Dějiny 2.1. - Římské právo: Vlastnická práva a laissez-faire

Mises.cz: 09. srpna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 5

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Jedním z nejsilnejších vlivů v právním a politickém myšlení a institucích křesťanského západu během středověku bylo římské právo odvozené ze starověké římské republiky a císařství. Římské právo vzniklo klasicky v prvních třech stoletích našeho letopočtu. Soukromé právo vytvořilo teorii absolutního práva na soukromé vlastnictví a smluvní a obchodní svobodu. Zatímco římské právo veřejné teoreticky umožňovalo státní zásahy do života občanů, v pozdní republice a raném císařství bylo takových zásahů minimálně. Právo na soukromé vlastnictví a laissez-faire tak byly základním dědictvím římského práva pro následující staletí. Toto dědictví pokračovalo ztělesněné ve dvou velkých sbírkách římského práva, které byly na západě vlivné, Codex Theodosianus vyhlášený císařem Theodosem II. v roce 438 n. l. a čtyřsvazkový Corpus Iuris Civilis vyhlášený byzantským císařem Justiniánem I. ve 30. letech 6. století.

Obě sbírky silně zdůrazňovaly, že „spravedlivá“ cena (justum pretium) je jednoduše jakákoliv cena, která vzejde ze svobodného a dobrovolného vyjednávání mezi kupujícím a prodávajícím. Každý člověk má právo dělat se svým majetkem, co chce, a proto má právo sjednávat dohody o vzdání se, koupi či prodeji svého majetku. Proto je každá cena, která je svobodně sjednána, „spravedlivou“. Corpus obsahuje části, kde přední římští právníci třetího století citují klasické vyjádření etiky laissez-faire z pera právníka z počátku druhého století Pomponia (Sextus Pomponius, pozn. překl.): „Přirozené právo dovoluje při nákupu a prodeji jedné straně nakoupit za méně a druhé prodat za více, než jaká je cena dané věci. Každá strana může vyzrát nad tou druhou.“ Nebo: „Smluvním stranám je přirozeně dovoleno přehrát ostatní v ceně při nákupu a prodeji.“ Jediným problémem je zvláštní výraz „cena dané věci“, který předpokládá, že existuje nějaká jiná „skutečná cena“ než ta, která vzešla ze svobodného smlouvání. Tento výraz je nešťastnou předzvěstí budoucnosti.

Codex Theodosianus byl krystalicky jasný: jakákoliv cena vzešlá ze svobodné domluvy je spravedlivá a legitimní, s jedinou výjimkou v podobě smluv s dětmi. Násilí a podvod byly jako narušení vlastnických práv považovány pochopitelně za nezákonné. Codex výslovně říká, že kupcova či prodejcova neznalost hodnoty zboží je nedostatečným důvodem k zásahu autorit do dobrovolné smlouvy. Codex Theodosianus v západní Evropě přežil například ve vizigótském právu uvedeném v šestém a sedmém století a v bavorském z počátku století osmého. Bavorské právo přidalo výslovné opatření, které zamezovalo kupci odvolat koupi, když se později rozhodne, že smluvní cena byla příliš vysoká. Tento laissez-faire aspekt Codexu byl později zabudován do křesťanského kanonického práva, když byl zahrnut do sbírky kapitulářů sv. Benedikta Levity (mohučský levita Benedikt, pozn. překl.) v devátém století n.l.

Justiniánův na východě vyhlášený Corpus byl stejně oddaný principu laissez-faire. Zahrnoval však menší prvek, který později zesílil a ospravedlnil útoky na svobodné smlouvání. V části Justiniánovy rozpravy o možnostech soudů při oceňování majetku pro potřeby nápravy škod Corpus zmiňuje, že pokud prodejce prodal svůj majetek za méně než polovinu „spravedlivé ceny“, potom utrpěl „velkou ztrátu“ (laesio enormis) a má právo buď získat zpět rozdíl mezi původní cenou a cenou spravedlivou, nebo získat svůj majetek zpět za cenu prodejní. Tato pasáž měla být zjevně uplatňována pouze v nemovitostech a při kompenzaci za škody, kde autority musí nějakým způsobem odhadnout „skutečnou“ cenu, a neměla žádný vliv na zákony v příštích staletích. Avšak v budoucnosti má přinést nešťastné důsledky.