Dějiny 6.6. - Botero a šíření machiavelismu

Mises.cz: 06. června 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 2

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Humanisté ze severu spolu s Italy neochvějně věřili, že vladař musí nezbytně praktikova křesťanské ctnosti v podobě čestnosti a spravedlnosti. Zhruba ve stejnou dobu, kdy ve Vladařovi Machiavelli sepisoval svou obhajobu pragmatických mravů, dával největší humanista své doby dohromady slavnou knihu rad vladařům, ve které pevně zakotvil křesťanskou morálku. Dánský augustiniánský kanovník Erasmus Desiderius Rotterdamský (1469-1536) byl přesvědčen ke studiu teologie Johnem Coletem a dílo O výchově křesťanského vladaře věnoval v roce 1516 budoucímu císaři Karlu V. Zatímco Old Nick tvrdil, že nic nesmí stát v cestě udržení státní moci v rukách vladaře, Erasmus vladaře varoval, že nikdy nesmí dělat nic, bez ohledu na motivy, co by mohlo ublížit otázce spravedlnosti.

Machiavelliho Vladař nebyl až do roku 1532 vydán a jak jsme koneckonců viděli, na Machiaveliho se spustila bouře útoků napříč celou Evropou. V Anglii byl Machiavelli rád označován za „politického ateistu“. James Hull napsal o Machiavellim v roce 1602 knihu nazvanou Odhalení politické ateisty. Severští humanisté si obecně mysleli totéž a hájili soustředění se na tradiční politickou filozofii spravedlnosti a cti a útočili ku zvyšujícímu se znepokojení nových teoretiků tím, co jeden machiavelista trefně označil za „rozum státu“ (ragione di stato). Kardinál Reginald Pole (1500-1558), jeden z hlavních zastánců anglických katolíků proti Jindřichově reformaci a významný humanista, v roce 1539 ve své Apologii Karlu V.  zaútočil na Machiavelliho politickou teorii jako na něco, co ničí všechny ctnosti. Další vůdčí humanista a dlouholetý učitel královny Alžbety v řečtině a latině Roger Ascham (1515-1568) komentoval se zděšením ve svém díle Zpráva a pojednání o stavu a zřízením německém, že Machiavelli učí, že je možné si „myslet, říkat a dělat cokoliv, co nejlépe slouží zisku a potěšení“.

Během francouzské náboženské války v sedmdesátých letech 16. století se Machiavelli stal melivem hugenotských mlýnů. Hugenoti přisoudili masakr na den sv. Bartoloměje roku 1572 šíleným činům královny matky, Kateřiny Medicejské, dcery samotného Lorenza Nádherného, jemuž Machiavelli věnoval Vladaře. Hugenoti přisoudili masakr Machiavelliho filozofickým názorům. A tak Buditel neustále odsuzoval Machiavelliho „zhoubné hříchy“ a tvrdil, že král „byl ve skutečnosti přesvědčen Machiavelliho učením“, aby vymýtil hugenoty. V dalším pojednání Poplašný zvon (1577) tvrdili, že Katečina záměrně vzdělává svého syna v učení „ateistického Machiavelliho“, čímž mladého krále učí „poučkám nejvhodnějším tyranovi“. Pro jiné hugenoty byl Machiavelli učitelem „vědy o podvádění“, „vědy“, kterou Italové jako Kateřina dovezli do Francie.

Význačným příkladem z žánru antimachiavelistických pojednání byl Anti-Machiavel Inocence Gentilleta (kolem 1535-1595), vydané roku 1576. Gentillet byl francouzský hugenot, jenž po masakru na sv. Bartoloměje utekl do Ženevy. Tvrdil, že Machiavelli byl v jádru statanistickým autorem příruček „jak se stát absolutním tyranem“.

Avšak svůdná povaha jeho nových mravů ospravedlňujících zlé prostředky domnělým cílem v podobě udržení či posílení státní moci se u různých autorů začala objevovat. Skupina machiavelistů se objevila v Itálii během šestnáctého století a byla vedena Giovannim Boterem (1540-1617) a jeho pojednáním Rozum státu z roku 1589.

Botero byl vůdčím humanistou z Piedmontu a přidal se k jezuitskému řádu. O úpadku italské scholastiky v tomto období vypovídá, že mohl být tento obhájce „rozumu státu“ a tedy oponent etiky přirozeného práva v politickém životě členem slavného jezuitského řádu. Jelikož byl Machiavelli v Evropě a zejména v katolických kruzích jen stěží oblíbený, dal si Botero záležet na explicitním pro forma útoku na něj. Avšak šlo jen o pouhé rituální zastření skutečného přijetí machiavelistického myšlení. Botero začíná s povídáním o důležitosti vladařova přilnutí ke spravedlnosti, načež rychle ospravedlňuje politickou prozíravost jako klíčovou pro všechny vlády, přičemž podstatu prozíravosti definuje tak, že „ve vladařových rozhodnutích zájem vždy přehluší jakýkoliv jiný argument“, tedy všechny další úvahy, jako je přátelství, smlouvy či jiné závazky, musí jít z cesty. Celkový Boterův pohled na vladaře je takový, že vladař musí být veden zejména „rozumem státu“, přičemž takto vedené činy „nesmí být vystavovány světlu obyčejného rozumu“. Mravnost a ospravedlnění jednání jsou u vladaře diametrálně odlišná oproti těm, které musí následovat obyčejní lidé.

Boterova práce odstartovala na následujících 40 let vlnu podobných děl, z nichž všechna měla stejný název, Rozum státu.

Giovanni Botero byl vedle vůdčího teoretika politického pragmatismu a rozumu státu také významný tím, že byl – nevěrohodně – označen za prvního „malthusiánce“, za prvního, kdo si hořce stěžoval na domnělá zla populačního růstu. V díle K příčinám velikosti měst (1588), přeloženém do angličtiny v roce 1606, Botero vyložil téměř úplnou tezi z Malthusovy slavné a o dvě století mladší eseje o populaci. Analýza to byla tedy vysoce mechanistická – lidská populace má tendenci růst bez omezení, respektive je jejím limitem maximální možná úroveň porodnosti. Na druhou stranu zdroje obživy mohou růst pouze pomalu. Proto růst populace vždy (abychom užili slavná Malthusova slova) „vykonává tlak na prostředky obživy“, čehož důsledkem je všudypřítomná chudoba a hladovění. Růst populace může být omezen jen dvěma způsoby. Prvním je smrt mnoha lidí skrze hladovění, mor či války o omezené zdroje (Malthusova „pozitivní“ omezení). Druhým je dle Botera jediný možný prvek svobodné vůle či aktivní lidské reakce – hladovění a chudoba může přesvědčit některé lidi, aby se vzdali manželství a prokreace (Malthusova „preventivní“ či “negativní“ omezení).

V epoše poznamenané růstem populace a životních standardů a ekonomickým růstem bylo Boterovo strašení o populačním růstu jen stěží vítáno. Jak uvidíme dále, teoretici sedmnáctého a osmnáctého století, kteří si všimli neomezeného populačního růstu, této myšlence fandili jako cestě k prosperitě a ekonomickému růstu. [1]

Každopádně ať už z neomezeného růstu populace vyvozujeme pesimistické, neutrální či optimistické závěry, jejich základní chybou je předpoklad, že lidé nezareagují, když vidí, jakse jim kvůli velkým rodinám zvyšují životní náklady. Botero (a po něm Malthus) to odbyli zmíněním „preventivních“ omezení. Ale pokud by lidé snížili počet dětí, když čelí absolutnímu zmaru, proč by to neměli udělat mnohem dříve? Pokud ano, pak nelze postulovat žádnou výše popsanou mechanistickou tendenci.

Také historická fakta pochmurné malthusiánské předpovědi absolutně rozporují. Populace má tendenci růst v odpovědi pouze na větší ekonomický růst a prosperitu a následný růst životních standardů, takže mají populace a životní standardy tendenci se hýbat spíše společně než opačně. Růst populace obecně přichází v odpovědi na pokles v míře úmrtnosti způsobený lepší stravou, sanitací a lékařskou péčí, což vše je přimknuto k vyšším životním standardům. Dramatické poklesy v úmrtnosti vedly k akceleraci populačního růstu (hrubě měřeném jako míra porodnosti minus míra úmrtí). Po několika generacích obvykle míra porodnosti klesá, jak lidé reagují pro zachování vyšších životních standardů, což populační růst zastavuje.

Hlavní chybou populačního učení Botera-Malthuse je, že uvažuje dvě entity – populaci a prostředky obživy (či produkci, životní standardy) – fungující pod zákony, které jsou na sobě navzájem úplně nezávislé. A přitom, jak jsme viděli, může být růst populace na změny v produkci vysoce citlivý. Obdobně může být pravdou i opačný vztah. Růst populace může posílit růst investic a produkce poskytnutím širšího trhu pro výrobky a více pracovní síly, která je vyrobí. [2] Schumpeter to ve své kritice Malthuse dobře shrnuje: “…samozřejmě nedává vůbec žádný smysl snažit se o formulaci nezávislých ‘zákonů’ pro chování dvou vzájemně závislých veličin.“ [3]

V Anglii byl vůdčím humanistou Stephen Gardiner (kolem 1483-1555), biskup ve Winchesteru, jenž spolu s kardinálem Polem bránil katolickou církev proti anglikánské reformaci. Gardiner byl na rozdíl od Poleho prvním humanistou severu, jenž přijal pro-machiavelistickou argumentaci. V 50. letech 16. století, přibližně v době, kdy byl lordem kancléřem pod despotickou královnou Marií Tudorovnou, napsal Gardiner Rozpravy o příchodu Angličanů a Normanů do Británie, věnované španělskému králi Filipovi II. Kniha byla napsána jako kniha rad králi Filipovi v den jeho svatby s královnou Marií a radila mu, jak vládnou Anglii. Gardiner otevřeně podporuje Machiavelliho názor, že je pro vladaře mnohem důležitější vypadat ctnostně, než aby ve skutečnosti byl. Je užitečné, tvrdí Gardiner, aby princ vypadal „milosrdný, štědrý a všímavý ve víře“, avšak jakýkoliv vládce, kdo by se ve skutečnosti takovým kvalitám zavázal, by přišel k větší škodě než užitku.

Vášnivým, i když nevyřknutým žákem machiavelismu byl prominentní belgický klasický učenec a humanista šestnáctého stoleté Justus Lipsius (1547-1606). Lipsius se přestěhoval z Antwerp do Leyden v Holandsu, aby se vyhnul válce se španělskou nadvládou. V roce 1589 Lipsius v Leyden vydal svých Šest knih politiky. Vladař, píše Lipsius, se musí naučit, jak být „výnosně zkažený“ a uvážlivě být schopný „zaměňovat to, co je výnosné, s tím, co je ctnostné“. Rozum státu opět vítězil.

[1] V dalším díle uvidíme, že uznávaný levicový keynesiánec Alvin Henry Hansen ve třicátých letech 20. století ve své slavné tezi o „stagnaci“ předpovídá permanentní stagnaci americké ekonomiky zejména kvůli nedávnému poklesu růstu obyvatel. Dále uvidím, že Hansen vyvinul toto poznání jako logický důsledek rigidní walrasiánského učení. To je pochopitelně v ostrém kontrastu s hysterií kolem růstu v 70. letech 20. století a podpoře „nulového populačního růstu“ ze strany levicových liberálů.
[2] Pro svět dvacátého století poznamenává P. T. Bauer: „Ve velké části třetího světa je extrémní řídkost osídlení překážkou ekonomickému pokroku v lidském podnikání, překážkou, která je mnohem efektivnější, než domnělý tlak populace. Řídké osídlení brání budování přepravní infrastruktury a komunikací a brzdí tak šíření nových myšlenek a metod. Tím podřezává rozsah podnikání.“ P. T. Bauer, Equality, the Third World and Economic Delusion (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1981), str. 45.
[3] Joseph A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University
Press, 1954), str. 579.