Dějiny 2.2. - Vztah raných křesťanů k obchodníkům

Mises.cz: 16. srpna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 4

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Římské právo nebylo jediným vlivem na ekonomické myšlení středověku. Důležitými se ukázaly také rozličné přístupy v rané křesťanské tradici.

Ekonomie byla samozřejmě jen zřídka obsahem Starého či Nového zákona a roztroušená ekonomická prohlášení si vzájemně odporují či byla různě interpretována. Odmítání přehnané lásky k penězům neznamená nutné odmítnutí obchodu či bohatství. Jedním z důležitých aspektů Starého zákona je jeho opakované téměř předkalvínské vyzdvihování práce pro vlastní dobro. Na rozdíl od odmítavého postoje řeckých filozofů je Starý zákon plný prohlášení ve prospěch práci: od „ploďtež se a rozmnožujte se“ [1] z Genesis k „užívej života v lopotění při tvém pachtění pod sluncem“ [2] z Kazatele. Je však zvláštní, že jsou tato volání k práci doprovázena výtkami proti hromadění bohatství. Později, v druhém století př. n. l., šel hebrejský písař, autor apokryfní knihy Sírachovec [3], tak daleko, že nazval práci posvátným údělem. Ručně pracující, psal, „udržují svět pohromadě a práce je jejich modlitbou.“ Přesto je úsilí pro peníze odsouzeno a s obchodníky je zacházeno s hlubokým podezřením: „Stěží se vyhne kupec provinění a kramář nebude prost hříchu.“ [4] Přesto je v téže knize je čtenář nabádán, ať se nebojí zisku a obchodního úspěchu.

Přístup raných křesťanů včetně Ježíše a Apoštolů k práci a obchodu byl ovlivněn jejich intenzivním očekáváním konce světa a příchodem Království nebeského. Je zjevné, že pokud někdo očekává konec světa, potom má malou trpělivost k takovým činnostem, jako jsou investice nebo hromadění bohatství, místo toho spíše se chovají jako polní lilie a následují Ježíše a zapomínají na světské starosti. V tomto kontextu musíme chápat slavný výrok Sv. Pavla o tom, že „kořenem všeho toho zla je láska k penězům“.

Kolem roku 100 n. l. bylo však z knih Sv. Jana v Novém zákoně zjevné, že křesťanská církev opustila myšlenku nevyhnutelného konce světa. Avšak helenistické a evangelické kořeny se spojily a vedly rané církevní Otce ke zpátečnickému vidění světa a ekonomických aktivit a k horlení proti bohatství a obchodníkům, kteří se snaží bohatství nabýt. Křesťanští Otcové brojili proti obchodním aktivitám a cejchovali je nezbytným hříchem hrabivosti a neoddělitelným proviněním v podobě lži a podvodu. V čele průvodu byl mystický a apokalyptický Tertullianus (160-240), prominentní kartaginský právník, který konvertoval v pozdním věku ke křesťanství a zformoval vlastní kacířskou sektu. Pro Tartulliana byl útok na obchodníky a vydělávání peněz nedílnou součástí obecné filipiky proti sekulárnímu světu, který měl dle jeho očekávání každou chvíli narazit na břehy přelidnění, načež země měla trpět „epidemiemi, hladomory, válkami a měla se otevřít a pohltit celá města“. Tímto hrozivým řešením měl svět zabránit problému přelidnění.

O dvě století později převzal v Římě vzdělaný, ale východními Otci ovlivněný, horkokrevný sv. Jeroným (kolem 340 až 420) mýlku, že ve směně je zisk jednoho ztrátou druhého: „Všechno bohatství pramení z nespravedlnosti, jelikož nikdo nemůže získat, aniž by jiný tratil. Proto zdá se mi pravdivé časté rčení, že boháč je nespravedlivý, či je potomkem nespravedlivého.“ Přesto bylo v Jeronýmovi zrnko rozporu, jelikož pravil, že „moudrý a zároveň bohatý je veleben více než ten, kdo je pouze moudrý,“ protože může dosáhnout více dobrých činů a „bohatství není bohatému překážkou, užívá-li ho moudře.“

Pravděpodobně nejinteligentnější přístup k bohatství a vydělávání peněz měl mezi církevními Otci, jakými byl z východu Otec Kléméns Alexandrijský (kolem 150 až 215) narozený v Athénách. Přestože Klémens obhajoval užívání majetku ke společnému dobru, obhajoval soukromé vlastnictví a akumulaci bohatství. Asketický ideál zbavování se vlastního majetku označil za hloupý. Za použití motivu přirozeného práva Klémens říká:

„Nesmíme zavrhnout bohaté, kteří mohou prospívat našim bližním. Vlastnictví bylo vytvořeno k vlastnění, zboží je nazýváno zbožím, protože je dobré a bylo poskytnuto Bohem k dobru lidí. Statky jsou na dosah ruky a v rukách srozuměných s jejich užitím slouží jako materiál, jako nástroj dobra.“

Klémens se také otrle postavil proti nepůvodní chudobě. Poznamenal, že pokud by bylo žití bez majetku natolik žádané:

„Potom by zástupy proletářů, nemajetných a žebráků, kteří žijí z ruky do úst, všichni ti ubožáci vyhnaní na ulici a žijící bez Božího zájmu a spravedlnosti by byli ti nejpožehnanější a nejzbožnější a jediní příslušní věčnému životu, a to jen protože jsou bez peněz…“

Vrcholným Otcem rané doby byl svatý Augustin (354-430), který, ovlivněn životem během drancování Říma v roce 410 a jeho pádu, musel hledat post-antický svět, který také významně ovlivnil. Augustin se narodil v Numidii v Africe, byl vzdělán v Kartágu a stal se profesorem rétoriky v Miláně. Byl pokřtěn ve věku 32 let a stal se biskupem v Hippo v rodné severní Africe. Římská říše přijala za Konstantina během předchozího století křesťanství a Augustin napsal své velké dílo O Boží obci jako vyvrácení nařčení, že právě křesťanství mohlo za pád Říma.

Augustinovo myšlení je roztroušeno v O Boží obci a jiných vlivných dílech. Avšak rozhodně a patrně nezávisle na Aristotelovi přišel s poznáním, že lidské platby za statky, hodnoty, které jim přisuzují, jsou determinovány jejich vlastními potřebami spíše než jakýmkoliv objektivním kritériem či řádem přírody. To bylo minimálně základem pozdější rakouské teorie subjektivní hodnoty. Poznamenal, že je obecně přáním všech lidí kupovat levně a prodávat draze.

Navíc byl Augustin první církevním Otcem, který měl kladný pohled na roli kupců. Odsuzoval časté patristické obvinění proti kupcům tím, že poukázal na jejich prospěšnou službu přesunu zboží na velké vzdálenosti a jeho prodejem zákazníkům. Protože je podle křesťanského principu „pracující hoden své mzdy“, potom si kupci taktéž zaslouží kompenzaci za svou činnost a práci.

Na obvyklou námitku, že je obchod nezbytně spojen s klamem a podvodem, odpověděl Augustin přesvědčivě tak, že by takové lži a nespravedlnosti byly chybou samotného obchodníka, nikoliv chybou obchodu. Hříchy plynou z nespravedlivosti člověka, nikoliv jeho profese. Nakonec Augustin poznamenal, že ševci a sedláci jsou také schopni lží a nespravedlností, a přesto jejich profese církevní Otcové nezavrhli jako zlé per se.

Očištěním obchodníků od inherentního zla se ukázalo být enormně vlivné v následujících stoletích a bylo opětovně citováno v křesťanském myšlení dvanáctého a třináctého století.

Méně hmatatelným, ale také důležitým příspěvkem společenskému myšlení bylo Augustinovo obnovení antického pohledu na osobnost člověka. Pro řecké filozofy byla individuální osobnost určena k přetvoření potřebám a přáním polis. Diktát polis nezbytně znamenal statickou společnost s odrazováním od jakékoliv podnikatelské inovace, která by narušila současný stav. Naproti tomu Augustin zdůrazňoval osobní přetváření člověka, a tedy pokrok v čase. Augustinův hluboký důraz na jednotlivce minimálně nepřímo položil základy přijmutí inovací, ekonomického růstu a rozvoje. Teology a filozofy třináctého století, kteří stavěli na Augustinovi, však tento aspekt jeho myšlení nebyl příliš zdůrazňován. Je ironií, že muž, který zakládal na optimismu a teorii o lidském pokroku, se mohl dočkat na smrtelné posteli drancování svého milovaného města Hippo hordami barbarů.

Přestože byl sv. Augustin vlídný k roli obchodníků, byl také zastáncem, i když ne horlivým, společenské role vládců státu. Na jednu stranu se Augustin chopil Cicerova podobenství o Alexandorvi Velikém jako obyčejném pirátovi ve velkém a o tom, že stát není ničím jiným než velikou a usazenou loupeživou tlupou. Ve své slavné knize O Boží obci se Augustin ptá:

„Odstraníme-li spravedlnost, co zůstane z vlád, ne-li veliké loupežnické podniky? Vždyť ani lupičské sdružení není nic jiného nežli stát v malém. Banda se skládá z lidí, řídí se rozkazy náčelníka, je vázána společenskou smlouvou, kořist si rozděluje podle zákona dohody. Jakmile se tato chátra, přibírajíc vyvrhele, rozmůže natolik, že ovládne území, založí sídla, obsadí obce a podmaní si národy, tu se na ni hodí ještě zřejměji jméno „stát"; to jí udělí už nepokrytě - ne upuštění od chamtivosti, ale získání beztrestnosti. Dal totiž vtipnou a pravdivou odpověď Alexandru Velikému jeden zajatý pirát. Když se král toho člověka ptal, co ho to napadlo ohrožovat moře, řekl s upřímným vzdorem: „Zrovna co tebe, že svět; ale protože já to dělám s nepatrným korábem, říkají mi loupežník; ale tobě panovník, protože to děláš s velikým loďstvem." [5]

Přesto Augustin končí u schvalování role státu, přestože jde o lupičský podnik ve velkém. Přestože stavěl člověka před polis, zdůrazňoval v pre-kalvínském stylu zvrácenost a zkaženost člověka. V tomto zkaženém, zvráceném a hříšném světě se tedy stává státní vláda, přestože nepříjemná a násilná, nezbytnou. Proto Augustin podporoval násilné potlačení donatistických kacířů, domnívajících se na rozdíl od Augustina, že všichni králové jsou neodmyslitelně zlí, severoafrickou křesťanskou církví.

Přirovnání hlavy státu k mocnému zbojníkovi bylo nakonec v pozdním jedenáctém stolaté průběhu střetů s evropskými králi nad gregoriánskými reformami obnoveno ve své původní protistátní podobě velkým papežem Řehořem VII. Čas od času se tento počátek hořkého antietatismu objevoval v raných křesťanských dobách a ve středověku.

[1] Známé více jako „milujte se a množte se“, v angličtině je výstižnější „be fruitful and multiply“, pozn. překl.
[2] Tato pasáž není obsahem Starého zákona, jde patrně o autorovo shrnutí kapitol (především 3 a 9) Kazatele, pozn. překl.
[3] Autorem této deuterokanonické knihy Starého zákona, zvané taktéž Moudrost Ješuy, syna Eleazara, syna Sírachova či latinsky Ecclesiasticus, je Ješua ben Eleazar ben Sirach (Ben Sirach, syn Sírachův). V českém překladu Sírachovce (38:34) je uveden překlad „Nevykazují ani vzdělání, ani znalosti práva a v podobenstvích nejsou zběhlí, ale přesto jsou oporou stvoření v tomto věku, i když se jejich modlitba týká jen díla dne,“ pozn. překl.
[4] Sírachovec 26:29, pozn. překl.
[5] Augustinus, Aurelius. O Boží obci I-II. Přel. Julie Nováková. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 448 a 448 str.