Dějiny 5.8. - Katolíci mimo scholastiku

Mises.cz: 04. dubna 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Odvrátíme se od protestantů a novokřtěneckých extrémistů, v šestnáctém století existovali katolíci, kteří nebyli scholastiky a neúčastnili se reformačních sporů, avšak znatelně přispěli k vývoji ekonomického myšlení.

Jedním z nich byl univerzální génius, jehož nový pohled na svět se sám vepsal do dějin – Polák Mikuláš Koperník (1473-1543). Koperník se narodil v Toruni, v části Královského Pruska, tehdy státu podřízeném Polskému království. Pocházel ze zabezpečené a dokonce vážené rodiny, jeho otec byl kupcem a strýc a mentor varmiňským biskupem. Koperník dokázal, že byl vášnivým studentem a teoretikem v mnoha oblastech: studoval matematiku na Univerzitě v Krakově, stal se zkušeným malířem a studoval kanonické právo a astronomii na slavné Univerzitě v Bologni. Stal se duchovním a byl ve věku 24 let jmenován kanovníkem v katedrále ve Fromborku, avšak uchýlil se k přednášení v Římě a studiu několika oborů. Následně získal doktorský titul v kanonickém právu na Univerzitě ve Ferraře v roce 1503 a lékařský titul na Univerzitě v Padově o dva roky později. Stal se lékařem svého strýce, biskupa, a později sloužil na plný úvazek jako kanovník v katedrále.

Mezitím jako koníček během svého zaměstnaného života tento pozoruhodný teoretik vypracoval teorii nového systému astronomie, v němž Země a další planety obíhají kolem Slunce a nikoliv naopak.

Koperníka zaujaly peněžní otázky, když ho polský král Zikmund I. Starý požádal o návrhy reforem komplikované měny v této oblasti. Od 60. let 15. století bylo polské Prusko, kde Koperník žil, domovem tří různých měn – měny Královského Pruska, samotného Polského království a měny Řádu německých rytířů. Žádná z vlád neudržovala jediný standard váhy. Zejména Řád německých rytířů stále měnu zlehčoval a posílal do oběhu levnější peníze. Koperník ukončil svůj článek v roce 1517 a v roce 1522 byl doručen shromáždění Královského Pruska a nakonec o čtyři roky později publikován.

Koperníkovy návrhy nebyly přijaty, avšak z nich vzniklý spisek Monetae cudendae ratio (1526) učinil důležité příspěvky k měnové teorii. Především Koperník posílil „Greshamův zákon“ objevený Mikulášem Oresme o století a půl dříve. Stejně jako Oresme začal Koperník u poznání, že peníze jsou měřítkem obvyklé tržní hodnoty. Následně pokračoval v ukázce toho, že pokud je jejich hodnota státem zafixovaná, peníze zafixované uměle na levnější cenu budou mít tendenci odsunout z trhu peníze dražší. Tak Koperník prohlásil, že je nemožné, aby dobrá mince s plnou váhou obíhala společně se zlehčenými a degradovanými mincemi, jelikož všechny dobré mince se začnou hromadit, tavit či vyvážet a degradované mince zůstanou v oběhu samy. Také upozornil, že teoreticky vláda může nastavovat zákonné hodnoty dvou peněz v souladu s měnícími se tržními hodnotami, ale prakticky je to pro vládu příliš komplexní úkol.

V této diskuzi se Koperník také stal prvním člověkem, jenž jasně představil „kvantitativní teorii peněz“, teorii o tom, že ceny se mění přímo s nabídkou peněz ve společnosti. Učinil tak třicet let před Azpilcuetou Navarrem a bez stimulu v podobě inflačního přísunu kovů z Nového světa, který by mu pomohl začít o tomto tématu přemýšlet. Koperník byl teoretikem par excellence. Kauzální řetězec začíná u zlehčování, jež zvyšuje nabídku peněz, která následně zvyšuje ceny. Nabídka peněz, upozornil, je hlavním determinantem cen. „Ve své lenosti,“ tvrdil, „si neuvědomujeme, že vzácnost všeho je výsledkem láce peněz. Ceny se zvyšují a snižují dle stavu peněz.“ „Velkého množství peněz,“ myslel si, „bychom se měli vyvarovat.“

Dalším katolíkem mimo scholastiku, jenž přispěl v šestnáctém století ekonomickému myšlení, byla fascinující italská postava jménem Gian Francesco Lottini da Volterra (1512-1572) [1], který započal italské zdůrazňovaní analýzy hodnoty a užitku. V určitém smyslu byl Lottini archetypem „renesančního člověka“ – byl vzdělaným aristotelovským učencem, tajemníkem Cosima I. de Medici, florentského vévody, bezohledným politikem a vůdcem benátského vražedného kruhu. Na konci svého života v roce 1572 vydal Lottini v tradici psaní příruček pro vládce své Avvedimenti civili [2]. Avvedimenti bylo dílem staršího státníka, věnované Francescovi, medicejskému velkovévodovi Toskánska.

Lottini prozkoumal spotřebitelskou poptávku a ukázal, že hodnocení spotřebitelů je zakořeněné v potěšení, které mohou z různých statků odvodit. V novém hedonistickém zdůraznění ukázal, že potěšení vychází z uspokojování lidských potřeb. Přestože byl obhájcem umírnění (aristotelovský motiv) rozumem v uspokojování tužeb, lamentoval, že přání a poptávka některých lidí se zdají být nekonečné: „Znám mnohé, jejichž tužby nelze uspokojit.“ Jako v případě několika předchůdců viděl Lottini skutečnost časové preference, tj. že lidé oceňují současné statky více než statky v budoucnosti, tedy současné očekávání zisku těchto statků v budoucnosti. Naneštěstí přidal Lottini k tomuto dokonale rozumnému a nevyvratitelnému faktu moralistický zvrat, když šlo najednou jaksi o nesprávné přeceňování současných a podceňovaní budoucích statků. Tato bezdůvodná moralistická kritika do budoucna zaplevelila ekonomické myšlení. Jak to napsal Lottini: „… současné, jenž je před našima očima a na co si lze, jak se říká, sáhnout, nutí velmi často i moudré muže věnovat pozornost nejbližšímu uspokojení na úkor naděje ve vzdálenou budoucnost.“ Důvody pro tento univerzální fakt časové preference tkví v tom, že lidé věnují více pozornosti věcem, které mohou vnímat svými smysly, než těm, které dokážou pochopit pomocí rozumu a „pouze několik lidí následuje dlouhotrvající a rizikové úkony vytrvale až do konce“. V prvním důvodu se Lottini dopouští důkazu kruhem: problém není ve smyslech versus rozum, avšak v něčem zjevném smyslům nyní versus to, co je pouze očekávaně zjevné někdy v budoucnu. Jeho druhý důvod je rozumnější: důraz na „dlouhotrvající“ se dotýká kritického problému délky čekání a slovo „rizikový“ přináší další kritický faktor, stupeň rizika, který se smyslům nestane zjevným nikdy.

Lottiniho práce se dočkala několika vydání krátce po jeho smrti a kopie byly nalezeny ve vlastnictví velkého anglického básníka a teologa Johna Donna (1573-1631) [3], jehož nevýznamné poznámky odhalily vliv Aristotela na jeho dílo.

Pokračovatelem Lottiniho byl Bernardo Davanzati (1529-1606), florentský kupec, vzdělaný klasicista, významný překladatel Tacita a katolický historik reformace v Anglii. Ve věku 17 let se stal mladý Davanzati členem Florentské akademia. Ve dvou dílech napsaných v živém italském stylu v roce 1582 a zejména v díle Lezione delle Moneta (1588) Davanzati aplikoval scholastický druh užitkové analýzy na teorii peněz. Davanzati se tak dostal k paradoxu hodnoty a vyřešil ho (s výjimkou elementu mezního užitku) pomocí srovnání poptávky a vzácnosti. Davanzati také následoval Buridana v odhalování původu peněz, což se později v devatenáctém století stane excelentní analýzou Carla Mengera, otce rakouské školy. Lidé, psal Davanzati, potřebují pro udržení života mnoho věcí, ale prostředí a lidské schopnosti se liší, pročež ve společnosti vyrůstá dělba práce. Všechny statky jsou proto vyráběny, distribuovány a užívány pomocí prostředků směny. Barter byl brzy nepohodlný a tak vznikla místo pro směnu, jakými byly jarmarky či trhy. Poté se lidé dohodli – avšak zde Davanzati zamlžil, jak k této dohodě došlo – a začali užívat určitou komoditu jako peníze, tj. jako prostředníka všech směn. Nejprve bylo užíváno nezpracované zlato a stříbro, poté byly kovy váženy a následně raženy, aby ukazovaly váhu a ryzost, do formy mincí. Naneštěstí byl ve svém pozdějším historickém zpracování teorie peněz Menger natolik nevděčný, že bez okolků zavrhnul Davanzatiho jednoduše jako někoho, kdo „sleduje původ peněz zpět ke státní autoritě“. [4]

[1] Také jako Giovanni Francesco Lottini či Giovanfrancesco Lottini, pozn. překl.
[2] Autor uvádí rok 1548, který je dle dostupných současných zdrojů chybný, jelikož Lottini zemřel v roce 1572 a nikoliv 1548. Knihu napsal v roce 1572 a nevydal dříve, než posmrtně v roce 1574. První vydání dostupné v italských knihovnách je uvedené rokem 1575. Pozn. překl.
[3] John Donne se dle jiných zdrojů narodil kolem roku 1571, pozn. překl.
[4] Carl Menger, Principles of Economics (New York: New York University Press, 1981), stránky 317-318.