Dějiny 5.1. - Luther, Kalvín a státní absolutismus

Mises.cz: 14. února 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Viděli jsme, že protireformace šestnáctého století s sebou musela nést v otázce scholasticismu a přirozeného práva intelektuální válku na dvou frontách - proti protestantům a krypto-protestantům a proti sekulárním obhájcům absolutního státu. Tyto dvě zdánlivě odlišné skupiny měly společného mnohem více než jen nepřítele. V mnoha ohledech byly dvojčaty, nikoliv jen náhodnými spojenci.

Přes mnoho rozdílů se spolu Martin Luther (1483-1546), syn německého horníka, a Jan Kalvín (narozen jako Jean Cauvin, později latinizován jako Calvin) (1509-1564), syn francouzského právníka a předního městského úředníka, jejichž nové náboženské sekty si rozdělily severní Evropu, v některých hlavních myšlenkách shodli. Zejména jejich společenská filozofie a teologie spočívala na základní myšlence, že člověk je mravně zkažený a poznamenaný hříchy. Pokud tomu tak je, potom nikdo nemůže dosáhnout spasení ani částečně skrze vlastní úsilí a spasení nevychází z neexistující svobodné vůle člověka, ale z arbitrárního a nesrozumitelného daru nezasloužené vděčnosti Boha, jenž tak učinil z vlastních důvodů pouze u vybraných předurčených. Všichni nevybraní jsou zatraceni. Navíc, jelikož je člověk zcela mravně zkažený a otrokem Satana, jeho rozumu, neřku-li smyslům, nelze nikdy věřit. Ani rozumu ani smyslům nelze nikdy věřit při formování společenské etiky, ta může sestoupit pouze z boží vůle v biblickém zjevení.

Dodnes jsou kalvínští fundamentalisté učeni shrnovat své učení pod akronym TULIP, možná také odkazující na moc kalvínismu v Nizozemí:

T - Total damnation (úplná zkaženost)
U - Unconditional election (nepodmíněné vyvolení)
L - Limited atonement (ohraničené smíření)
I - Irresistible grace (neodolatelná milost)
P - Perseverance of the saints (zachování svatých)

Člověk je ve stručnosti úplně zkaýžený, jeho odčinění může být pouze omezené a nedostatečné a jediná věc, která může člověka nepodmíněně zachránit a vyvolit je neodolatelná Boží milost.

Pokud nelze rozumu užít k ohraničení etiky, potom museli Luther i Kalvín v podstatě zahodit přirozené právo a tím rozmetali po staletí odhalovaná základní kritéria kritiky despotického jednání státu. Luther a Kalvín tak ve spoléhání se na izolované biblické pasáže spíše než na integrovanou filozofickou tradici tvrdili, že existující moci jsou ustaveny Bohem, pročež je král, radno jak tyranský, vyvolen Bohem a musí být poslouchán.

Taková doktrína pochopitelně hrála do karet sílícím absolutistickým monarchům a jejich teoretikům. Tito sekularisté, jak katolíci, tak protestanté, upozadili ve svém životě náboženství a společensky a politicky věřili, jak uvidíme níže, že stát a jeho panovník jsou absolutní, že vládce se musí snažit o zachování a rozšíření své moci a že jeho diktáty musí být poslouchány. Jsou to právě jezuité protireformace, kteří spatřili a analyzovali zásadní spojení mezi protestantskými vůdci a natolik amoralistickými sekularisty, jako byl Niccolo Machiavelli. Jak píše profesor Skinner:

„Ranní jezuitští teoretici zjevně rozpoznali stěžejní bod, ke kterému politické teorie Luthera a Machiavelliho konvergovaly – oba dva se stejně snažili, i když každý z jiného důvodu, zamítnout myšlenku přirozeného práva jako vhodného mravního základu politického života. Proto si můžeme v dílech raných jezuitů poprvé všimnout známého spojování Luthera a Machiavelliho v pár otců zakladatelů bezbožného moderního Státu.“ [1]

Luther musel navíc spoléhat v rozšiřování svého náboženství na německé a další evropské monarchy a jeho kázání o plné poslušnosti panovníkovi byla tímto praktickým ohledem jen posíleno. K tomu měli sekulární vládci sami příjemný důvod pro konverzi k protestantismu – konfiskace často bohatých klášterů a jiného církevního majetku. Alespoň částečným motivem monarchů a šlechty nových protestantských států bylo vábení hrabivosti. Když se švédský král Gustav Vasa v roce 1524 stal luteránem [2], okamžitě přetvořil církevní poplatky na státní daně a o tři roky později konfiskoval veškerý majetek katolické církve. Obdobně zabírali klášterní pozemky a pozemky a léna katolických biskupů noví luteránští králové v Dánsku. V německu Albert Braniborský [3] spojil svou konverzi k luteránství se zabráním pozemků katolického Řádu německých rytířů a Filip I. Hesenský si vzal veškeré klášterní pozemky v zemi, přičemž velká část šla přímo do osobní pokladny.

K zabírání půdy a výnosů přebrali vládci jednotlivých zemí moc v církvi samotné a konvertovali luteránskou církev na státem řízenou církev k potlesku Martina Luthera a jeho žáků, kteří prosazovali myšlenku státem ovládaného církve. V Ženevě zavedl na chvíli Jan Kalvín a jeho žáci totalitní teokracii, avšak státem řízená církev se ukázala být odchylkou v kalvinismu hlavní proudu, který zavládl především ve Skotsku, Holandsku a Švýcarsku a měl významný vliv ve Francii a Anglii.

Výjimečným případem státem řízené církve jako motivu k reformaci bylo založení anglikánské církve v Anglii. Zběhnutí Jindřicha VIII. od katolicismu bylo doprovázeno konfiskací klášterů, rozparcelování těchto pozemků a jejich rozdání jako daru či prodej za nízkou cenu oblíbeným skupinám šlechticů a panstva. Kolem dvou tisíc mnichů a jeptišek po celé Anglii a kolem osmi set pracovníků v klášterech tak bylo vyvlastněno ve prospěch nové třídy velkostatkářů zavázaných koruně a nebylo jim v Británii dovoleno učinit jakýkoliv návrat  k římskokatolické církvi.

[1] Quentin Skinner, The Foundations of Modern Political Thought: vol. II, The Age of Reformation (Cambridge: Cambridge University Press, 1978), p. 143. Tuto kritiku započali zejména dvou autoři pozdního šestnáctého století a jejich práce: italský jezuita Antonio Possevino (1534-1611), Posouzení spisů Jeana Bodina, Philippa Mornaye a Niccola Machiavelliho (Lyons, 1594); a španělský jezuita Pedro de Ribadeneyra (1527-1611), Religion and the Virtues of the Christian Prince against Machiavelli (Madrid, 1595, v překlad a editace George A. Moore, Maryland, 1949).

[2] Korunován byl v roce 1523 a některé zdroje datují konverzi na rok korunovace, pozn. překl.

[3] Albert Hohenzollern, pozn. překl.