Dějiny 3.4. - Štvanec: Jindřich z Langensteinu

Mises.cz: 25. října 2012, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 2

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Přestože byl nominalista a Buridanův student Jindřich z Langensteinu [1] (1325-1397) nevlivný a nevýznamný scholastický filozof své a pozdější doby, současné interpretaci dějin ekonomického myšlení způsobil velké potíže. Langenstein byl nejprve učitel na Pařížské univerzitě a později ve Vídni. Ve svém Pojednání o smlouvách začal rozbor spravedlivé ceny klasickým scholastickým způsobem – spravedlivá cena je tržní cena, kterou lze považovat za hrubé měřítko spotřebitelských potřeb. Tato cena je výsledkem kalkulací jednotlivců o svých přáních a hodnotách a ty jsou ovlivněny relativním nedostatkem či hojností nabídky a stejně tak vzácností či hojností kupců.

Poté si Langenstein začal zcela protiřečit. V obrovsky nešťastném příspěvku do dějin ekonomického myšlení Langenstein vyzýval místní vládní autority k zakročení a narovnání cen. Nastavení cen mělo být z jakéhosi důvodu lepší cestou ke spravedlivé ceně než tržní proces. Ostatní scholastici se proti fixním cenám nijak nepostavili, pro ně byla cena tržní, ať už byla nastavena obecným odhadem trhu či vládou. Avšak v jejich dílech bylo alespoň implicitně řečeno, že svobodný trh byl lepším (či alespoň stejně dobrým) způsobem, jak ke spravedlivé ceně dojít. Langenstein byl ve své veřejné obhajobě vládních zásahů do cen ojedinělý.

Nadto se Langenstein dopustil dalšího ekonomického kacířství. Radil autoritám, aby nastavily ceny tak, aby si každý prodejce, ať obchodník či řemeslník, mohl udržet své postavení a životní situaci ve společnosti. Spravedlivá cena byla cenou, která měla zajistit každému postavení, na něž byl zvyklý, nic více, nic méně. Pokud prodejce zkoušel požadovat cenu, kterou by si vylepšil živobytí, stal se vinen hříchem lakoty.

Langenstein byl štvancem mezi scholastiky a pozdními středověkými mysliteli. Nebyl nalezen nikdo další, kdo by obhajoval koncept spravedlivé ceny zajišťující „životní postavení“. Sám sv. Tomáš Akvinský efektivně zničil tento koncept, když ostře prohlásil:

„Ve spravedlivé směně se prostředek nemění se společenským postavením zúčastněných osob, pouze s množstvím zboží. Kupříkladu, kdokoliv něco kupuje, musí zaplatit cenu zboží, ať nakupuje od chudáka či boháče.“

Ve zkratce, na trhu jsou ceny stejné pro všechny, pro chudé i bohaté, a navíc je takové ustavení cen spravedlivé. V bizarním pohledu Langensteina by měl samozřejmě bohatý prodejce prodávat stejný statek za mnohem vyšší cenu než chudý prodejce, což by jen způsobilo, že by pravděpodobně bohatý dlouho neprodával.

Jak je jen známo, žádný středověký či renesanční myslitel se neujal teorie životního postavení a pouze dva Jindřichovi žáci se ujali myšlenky nastavování cen. Prvním byl Matouš z Krakova [2] (kolem 1335-1410), profesor teologie v Praze a pozdější rektor Univerzity v Heidelbergu a arcibiskup Wormský [3] a především Jen Gerson [4] (1363-1429), nominalista a francouzský mystik a kancléř Pařížské univerzity. Gerson si nevšímal myšlenky životního postavení a vrátil se k názoru Jana Dunse Scota z třináctého století, o tom, že spravedlivá cena je rovna nákladům výroby navýšeným o kompenzaci za práci a riziko, které nese nabízející. Gerson tedy požadoval, aby vláda nastavila ceny tak, aby odpovídaly domnělé spravedlivé ceně. Gerson byl v nastavování cen fanatikem a požadoval jejich rozšíření z obvyklých oblastí obilí, chleba, masa, vína a piva na úplně veškeré zboží. Naštěstí byl jeho názor vlivný jen zanedbatelně.

Langenstein byl stěží důležitý ve své a následující době, jeho důležitost tkví pouze v tom, že ho socialisté a státně-korporativističtí historici pozdního devatenáctého století vytrhli ze zasloužené obskurnosti a použili jeho hloupou myšlenku životního postavení k vyčarování absolutně zmatené vize katolického středověku. Toto období, jak říká jejich vyprávění, bylo čistě ovládáno pohledem, že každý člověk může navrhnout pouze spravedlivou cenu, která mu zajistí pravděpodobně Bohem předurčené místo na světě. Takto tito historici oslavovali neexistující stavovskou společnost, ve které se každý člověk a skupiny nacházeli v harmonické hierarchické struktuře, nenarušené tržními vztahy či kapitalistickým mamonem. Takto nesmyslný pohled na středověk a na scholastické učení byl prvně představen německými socialisty a státně-korporativistickými historiky Wilhelmem Roscherem a Wernerem Sombartem v pozdním devatenáctém století a byl později převzat tak významnými autory, jakými byli anglický socialista Richard Henry Tawney a katolický korporativistický učenec a politik Amintore Fanfani. Nakonec byl tento pohled, založený pouze na učení jednoho obskurního a heterodoxního scholastika, posvěcen konvenčními dějinami ekonomického myšlení, když byl podpořen volnotržním, avšak fanaticky anti-katolickým ekonomem Frankem Knightem a jeho žáky z nyní obrovsky vlivné chicagské školy.

Tolik potřebná oprava tohoto starého pohledu alespoň převládla v období po druhé světové válce pod vedením neskutečného vlivu Josepha Schumpetera a definitivním výzkumem Raymonda de Roovera.

[1] Také jako Heinrich von Langenstein, Henry Hesse, Jindřich Hesenský starší, mistr Hinrici de Hassia, Henricus de Hassia či Henricus von Langenstein, pozn. překl.
[2] Také jako Matthaeus de Cracovia, pozn. překl.
[3] Matouš byl pouze biskupem, pozn. překl.
[4] Celým jménem Jean Charlier de Gerson, čtenářům českého překladu známý jako účastník koncilu v Kostnici, kam přinesl vlastní soupis 20 Husových bludných článků, které Hus označil za lživé, pozn. překl.