Dějiny 6.2. - Italský humanismus – republikáni

Mises.cz: 09. května 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 2

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Obhájci starých oligarchických republik se proti vzestupu signori obrátili se svým vlastním pro-republikánským absolutismem. Vše začalo výukou rétoriky. Na počátku dvanáctého století započaly univerzity v Boloni a dalších italských městech pro výuku právníků kurzy rétoriky, původně umění psaní dopisů, ke kterým bylo později přidáno i umění veřejné promluvy. V první polovině třináctého století již profesoři rétoriky do svých přednášek a učebnic přidávali jasné politické komentáře. Jednou z oblíbených forem byla propagandistická historie vlastních měst, jež je velebila i se svými vládci a byla výslovně věnována vštěpování ideologie podpory městské vládnoucí elity. Nejvíce prominentním raným mistrem tohoto žánru byl boloňský rétor Boncampagno da Signa (kolem 1165 - po roce 1240), jehož nejpopulárnějším dílem bylo Obéhání Ancony (1201-1202). Další prominentní formou, vyvinutou italskými rétoriky druhé poloviny třináctého století, byly knihy rad pro vládce a městské úředníky, kteří vládcům radili. Nejdůležitější ranou knihou rad byla Vláda měst Johna z Viterba, jenž knihu psal ve čtyřicátých letech 13. století, poté, co sloužil jako soudce u zvoleného vládce, zvaného podesta, ve Florencii. John z Viterba však nebyl úplný absolutista, jelikož jeho odhodlaný mravní přístup radil vládci vždy následovat ctnost a spravedlnost a vyhýbat se neřesti a zločinu.

Zatímco byl italský způsob výuky rétoriky v Boloni a jinde čistě praktický, francouzští profesoři rétoriky ve třináctém století přijali za svůj model stylu řecké a římské autory. Tato francouzská metoda byla vyučována na Pařížské univerzitě a zejména v Orleans. Během druhé poloviny třináctého století přinesli italští rétorikové, kteří studovali ve Francii, tento nový přístup i do Itálie, a tak se tento širší a více humanistický přístup rychle šířil obor a získal si i Univerzitu v Boloni. Brzy začali tito raní humanisté studovat nejen styl psaní klasických básníků, historiků a řečníků, ale i jejich myšlenky, a začali skrze odkazy na klasiku a klasické modely oživovat jejich politickou teorii.

Nejvýznamnějším z těchto raných humanistických rétoriků byl Florenťan Brunetto Latini (kolem 1220-1294). Latini byl ve věku 40 let vyhnán z rodné Florencie do Francie, kde vstřebal díla Cicera a francouzský rétorický přístup. Během svého vyhnanství sepsal Latini své hlavní dílo, Pokladniční knihy, které uvedly Cicera a další klasické autory do tradičních děl italské rétoriky. Při svém návratu do Florencie roku 1266 Latini také přeložil a vydal některé z Cicerových hlavních děl.

Zejména významnou v tomto novém učení byla Univerzita v Padově s počátky u slavného soudce Lovata Lovatiho (1241-1309), jehož takový básník jako Petrarca (polovina čtrnáctého století) nazval největším italským básníkem do oné doby. Nejvýznamnějším z Lovatiho žáků byla fascinující postava jménem Alberto Mussato (1261-1329). Právník, politik, historik, dramatik a básník Mussato byl vůdcem republikánské odnože Padovy, hlavní opozice k táhlé kampani rodiny della Scala za účelem uzmutí moci nad městem. (Ironické bylo, že Ferreto de Ferreti, chvalořečník vítězství della Scala, byl taktéž žákem Lovatiho.) Mussato napsal dvoje dějiny Itálie a jeho nejvíce prominentním činem byla pozoruhodná latinská veršovaná hra Ecerinis (1313-1314), první světské drama napsané od doby klasiky. V ní Mussato užil novou rétoriku jako politik a jako propagandu. V úvodu ke hře vysvětlil, že jeho hlavním cílem je „prudký útok nářků proti tyranii“, pochopitelně zejména tyranii rodiny della Scala. Tato politická propaganda v Ecerinis byla brzy rozpoznána padovskou oligarchií, která obratem Mussata korunovala roku 1315 věncem z vavřínů a vydala dekret, dle kterého měla být hra nahlas čtena každý rok před městským lidovým sněmem.

Nové studie klasiků také zapříčinily nárůst sofistikovaných městských kronik, jakou byla Kronika Florencie, napsaná na začátku čtrnáctého století Dinem Compagni (kolem 1255-1324), prominentním městským právníkem a politikem. Compagni byl ovšem také sám vládcem z florentské oligarchie. Dalším důležitým příkladem republikánského rétorického humanismu byla kniha Bonvesina della Riva Slávy města milánského (1288). Bonvesin byl předním profesorem rétoriky v Miláně.

Všichni tito autoři, Latini, Mussato, Compagni a další, se zaobírali politickou teorií k obraně oligarchické republikánské vlády. Došli k závěru, že k vzestupu nenáviděných signori došlo ze dvou základních důvodů: kvůli vzestupu frakcí uvnitř města a kvůli lásce k hrabivosti a luxusu. Oba důvody byly pochopitelně implicitním útokem na vzestup nouveau riche popolani a výzvou pro popolani proti starým republikánským magnátům. Bez nového bohatství popolani a či bez vzestupu jejich frakcí by stará oligarchie klidně dál vykonávala nerušeně svou vládu. Compagni to řekl zpříma: Florencie byla rozložena, jelikož „mysli falešných popolani“ byly „zkorumpovány činit zlo za účelem zisku“. Latini viděl zdroj zla v „těch, kteří prahnou po bohatství“, což podlamuje občanskou zodpovědnost. Všimněte si zdůraznění „chtíče“ či „prahnutí“ po penězích, tj. po novém bohatství, zatímco staré, a tedy „dobré“ bohatství, bohatství magnátů, nevyžaduje chtíč či prahnutí, jelikož ho tato oligarchie již vlastní.

Podle humanistů bylo pro lid způsobem, jak ukončit frakce, odložení soukromých zájmů pro jednotu „veřejného“ či obecného „zájmu“, „společného dobra“. Latini s tím začal vkladem z Platóna a Aristotela. Platóna kvůli návodům k tomu, že „máme zvažovat zisk společnosti nad vším ostatním“, a Aristotela kvůli zdůraznění, že „pokud má každý člověk následovat svou vlastní vůli, vláda lidí je zničena a úplně rozložena“.

Žvanit nad „veřejným zájmem“ a „společným dobrem“ může být skvělé, až do té doby, než přijde čas interpretovat v praxi, co tyto vznešené koncepty mají znamenat a zejména kdo má být tím, kdo jejich význam interpretuje. Pro humanisty byla opověď jasná: ctnostný vládce. Zvolte si ctnostné vládce, věřte v jejich ctnost a problém je vyřešen.

Jak ale mají lidé ctnostného vládce vybrat? To nebyla otázka, kterou by se italští humanisté zabývali nebo ji položili. Jelikož by to nevyhnutelně vedlo k zvážení institucionálních mechanismů, které by pomohly vybrat ctnostné vládce, nebo ještě hůře pomohly nevybrat ty zkažené. Každé takové manipulace s institucemi by vedly k omezení absolutní vlády, což nebylo pro tyto humanistické apologety suverénní moci oligarchie myslitelné.

Humanisté však jasně tvrdili, že ctnost je součástí jednotlivců a nikoliv šlechtických rodin per se. Zatímco bylo rozhodně rozumné se vyvarovat centralizaci ctnosti v dědičnosti šlechtických rodin, na druhou stranu to také znamenalo, že ctnostný vládce může sám vládnout neomezen jakýmikoliv tradičními rodinnými vztahy či přísliby.

Jediným omezením, jež bylo nabídnuto k zajištění ctnosti vládců, jediným skutečným kritériem pro takovou ctnost, bylo, zda vládci následovali rady těchto humanistů z jejich knih. Naštěstí, i přestože Latini a jeho humanističtí přívrženci ustavili veškeré podmínky pro absolutní vládu, samotný absolutismus neschvalovali. Stejně jako před nimi John z Vitreba totiž trvali na tom, že vládce musí být skutečně ctnostný, zejména poctivý a hledající spravedlnost. Latini a jeho žáci, stejně jako John z Vitreba a další autoři takzvané literatury „zrcadel vládců“, trvali na tom, že vládce se musí vyvarovat veškerého pokušení k podvodům a nečestnosti a že musí sloužit jako vzor bezúhonnosti. Pro Latiniho a další byla skutečná ctnost a vlastní zájem panovníka jedno a totéž. Čestnost nebyla správná pouze mravně, ale také byla v pozdějším slova smyslu „nejlepší politikou“. Spravedlnost, bezúhonnost, milovanost poddanými a nikoliv jejich strach, to vše má sloužit vládci v uchování moci. Zdání spravedlivosti a čestnosti, jak jasně řekl Latini, není dostatečné. Vládce „musí být takovým, jak chce být viděn“, jak pro ctnost, tak pro zachování moci, jinak totiž bude „velmi zklamán“, pokud „se pokusí nabýt slávy falešnými způsoby…“ Ve zkratce tedy nebyl žádný rozdíl mezi morálkou a užitkem vládce, etické se harmonicky stalo užitečným.

Další velký růst italského humanismu přišel ve Florencii o století později. Nezávislost Florenci, pevnosti oligarchického republikanismu, byla ohrožována po tři čtvrtiny století, od 80. let čtrnáctého století do 50. let století patnáctého, rodinou Viscontů z Milána.Giangeleazzo Visconti, signor a vévoda milánský, se v 80. letech čtrnáctého století rozhodl podmanit si celou severní Itálii. Do roku 1402 Visconti dobyl celou severní Itálii s výjimkou Florencie, kterážto byla zachráněna vévodovou náhlou smrtí. Brzy však Giangelaezzův syn, vévoda Filippo Maria Visconti, znovu vyhlásil dobyvačnou válku. Absolutní válka mezi Florencií a říšským Milánem pokračovala od roku 1423 do roku 1454, kdy Florencie přiměla Milán uznat nezávislost Florentské republiky.

Bojovná nálada ve Florentské republice vedla k návratu republikánského humanismu. Zatímco však tito florentští humanisté raného patnáctého století byli více orientováni na filozofii a byli více optimističtí než jejich padovští a další italští předchůdci z raně čtrnáctého století, jejich politická teorie byla téměř totožná. Všichni vůdčí florentští humanisté (pro pozdější historiky mnohem známější než dřívější Padované), měli podobné životopisy – byli vyučeni jako právníci a rétorici a stali se buď profesory rétoriky anebo vrchními byrokraty ve Florencii, jiných městech nebo při papežském stolci ve Vatikánu. Doyen florentského humanismu byl Coluccio Salutati (1331-1406), jenž studoval rétoriku v Boloni a stal se kancléřem různých italských měst a v posledních třech desetiletích svého života ve Florencii. Jeden z jeho největších žáků, Leonardo Bruni (1369-1444) studoval právo a rétoriku ve Florencii, stal se tajemníkem papežské kurie, vrchním byrokratem a nakonec kancléřem Florencie od roku 1427 do své smrti. Pier Paolo Vergerio (1370-1444) začal studovat právo ve Florencii a později se z něj stal tajemník papežské kurie a podobně Poggio Bracciolini (1380-1459) studoval občanské právo v Boloni a Florenci a poté se stal profesorem rétoriky při papežské kurii.

Druhá generace Salutatiho žáků taktéž následovala podobné kariéry a měla obdobné názory. Mezi nimi by měl být zmíněn významný architekt Leon Battista degli Alberti (1404-1472) ze velké bankéřské rodiny, jenž získal doktorát v kanonickém právu v Boloni a následně se stal papežským tajemníkem; Giannozzo Manetti (1396-1459), jenž byl vyučen v právu a humanistických studiích ve Florencii a poté sloužil dvě dekády u florentské byrokracie, následně se stal tajemníkem papežské kurie a nakonec tajemníkem neapolského krále; a Matteo Palmieri (1406-1475), jenž se na pět desetiletí stal vrchním byrokratem ve Florencii a během této doby byl osmkrát ambasadorem.