Dějiny 4.10. - Sprosté loučení: Bouře nad jezuity

Mises.cz: 07. února 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Přestože byla kreativním a výjimečným scholastiků odstraněna inspirace, během sedmnáctého století pokračoval vliv scholastiků ve Španělsku a šířil se do dalších zemí. Velkým zastáncem a šiřitelem salamanské školy byl samozřejmě jezuitský řád. Ve Španělsku a jinde produkovali jezuité velké množství příruček k mravní teologii pro zpovědníky, ve kterých mimo jiné diskutovali aplikaci teologických a mravních principů na obchodní etiku. Nejdůležitější byla Theologiae Moralis (1652) zbožného otce Antonia de Escobar y Mendoza (1589-1669). Toto extrémně populární dílo bylo během krátké doby přetištěno v 37 edicích a přeloženo a vydáno ve Francii, Belgii, Německu a Itálii. Escobarova kniha v zásadě spočívala v přeformulování dvou tuctů předchozích knih k mravní teologii, především od takových autorů, jakými byli Molina, Suarez či de Lugo. U tržní ceny opakoval salamanské zdůraznění obecného ocenění, vzácnosti a nabídky peněz.

Škola Salamanky byla vlivná zejména v Itálii. Zde ženevský filozof a právník Sigismundo Scaccia (kolem 1568-1618) [1] vydal svůj Tractatus de Commerciis et Cambiis, jenž byl až do poloviny osmnáctého století často přetiskován v Itálii, Francii a Německu. Scacciův Tractatus opakoval salamanské teorie ceny a zahraničního obchodu, včetně teorií Covarrubia, Azpilcuety a Lessia.

Dalšími prominentními neo-salamančany v Itálii byli jezuitský kardinál Giambattista de Luca (1613-1683) [2], jenž publikoval v Římě v 70. letech šestnáctého století své vícesvazkové dílo Thetrum Veritatis et Justitiae, Martino Bonacina (kolem 1585-1631) a Antonino Diana (1585-1663).

Ve Francii se však vlivná Escobarova příručka ocitla v bouři zneužívání pro svou sofistikovanou a shovívavou náklonnost k lichvě. Toto zneužívání vedla vlivná krypto-kalvinistická skupina uvnitř francouzské katolické církve, která rozpoutala zuřivý povyk kolem domnělé mravní ledabylosti jezuitského řádu.

Útok na jezuity a na jejich oddanost rozumu a svobodné vůli začal v Belgii a byl urychlen ke konci sedmnáctého století Michaelem Baiem [3], kancléřem slavné Lovaňské univerzity. Bai a baianismus započali uvnitř Lovaňské univerzity divoké vnitřní zbrojení proti Leonardovi Lessiovi a jezuitům na fakultě. Kancléřovi Baiovi se podařilo konvertovat většinu lovaňské fakulty ke svému vyznání kalvinistické predestinace vyvolených. Ve Francii začali absolutističtí pro-royalisté hořkou kampaň proti jezuitskému řádu, který spojovali s katolickou ligou a zavražděním centristických a pro-kalvínských Jindřichů. Až do morku kostí obhajoval královský absolutismus zejména advokát Antoine Arnauld, jenž žádal vyhoštění jezuitů z Francie, když je označoval za nejhorší nepřátele „posvátné doktríny božských práv králů“. Arnauld byl původně zaměstnán k šíření boje proti jezuitům Pařížškou univerzitou a její teologickou fakultou v Sorbonně, která byla taktéž vyčištěna krypto-kalvinisty.

Na začátku sedmnáctého století převzali Baiovy otěže dva jeho studenti, původně jezuitští žáci. Nejdůležitějším byl Cornelius Jansen, zakladatel neo-kalvínského jansenistického hnutí, které se stalo extrémně mocné ve Francii. Jansen, stejně jako mnoho otevřeně protestantských teologů, požadoval návrat k mravní čistotě sv. Augustina a ke křesťanským doktrínám čtvrtého a pátého století. Jansen byl teoretikem hnutí, jehož brilantním taktikem a organizátorem byl jeho přítel opat Saint-Cyran [4]. S pomocí matky Angelique [5], představené jeptišky v Port-Royal, získal Saint-Cyran kontrolu nad vlivnými jeptiškami. Matka Angelique byla dcerou Antoina Arnaulda a také mezi členy mocné Arnauldovy rodiny patřil i tucet jeptišek z Port-Royal.

Jedna z jeptišek z Port-Royal byla sestrou brilantního mladého filozofa, matematika a francouzského spisovatele Blaise Pascala. Mladý Pascal se důvtipem věnoval jansenistickému sporu a útoku na jezuity, především na Escobara, které vinil z domnělé slabosti v otázce lichvy. Pascal dokonce vymyslel nový a populární termín escobarderie, kterým odsuzoval důležitý obor kazuistiky jako vyhýbavé žvatlání. Další obětí Pascalova otráveného pera byl francouzský jezuitský asketa Étienne Bauny [6]. Ve svém díle Somme des Pechez (1639) Bauny rozšířil oslabení zákazu lichvy tak daleko, že ospravedlnil úrok účtovaný nad maximální míru povolenou královskými dekrety, jelikož koneckonců, „dlužník ho přijal dobrovolně“. Navíc Baunyho břitký voluntarismus obhájil lichevní kontrakty jiným způsobem. Jelikož je pro věřitele spravedlivé doufat, že mu dlužník dá zadarmo dárek, musí být také spravedlivé, pokud se na tomto jasném aktu dohodnou oba dopředu. Jak by mohl být nějaký kontrakt nesprávný, pokud by bylo povolené doufat v jeho výsledek? Jakmile představíte takovéto ospravedlnění na bázi dobrovolné volby, poté je zřejmé, že všechny útoky na lichvu a jiné svobodné tržní aktivity musí ze scény.

Ačkoliv byli jansenisté nakonec zavrženi papežem, Pascalovo sprosté běsnění proti jezuitům mělo vážný dopad a přispělo k ukončení nadvlády scholastického myšlení, přinejmenším ve Francii.

[1] Také v češtině jako Sigismund či Sigismondo, pozn. překl.,
[2] Narozen spíše 1614, pozn. překl.
[3] Také jako, Michael de Bay, Michel Baius, Michel de Bay, Michael Bajus či Michael Baius, 1513-1589, pozn. překl.
[4] Celým jménem Jean-Ambroise Duvergier de Hauranne, 1581–1643, pozn. překl.
[5] Celým jménem Angélique de Saint-Jean Arnauld d'Andilly, 1624-1684, pozn. překl.
[6] 1564-1649, pozn. překl.