Dějiny 3.3. - Užitek a peníze: Buridan a Oresme

Mises.cz: 18. října 2012, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 2

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Další významný příspěvek k ekonomickému myšlení v esencialistické tomistické tradici přidal francouzský filosof a vědec a pozdější rektor Pařížské univerzity Jean Buridan z Béthune v Pikardii (1300-1358) [1], a to přestože byl františkán a student Williama Ockhama. V díle Quaestiones, důkladném komentáři k Aristotelově Etice, pokračoval Buridan v aristotelovské-tomistické analýze směny statků determinované spotřebitelskými přání či užitky. Avšak Buridan také zdůrazňoval, že nikdo nesmění dům za roucho, jelikož by se stavitel musel vzdát jídla na rok výměnou za mnohem méně hodnotný statek. Stručně řečeno, Buridan tápal směrem ke konceptu nákladů obětované příležitosti ve výrobě a jejich vlivu na nabídku.

Důležitější je, že Buridan překonal Richarda de Mediavilla v analýze nezbytné vzájemné výhodnosti směny pro každého zúčastněného. V rozboru směny Buridan poznamenává, že obě strany získávají a že obchod není, jak mnozí lidé věří, válkou, při které jedna strana získává na úkor strany druhé. Navíc Buridan přišel se sofistikovanou analýzou, ve které ukázal, že při směně dvou statků můžou obě strany získat, i kdyby šlo o směnu nemravnou a zavrženíhodnou v etické či teologické rovině. Buridan tak přichází k provokativní hypotetické otázce:

„Když dal Sokrates svou ženu vědomě a s jejím svolením Platónovi, aby spáchali cizoložství výměnou za deset knih, kdo z nich utrpěl ztrátu a kdo získal?… Oba byli zranění, pokud uvažujeme pouze jejich duše… [Avšak] podíváme-li se na vnější prospěch, oba získali, protože mají více, než potřebují.“

Pro Buridana byla, stejně jako pro většinu scholastiků, spravedlivou cenou tržní cena. Buridan taktéž poskytl sofistikovanou analýzu toho, jak běžné lidské potřeby a lidský užitek vede k tržním cenám. Čím větší je potřeba, a tedy poptávka, tím vyšší hodnota. Také omezení nabídky produktu způsobí vzrůst jeho ceny na trhu. Navíc je statek dražší tam, kde není produkován, a levnější tam, kde je, jelikož je po něm na prvním z těchto míst vyšší poptávka. Opět, jediné, co této analýze poptávky, nabídky a ceny chybělo, byl marginalistický koncept. V Buridanovi jsou také náznaky zjištění, že různá hodnocení různých účastníků trhu vedou k jedné ceně, při které různí spotřebitelé a výrobci získávají různý duševní přebytek.

Největším Buridanovým skokem kupředu v ekonomii bylo však skutečné vytvoření moderní teorie peněz. Aristotelés analyzoval výhody peněz v překonání problému vzájemné shody potřeb při barteru, avšak jeho náhled byl zakryt fundamentálním odporem k obchodu a vydělávání peněz. Pro Aristotela byly tedy peníze nepřirozenou, umělou konvencí, a prakticky tedy stvořením státu či polis. Akvinského teorie peněz byla v zásadě spoutána v aristotelovských okovech. Tyto okovy rozbil až Jean Buridan založením „metalistické“ či komoditní teorie peněz, tj. teorie o přirozeném vzniku peněz z tržní komodity a následném tržním výběru prostředku směny, kterým byl téměř vždy kov, pokud byl dostupný, který má ty nejlepší vlastnosti peněz.

Peníze jsou tedy pro Buridana tržní komoditou a hodnota peněz je, stejně jako v případě jiných tržních komodit, „nutně měřitelná skrze lidské potřeby“. Stejně jako hodnota směnitelných statků „je proporční k lidským potřebám, tak je proporční k penězům, které jsou proporční k lidským potřebám.“ Buridan tak pozoruhodně nastolil agendu pro stanovení hodnoty či ceny peněz na stejném principu užitku, jenž determinuje tržní ceny statků – agendu, kterou dovršil o šest století později v roce 1912 Rakušan Ludwig von Mises ve své Teorii peněz a úvěru.

V předzvěsti Rakušanů Mengera a von Misese Buridan tvrdil, že efektivně fungující peníze musí být založeny na materiálu hodnotném i bez peněžní funkce, tj. musí obsahovat tržní komoditu původně užitečnou i pro nepeněžní účely. Buridan uspořádal tyto vlastnosti vedoucí trh k volbě dané komodity za peníze, jako například přenositelnost, vysoká hodnota na jednotku váhy, dělitelnost a odolnost, tedy vlastnosti drahých kovů, jako je zlato či stříbro. Buridan tedy začal klasifikovat peněžní vlastnosti tak, jak tomu bylo v nespočtu učebnic o penězích a bankovnictví až do konce období zlatého standardu v třicátých letech dvacátého století.

Jean Buridan tedy pouze nezaložil teorii peněz v podobě tržního jevu, ale vyňal peníze z tajemného vysvětlení skrze výhradní akt státu a postavil je na roveň ostatním statkům, které trh vytváří.

Ve třicátých letech dvacátého století se v rámci indiferenční analýzy objevil nepříliš šťastný modernizovaný potomek Buridanovy teorie vůle. Buridan psal o dokonale racionálním oslovi, který stojí mezi stejně vzdálenými a stejně atraktivními kopkami sena. Jelikož je mezi těmito volbami indiferentní a nemůže si vybrat, zemře dokonale racionální osel hlady. Co v tomto příkladu přehlédl, je existence třetí možnosti, kterou osel pravděpodobně preferuje nejméně, tedy smrt hladem. Je tedy „dokonale racionální“ neumřít hladem, ale raději si vybrat ze dvou kupek náhodně (a pak se pustit do druhé kupky). [2]

Pokud se vůbec zabývaly někým před merkantilisty či Adamem Smithem, zmiňovaly se až donedávna tradiční texty o dějinách ekonomického myšlení pouze stručně o dvou lidech, o sv. Tomáši Akvinském a o Mikuláši Oresmovi (1325-1382) [3]. Přestože byl Oresme, známý francouzský matematik, astronom a fyzik, jedním z nejdůležitějších evropských intelektuálů čtrnáctého století, jeho přínos ekonomickému myšlení si jen stěží zaslouží tak výjimečnou pozornost. Oresme byl žákem a stoupencem Jeana Buridana, jako scholastik komentoval Aristotela, učil na Pařížské univerzitě a stal se biskupem z Lisieux. Oresme se v padesátých letech posunul a napsal svou známou brožuru Pojednání o původu, přirozenosti, právu a změnách peněz, ve které užil učení o tvrdé měně svého mentora k útoku na znehodnocování měn francouzskými králi v první polovině čtrnáctého století. Ve staletích před zavedením papírových peněz a centrálního bankovnictví ve století sedmnáctém bylo znehodnocování, změna definice peněžní jednotky zlehčováním jejího zlatého či stříbrného obsahu, jedinou možností, jak mohli králové vydělat na manipulaci peněz. Pokud byla například peněžní jednotka definována jako deset uncí stříbra, mohla vláda využít svůj ražební monopol k redefinici na devět stříbrných uncí a ponechat si v průběhu ražby rozdíl. Zbývající unce byly užity k ražbě nových mincí, které král použil ve válkách, pro budování paláců a k dalším domněle hodnotným činnostem.

Jednotka britské měny, libra šterlinků, získala své jméno před staletími tak, že byla definována jednoduše jako jedna libra stříbra. Znehodnocování britské měny pokročilo tak daleko, že „libra“ má dnes hodnotu méně než čtvrtiny stříbrné unce.

Před příchodem papírových peněz a centrálního bankovnictví bylo znehodnocování jedinou činností, jak mohl panovník upravit měnu a zvýšit nabídku peněz (vyjádřenou v peněžních jednotkách), a tak vyvolat peněžní inflaci. Král mohl využít svého nuceného monopolu na ražbu k ovládání opakovaného znehodnocování k vlastnímu prospěchu na úkor zbytku veřejnosti.

Oresmeho nejdůležitější přínos k peněžní teorii spočíval v první zřetelné artikulaci toho, co vešlo ve známost jako „Greshamův zákon“, tj. poznání, že pokud dvě či více měn jsou vládou zákonně fixovány v daném poměru, poté ta z měn, která je vládou nadhodnocena, bude podhodnocenou měnu odsouvat z oběhu. Tedy pokud vláda vyhlásí, že například jedna unce zlata je zákonně rovna deseti uncím stříbra, přičemž by na svobodném trhu byla rovna patnácti, lidé budou držet věřitele a obchodníky u zákonem nadhodnocených peněz (u „špatných“ pěněz – u stříbra), zatímco budou střádat podhodnocené peníze („dobré“ peníze – zlato) či je vyvezou do zemí, kde je můžou prodat za tržní cenu. Greshamův zákon byl často v hantýrce zkrácen na „špatné peníze vytlačují dobré“, což je však paradoxní a neuspokojující, protože to znamená, že zatímco u všech ostatních tržních statků dobré převýší špatné, u peněz je něco hluboce odlišného, co způsobuje preferenci špatného před dobrým. Ludwig von Mises však na začátku dvacátého století objasnil, že Greshamův zákon je výsledkem vládní kontroly peněz, nikoliv svobodného trhu. Fixování směnného poměru hodnot je zvláštním případem obecného důsledku jakýchkoliv cenových kontrol, tj. nedostatek statku, u kterého je nastavena maximální cena, a „přebytek“ statku, u nějž je nastavena cena minimální. V našem peněžním příkladu zlato trpí kvůli nastavené maximální ceně, a tedy nedostatkem, zatímco hodnota stříbra je uměle navýšena, a tedy vede k relativnímu přebytku vzhledem ke zlatu.

První formulaci Greshamova zákona napsal starověký řecký satirický dramatik Aristofanés, jenž v díle Žáby charakteristicky píše: „V naší Republice jsou špatní občané upřednostňováni před dobrými, stejně jako špatné peníze jsou v oběhu, zatímco dobré peníze mizí.“ [4] Oresme však vsadil zákon do výstižného a správného pojetí zdůrazněním, že peněžní narušení je důsledkem vládního fixování cen: „Pokud se zákonem ustavený poměr mincí liší od tržní hodnoty kovů, potom ta z mincí, jež je podhodnocena, úplně zmizí z oběhu, a mince nadhodnocená zůstane měnou jedinou“.

Ve svém Pojednání se Mikuláš Oresme přesunul k použití metalistické peněžní teorie svého mentora Buridana k napadení znehodnocovací politiky francouzských králů. Oresme se nedostal tak daleko, aby odsoudil královský ražební monopol per se, ale vykonal službu přesunutím celého problému od pečlivě a neúnavně propagované královské „suverenity“ k otázce praktické výhodnosti. Jelikož král nebyl oprávněn zařadit ražbu mezi tajemné královské výsady a absolutistickou královskou moc, byl povinen vládnout, jak nejlépe uměl a pro dobro komunity. Je tedy povinen udržovat váhové standardy a ražbu. Časté změny v těchto standardech „ničí respekt a přinášejí ostudu a pomluvy mezi lidmi a vystavují riziku neposlušnosti“. Definice měnové jednotky by tedy měla být pevným nařízením. Časté změny a znehodnocování, tvrdil Oresme, vytratí z peněz vlastnosti měřítka hodnoty, a tím ochromí vnitřní i vnější obchod. Zahraniční obchodníci budou odrazeni, protože již nebudou mít k práci dobré a bezpečné peníze, a domácí obchodníci přijdou o solidní pojící prostředek. Peníze se nebudou dát bezpečně půjčovat a nebude nijak možné správně ocenit peněžní příjmy.

Nadto, protože mají znehodnocené peníze doma nižší hodnotu, bude zlato či stříbro odtékat do zahraničí, kde má tržní hodnotu vyšší. Oresme tak byl pravděpodobně prvním, kdo upozornil, že peníze mají tendenci plynout z oblastí s nízkou hodnotou do oblastí s vysokou hodnotou.

Mikuláš Oresme neměl žádné iluze o důvodech opakovaného královského znehodnocování. Jak sám napsal: Pokud by král „použil obvyklou lež tyranů, že užívá zisk ze znehodnocování k veřejnému dobru, nemohli bychom mu věřit, protože by mi také mohl vzít kabát a tvrdit, že ho potřeboval ke službě veřejnosti.“

Oresme také vylepšil Buridanovu analýzu tržní proměny komodit v peníze. Zdůraznil snadnou přenosnost a vysokou hodnotu na jednotku váhy. Také upozornil, že po určitém období, kdy je zlato či stříbro přesně váženo u každé směny, lidé začali razit z drahých kovů mince s nápisy a portréty, aby garantovali určité množství zlata či stříbra v každé minci. Zlato, jakožto hodnotnější peníze, je obecně určeno k větším směnám, zatímco stříbro, či dokonce měď, mohou být užity k menším nákupům.

[1] Také Johannes Buridanus, narozený pravděpodobně před rokem 1300. Béthune také neleží v Pikardii, ale v Nord-Pas-de-Calais, pozn. překl.
[2] K Buridanovi a současné indiferenční analýze viz Joseph A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), pp. 94n, 1064. Pro kritiku viz Murray N. Rothbard, Man, Economy and State (1962, Los Angeles: Nash Publishing Co. 1970), I, pp. 267-8.
[3] Také Nicolas d’Oresme, datum narození je nejisté, uvádí se rozmezí 1320-1330, pozn. překl.
[4] Shrnul M. N. Rothbard. V plné citaci viz překlad Václava Bolemíra Nebeského v Aristofanés, Žáby. (1870, Praha: Muzeum království českého), pozn. překl.:
Často se mi zdá, že naše obec tentýž osud má,
což se týče občanu, těch počestných a šlechetných.,
jak ty mince staré a ty nejnovější zlatníky.
Neb ač ony naskrz dobré jsou a nijak falešné,
ano, jak se mně zdá, nejkrásnější z peněz veškerých,
jediný pak rázu pravého a kovu ryzího,
a to všude, mezi Helleny a mezi barbary,
přec jich nebereme, nýbrž bídných těchto měďáků,
dnes neb včera ražených a k tomu rázem prašpatným:
tak i občany, jež známe, že jsou muži rozšafní,
z dobrých rodin, spravedliví, počestní a šlechetní,
vycvičení v zápasnách a chorech a všech uměních,
zavrhujem, ale cizích měděných těch Pyrrhiů,
chlapů špatných z rodin špatných užíváme ke všemu,
vetřelců těch teprv přišlých, jichž by obec před časy
ani za očistnou oběť ráda byla nebrala.