, zatímco zůstal proponentem velké a rostoucí populace. Na jednu stranu Smith tvrdil, že lidé se samozřejmě budou množit až na hranici přežití, což je podstatou malthusiánského učení. Na stranu druhou Smith s radostí tvrdil, že „nejvíce rozhodujícím znakem prosperity jakékoliv země je nárůst množství obyvatel“.

Ve zhruba stejné době, kdy se Adam Smith utápěl ve zmatení a klestění cesty pro nešťastnou antipopulační hysterii Roberta Malthuse, první profesor ekonomie na kontinentě (na univerzitě v Neapoli) upozornil na velmi odlišný způsob řešení populační otázky. V díle Lezione di economia civile (1765) si byl tento excelentní teoretik hodnoty založené na užitku vědom Cantollonova poznatku o „optimální“ populaci. Za každých podmínek, upozornil, může být vzhledem ke „štěstí“ či životním standardům populace příliš malá či příliš velká.

Robert Malthus se k populační otázce dostal skrze souboj v opakovaném přátelském sporu v Surrey se svým milovaným otcem Danielem. Ten byl poněkud radikální a ovlivněný tehdejšími utopickými a dokonce komunistickými myšlenkami. Byl přítelem a velkým obdivovatelem francouzského radikála Jeana Jacquese Russeau.

Devadesátá léta osmnáctého století byla dobou vypuknutí Francouzské revoluce a dekádou, kdy byly ve vzduchu myšlenky svobody, rovnosti, utopie a revoluce. Jedním z nejpopulárnějších a nejvlivnějších radikálních děl v Anglii bylo Pojednání o politické spravedlnosti (1793) Williama Godwina (1756-1836), které v Anglii na čas tím jediným, o čem se mluvilo. Godwin, syn a vnuk vykázaných duchovních, se sám jedním stal, když upadl do sekularismu a začal být radikálním teoretikem a spisovatelem. Ve své utopické víře v dokonalost člověka byl obecně zajedno s francouzským filozofem a matematikem Condorcetem, jehož velký hold optimismu a pokroku, Esquisse d'un tableau historique des progres de I'esprit humain (Náčrt historického obrazu pokroku lidského ducha) (1794) byl pozoruhodně napsán v úkrytu před jakobínským terorem a ve stínu zatčení a smrti. Avšak oba optimisté byli velmi odlišní. Condorcet, blízký přítele Turgota a obdivovatel Adama Smitha, byl individualista a libertarián, pevný zastánce svobodných trhů a práva na soukromé vlastnictví. William Godwin byl na druhé straně prvním anarchokomunistou na světě, či spíš voluntaristickým anarchokomunistou. Godwin byl hořkým kritikem násilného státu a současně soukromého vlastnictví. Avšak oproti anarchokomunistům devatenáctého století, jako byli Bakunin a Kropotkin, Godwin nevěřil v násilné zavedení vlády komuny či kolektivu ve jménu anarchického „bezvládí“. Godwin věřil, že by nemělo být soukromé vlastnictví odstraněno násilím, ale že by se jednotlivci, plně využívající svůj rozum, měli sami dobrovolně a altruisticky vzdát veškerého soukromého vlastnictví v prospěch kohokoliv. Tento systém dobrovolné pokory skrze dokonalost lidské mysli měl vést k absolutní rovnosti bez soukromého vlastnictví. Ve svém voluntarismu tak byl Godwin předchůdcem jak násilného komunismu, tak individualistických skupin anarchistického myšlení devatenáctého století.

Svým způsobem si však Godwin byl vědom stejně anebo dokonce víc než Condorcet výhod individuální svobody a svobodné společnosti. Byl si jistý, že populace nikdy nevzroste na limity zásob jídla, jelikož byl přesvědčen, že „v přirozenosti lidské společnosti existuje princip, díky kterému se všechno srovnává na svou úroveň a postupuje v tom nejhladčeji, když do ní není zasahováno žádnou regulací.“

Markýz Condorcet byl natolik rozumný, že se také nebál nadměrně vysokého populačního růstu, který by zničil budoucí libertariánskou a volnotržní „utopii“, již viděl jako budoucnost lidstva. Nebál se, protože věřil, že na jedné straně věda, technologie a svobodné trhy zásadně rozšíří dostupnou obživu, zatímco rozum bude přesvědčovat lid, aby omezoval populaci na čísla, která lze uživit. William Godwin však takto inteligentní řešení problému neviděl. Naopak se na prvním místě v proto-malthusiánském duchu bál, že bude populace tlačit na zdroje, které vždy zůstanou na úrovni dostatečné k přežití. Věřil však v určitého nového člověka, nového godwinovského člověka, a instituce, kde převládne „rozum“. Tento převládající rozum učiní člověka pánem nad svými vášněmi do té míry, že sexuální vášeň postupně vymizí a rostoucí zdraví učiní člověka nesmrtelným. Následně bude lidská rasa složená z nesmrtelných a nestárnoucích lidí. Nepředstavitelná utopie:

„Pročež lid se přestane… zřejmě rozmnožovat. Veškerenstvo bude lidstvo dospělých a dětí nikoliv. Generace nebudou následovat generace a ani pravda nebude muset do jisté míry začínat znovu od začátku každých třicet let… Nebudou žádné války, žádný zločin, žádná správa spravedlnosti, jak je to nazýváno, a žádná vláda. Každý člověk bude s nevyčerpatelným nadšením sledovat dobro všech.“

Williama Godwina poučil o domnělém věčném tlaku populace na snižování životního standardu na úroveň přežití dr. Robert Wallace (1697-1771), skotský presbyteriánský duchovní, jenž představil svou domněle utopickou vládu v díle Různé vyhlídky lidstva (1761). Wallacova ideální utopie byla světová vláda, která by zavedla totalitní komunismus vynucující rovnost a mýtící soukromé vlastnictví. Stát by vychovával všechny děti a o všechny by se postaral. Háček, doslova had v zahradě rajské představoval populační růst. Úžasné podmínky světového komunismu by vedly k tak rapidnímu populačnímu růstu, až by zavládla masová bída a hladomor. Jak o tom hovoří sám Wallace:

„Dokonalá vláda by úplně odstranila nepohodlnost v podobě rodiny, postarala se také o děti a všechno by bylo tak příznivé pro zvyšování počtu lidí, že by… lidstvo narostlo tak rychle, až by se země přeplnila a nebyla schopná takové množství obyvatel uživit… Nebylo by ani dost místa pro umístění tolika lidí na povrchu země.“

A tak musí být utopický komunismus opuštěn.

William Godwin jen tak nepřejal jeho mechanistickou obavu před růstem populace, avšak daný problém vyřešil bizarně skrze odstranění sexu, což zajistí, že rovnostářský komunismus přežije.

Daniel Malthus byl tím druhem muže, kterého dokázala godwinovská utopie hluboce zaujmout a se svým synem strávili mnoho hodin diskutováním nad Godwinovým dílem Politická spravedlnost, jeho druhým vydáním (1796) a následující kolekcí esejů Vyšetřovatel (1797). Robert se rozhodl napsat knihu, která by s těmito utopickými fantaziemi jednou provždy zatočila a ukázala, že by všechny tyto fantazie ztroskotaly na přízraku populačního růstu. A tak v roce 1798 vyšlo první vydání nezměrně populárního a kontroverzního díla Eseje o principu populace a o tom, jak ovlivňuje budoucí rozvoj společnosti . Esej prošla během Malthusova života pěti vydáními, a ten díky ní získal přezdívku „populační Malthus“ a doslova miliony slov horlivé kontroverze.

V Malthusově Eseji není prakticky nic, co by nenapsal o dvě století dříve Giovanni Botero, nebo v jeho případě Robert Wallace. Stejně jako u Botera jsou všechna zlepšení v životním standardu marná, protože okamžitě a smrtelně tlačí na růst populace, která je snižuje na úroveň přežití. A taktéž lze tento mechanický růst populace omezit pouze „pozitivně“ válkou, hladomorem či morem, to vše v doprovodu spíše slabšího „preventivního“ opatření v podobě menšího počtu početí v důsledku hladovění („preventivní negativní“ opatření). K Boterově modelu přidal Malthus pouze jedinou věc – falešnou matematickou preciznost svého slavného tvrzení, že populace „se dvojnásobí každých dvacet pět let, tedy roste geometrickou řadou“, zatímco „prostředky obživy rostou aritmetickou řadou“.

Není snadné pochopit, proč byla v období růstu populace a životních standardů Boterova antipopulační hysterie správně a pochopitelně ignorována, zatímco Malthus, jenž psal v obdobném období růstu, zasáhnul celý svět. Jedním důvodem byl nepochybně fakt, že Malthus se s vervou a sebejistotou postavil proti velmi populárním a vlivným spisům Godwina a ideálům Francouzské revoluce. Dalším byl fakt, že v době vydání Eseje se britští intelektuálové a veřejnost rychle obraceli proti Francouzké revoluci, z důvodů pokračující oprese a války s Francií. Malthus měl velké štěstí, přál mu tehdejší duch doby. Avšak třetí důvod vysvětluje jeho okamžitou popularitu – falešný závan „vědeckosti“, kterou dala domnělá čísla jeho učení v období, které stále více hledalo modely lidského chování a možnost jeho studia v matematice a „tvrdých“ přírodních vědách.

A Malthusova čísla rozhodně falešná byla. Neexistuje pro ně vůbec žádný doklad. Absurdně mechanistický pohled na lidstvo, které se bez omezení množí jako mouchy, nelze jednoduše ukázat bez jinak než vyslovením závěrů domnělého „zdvojnásobování každých dvacet pět let“, např.:

„Ukažme na světovou populaci, jakkoliv velikou, například tisíc milionů, a lidský druh bude narůstat rychlostí 1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128, 256, 512, &c a obživa 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, &c. Za dvě a čtvrt století bud populace k prostředkům obživy v poměru 512 ku 10.“

Za několik dalších století by při stejném růstu byl „poměr“ populace k obživě téměř nekonečný. To lze stěží jakkoliv demonstrovat, rozhodně ne poukázáním na aktuální dějiny lidské populace, která byla ve většině Evropy před průmyslovou revolucí víceméně stálá.

Stejně tak neexistuje důkaz Malthusova proklamovaného „aritmetického růstu“, kdy jednoduše předpokládá, že bude zásoba potravy růst každou dekádu o stejné množství. 

Malthus se pokusil dokázat svá čísla neobyčejnou báchorkou. Pyšně hovořil o spoléhání na „zkušenost“ a poznamenal, že populace kolonií v Severní Americe rostla delší dobu geometricky zdvojnásobováním se každých dvacet pět let. Tento příklad však stěží ukazuje děs v podobě mnohem pomalejší, „aritmeticky rostoucí“ zásoby obživy. Jak všímavě píše Edwin Cannan: „Ona populace musela jíst, takže musela geometricky růst i produkce jídla.“ Malthusův příklad nedokazuje nic. Cannan dodává, že „u šesté kapitoly své Eseje si začíná Malthus tuto námitku uvědomovat“ a v poznámce pod čarou se na ni snaží odpovědět: „V podobných případech zdá se, že má zemská moc schopnost plně vyrovnat veškerou poptávku po obživě, kterou na ni člověk klade. Avšak pokud bychom předpokládali, že populace a obživa rostou stejným tempem, byli bychom se mýlili.“ Protože se však přesně toto stalo, Malthus si není absolutně vědom toho, že v druhé větě své poznámky jasně popírá větu první. [1]

Malthusovy pesimistické závěry o lidstvu tak byly v kontrastu s jeho milovaným Adamem Smithem a stejně tak s Godwinem. Pokud totiž nesmiřitelný tlak populačního růstu ničí všude jakoukoliv naději na životní standardy nad úrovní nutnou k přežití, potom nejde o chmurný závěr pouze pro komunistické či egalitářské utopie. Jeho teorie poskytuje stejně chmurné prognózy pro Smithovu volnotržní společnost nebo dokonce pro mnohem konzistentnějšího Condorceta. A tak Malthus nešťastně v pochopitelném dychtivém zájmu o zničení myšlenky rovnostářského komunismu vylil s vaničkou i dítě a navíc proklel i mnohem racionálnější „utopické“ vize svobodné společnosti a soukromého vlastnictví Smitha a zejména Condorceta.

Pro Malthuse bylo snadné bryskně vyvrátit Godwinovo absurdní spoléhání na absenci sexu, která vyřeší problém s přelidněním. Avšak mnohem hůře se vyrovnal s pozicí Condorceta. Tento sofistikovaný francouzský aristokrat ve své optimistické libertariánské společnosti silně spoléhal na dobrovolné omezení počtu dětí. Zatímco současní neomalthusiánci fandí nejen dobrovolnému omezení početí, ale taktéž sterilizacím a potratům jako prostředkům k plánování rodiny, konzervativní Malthus se s hrůzou distancoval od všech podobných opatření, které jednoduše považoval za „hřích“. Malthus odmítnul Condorcetovo řešení jako

„jako promiskuitní smilstvo, které by zamezilo rozmnožování, anebo… něco stejně tak nepřirozeného. Odstranit tuto obtíž tímto způsobem by většina mužů považovala za… zničení oné ctnosti a čistoty mravů, které obhájci rovnosti a dokonalosti člověka považují za překážku ke svým vizím a jejich konec.“

Snadný výpad proti Godwinovi, ale stěží proti Condorcetovi, pro kterého nebyla „čistota“ žádným problémem.

Ve skutečnosti viděl Malthus budoucnost lidstva téměř beznadějně. Jedním z jeho praktických návrhů bylo postupné zrušení Poor Law a zejména myšlenky práva chudých na podporu od státu. To by mělo omezit nadměrné rozmnožování mezi chudými.

Sečteno a podtrženo, Schumpeterovo sžíravé hodnocení Eseje z roku 1798 bylo plně zasloužené. Malthus, napsal Schumpeter, tvrdil,

„že populace byla ve skutečnosti nezbytně rostoucí rychleji než zdroje obživy a že právě to bylo důvodem existující bídy. Geometrické a aritmetické řady, kterým Malthus… přisoudil, zdá se, značnou důležitost, stejně tak jako jeho další pokusy o matematickou preciznost, nebyly ničím jiným než chybným vyjádřením této myšlenky. Tu lze přejít snadno poznámkou, že samozřejmě nedává vůbec žádný smysl snažit se formulovat nezávislé „zákony“ chování dvou nezávislých veličin. Jako celek je to technicky žalostné a obsahově nepříliš vzdálené od bláznovství.“ [2]

Chudák Godwin se však takového hodnocení nedočkal. Alespoň ne hned. Přeci jen nebyl akademikem v otázce populační teorie a tak neměl žádnou rychlou odezvu. Trvalo mu celé dvě dekády, než plně problém prostudoval a došel k efektivnímu odmítnutí své nemesis. V díle O populaci (1820) došel Godwin k rozumnému a smysluplnému závěru, že populace není strašákem, jelikož se časem zásoba obživy zvýší a porodnost poklesne. Věda a technologie spolu s racionálním omezováním porodnosti problém vyřeší.

Naneštěstí Godwinovo načasování nemohlo být horší. V roce 1820 byl stárnoucí Godwin spolu s utopianismem a Francouzskou revolucí ve Velké Británii zapomenut. Jeho excelentní závěr nebyl čten a vyslyšen, zatímco Malthus pokračoval v ovládnutí pozice toho, kdo řekne v otázce populace poslední slovo.

Jeho Esej byla světoznámá, a když uvěřil, že Godwin a Condorcet jsou minulostí, začal skutečně efektivně studovat problém populace. Je pozoruhodné, že Malthusova druhá edice Eseje z roku 1803 (na které bylo založeno všech následujících pět vydání) byla úplně jiným dílem. Ve skutečnosti je Malthusova Esej jedním z mála děl historie ekonomického myšlení, kde si druhé vydání plně protiřečí s prvním.

Druhé vydání zahrnovalo plody Malthusova studia populace během cest po Evropě. Nové vydání bylo plné hojné statistiky a nabylo oproti prvnímu trojnásobného rozsahu. Avšak to byla ta nejmenší změna. Zatímco v prvním vydání byla „preventivní opatření“ bezvýznamná stejně jako obecně „hříšné“ možnosti řešení, najednou Malthus přiznal další negativní či preventivní opatření, které neobnáší ani hřích, ani bídu, a které bylo reálnou možností pro zjemnění či dokonce potlačení věčného tlaku populace na zásobu obživy. Bylo jím „mravní zdrženlivost“, tj. cudnost o vzdání se brzkého sňatku, což bylo morální a „nehříšné“, jelikož nešlo ani o omezování porodnosti či další formy „nemístného uspokojení“ či „nevhodného jednání“. Samozřejmě se najednou pro Malthuse stala „mravní zdrženlivost“ najednou mocnějším opatřením než dříve dominantní opatření jako hřích či bída a hlad.

Ve výsledku pak nebyly lidské bytosti nadále jen loutky nesmiřitelných a chmurných sil. Nyní je šlo obejít mravní zdrženlivostí a morální výchovou. V prvním vydání byl Malthus pochopitelně proti jakémukoliv růstu volného času a proti luxusu, jelikož by to odstranilo extrémní tlak, který je zapotřebí k probuzení přirozeně líných lidí k tvrdé práci a udržení maximální produkce. A tento názor následně změnil. Malthus si uvědomil, že pokud chudí získají vlastnosti střední třídy, konkrétně „pocit pohodlí a potěšení života“, budou tím více mravně zdrženliví, což je k udržení tohoto stylu života nezbytné. Jak nově píše: „Zdá se, že nejúčinnější… je rozšíření luxusu mezi masy lidí.“

Malthus nyní zdůrazňuje další navrhovanou mravní reformu, která je v souladu s jeho novým postojem, a to že lidé zkusí snížit počet dětí pozdějšími sňatky. Taková mravní zdrženlivost, věřil nyní, není ani jedním ze zlých opatření, tedy ani hřích ani bída. Diskuze této otázky od Alexandera Graye se vyznačuje jeho charakteristickým vhledem a rozumem:

„Na rozdíl od obvyklého názoru na obsah malthusianismu nám sám Malthus pouze radil, abychom se nebrali příliš rychle, zejména pak jeho čtenářky, které by mohly (a měly) ‘s přesvědčením usilovat o manželství až ve věku dvaceti sedmi či dvaceti osmi let, jakkoliv nedočkavě na ně mohou muži naléhat’. To je rada drahého a milého strýčka, spíše než zrůdy, za kterou je Malthus tak často omylem považován.  A jak to u rad strýčků bývá, byla i tato stejně neefektivní, jelikož i v manželství ve věku dvaceti osmi let je čas na fatální a ničivou záplavu dětí.“ [3]

Je však dost zvláštní, že tento nový Malthusův názor nebyl příliš vzdálený od jeho nepřítele Godwina a jeho volání po „ctnosti, prozřetelnosti a hrdosti“ v omezování růstu populace. Godwina byl zbaven nesmyslného odmítání sexu a byl znovu obhajován, s čímž Malthus, zdá se, implicitně souhlasil, když odstranil odmítnutí veřejností zapomenutého Godwina a Condorceta z titulní strany druhého vydání.

Malthus však naneštěstí žádnou změnu nikdy nepopsal. Godwin si právem stěžoval, že si Malhus přisvojil jeho hlavní kritiku bez uznání či alespoň zmínky o zavrhnutí svých vlastních názorů. Malthus od roku 1803 tvrdil, že se jeho teze nezměnila a že na ni pouze pracoval a vylepšil ji. Změny byly do textu zahrnuty průběžně mezi důrazy na arbitrární čísla. Nebyly to změny upřímné, ale obranné. Například v druhém vydání tiše odstranil rozpornou poznámku o tom, že obživa nemůže nikdy růst „geometricky“ nebo stejným tempem jako populace. Ve skutečnosti prakticky přiznává, že obživa rostla geometricky v „nových koloniích“ v Severní Americe. Místo toho nyní přetvořil své sebevědomé myšlenky v proroctví, v proroctví, které se s růstem životních standardů v Anglii nepotvrdilo ještě během jeho života. A přesto Malthus stále psal, že jsou jeho řady evidentní, přestože přiznal, že je nemožné zjistit, jaký by byl ve skutečnosti „neomezený“ růst populace. Nakonec, jak správně prohlásil Cannan, „Esej o principu populace jako argument padá a zůstává pouze zmatek údajů sesbíraných k dokládání neexistujícího zákona.“ [4]

Malthus ve skutečnosti učinil lstivý a úspěšný taktický manévr – představil dostatek způsobilosti a ústupků, aby se mohl kolem svého argumentu otáčet. Se svými následovníky si udrželi plnou aroganci a mylnost prvního vydání a v případě kritiky ji chytrým úkrokem rozbili tvrzením, že Malthus veškerou kritiku předvídal a vyvrátil. Byl schopen si udržet tvrdou pozici prvního vydání spolu se schopností ustoupit do mlhavých přiznání druhého vydání. Jak píše Schupmeter: „Nová formulace tak umožnila až dodnes zastáncům Malthuse bránit tím, že samozřejmě předvídal a vysvětlil vše, co by mohli oponenti vznést.“ Dodává, že „to však nemění fakt, že veškeré klady teorie tím ustupují z bitvy.“ Naneštěstí si toho však ani Malthus ani jeho následovníci či bystří kritici nevšimli.  A tak se Malthus a jeho žáci opevnili v baště teorie, která nemohla být navzdory faktům nikdy popřena. Nebo by se mohli vrátit k tomu, co Schumpeter nazývá „hrozivá trivialita“, tedy k tvrzení, že kdyby populace rostla geometricky a obživa se sotva navyšovala, potom by nastalo enormní přelidnění a bída. [5]

Naneštěstí byla Malthusova interpretace změn v druhém vydání přijata téměř všemi jeho současníky, ať už přáteli či kritiky, a dokonce až donedávna i historiky. Většina jeho čtenářů byla zkraje smetena zápalem a oddaností prvního vydání a tak se jednoduše neobtěžovala číst mnohem delší a méně stravitelné druhé vydání. Místo toho jednoduše a pohodlně interpretovali nové dílo jako pouhou empirickou dokumentaci Malthusovy původní teze. I mnohem přemýšlivější čtenáři chápali mravní zdrženlivost jen jako další negativní opatření proti růstu populace, jako pouhé zjemnění základní teorie.

A tak chráněný a interpretovaný Malthusův mylný a nesmyslný princip populace pokračoval dál a byl nadšeně přejat Ricardem a jeho žáky a stal se posvátnou částí britské klasické ekonomie. Jak uvidíme v následujícím svazku, i když Nassau W. Senior Malthuse vyvrátil, vlastní zbožná úcta k Malthusovi a jeho obrazu umožnila malthusiánství zůstat oficiálně v ekonomickém myšlení. Je to nešťastný příběh. Jak píše Schumpeter:

„Učení Malthusova Eseje se pevně vsunulo do systému tehdejší ekonomické ortodoxie, a to navzdory skutečnosti, že mělo být a v určitém smyslu i bylo rozpoznáno jako fundamentálně bezcenné už v roce 1803…. Stalo se tím „pravým“ názorem na populaci.., který nepřijmul jen ignorant nebo člověk s postranními úmysly – všudypřítomná část věčné pravdy, kterou nelze vyvrátit, jakmile byla spatřena. Pokud to stálo za úsilí, mohly se námitky vyvrátit, ale nešlo je brát vážně. Není divu, že někteří lidé byli z nepřijatelného předpokladu, který neměl žádný reálný základ, tak otráveni, že začali tuto „ekonomickou vědu“ nenávidět, nezávisle na třídě či straně. To je pocit, který sehrál důležitou roli v dalším osudu této vědy.“ [6]

Triumf malthusiánského omylu jistě hrál důležitou roli v obecném názoru, že ekonomická věda je sama chladnou, bezcitnou a přespříliš racionální vědou stojící proti životům a štěstí lidí. Myšlenka ekonomie jako nelidské vědy dosáhla tvrdého a nezapomenutelného vykreslení v Dickensově postavě Scrooge [7], karikatuře malthusiánce, jenž se uchechtává, že chudoba a hlad mohou pomoci „omezit přebytek populace“.

V poslední polovině devatenáctého století, jak píše Schumpeter, „poklesnul zájem ekonomie o populaci, avšak jen málokdo se zapomněl uklonit před tímto paspisem“.  Poté v prvních desetiletích dvacátého století, ve stejnou dobu, kdy začala v západním světě ostře klesat porodnost, objevili ekonomové znovu svůj zájem o malthusiánské učení. Schumpeterova ironie je správně hořká: „Obyčejný smrtelník by si myslel, že by měl pokles porodnosti… a rychle se stabilizující počet obyvatel ekonomy upokojit. Smrtelník by tím projevil absolutní neznalost ekonomů.“ Místo toho v období, kdy stále více ekonomů přijímalo malthusiánství, další přijali přesný opak:

„Zatímco někteří z nich si ještě hrálo s malthusiánskou hračkou, jiní s nadšením velebili novou. Zbaveni potěšení ze strachu a polévání ostatních studeným potem ze strachu z budoucího (či stávajícího) přelidnění, začali se obávat a ostatní strašit před možností prázdného světa.“ [8]

Kolem třicátých let dvacátého století si doopravdy ekonomové a politici hráli s myšlenkou nevyhnutelnosti „sebevraždy lidstva“ a nadměrně klesající porodnosti. Jak uvidíme, za příčinu klesající porodnosti, byla považována některými ekonomy deprese, přičemž porodnost začala klesat už o desetiletí dříve. Vlády, například francouzská, si uvědomovaly potřeby krmiva pro svá děla a začaly poskytovat příspěvky velkým rodinám. Poté se antipopulační hysterie objevila opět v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, tentokrát s ještě hlasitějším voláním po dobrovolně či dokonce povinně nulovém růstu obyvatelstva, přičemž s povinnou sterilizací či povinnými potraty začaly experimentovat země jako Indie a Čína. Je charakteristické, že vrchol této hysterie přišel v raných sedmdesátých letech po sčítání lidu ve Spojených státech z roku 1970, které ukázalo významný pokles v porodnosti a začátek stacionárního počtu obyvatel. Také začalo být vidět, že různé země ze třetího světa začaly vykazovat klesající porodnost, teprve několik desetiletí po poklesu úmrtnosti spojeném s dovozem západního pokroku ve zdravotnictví. Opět to vypadalo, že lidský zvyk na vyšší životní standardy je vede k nižší porodnosti po generaci užívající si výhod nižší úmrtnosti. Výše populace se bude samozřejmě vždy přizpůsobovat životním standardům. Vypadá to, že měl Godwin pravdu a pokud mají lidé svobodu, jednotlivci ve společnosti a na trhu činí správná rozhodnutí o množství potomků.

[1] Edwin Cannan, A History of the Theories of Production and Distribution in English Political Economy from 1776 to 1848 (3rd ed., London: Staples Press, 1917), stránky 110-111.

[2] J. A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), str. 579.

[3] Alexander Gray, The Development of Economic Doctrine (London: Longmans, Green and Co., 1931), stránky 163-164.

[4] Edwin Cannan, A History of the Theories of Production and Distribution in English Political Economy from 1776 to 1848 (3rd ed., London: Staples Press, 1917), str. 113.

[5] J. A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), str. 580.

[6] J. A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), stránky 581-582.

[7] Ebenzer Scrooge, hlavní postava Vánoční koledy (1843). Pozn. překl.

[8] J. A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), str. 584.