Dějiny 2.3. - Karlovci a kanonické právo

Mises.cz: 23. srpna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 43

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

„Kanonické právo“ bylo právem spravujícím církev a během období raného křesťanství a středověku bylo kvůli proplétání církve a státu kanonické a státní právo jedním a tím samým. Rané kanonické právo obsahovalo papežské dekretály, dekrety církevních koncilů a spisy církevních Otců. Viděli jsme, že pozdější kanonické právo také zahrnulo velkou část práva římského. Avšak kanonické právo také obsahovalo něco od základu zhoubného; dekrety a příkazy (kapituláře) říše Karlovců z pozdního osmého a devátého století.

Od pátého do desátého století převažoval napříč Evropou ekonomický a politický chaos doby temna, a proto byl jen malý nebo žádný prostor pro rozvoj politického právního či ekonomického myšlení. Jedinou výjimkou byly aktivity říše Karlovců, kteří vládli západní Evropě. Nejdůležitějším císařem mezi Karlovci byl Karel Veliký (742-814) a vláda, která přešla na jeho následníci ve zbytku devátého století. V kapituláři za kapitulářem zapisoval Karel Veliký a jeho následníci detailní regulace každého aspektu ekonomického, politického a náboženského života v říši. Mnoho z těchto regulací bylo zakomponováno do pozdějšího kanonického práva, čímž zůstaly vlivné i po rozpadu samotné říše Karlovců.

Karel Veliký vybudoval svou despotickou síť nařízení na křehkých základech. Důležitý církevní koncil v Nikaji (325) zakázal všem duchovním účastnit se jakýchkoliv ekonomických aktivit vedoucích k „nemravnému zisku“ (turpe lucrum). Karel Veliký ve svém koncilu v Nijmegen (806) obnovil, podstatně rozšířil a zavedl starou doktrínu turpce lucrum. Od té doby byl zákaz rozšířen z duchovenstva na všechen lid a definice se rozšířila od podvodu na jakoukoliv chamtivost a hrabivost a zahrnovala i jakoukoliv neposlušnost vůči rozsáhlým cenovým regulacím Karla Velikého. Jakékoliv tržní odchylky od těchto fixních cen byly považovány za šmelinu, ať již se strany kupujících či prodávajících, a tedy za turpe lucrum. Důsledkem byl zákaz veškerých spekulativních nákupů a prodejů potravin. Navíc, v předzvěsti zákazu spekulací anglickým zvykovým právem, bylo zakázáno prodávat statky za vyšší než obvyklou cenu na trhu. Anglické zvykové právo však nebylo motivováno zcestným pokusem o pomoc chudým, ale udělením monopolních práv vlastníkům na lokálních trzích. Je tedy vysoce pravděpodobné, že i Karel Veliký se pokoušel kartelizovat trhy a propůjčit privilegia některým vlastníkům.

Jakákoliv Karlovci arbitrárně vyhlášená cena byla samozřejmě Karlovci považována za „spravedlivou“. Možná byla tato vynucená cena často blízká té, která byla obvyklá nebo skutečná v okolí, jinak by bylo nemožné si představit, jak mohli úředníci Karlovců zjistit, jaká cena má být spravedlivá. I to však znamená pošetilý a neekonomický pokus o zmrazení všech cen na základě minulého statu quo.

Problémem se stalo, že pozdější kanonické právo obsahovalo myšlenku, že spravedlivá cena je cena vyhlášená státem. Zákaz jakékoliv ceny vyšší, než je současná tržní, byl obnoven pozdním Karlovským císařem Karlomanem II. Francouzským v roce 884 a zabudován do sbírky kanonického práva Regina z Prümu v roce 900 a o století později do sbírky Burcharda z Wormsu.

Je hodné poznamenání, že obě neslučitelné právní roviny, Codex Theodosianus a jeho laissez-faire přístup a etatistický Karlovský motif, si našly cestu do velké sbírky stojící na počátku středověkého kanonického práva, sbírky biskupa Iva ze Chartres na začátku dvanáctého století. V ní lze nalézt, že spravedlivá cena je jakákoliv cena, na které se dobrovolně domluví kupující s prodávajícím, ale také že spravedlivá cena je cena určená státem, především pokud je cenou obvyklou na trzích.