Dějiny 17.4. - Odpor a vítězství Smithe v Německu

Mises.cz: 29. ledna 2015, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

Oproti Velké Británii se německy mluvící země očekávatelně šíření smithovských myšlenek silně bránily. Od pozdního šestnáctého století vládl v těchto zemích kameralismus. Kameralisté, pojmenovaní po německé finanční komoře, Kammer, prosazovali extrémní formu merkantilismu, který se ještě více než u jejich confrères na západě stál na silné státní moci a podřízení všech částí ekonomiky a společnosti státu a jeho úřednictvu. Zatímco merkantilisté byli obvykle autoři pamfletů toužící po určité státní výsadě, kameralisté byli buď byrokraté v jednom z 360 tyranských německých států, nebo univerzitní profesoři, kteří radili vládcům a jejich úřednictvu, jak nejlépe maximalizovat výnosy a moc. Jak to popsal Albion Small: pro kameralisty „bylo cílem veškeré společenské teorie ukázat, jak zajistit blahobyt státu. V bohatství státu viděli zdroj veškerého dalšího bohatství. Klíčem k bohatství státu byly výnosy, které měly sloužit jeho potřebám. Celá jejich společenská teorie vyplývala z ústředního úkolu v zajištění prostředků pro stát.“ [1]

Kameralističtí profesoři napsali dlouhá pojednání rozřazující ekonomiku do částí, ke kterým sepisovaly plány, které k nim měl stát podniknout. Oslavovali prakticky veškeré formy vládních zásahů, někdy až na kraj kolektivistického státu blahobytu a války. Stěží je lze nazvat „ekonomy“, jelikož nemluvili o žádném ekonomickém zákonu, jenž by šel za plány státní moci nebo dokonce proti nim.

Prvním z hlavních kameralistů byl Georg von Obrecht (1547-1612), syn štrasburského starosty a slavný profesor práva na tamní univerzitě. Obrechtovy přednášky posmrtně (1617) vydal jeho syn. Důležitým kameralistou další generace byl Christoph Besold (1577-1638) z Tübingenu, pozdější velmi vlivný profesor práva tamtéž. Besold napsal před 90 knih, všechny v latině, přičemž pro ekonomii byla nejrelevantnější kniha Souhrn politické nauky (1623). Dalším vlivným kameralistou raného sedmnáctého století byl Jakob Bornitz (1570-1630) ze Saska, jenž jako první systematizoval fiskální politiku a volal po silném dohledu státu nad výrobou. Současníkem, jenž však psal později v polovině sedmnáctého století, byl Kasper Klock (1584-1655), jenž studoval právo v Marburgu a Kolíně a později se stal úředníkem v Brémách, Mindenu a nakonec ve Stolbergu. V roce 1621 vydal Klock do té doby nejznámější kameralistické dílo Pojednání o právně-politicko-polemicko-historickém prostředí.

Nejvýraznější postava německého kameralismu přišla krátce na to. Veit Ludwig von Seckendorf (1626-1692), jenž byl nazýván otcem kameralismu, se narodil v Erlangen a studoval na Univerzitě v Štrasburku. Stal se vrchním byrokratem v několika německých státech, přičemž při svém prvním angažmá v Gotha napsal své Neměcké knížectví (1656). Tato kniha byla sofistikovanou oslavou tehdejšího německého absolutismu, dočkala se osmi vydání a byla přes sto let čtena na německých univerzitách. Seckendorf zemřel jako kancléř Univerzity v Halle.

Během pozdního sedmnáctého století se kameralismus pevně usídlil v Rakousku. Johann Joachim Becher (1632-1682) ze Špýru, alchymista a dvorní fyzik v Mohuči, se brzy stal ekonomickým rádcem rakouského císaře Leopolda I. a správcem různých státních podniků. Becher byl silně ovlivněn rakouskou hospodářskou politikou a požadoval státní regulaci mezinárodních obchodních společností a státní radu pro dozor nad všemi domácími záležitostmi. Jako pre-keynesiánec byl hluboce ovlivněn myšlenkou „peněžních toků“, tedy že výdaj jednoho je z definice příjmem někoho jiného, a volal po inflačních opatřeních, která by stimulovala spotřebitelskou poptávku. Jeho slavným dílem byl Politický diskurz (1668). Schumpeter popsal Bechera jako „oplývajícího plány a projekty“, avšak některé z jeho plánu se nevydařily, a tak musel Becher prchat před hněvem svých věřitelů. Zjevně byla jeho vlastní „spotřebitelská poptávka“ stimulována až příliš. [2] Becherův zeť Philipp Wilhelm von Hornigk (1638-1712) byl dalším vlivným Rakušanem z Mohuče. Studoval v Ingolstadtu, praktikoval právo ve Vídni a vstoupil do vlády. Jeho rakousky šovinistické pojednání Rakousko nade vše, pokud by se mu chtělo (1684) se stalo velmi oblíbeným. Von Hornigkovo ústřední téma byla důležitost soběstačnosti Rakouska, které se tak mělo odstřihnout od veškerého obchodu. Třetím současníkem v Rakousku byl kameralista Wilhelm Freiherr von Schröder (1640-1688). Narodil se v Kaliningradu, studoval právo na Univerzitě v Jeně a taktéž se stal vlivným jako rádce rakouského císaře Leopolda I. Schröder spravoval státní továrnu, byl dvorním finančním rádcem v Maďarsku a své názory představil v díle Dvorská komora a knížecí poklad (1686). Schröder byl extrémním stoupencem božských práv vladařů. Jeho kameralismus zdůrazňoval význam urychlování oběhu peněz a bankovního systému, který může navyšovat množství hotovosti a depozit.

Kameralistický systém byl v konkrétní podobě představen v Německu v polovině osmnáctého století v díle Johanna Heinricha Gottlieba von Justi (1717-1771). Justi byl Turíňan studující na několika univerzitách a posléze učitel na univerzitách ve Vídni a v Göttingen. Následně se vydal do Pruska, kde se stal ředitelem dolů, poté byl vrchním správcem továren a nakonec správcem dolů v Berlíně.

Justiho dílo bylo vyvrcholením kameralismu včetně zabudování všech předchozích tendencí a zdůraznění důležitosti rozsáhlého plánováni pro stát blahobytu. Bylo typické, že Justi zdůrazňoval i důležitost „svobody“, avšak svobodou myslel pouze možnost poslouchat nařízení úřednictva. Justi také považoval za důležité domnělé „odcizení“ pracovníka v systému továren a pokročilé dělby práce. Mezi jeho početným dílem jsou nejdůležitější Národní hospodářství (1755), Systém finančního účetnictví (1766) a dvoudílné Zásady moci a blahobytu států (1760-1761). Avšak Justi doplatil na blaho vlastního státu blahobytu a svou vlastní neochotu podřídit se zákonům země. Kvůli nesrovnalostem v účtech pruských dolů byl uvězněn a ve vězení zemřel.

Další výraznou postavou německého kameralismu osmnáctého století byl následovník Justiho, baron Joseph von Sonnenfels (1732-1817). Sonnefels se narodil na Moravě jako syn rabína a emigroval do Vídně, kde se stal prvním profesorem financí a kameralistiky a zároveň předním rádcem třem po sobě jdoucím rakousko-uherským císařům. Sonnefels byl zastánce absolutismu, merkantilismu a státu blahobytu a své názory představil v Zásadách policie, obchodu a finanční vědy (1765-1767). Je velmi pozoruhodné, že se tato kniha stala oficiální učebnicí rakousko-uherské monarchie až do roku 1848.

V atmosféře hluboce protkané kameralismem není žádný div, že si v Německu Smithovo Bohatství národů nenašlo své místo ihned. Nicméně Británie měla v Německu významnou oporu, jelikož hanoverští občané byli pod kontinentální správou britské dynastie přímo v centru Pruska a tedy pod silným kulturním vlivem Británie. První německá recenze Bohatství národů se proto objevila v oficiálním časopise Univerzity v Göttingen v Hanoveru. Univerzita si vybudovala nejrespektovanější katedru filozofie, historie a společenských věd v Německu a v devadesátých letech osmnáctého století se stala vzkvétajícím jádrem Smithovy nauky v jinak nehostinném německém prostředí. [3]

Prapor v uvedení Adama Smithe do německého myšlení nesl Firedrich Georg Sartorius, Freiherr von Waltershausen (1765-1828). Sartorius se narodil v Kassel a studoval teologii a historii na Univerzitě v Göttingen. Později na ní historii vyučoval a v devadesátých letech osmnáctého století svůj repertoár rozšířil o kurzy v politické vědě a ekonomii. Sartorius vydal výběr z díla Adama Smithe a vlastní Příručka národohospodářství (Berlín, 17969) byla výslovně ekonomickou učebnicí shrnující názory Adama Smithe. Rozšířené shrnutí Smithova díla se objevilo o dekádu později jako O podstatě bohatství národů a státní ekonomiky dle Adama Smithe (1806).

V tom samém roce se však objevil jiný svazek, jenž představil vlastní názory Sartoria i tam, kde se lišily od mistra, Eseje o bohatství národů a státní ekonomice (1806). Sartorius nepřejal Smithovu zvláštní teorii hodnoty a přiznal, že hlavním zdrojem užitné hodnoty je spotřeba. Hodnota práce je také ovlivněna svou užitečností, a jako taková tedy nemůže být sama neměnným měřítkem hodnoty. Nemohou to být ani peníze, jelikož peněžní ceny se také mění v závislosti na nabídce a poptávce. Sartorius tvrdí, že Smithova pracovní teorie hodnoty je „divným a klamným závěrerm“. Naneštěstí byl další rozdíl mezi Sartoriem a Smithem obrovským oslabením již tak křehké oddanosti laissez-faire. Sartorius doporučoval časté státní zásahy.

Sartorius byl jedním ze slavného kvarteta profesorů, kteří propagovali smithovské učení v Německu. Druhým byl Christian Jakob Kraus (1753-1807), významný filozof narozený ve východním Pruskua a student a pozdější přítel Immanuela Kanta na Univerzitě v Kaliningradě. Kraus získal doktorát na Univerzitě v Halle, avšak strávil rok v Göttingenu, kde získal trvalý zájem o ekonomii. Po zisku doktorátu v roce 1780 se Kraus stal profesorem praktické filozofie a kameralistiky na Univerzitě v Kaliningradě, kde učil nejen filozofii, ale také řecké klasiky, historii, anglickou literaturu a matematiku. Na začátku devadesátých let osmnáctého století se však Krausovy zájmy upnuly výhradně na ekonomii. Kraus byl dokonce jedním z prvních německých vlastníků Bohatství národů, které oslavoval jako „jediný skutečný, velký, krásný, spravedlivý a výhodný systém“. Kraus se od Adama Smithe nevzdálil a nezaváhal jako Sartorius – naopak o Bohatství národů básnil jako o „jistě jedné z nejdůležitějších a nepřínosnějších knih, které kdy byly napsány“. Kraus si dokonce dovolil připodobnit Smithovu knihu k Novému zákonu: „jistě od dob Nového zákona nepřineslo žádné dílo tolik, kolik přinese tato kniha…“.

Bylo zvláštní, že jako německý akademik Kraus během svého života vydal tak málo děl. Byl však velmi vlivným učitelem, jeho přednášky v Kaliningradu byly vždy plné a on sám byl považován za nejdůležitějšího profesora hned po Kantovi. Po smrti vydali Krausovi přátelé všechny jeho rukopisy, z nichž nejdůležitější je Národní hospodářství (5 svazků, Kaliningrad, 1808-1811). První ze čtyř svazků tohoto díla byly prakticky pouze parafráze Smithova Bohatství národů, pouze s výměnou britských příkladů za pruské.

Pátý svazek Národního hospodářství byl tím zdaleka nejdůležitějším, jelikož v něm Kraus představil svůj vlastní příspěvek ke smithovské ekonomice. Kraus hovořil k pruské hospodářské politice v podobě přednášek. Tento svazek byl pronikavou výzvou za individualismus, volné trhy, svobodný obchod a drastické omezení vládních zásahů. Kraus začal s fundamentálním poznatkem, že každý jednotlivec si chce polepšit. („Stejně jako gravitace ve vesmíru, základem veškeré ekonomiky státu je touha a snaha každého jednotlivce polepšit si.“) Avšak pokud si lidé chtějí polepšit, potom vládní donucení vyžadující určité jednání či zamezující jiné musí nezbytně tyto snahy o zlepšení ochromit a narušit. Proč by jinak lidé dávno nečinili to, co po nich vláda chce, bez nutnosti donucení? Jelikož to nechtějí, hledají prostředky k úniku od vládních nařízení a zákazů. Ve všech těchto případech byl Kraus v ostrém protikladu ke kameralistům a postavil do centra zájmu jednotlivce ve společnosti pod vládou a nikoliv pohled úředníků vydávajících nařízení. [4]

Okouzlující paměti o Christianovi Krausovi napsal jeho přítel a velký reformní státník baron Karl vom Stein (1757-1831). Stein o svém příteli a rádci řekl:

„Celá provincie [Prusko] jím byla osvícena a zkulturněna. Jeho myšlenky si našly cestu do všech částí života, do vlády i zákonodárství. I kdyby nepřišel s novými brilantními myšlenkami, alespoň nebyl sofistou hledajícím slávu. Pravdu předložil jasně, čistě a správně a komunikoval ji úspěšně tisícům posluchačů, což je větší služba, než kdyby si získával pozornost skrze drby a paradoxy… Kraus byl skromná, ale geniální osobnost silně ovlivňující své okolí záblesky nových myšlenek a jejich velkolepou aplikací. Často nás ohromil svými neočekávanými závěry… Nepotřebujete nic jiného, než čtení jeho spisů, kde je vše jasné a jednoduché.“ [5]

Třetí člen smithovského profesorského kvadrumvirátu v Německu byl August Ferdinand Lueder (1760-1819). Lueder byl také produktem Univerzity v Göttingen, kde studoval a stal se profesorem filozofie. Také byl profesorem historie a dvorním rádcem v Brunšvicku. Lueder měl za sebou mnoho práce v historické a geografické statistice, kde vydal statistická kompendia Historické portfolio (1787-1788) a Repositář historie statistiky a politiky (1802-1805). Avšak v mezidobí Lueder četl Adama Smitha a stal se jeho obdivovatelem, což ho vedlo v letech 1800-1802 k vydání smithovského díla O národní výrobě a ekonomice státu. K souhrnu Smithových myšlenek Lueder přidal zapálenou obhajobu svobody ve všech společenských a politických aspektech včetně striktně ekonomické sféry. Jak napsal v jiném svém díle: „Riskoval jsem vše pro svobodu, pravdu a spravedlnost; pro svobodu podnikání i názorů, rukou i ducha, osob i majetku“.

Na Augustovi Luederovi bylo fascinující, že byl hnán smithovskou metodologií a svou oddaností svobodě k odmítnutí svého milovaného díla, zkoumání národních statistik. Nejenže statistika vede tvůrce hospodářské politiky k chybám, ale bez ní mohou vládní plánovači jen stěží doufat, že by cokoliv naplánovali. Statistika není pouze zavádějící, stává se nezbytnou podmínkou samotných vládních zásahů, které musí být odmítnuty. Lueder vystavil svou kritiku v dvou svazcích o statistice, Kritika statistiky a státní politiky (1812) a Kritické dějiny statistiky. V předmluvě ke Kritice Lueder dojemně píše:

„V nejsilnějších bodech a nejpevnějších základech pro mě struktura statistiky a politiky zůstává. Věnoval jsem statistice a politice své nejšťastnější hodiny v životě a nejlepší část mého života… všechno ve mně se snaží bouřit proti přesvědčení, které mě vede. Avšak současná doba plyne příliš rychle. Myšlenky, které se mi dostaly do morku kostí, musí být revidovány a vyměněny za jiné. Předsudek za předsudkem musí být odhaleny. Jedna podpora za druhou zdá se být více a více neobhajitelná a prohnilá, stejně tak každá trhlina a mezera. K mému malému zděšení se nakonec celá struktura statistiky rozpadá a politika s ní, jelikož bez statistiky je k ničemu. Jak moje nové poznání rostlo a moje názory se ujasňovaly, plody statistiky a politiky se zdály být čím dál úděsnější. Všechny ty překážky podnikání, kde nejen blahobyt, ale i kultura a lidskost trpěly, všechny ty překážky přirozenému chodu věcí, všechny ty oběti neznámému bohu zvanému blaho státu či společné blaho, navzdory všem principům filozofie, náboženství a zdravému rozumu, na úkor mravů a ctnosti.“ [6]

S tak vnímavým poznáním hrozeb statistiky a „politiky“ si nelze představit Luederovu reakci na dnešní svět, kde se statistika a politika od doby tehdejších svých počátků rozšířila a prakticky ovládla svět.

Čtvrtý vlivný německý smithovský akademik byl Ludwig Heinrich von Jakob (1759-1827). Jakob studoval na Halle a poté učil na univerzitě v Kharkově na Ukrajině. Nakonec se Jakob stal konzultantem několika komisí v Petrohradě a pomáhal šířit smithovskou ekonomii v Rusku. Avšak po většinu život Jakob učil politickou ekonomii a filozofii na Univerzitě v Halle, kde stejně jako Christian Kraus kombinoval Kanta a Smithovský individualismus v ekonomický a filozofický celek. Stejně jak Kraus také hrál důležitou poradní roli v liberálních reformách Steina a Hardenberga v Prusku. Jeho nejdůležitějším dílem byly Principy ekonomie (1805).

V každém případě pod vlivem kvadrumvirátu Sartorius, Kraus, Lueder a Jakob smithovci rychle převzali ekonomické katedry jednu po druhé po starších kameralistech, kteří byli vráceni tam, kam spíše patřili, na katedry práva a správy. Smithovské myšlenky také ovlivnily státní službu a byly zodpovědné za důležité, i když nepovedené liberální reformy Steina a Hardenberga v Prusku na začátku devatenáctého století. Mělo by být poznamenáno, že Stein a Hardenberg studovali na Univerzitě v Göttingen. Trvalo jen něco málo přes deset let, než Smith v Německu kameralisty porazil.

[1] Albion W. Small, The Cameralists (1909; New York: Burt Franklin, n.d.), str. viii.

[2] Je s podivem, že chtěl více peněz, ale v neznámých dílech Mravní diskurz (1669) a Psychosophia (1678) se Becher stal jedním z prvních komunistů, kteří volali po zrušení peněz. Peníze, tvrdil Becher, jsou prvotním zlem. Bez nich bychom všichni museli pracovat, užívali bychom si rovných příjmů a tedy byli šťastní.

[3] Tři nejvlivnější Německé univerzity té doby byly v Göttingen, v Halle v blízkém Prusku a Lipsku.

[4] Christian Kraus píše: „Kdykoliv je otázkou práva či jiného uspořádání, aby lidé dělali něco, co před tím nedělali, nebo nedělali něco, co dříve dělali, potom v druhém případě je první otázkou, proč by to lidé nepřestali dělat sami od sebe? … Poté následuje druhá otázka: Co lidé zkusí, aby se vyhnuli zákonu, který není v souladu s jejich zájmy? Následuje třetí otázka: Jak daleko jsou schopni zajít, aby obešli zákon úspěšně? Při druhé a třetí otázce přijde řada zajímavých myšlenek, kterým bychom se jinak vyhnuli, pokud bychom se nepostavili do role těchto lidí a nepřijali jejich situaci za svou. Co jsme řekli o zákazech platí ještě víc o příkazech, tj. když jsou lidé vedeni (lákáni či nuceni) zákonem či uspořádáním k něčemu, co by dříve činit nechtěli.“ Citováno v Carl William Hasek, The Introduction of Adam Smith's Doctrines Into Germany (New York: Columbia University, 1925), str. 89n.

[5] Citováno v Carl William Hasek, The Introduction of Adam Smith's Doctrines Into Germany (New York: Columbia University, 1925), str. 93.

[6]Citováno v Carl William Hasek, The Introduction of Adam Smith's Doctrines Into Germany (New York: Columbia University, 1925), str. 83.