Dějiny 2.8. - Scholastici pozdního třináctého století: Františkáni a teorie užitku

Mises.cz: 28. září 2012, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

První vítězství v boji o koncept vlastnických práv vyhráli františkáni, jejichž teorie byla přijata jejich protektorem, papežem Mikulášem III. v bule Exiit z roku 1279. [1] Tuto dominantní teorii dále rozpracoval první velký kritik tomismu, britský scholastický františkán Jan Duns Scotus (1265-1308) [2], profesor teologie v Oxfordu a později v Paříži. Akvinský tvrdil, že ani soukromé, ani komunitní vlastnictví není nezbytnou vlastností přirozeného stavu, tedy ani jedno z nich nebylo přirozenější než druhé. Scotus naopak pevně tvrdil, že ve stavu přirozené nedotčenosti vyžaduje jak přirozené, tak boží právo, aby bylo vše vlastněné komunitně, tedy aby neexistovalo žádné soukromé vlastnictví či nadvláda nad věcí. V tomto předpokládaném idylickém primitivním komunismu si může kdokoliv vzít cokoliv ze společných zásob.

Teorie práva nebyla jedinou františkánskou odchylkou od převládajícího tomismu. Františkáni, jakožto fideisté, se navrátili k dřívější křesťanské tradici ještě před tím, než byla překonána racionalistickým sv. Tomášem. Začali tedy odmítat myšlenku racionální etiky, a tedy i přirozeného práva.

Alespoň v otázce teorie práva byli však františkáni záhy rozdrceni. Papež Jan XXII. v reakci na františkány vydal svou slavnou bulu Quia vir reprobus (1329). Quia výstižně prosazovala, že odrazem Boží nadvlády na zemi je lidská nadvláda nad majetkem, nad hmotným vlastnictvím. Vlastnická práva tedy nejsou, jak věřil i Akvinský, výsledkem pozitivního práva či společenské konvence, ale jsou zakořeněna v lidské přirozenosti, vytvořené božím zákonem. Vlastnická práva tedy jsou přirozená a překrývají se s lidským jednáním v hmotném světě. Františkáni byli v této otázce prakticky zlikvidováni. Od této doby bylo ustaveno, jak říká Richard Tuck, že vlastnictví „je základním faktem poznání lidských bytostí, společenské a politické koncepty musí být vystavěny na něm.“ [3]

Více ekonomicky vzato, františkáni se mohli buď více přiblížit či oddálit převládajícímu tomistickému konceptu spravedlivé ceny. Scotus se vydal cestou oddálení. Ve svém komentáři k Sentencím Petra Lombardského rozvedl Scotus menšinový pohled, který mnoho historiků chybně připisuje všem scholastikům, o tom, že spravedlivá cena jsou obchodníkovy náklady výroby zvýšené o kompenzaci za práci a riziko podstoupené v příchodu s výrobkem na trh. Tato kompenzace měla být dále adekvátní částkou k podpoře rodiny obchodníka. V tomto smyslu byla práce a náklady zvýšené o riziko, dříve užívané v ospravedlnění libovolného zisku obchodníků, přetvořeny v určující činitel spravedlivé ceny. Scotus učinil, navzdory dlouho převládající scholastické tradici spravedlivé ceny ve formě obvyklé ceny na trhu, spravedlivou cenou právě tuto teorii nákladů výroby.

Ačkoliv byl františkán, následoval britský scholastik z Pařížské univerzity Richard de Mediavilla (kolem 1249-1306) [4] Akvinského ekonomickou nauku a v otázce určujícího činitele ekonomické hodnoty zdůraznil potřebu a užitek. Spravedlivá cena tedy byla, v souladu s hlavním scholastickým proudem, rovna obvyklé tržní ceně, která byla určena těmito potřebami. Richard také podtrhnul zásadně důležitou myšlenku Akvinského, že obě strany směny na směně vydělávají. Richard, precizněji než sv. Tomáš, říká, že pokud je kůň prodán za peníze, z transakce vydělá jak kupující, tak prodávající, jelikož kupující demonstroval, že potřebuje koně více než peníze, a prodávající preferuje peníze před koněm.

Vedle tohoto kritického poznatku vzájemné výhodnosti byl Richard de Mediavilla prvním, kdo tento koncept aplikoval na mezinárodní obchod. Mezinárodní obchod přináší stejně jako směna mezi jednotlivci zisk pro obě strany. Richard ilustroval tuto myšlenku předpokladem dvou zemí – země A, která je nesmírně bohatá na obilí, ale postrádá víno, a země B, která má mnoho vína, ale málo obilí. Na směně přebytků obě země vydělají. Také obchodníci vydělají na převozu obilí ze země A, kde je ho přebytek, a jeho cena je tedy nízká, do země B, kde je vzácné, a tedy drahé. Obchodníci také vydělají na cestě zpět – dovozem vína ze země B, kde je cena nízká, do A, kde je vysoká. Nakupováním a prodejem za obvyklé tržní ceny obchodují kupci za spravedlivou cenu, vydělávají a nikoho nevykořisťují. Obchodníci jsou spravedlivě kompenzováni za užitečnou službu a za podstoupení obtíží a rizik. Jediné, co de Mediavillovi v této sofistikované analýze chybělo, bylo poznání, že jednání obchodníků povede ke srovnání cen v obou zemích.

Ještě více okouzlující příspěvek k ekonomickému myšlení přidal provensálský františkánský mnich a dlouholetý florentský učitel Petr Jan Olivi (1248-1298). Ve dvou pojednáních o smlouvách, jedné o lichvě a druhé o prodeji, napsal, že ekonomická hodnota je determinována třemi faktory – vzácností (raritas), užitečností (virtuositas) a touhou či přáním (complacibilitas). Efekt vzácnosti, tedy toho, co bychom dnes nazvali „nabídkou“, je zřejmý – čím je produkt vzácnější, tím je hodnotnější, a tím je tedy vyšší jeho cena. Čím je produkt hojnější (čím je větší nabídka), tím je na druhou stranu nižší hodnota a cena.

Oliviho pozoruhodný příspěvek měl za cíl prozkoumat dřívější vágní koncept přání či užitku. Akvinského student a učeň, dominikán vyučující na Pařížské univerzitě Giles Lessines posunul koncept užitku o trochu dále konstatováním, že statky jsou na trhu hodnoceny zhruba tak, jaká je úroveň jejich užitku. Avšak Olivi nyní rozdělil užitek na dvě části. Jednou byla virtuositas neboli objektivní užitečnost statku, objektivní moc, již statek má k uspokojení lidských potřeb. Avšak jak Olivi vysvětlil, důležitým faktorem v určení ceny je complacibilitas neboli subjektivní touha po statku ze strany individuálních spotřebitelů.

Dále se Olivi přímo postavil „paradoxu hodnoty“, který později zmate Adama Smithe a klasické ekonomy, a vedl si v jeho řešení mnohem lépe než oni. „Paradoxem hodnoty“ je skutečnost, že statek nezbytný pro život, jako je voda či chléb, tedy dle klasických ekonomů statek s vysokou „užitnou hodnotou“, je velmi levný a má na trhu nízkou cenu, zatímco naopak zlato či diamanty, nepotřebné luxusní statky s mnohem nižší užitečností, mají na trhu mnohem vyšší směnou hodnotu. Klasičtí ekonomové osmnáctého století nad tímto paradoxem jednoduše mávli rukou a neuspokojivě oddělili užitnou a směnnou hodnotu. Naopak Olivi upozornil na řešení. Voda, přestože je pro lidský život nezbytná, je tak hojná a snadno dostupná, že na trhu tlačí na nízkou cenu, zatímco zlato je mnohem vzácnější, a tedy hodnotnější. Užitek, jako určující činitel ceny, je relativní k nabídce, není absolutní. Úplné řešení paradoxu hodnoty muselo vyčkat až do rakouské školy pozdního devatenáctého století, kdy „mezní užitek“, hodnota každé jednotky statku, klesá s rostoucí nabídkou. Proto mají velmi hojné statky jako chléb či voda nízký mezní užitek, zatímco vzácné statky, jako například zlato, mají mezní užitek vysoký. Hodnota statku na trhu, a tedy i jeho cena, je determinována mezním užitkem, nikoliv filozofickým užitkem statku jako celku nebo jeho abstrakcí. Avšak před rakouskou školou nebyl koncept mezního užitku znám.

Trh byl pro Oliviho prostorem, kde se utváří ceny statků z interakce jedinců s různými subjektivními užitky a s různým hodnocením statků. Spravedlivé tržní ceny tedy nejsou determinovány odkazem k objektivním vlastnostem statku, ale tržní interakcí subjektivních preferencí.

Vedle monumentálního úspěchu s prvenstvím v objevení subjektivní teorie užitku byl Olivi prvním, kdo přinesl do ekonomického myšlení koncept kapitálu (capitale) jako obnosu peněz investovaného do obchodních spekulací. Pojem „kapitál“ se objevil v mnohých obchodních záznamech od poloviny dvanáctého století, avšak až nyní byl poprvé konceptualizován. Olivi použil koncept kapitálu, aby ukázal, že je možné užít peníze plodnou cestou k tvorbě zisku. Ponechal však zákaz lichvy tam, kde byl kapitál investován bez jakéhokoliv přetvoření prací investora. Nicméně Olivi byl mezi nemnohými scholastiky, kteří přijali Hostiensisovo lucrum cessans, svolení s účtováním úroku k půjčce všude tam, kde byl ušlý zisk. Olivi naneštěstí pokračoval v Hostiensisově opatrném omezování lucrum cessans jen na půjčky financované z dobročinnosti, takže činnost profesionálních věřitelů zatím nebyla nijak ospravedlněna.

Je pozoruhodnou ironií dějin ekonomického myšlení, že objevitel subjektivní teorie užitku, vysoce sofistikované analýzy fungování tržní ekonomiky, věřící ve spravedlivou cenu ve formě ceny obvyklé na trhu, strůjce konceptu kapitálu a obhájce alespoň částečného lucrum cessans v obhajobě úroku, byl vůdcem přísné části františkánského řádu žijícího v extrémní chudobě. Možným vysvětlením je, že se Olivi narodil v Narbonne, ve velmi důležitém tržním městě. Byl hlavním intelektuálním vůdcem spirituálních františkánů, kteří oddaně věřili ve věrné následování pravidla absolutní chudoby, se kterým přišel zakladatel řádu, sv. František z Assisi (1182-1226). Je ještě větší ironií, že Oliviovi oponenti, konventuální františkáni [5], kteří věřili v mnohem volnější interpretaci tohoto pravidla, vrhali na Oliviho a další spirituály klatby a dokázali zničit mnoho fyzických i intelektuálních pozůstatků Oliviho práce. V roce 1304, šest let po jeho smrti, hlavní kapitula františkánské církve nařídila zničení veškerého Oliviho díla a o čtrnáct let později bylo exhumováno Oliviho tělo a rozptýleny pozůstaky.

Nejen že bylo zničeno mnoho kopií Oliviho díla, ale pro františkány se stalo nesprávným jeho dílo i citovat. Výsledkem bylo, že když téměř o sto let později bylo Oliviho zapomenuté dílo objeveno velkým františkánem, sv. Bernardinem Sienským, Bernardino si dobře rozmyslel byť jen citovat jeho dílo, přestože ve své práci použil jeho teorii užitku téměř slovo od slova. Tyto tajnosti byly nezbytné, protože Bernardino patřil k striktní observantské větvi františkánů, do jisté míry k následovníkům Oliviho spirituálů. Pochopitelně až od padesátých let dvacátého století byly odhaleny osvícené ekonomické texty Oliviho a jejich přivlastnění sv. Bernardinem.

Dalším možným důvodem pro hysterii, kterou vyvolali kolem názorů Petra Oliviho františkáni hlavního proudu, bylo jeho pokračující laškování s joachimitskými kacíři. Jedním ze zakladatelů tajemného křesťanského mesiášství byl kalábrijský anachoreta [6] a opat Jáchym z Fiore (1145-1202). [7] V raných devadesátých letech dvanáctého století přijal Jáchym tezi, že dějiny nejsou složeny pouze ze dvou období (před Kristem a po Kristu), ale existuje třetí, jehož je on sám prorokem. Předkřesťanská epocha byla věkem Otce, Starého zákona, epocha po Kristu byla věkem Syna, Nového zákona. A nyní přichází naplnění, nová, třetí doba, apokalyptický věk Svatého ducha, v němž dějiny dojdou ke svému konci. Tato třetí doba, kterou Jáchym předpovídal v následujícím půlstoletí, v raném či vrcholném třináctém století, měla být dobou čisté lásky a svobody. Boží vědění mělo být odhaleno všem lidem a měla vymizet všechna práce či vlastnictví, jelikož lidské bytosti budou pouze dušemi bez fyzických schránek. Neměla být dále žádná církev či Bible či stát, pouze svobodná společnost dokonalých duší, které budou veškerý čas trávit v mystické extázi velebením Boha, dokud nenastane v Posledních dnech, dnech Posledního soudu, milenialistické Království všech Svatých.

Zdánlivě titěrné odchylky v premisách mají často hrozivé společenské a politické důsledky a to platí i o křesťanech a zjevně těžko srozumitelné otázce eschatologie, vědy či oboru o „Posledních dnech“. Od sv. Augustina byly ortodoxní křesťanské názory amilenialistické, tj. že v lidských dějinách není žádné zvláštní milénium či Boží království, s výjimkou Ježíšova života a ustavení křesťanské církve. To je pohled katolíků, luteránů a pravděpodobně i samotného Kalvína. Ideologický či společenský důsledek je ten, že se Ježíš sám vrátí s Posledním soudem a s koncem dějin a lidské bytosti nemohou udělat nic pro to, aby Poslední dny uspíšily. Jednou z variant této doktríny je ta, že po Ježíšově návratu Ježíš před Posledním soudem zahájí na Zemi tisícileté Boží království. Nicméně zde ve skutečnosti není žádný větší či významnější rozdíl mezi křesťany a stále lidé nemohou nic udělat, aby milénium uspíšili.

Chiliastické myšlenky, jako byla ta Jáchymova z Fiore, jsou ale zásadně odlišné, protože nejen že se svět blíží ke svému konci, ale lidé musí činit určité kroky, aby Poslední dny uspíšili, aby připravili cestu pro Poslední soud. Jde o post-milenialistické doktríny, to znamená, že lidé musí nejprve Království Boží na Zemi sami ustavit, jelikož jde o nezbytnou podmínku pro Ježíšův návrat či Poslední soud. Obecně řečeno, jak uvidíme později v protestantské reformaci, aby mohlo být dosaženo vyvrcholení dějin, post-milenialistické názory vedly k různým formám teokratického násilí na společnosti.

Pro Jáchyma z Fiore bude cesta k Posledním dnům zažehnuta novým řádem hluboce spirituálních mnichů, z nichž bude dvanáct patriarchů vedeno velkým učitelem, který dle Zjevení konvertuje Židy ke křesťanství a povede všechen lid od materialismu směrem k lásce věcí duchovních. Poté bude nakrátko, tři a půl roku, vládnout sekulární král, Antikrist, jenž potrestá a zničí prohnilou křesťanskou církev. Rychlé svržení Antikrista poté povede ke konečnému věku Ducha.

Z pohledu radikální a potenciálně smrtelné povahy Jáchymova bludu je podivuhodné, že pouze tři papežové měli o jeho doktrínu zájem. V polovině třináctého století byl nicméně joachimismus [8] zanedbaný a neznámý. Je malým zázrakem, že byly Jáchymovy bludy o klášterním řádu, který přinese Poslední dny, oživeny spirituálními františkány, kteří byli v pokušení vidět vlastní rozkvět nového řádu a byli oddáni chudobě.

[1] Exiit qui seminat, pozn, překl.

[2] Některé zdroje uvádí rok narození 1266, přesný rok není znám, pozn. překl.

[3] Richard Tuck, Natural Rights Theories: Their Origin and Development (Cambridge: Cambridge University Press, 1979), str. 24.

[4] Taktéž Richardus de Mediavilla či Richard Middleton. Rok úmrtí se v různých pramenech liší, uvádí se vedle roku 1306 i rok 1300, 1302 či 1304. Pozn. překl.

[5] Konventuálové, pozn. překl.

[6] Poustevník, člověk mimo společnost, pozn. překl.

[7] Datum narození není jisté, uvádí se spíše kolem 1135, pozn. překl.

[8] Podle latinského přepisu Jáchymova jména, čeština pojem „jáchymismus“ nepoužívá, pozn. překl.