Dějiny 5.2. - Lutherova ekonomie

Mises.cz: 21. února 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Martin Luther byl mužem ve fundamentální opozici k zmírňování pozdních scholastiků a dokonce i k jejich jaksi neodlučitelnému a systematickému scholastickému myšlení, mužem dychtícím po tom, čemu věřil, že je augustiniánská čistota, a tak nelze předpokládat, že by se na obchod nebo na pozdní scholastické ospravedlnění lichvy díval obzvlášť mile. A také že ne. Přinejlepším zmatený, rozporuplný a nesystematický myslitel Luther byl nepřekvapivě nejméně konzistentní v oblasti světských záležitostí, v ekonomii, o kterou měl jen malý zájem.

Proto byl Luther v kritické otázce, která trápila scholastiky po staletí, tedy zda je soukromé vlastnictví přirozené či konvenční, např. čistě jako produkt pozitivního práva, charakteristicky anti-intelektuální. Nezajímal se o podobné otázky, byly pro něj tedy triviální: „Je marnivé tyto věci zmiňovat; nemůže jich být nabyto myšlením…“ Jak to komentoval Gary North: „Tolik k 1500 letům diskuzí.“ [1] Celkem vzato, posouzení Luthera v této otázce od Richarda Tawneye možná není přehnané:

„Konfrontován s komplexitou zahraničního obchodu a finančních organizací, či s nuancemi ekonomické analýzy, [Luther] byl jako divoch zkoumající dynamo či parní pohon. Byl příliš vyděšený a naštvaný, byť aby jen projevil zvědavost. Pokusy o vysvětlení těchto mechanismů ho pouze dopalovaly, dokázal pouze opakovat, že je v nich ďábel a že dobří křesťané si nezahrávají se záhadami nespravedlnosti.“ [2]

Zbytek je zmatení. Dodržování přikázání zakazujícího krádež znamená, že i Luther musel být, alespoň v jistém smyslu, obhájcem práv soukromého vlastnictví. Avšak pro Luthera „kradení“ není pouze to, co ostatní považují za krádež, ale taktéž „využívání ostatních na trhu, ve skladech, vinných sklepích a pivnicích, v dílnách…“. V různých spisech, někdy dokonce i v rámci jednoho, byl Luther schopen zavrhnout toho, kdo „užívá trhu svým vlastním způsobem, hrdě a se vzdorem, jako by si myslel, že má dobré právo prodávat za tak vysokou cenu, jakou si zvolí, a nikdo ho v tom nesmí omezovat“ a zároveň napsat: „Každý může prodávat co má za nejvyšší možnou cenu, avšak nesmí nikoho podvést,“ přičemž následně takový podvod popisuje jednoduše jako užívání falešných vah a měr.

Ke spravedlivé ceně měl Luther tendenci vracet se k menšinovému středověkému názoru, že spravedlivá cena není cena tržní, ale náklady výroby navýšené o výdaje a zisk pracovníků a riziko obchodníka. Konkrétně v otázce lichvy Luther tíhnul k návratu k drastické prohibici, kterou katolická církev již dávno opustila. Kontrakt census by zakázal a taktéž by učinil s lucrum cessans. Peníze pro něj byly neplodné, cena za čas by neměla být navýšena oproti ceně v hotovosti atd. Všechny ty staré nesmysly, které scholastici po staletí pohřbívali či přetvarovávali, se vrátily netknuté. Je určitě trefné, jak jsme viděli, že jeden z Lutherových velkých teologických oponentů v Německu byl jeho bývalý přítel Jan Eck, katolický teolog a přítel slavné bankovní rodiny Fuggerům, jenž byl v nekompromisní arugmentaci ve prospěch lichvy napřed v čase.

Přesto, navzdory svému postoji k lichvě Luther radil mladému vládci Saska, aby nezakazoval úrok a neodstraňoval z dlužníků břemeno jeho platby. Úrok je, konec konců, „hojná pohroma, kterou na sebe každý seslal sám. Musíme s ním počítat, proto ho musí dlužníci platit.“

Některé z těchto rozporů mohou být objasněny ve světle Lutherova hluboce pesimistického pohledu na člověka a tedy i na lidské instituce. Na strašlivé světské zemi, jak věřil, nemůžeme očekávat, že by se lidé či instituce chovali v souladu s křesťanskou naukou. Proto, v kontrastu ke katolickým pokusům aplikovat skrze umění kazuistiky mravní principy na společenský a politický život, měl Luther tendenci k privatizaci křesťanské morálky a ponechání světskému světu a jeho panovníkům možnost jednat pragmaticky a v praxi bez překážek.

[1] Gary North, 'The Economic Thought of Luther and Calvin', The Journal of Christian Reconstruction, II (Summer, 1975), str. 77.
[2] Richard H. Tawney, Religion and the Rise of Capitalism (1927, New York: New American Library, 1954), str. 80.