Dějiny 4.6 - Pozdní Salamanka

Mises.cz: 10. ledna 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 1

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Škola Salamanky, která vznikla s Franciscem Vitoriem ve dvacátých letech 16. století, dosáhla svého konečného rozkvětu na konci šestnáctého století. Jednou z vůdčích osobností této doby byl dominikán Domingo Bañez (1527-1604) [1], profesor teologie na univerzitě v Salamance a přítel a zpovědník známé mystičky sv. Terezie z Ávily. Bañez byl známý pro svůj velký spor s eminentním jezuitským kolegou Luísem de Molinou v klíčové otázce determinismu versus svobodná vůle. Bañez přijal dominikánský postoj, který tíhnul ke „kalvinistickému“ determinismu, tedy postoji, který říká, že spasení je pouze výsledkem boží vůle, připravené od počátku věků z nevyzpytatelných božích důvodů. Molina přijal jezuitský pohled, který zastával svobodnou vůli každého jednotlivce v dosažení spasení. Svobodná vůle jednotlivce je nezbytná k vykonávání boží vůle, která existuje, aby byla vykonávána. Historik shrnuje Molinův pohled na svobodnou vůli těmito inspirativními slovy: „Svoboda je naše, tak nesporně naše, že s pomocí božích darů máme moc vyhnout se všem smrtelným hříchům a dosáhnout věčného života. Svoboda patří synům božím.“ [2]

V systematické diskuzi o penězích, jejich hodnotě a zahraničním obchodě Bañez (v díle De Justitita et Jure, 1594) představil přesvědčivou diskuzi teorie parity kupní síly ve směně, teorie, která formovala scholastický hlavní proud od De Sota a Azpilcuety.

Posledním významným ekonomickým myslitelem Salamanky byl velký teolog Luís de Molina (1535-1601) [3]. Dědictví Moliny ve španělském scholastickém myšlení bylo skutečné ztělesnění předání pochodně teologického a přirozeného práva od dominikánů k agresivnímu novému jezuitskému řádu. Během pozdního šestnáctého století prostoupil vliv řádu celé Španělsko.

Přestože byl stoprocentním členem Salamanky, Molina studoval pouze krátce a ve skutečnosti nikdy na univerzitě neučil. Narodil se v Cuence do urozené rodiny, krátce navštěvoval Salamanku a nastoupil do univerzity v Alcalá. Vstoupil do nového jezuitského řádu a byl poslán na univerzitu do Coimbry v Portugalsku, jelikož v Kastilii nebyl jezuitský řád zatím plně organizovaný. Molina zůstal po 29 let studentem a učitelem v Portugalsku. Po Coimbře učil obvykle nedbale odívaný Molina teologii a občanské právo po dvacet let na univerzitě v Évoře. Po odchodu zpět do Cuency publikoval vzdělaný a světaznalý Molina své masivní šestisvazkové magnum opus De Justitia et Jure. První tři svazby byly publikovány v letech 1593, 1597 a 1600 a zbylé svazky posmrtně.

Luís de Molina byl pevný ekonomický liberál a poskytl obsáhlou salamanskou analýzu nabídky a poptávky a jejich determinaci ceny. Spravedlivou cenou byla pochopitelně obvyklá tržní cena. Jedním z důležitých dodatků ke svým předchůdcům bylo upozornění, že statky nabízené na koncovém trhu v malém množství se budou prodávat za vyšší jednotkovou cenu než prodeje ve velkém množství na vyšších úrovních. Tento argument často posloužil jako další ospravedlnění existence často zneužívaných koncových prodejců.

Avšak Molinova ekonomie byla především peněžní teorií. V té se zastal teorie parity kupní síly směnných kurzů a salamanské analýzy hodnoty peněz, a dokonce se výslovně zastal práce svého teologického oponenta Dominga Bañeze. Molinova analýza determinant hodnoty peněz a její změny byla nejúplnější do své doby, užívala výslovně spojení „za jinak nezměněných okolností“ (ceteris paribus) a vyvinula rozbor determinant poptávky po penězích.

K příčinám změn cen a konkrétně ke španělské inflaci v šestnáctém století Molina napsal:

„Stejně jako hojnost statků vede ceny k poklesu (při nezměněném množství peněz a množství obchodníků), tak i hojnost peněz je vede k růstu (při nezměněném množství statků a množství obchodníků). Důvodem je, že peníze se samy o sobě stávají méně hodnotné k účelu nakupování a porovnávání statků. Proto vidíme, že ve Španělsku je kvůli hojnosti peněz jejich kupní síla mnohem nižší, než byla před osmdesáti lety. Co mohlo být koupeno za dva dukáty, dnes stojí pět, šest, či dokonce více. Mzdy vzrostly ve stejné proporci a taktéž věna, ceny nemovitostí, příjem z beneficií a další.“

Poté, co prošel standardní španělskou scholastickou analýzou vlivu hojnosti peněz na snížení jejich hodnoty, si Molina nejprve v Novém světě a později v Seville a Španělsku všimnul důležitosti poptávky po penězích: „Kde je poptávka po penězích největší, ať již pro nákup zboží či služeb, provádění obchodů, placení válek, spravování královského dvora či pro jiné důvody, tam je jejich hodnota nejvyšší.“

Není překvapením, že ekonomicky liberální Molina silně zaútočil na jakékoliv vládní stanovování směnných kurzů. Hodnota jedné měny vyjádřená v jiné měně se vždy mění v důsledku změn nabídky a poptávky, a je tedy pochopitelné a spravedlivé, že se dle toho mění i směnný kurz. Molina upozornil, že fixní směnné kurzy vytváří nedostatek peněz, avšak nešel do detailů.

Molina také bojoval proti většině vládních cenových nařízení, zejména proti nastavení cenových stropů na zemědělské produkty.

V otázce lichvy vykročil Molina správným směrem k rozšíření přijatelného účtování úroku, přičemž však nebyl tak radikální jako o století dříve Konrád Summenhart. Vložil veškerou svou prestiž do zcela nové obhajoby placení úroku z důvodu rizika, kterou představil Juan de Medina. A nejen to. Molina zásadně rozšířil rozsah lucrum cessans a pevně zakořenil myšlenku, že úrok je přípustný jako fenomén široce prostupující tržní ekonomiku. Jedním z několika zbývajících omezení zůstal záměr – půjčka není přípustná, pokud dlužník nemíní zapůjčené prostředky investovat.

Luís de Molina také hrál důležitou roli v obnovení aktivních přirozených práv a teorie práva soukromého vlastnictví, které upadly v zapomnění od raného šestnáctého století. Humanisté a protestanti, jak uvidíme později, neměli pro koncept přirozených práv místo, zatímco Vitorio a dominikáni sklouzli do determinismu, pasivního a oslabeného pohledu na právo. Pouze univerzita v Lovaňi v Belgii začala sloužit jako centrum myšlení svobodné vůle, spolu s myšlenkou absolutních přirozených práv člověka a majetku. Lovaňský teolog Johan Driedo zdůraznil svobodu vůle (v De Concordia, 1537) a aktivních přirozených práv (De Libertate Christiana, 1548).

Od osmdesátých let šestnáctého století začal nově vzniklý jezuitský řád útočit na dominikány, které podezřívali z krypto-kalvinismu (podezření podložené častou konverzí dominikánů ke kalvinismu v šestnáctém století). Při své obhajobě svobodné vůle proti de Bañezovi a dominikánům se Molina vrátil aktivním přirozeným právům, která po dlouhou dobu přežívala v Lovaňi. V útoku na pasivní teorii práv Molina učinil jasné rozlišení:

„Když řekneme…, že někdo má ius něco učinit, nemíníme tím, že mu cokoliv dluženo, ale že má moc něco užívat, jejíž narušení mu působí škodu. Říkáme tím, že někdo má ius užívat své věci, kupříkladu jíst své jídlo, a je-li toto narušeno, je mu tím způsobena škoda a nespravedlnost. Stejně jako má chudák ius žebrat alžmunu, kupec má ius prodávat své zboží apod.“

Všimněte si, že rafinovaný Molina neřekl, že má chudák právo na almužny. Pro Molinu, jako pro všechny teoretiky aktivních přirozených práv, je „právo“ nikoliv závazek k cizímu majetku, ale naopak jasné právo k užití vlastního majetku, aniž by kdokoliv jiný na něj mohl uvalit libovolný závazek.

Molina dosáhl propojení této teorie přirozených práv se svou libertariánskou oddaností svobodě a svobodné vůli každého jednotlivce, ať teologicky či filozoficky. Profesor Tuck shrnuje toto propojení těmito strhujícími slovy: Molinova „teorie, jež zahrnovala obraz člověka jako svobodné a nezávislé bytosti, činící vlastní rozhodnutí a jednající dle nich na základě fyzického i duševního bohatství.“ [4]

Škola Salamanky začala s uznávaným právníkem de Vitoriem, a je tedy trefné, že poslední velký salamančan byl další význačný právník a možná nejproslulejší myslitel v dějinách jezuitského řádu Francisco Suarez (1548-1617). Poslední velký tomista a oslavovaný teolog Suarez se narodil v Granadě do šlechtického rodu s dlouhou historií. Po vstupu na univerzitu v Salamance se Suarez v roce 1564 přihlásil do jezuitského řádu a byl jediným z 50 kandidátů téhož roku, kteří byli odmítnuti (byl mentálně a fyzicky podprůměrný!). Když byl nakonec s podřadným postavením přijat, těžko jako „hloupý vůl“ zvládal svá studia (ironicky stejně jako sv. Tomáš před ním). Brzy se však skromný a umírněný Suarez stal hvězdným žákem a záhy po něm jeho vlastní profesoři teologie žádali rady.

V roce 1571 se stal Suarez profesorem filozofie v Segovii a následně učil v Avila a Valladolidu. Brzy přijal slavné křeslo teologie na jezuitské vysoké škole v Římě. Odtud se kvůli špatnému zdraví Suarez vrátil do Španělska, učil v Alcalá, kde byl prakticky ignorován, a následně v Salamance, kde stejně jako v Alcalá prohrál své akademické spory s podřadnými soupeři. V roce 1593 naléhal císař na Suerezovo přijetí hlavního křesla teologie v Coimbře, kde v roce 1612 publikoval své mistrovské dílo De Legibus ac de Deo Legislatore.

Francisco Suarez nikdy ve svém životě nedosáhl uznání. Jeho tichý a úmorný styl přednášení mu sebral akademický vliv na úkor pohotovějších, ale podřadných rivalů. Možná se mu dostalo nejvrchovatějšího ponížení, když musel tento brilantní a učený právník a teolog a možný největší myslitel v historii jezuitského řádu v roce 1597 ve věku 49 let opustit na rok Coimbru, aby získal doktorát z teologie v Évoře. PhDitis v šestnáctém století! [5] [6]

Přestože Suarez přispěl jen málo k striktně ekonomickému myšlení, dodal velkou váhu lovaňsko-molinovskému znovuobjevení aktivních přirozených práv a jejich pohledu na soukromé vlastnictví a zesílil velký dopad molinistické teorie svobodné vůle. Nadto měl Suarez mnohem rezervovanější pohled na spravedlivou moc krále, než měl Molina a jeho předchůdci. Pro Suareze není moc krále v žádném smyslu božsky stvořenou institucí, jelikož politická moc z přirozených a božích práv připadá společnosti jako celku. Komunita jako celek přiznává politickou moc králi či jiným panovníkům, a jelikož Suarez věřil, že přirozená práva vyžadují nějakou formu státu, suverénní moc jakéhokoliv státu „musí být nezbytně propůjčena souhlasem společnosti“.

Suarezova teorie měla samozřejmě radikální důsledky. Protože pokud lidé či společnost propůjčují státní moc králi či jiným vládcům, může jim ji i sebrat? Suarez s tím zápasil, nebyl zjevně připraven jít až do důsledků a k radikálnímu až revolučnímu postoji. Místo toho nekonzistentně prohlásil, že jakmile je panovníkovi svěřena lidem suverénní moc, je tomu tak navždy, lidé ji nemohou vzít zpět. Ale pak uhne ještě jednou a přijme tradiční tomistickou doktrínu práva lidu na obranu proti tyranům. Pokud se král stane tyranem, poté lidé mohou povstat a bránit se, dokonce krále i zavraždit. Avšak Suarez, stejně jako jeho předchůdci, přiznal toto mocné právo na „tyranicidu“ s množstvím omezení, především musí být tyranie zjevná a jednotlivec nesmí povstat sám a krále zavraždit. Akt musí být nějakým způsobem mandátem lidu či společnosti jako celku.

[1] Také jako Domingo de Bañez de Mondragon. Narozen dle všech dostupných pramenů v roce 1528, pozn. překl.
[2] Frank Bartholomew Costello, S. J., The Political Philosophy of Luis de Molina, S. J. Spokane: Gonzaga University Press, 1974), str. 231.
[3] Zemřel spíše 1600, pozn. překl.
[4] Richard Tuck, Natural Rights Theories (Cambridge: Cambridge University Press, 1979), s. 54.
[5] Slavný Molina měl také bez teologického doktorátu problémy, který mu nakonec se značnou nechutí jezuitský řád přiznal.
[6] PhDitis, Ph.D.itis či PhD-itis, postdoc syndrom apod. je název pro vyhoření před získáním doktorátu či po jeho získání.