Dějiny 7.2. - Merkantilismus ve Španělsku

Mises.cz: 18. července 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Zdánlivá prosperita a zářivá moc Španělska šestnáctého století se ukázala být v dlouhém období pouze klamem a iluzí. Byla totiž poháněna téměř výhradně přílivem stříbra a zlata ze španělských kolonií v Novém světě. V krátkém období přítok kovů znamenal nárůst prostředků, za které si Španělé mohli nakoupit a užít výrobky zbytku Evropy a Asie, avšak v dlouhém období cenová inflace tuto dočasnou výhodu vymazala. Výsledkem bylo, že když přítok kovů v sedmnáctém století vyschnul, zůstalo pouze málo až nic. A nejen to, zlatá prosperita přiměla obyvatele ke stěhování do jižního Španělska, zejména do přístavu Sevilla, kde do Evropy nové kovy vstupovaly. Výsledkem byly špatné investice v Seville a na jihu Španělska, vyvážené ochromeným potenciálním růstem na severu.

Ani to nebylo všechno. Na konci patnáctého století španělská koruna kartelizovala rozvíjející se a slibný kastilský textilní průmysl uzákoněním přes 100 zákonů vytvořených k zakonzervování odvětví na současné úrovni vývoje. To chráněný kastilský oděvní průmysl ochromilo a v dlouhém období zničilo jeho efektivitu, takže nemohlo konkurovat na evropských trzích.

Navíc královské činy taktéž zničily rozkvétající španělský hedvábný průmysl, jenž se soustředil v jižním Španělsku v Granadě. Naneštěstí byla Granada centrem muslimské či maurské populace, a tak série mstivých činů španělské koruny dovedly toto odvětví k praktickému zániku. Nejprve několik nařízení drasticky omezilo domácí užívání a spotřebu hedvábí. Poté bylo hedvábí v padesátých letech 16. století zakázáno vyvážet a práci dokonalo obrovské zvýšení daní určených hedvábnému průmyslu v Granadě po roce 1561.

Španělské zemědělství šestnáctého století bylo taktéž ochromené a zpustošené vládními zásahy. Kastilská koruna dlouho udržovala spojenectví s Mestou, cechem chovatelů ovcí, kteří dostávali speciální privilegia výměnou za vysoké daně pro království. V 80. a 90. letech 15. století bylo zakázáno v předchozích letech užívané ohrazování a obrovsky se díky vládnímu dekretu na úkor pěstitelství rozšířily pastviny (cañadas). Pěstitelé byli také biti speciální legislativou vydanou pro povozníky – právě cesty byly ve všech zemích oblíbené pro vojenské účely. Povozníkům byl umožněn zvláštní vstup zadarmo na všechny místní cesty a na pěstitele byly uvaleny vysoké daně, ze kterých se tyto cesty pro převozníky stavěly.

Ceny obilí rostly od začátku šestnáctého století napříč Evropou. Španělská koruna se bála, že by rostoucí ceny mohly vyvolat změnu užívání půdy od ovcí k obilí, a tak zavedla maximální cenu obilí, zatímco vlastníci pozemků mohli jednostranně vypovědět smlouvy a účtovat vyšší ceny pěstitelům. Výsledem následující sevření mezi náklady a cenou byly masivní bankroty farmářů, depopulace venkova a přesun farmářů do měst či armády. Bizarním výsledkem bylo, že na konci šestnáctého století Kastilsko trpělo opakujícími se hladomory, jelikož dovážené baltské obilí bylo obtížné dopravit do vnitrozemí Španělska, zatímco třetina kastilské zemědělské půdy se stala nekultivovanou a promrhanou.

Mezitím během první poloviny šestnáctého století španělskou korunou silně privilegované pastevectví vzkvétalo, avšak brzy se stalo obětí finančních a tržních narušení. Ve výsledku přišlo španělské pastevectví do hlubokého úpadku.

Španělskou ekonomiku jako celek ochromily také vysoké královské výdaje a daně uvalené na střední třídu, stejně tak vysoké deficity misalokovaly kapitál. Tři masivní bankroty španělského krále Filipa II. v letech 1557, 1575 a 1596 zničily kapitál a vedly k obrovským bankrotům a zpřísnění francouzských a antverpských úvěrů. Výsledná neschopnost platit vojákům španělského impéria v Nizozemí v roce 1575 vedla následující rok k nekompromisnímu plenění Antverp, divokým loupežím a znásilňováním vzbouřenými vojáky, známému jako „španělská zběsilost“. Název se zažil, i když šlo většinou o německé žoldáky.

Kdysi svobodné a enormně prosperující Antverpy byly sérií etatistických kroků během pozdního šestnáctého století položeny na kolena. Vedle bankrotů se hlavním problémem stal masivní pokus španělského krále Filipa II. vypořádat se s protestantskými a novokřtěneckými hříšníky v Antverpách. V roce 1562 španělský král násilně odříznul Antverpy od jejich hlavního importu, od anglického vlněného plátna. Taktéž v roce 1567 převzal nad městem nadvládu známý vévoda z Alby a zavedl represi ve formě „Koncilu krve“, jenž měl moc hříšníky mučit, zabíjet a konfiskovat jim majetek. Vévoda také zavedl vysokou daň z přidané hodnoty ve výši deseti procent, alcabala, která vedla k ochromení sofistikované a propojené nizozemské ekonomiky. Mnoho zručných řemeslníků pracujících s vlnou uteklo do přívětivé Anglie.

Nakonec odtržení Nizozemí od Španělska v 80. letech 16. století a další španělský bankrot v roce 1607 vedly o dva roky později s Nizozemím ke smlouvě, která osud Antverp ukončila odříznutím města od moře a od ústí řeky Šeldy, jelikož byly přiznány nizozemcům. Od té doby nahradilo Antverpy a Vlámsko v pozici hlavního komerčního a finančního centra Evropy decentralizované a svobodně-tržní Holandsko a zejména město Amsterodam.