Dějiny 3.1. - Velká deprese čtrnáctého století

Mises.cz: 04. října 2012, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 12

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Většina lidí (včetně historiků) považuje ekonomický a kulturní vývoj za nepřerušovaný, tj. v každém století se lidé mají lépe než ve století předcházejícím. Takto zjednodušený předpoklad musel být opuštěn s dobou temna, jež následovala pád Říše římské. Obecně se však tvrdilo, že po „renesanci“ jedenáctého století byl pokrok v západní Evropě poměrně lineární a nepřerušovaný až do současnosti. Stálo neskutečné úsilí a desetiletí času, než dokázali ekonomičtí historici, jako například profesor Armando Sapori nebo profesor Robert Sabatino Lopez, přesvědčit historickou profesi, že v období přibližně od začátku čtrnáctého do poloviny patnáctého století (tzv. pozdní středověk či raná renesance) existoval ve většině západní Evropyvážný světský úpadek. Tento úpadek, nesprávně nazývaný „depresí“, prostoupil většinu částí západní Evropy, s výjimkou několika italských městských států.

Tento ekonomický propad byl poznačen vážným úbytkem populace. Od jedenáctého století zvyšoval ekonomický růst a prosperita populační statistiky. Celková populace v západní Evropě se z odhadovaných 24 miliónů v roce 1000 n. l. zvýšila na 54 miliónů v roce 1340. V krátkém čase jednoho století, od roku 1340 do roku 1450, však populace západní Evropy spadla o 31 procent z 54 miliónů na 37 miliónů.

Úspěšný boj o uznání faktu tohoto velkého propadu však jen málo objasnil příčinu či příčiny tohoto debaklu. Je částečné správné, ale povrchní, zaměřit se na devastaci způsobenou šířením černé smrti v polovině čtrnáctého století, jelikož toto šíření bylo samo částečné způsobené ekonomickým úpadkem a propadem v životních standardech, jež začaly v první polovině století. Příčiny velké deprese v západní Evropě lze shrnout do jednoho silného výroku: nově zavedená nadvláda státu. Během syntézy [1] vrcholného středověku existovala rovnováha mezi mocí církve a státu, přičemž církev byla o něco mocnější. Ve čtrnáctém století se tato rovnováha narušila a národní stát, narušující moc církve, zdaňující, regulující, kontrolující a devastující skrze prakticky nepřerušovanou válku po více než celé století (Stoletá válka od roku 1337 do roku 1453), se chopil moci. [2]

Prvním a kriticky nejvíce důležitým krokem v nárůstu moci státu na úkor paralyzované společnosti bylo zničení champagneských (šampaňských) trhů. Během středověku byly champagneské trhy hlavním tržištěm mezinárodního obchodu a centrem místního i mezinárodního podnikání. Tyto trhy byly pečlivě hýčkány tím, že byly učiněny svobodnými oblastmi, nedaněnými a neregulovanými francouzskými králi a šlechtou, zatímco spravedlnost byla svižně a efektivně vykonávána soutěžícími soukromými a kupeckými soudy. Champagneské trhy dosáhly svého vrcholu během třináctého století a staly se díky dovozu zahraničního zboží centrem pozemního přesalpského obchodu ze severní Itálie.

V raném čtrnáctém století se Filip IV. Sličný, král francouzský (vládl 1285-1314), rozhodl danit, loupit a prakticky zničit champagneské trhy. Aby mohl financovat své věčné války rodů, vybíral Filip na champagneských trzích vysoké daně z prodeje. Poté se Filip obrátil ke konfiskaci majetku prominentních účastníků champagneských trhů, tedy židovského majetku a majetku severních Italů (Lombardů), v letech 1306, 1311, 1315, 1320 a 1321 a k zavádění ubíjejících poplatků pro tyto skupiny. Dále Filip porušil ve válce s Vlámy dlouholetou tradici, že všichni kupci byli na trzích vítáni, když vyhlásil pro Vlámy výjimku. Výsledkem těchto kroků byl rychlý a trvalý úpadek champagneských trhů a obchodní cesty přes Alpy. Italské městské státy začaly zoufale obnovovat obchodní cesty a plavily se gibraltarským průlivem do Brugg, které začaly vzkvétat, přestože byl zbytek Vlámska v rozkladu.

Bylo mimořádně neblahé, že Filip Sličný zavedl systém pravidelného zdanění ve Francii. Předtím ve Francii žádné pravidelné zdanění neexistovalo. Ve středověku, v době, kdy byl král považován ve své oblasti za všemocného, byla tato oblast omezena nedotknutelností soukromého vlastnictví. Král měl být ozbrojeným vymahatelem a zastáncem práva a jeho příjmy měly být odvozeny z renty na královských pozemcích, feudálních poplatků a cel. Neexistovalo nic, co bychom mohli nazvat pravidelným zdaněním. V pohotovosti, jakou byla invaze či založení křížové cesty, mohl vládce vedle dovolávání se feudální povinnosti bojovat po jeho boku požádat své vazaly o dotaci, avšak taková pomoc byla vyžádaná, spíše než nařízená, a byla omezena na dobu trvání pohotovosti.

Věčné války čtrnáctého století a první poloviny století patnáctého začaly v devadesátých letech třináctého století, kdy Filip Sličný využil války Eduarda I. se Skotskem a Walesem a chopil se Gaskoňska. To započalo nepřerušované zbrojení mezi Anglií a Flandrami na straně jedné a Francií na straně druhé a vedlo k zoufalé potřebě zdrojů na straně anglické i francouzské koruny.

Obchodníci a kapitalisté na champagneských trzích možná měli peníze, ale největší a nejpřitažlivější zdroj peněz k vyloupení představovala katolická církev. Jak Angličané, tak Francouzi začali církev danit, což vedlo ke srážce s papežem. Papež Bonifác VIII. (papežem 1294-1303) se této nové formě drancování statečně bránil a zakázal monarchům církev danit. Král Eduard zareagoval tím, že zamezil církvi vymáhání spravedlnosti u královských soudů, a Filip ještě militantněji zakázal přesun výnosů církve z Francie do Říma. Bonifác byl nucen se vzdát a umožnit zdanění, avšak jeho bula Unam Sanctam (1302) naléhala, že dočasná autorita musí být podřazena autoritě duchovní. To bylo pro Filipa příliš, ostře se v Itálii papeže chopil a připravil soud za kacířství, soud, jenž byl ukončen jen kvůli smrti starého Bonifáce. Od té chvíle se Filip chopil papežství sám a přenesl stolici římskokatolické církve z Říma do Avignonu, kde sám jmenoval papeže. Po prakticky celé čtrnácté století byl papež, ve svém „babylónském zajetí“, patolízalskou hračkou francouzského krále. Papež se do Itálie vrátil až v raném patnáctém století.

Takto upadla kdysi mocná katolická církev, dominantní síla a duchovní autorita vrcholného středověku, a stala se doslovným vazalem Francie, královského loupežníka.

Úpadek církevní autority byl následně vyvážen nárůstem moci absolutistického státu. Neuspokojený konfiskací, pleněním, daněním, ničením champagneských trhů a složením katolické církve na kolena, obstaral si Filip Sličný prostředky pro své nekonečné války znehodnocováním měny, čímž vytvářel všeobecnou inflaci.

Války čtrnáctého století samy o sobě nezpůsobily zásadní devastaci přímo, armády byly malé a střety občasné. Hlavní devastaci způsobily obrovské daně, peněžní inflace a půjčky pro financování věčných královských dobrodružství. Nejničivějším aspektem válek byl enormní nárůst zdanění. Náklady války, najímání skromné armády, placení žoldu, zásobování a opevnění, to vše stálo dvakrát až čtyřikrát více, než jaké byly obvyklé náklady koruny. Přidejte k tomu vysoké náklady odhadu a vynucování daní a náklady půjček a drtivý dopad zdanění se stává zřejmým.

Nové daně byly všudypřítomné. Viděli jsme ničivý dopad daní na církev, u velkých klášterních farem daně absorbovaly přes 40 procent čistého zisku. Jednotná daň z hlavy ve výši jednoho šilinku, kterou zavedla anglická koruna v roce 1380, způsobila obrovské utrpení sedlákům a řemeslníkům. Daň byla ve výši jednoho měsíčního platu zemědělců a jednoho týdenního platu městských dělníků. Navíc, jelikož bylo mnoho chudých dělníků a rolníků placeno v naturáliích, spíše než v penězích, nastřádat potřebný obnos ke zdanění bylo obzvláště obtížné.

Další nové daně byly zavedeny ad valorem na všechny transakce – daně na velkoobchodní a koncové nápoje, poplatky ze soli a vlny. Vlády v boji proti daňovým únikům zavedly monopolní trhy na prodej soli ve Francii a „centrální místa“ pro prodej anglické vlny. Daně omezily nabídku a zvedly ceny, čímž pro Anglii kritický trh s vlnou ochromily. Výroba a obchod byly dále omezovány masivní rekvizicí (tj. úředním zabíráním, pozn. překl.) ze strany králů, načež se drasticky propadly příjmy a bohatství a mezi výrobci docházelo k bankrotům. Krátce řečeno, spotřebitelé trpěli z uměle vysokých cen a výrobci z nízkých výnosů, zatímco král nechal z tohoto rozdílu ekonomiku krvácet. Vládní půjčky byly jen stěží nápomocné a vedly k opakovaným státním bankrotům a působily masivní ztráty a bankroty mezi soukromými bankéři, kteří nebyli dost moudří a vládě půjčovali.

Přestože nové daně vznikají ve válečné „pohotovosti“, mají tendenci k tomu se stát permanentními, a to nejen protože válka trvá více než sto let, ale protože stát vždy vyhlíží zvýšení svého příjmu a moci a využívá zlaté příležitosti obrátit válečné daně na permanentní část národního dědictví.

Od vrcholného čtrnáctého století až do jeho konce byla Evropa zasažena ničivou pandemií černé smrti, dýmějovým morem, který během krátkého období mezi léty 1348 a 1350 vyhladil třetinu obyvatel. Černá smrt byla z velké části důsledkem snížených životních standardů, způsobených velkou depresí, a následného snížení odolnosti proti nemocím. Mor se následně objevoval znovu v každé dekádě čtrnáctého století, avšak již ne v tak zhoubné podobě.

Lidská schopnost oklepat se z čehokoliv je natolik úžasná, že i tak enormní tragédie nezpůsobila mezi evropským obyvatelstvem prakticky žádné trvalé katastrofické sociální či psychologické dopady. V jistém smyslu byla nejdéle trvajícím následkem černé smrti odpověď anglické koruny ve formě zavedení trvalé kontroly maximální mzdy a centrální plánování práce v anglické společnosti. Náhlý pokles populace a následné zdvojnásobení mezd vyústilo v zavedení kruté vládní kontroly maximální mzdy skrze Ordinanci (Ordinance, nařízení, pozn. překl.) roku 1349 a v Statue of Labourers z roku 1351. Maximální mzda byla ustavena na příkaz třídy zaměstnavatelů, velkých, středních a malých statkářů a řemeslných mistrů, skupin obzvlášť vystrašených zvýšením zemědělských mezd. Ordinance a Statue popřely ekonomické zákony pokusem o vynucení maximální mzdy na úrovni před morem. Nevyhnutelným výsledkem však byl ničivý nedostatek práce, jelikož za zákonnou maximální mzdu byla poptávka po práci ohromně vyšší než nově vzácná nabídka.

V marné snaze napravit staré problémy vytváří každá vládní intervence pouze problémy nové. Vláda je následně postavena před volbu: zaměřit se na nové intervence ve snaze vyřešit záhadné nové problémy, nebo odvolat původní intervenci. Vládní instinkt však pochopitelně vede k maximalizaci vlastního bohatství a moci přidáním nových intervencí. A tak učinila i anglická Statue of Labourers, která zavedla v Anglii nucenou práci za starou mzdu pro všechny muže mladší 60ti let: omezila pohyb pracovních sil, vyhlásila, že pán určité oblasti má nárok na lidskou práci, a postavila mimo zákon, pokud zaměstnavatel zaměstnal dělníka, který opustil svého původního mistra. Tak se anglická vláda vložila do plánování práce ve snaze udržet pracovníky v jejich zaměstnání před morem a za mzdy, které dostávaly v období před morem.

Toto nucené plánování práce bylo v rozporu s přirozenou inklinací lidí odcházet za lepší prací a lepší mzdou, a tedy nevyhnutelně vedl nárůst černého trhu práce k obtížnému dodržování nového zákona. Zoufala anglická koruna se ještě jednou pokusila v roce 1388 s Cambridge Statue učinit plánování více vědecké. Mobilita práce jakéhokoliv druhu bez psaného povolení od místních soudů byla zakázaná a byla zavedena nucená práce dětí v zemědělství. Avšak práce těmto nuceným kartelům zaměstnavatelů nepřetržitě unikala, většinou k velkým zaměstnavatelům, kteří byli více nedočkaví a ochotní platit vyšší mzdy. Těžkopádná anglická soudní mašinérie byla absolutně neefektivní ve vynucování této legislativy, přestože monopolistické městské cechy (monopoly vynucované vládou) byly částečně schopné ve městech mzdy kontrolovat.

[1] Tzv. středověká syntéza je spojením křesťanské nauky s řeckou filosofií, spojovaná především s Tomášem Akvinským. Pozn. překl.

[2] Propad v počtu obyvatel byl téměř stejný napříč západní Evropou. Italská populace spadla z deseti na 7,5, francouzská a nizozemská z 19 na 12, německá a skandinávská z 11,5 na 7,5 a španělská z 9 na 7 miliónů. Nejvyšší propad byl ve Velké Británii, kde během tohoto období počet obyvatel spadl z pěti na tři milióny.