Dějiny 7.6. - Merkantilismus a inflace

Mises.cz: 15. srpna 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 3

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Stát získával v období po středověku většinu svých úpěnlivě hledaných příjmů skrze daně. Avšak stát byl vedle přímého olupování bohatství svých poddaných vždy přitahován myšlenkou tvorby vlastní peněz. Před vynálezem papírových peněz byl však stát omezen v tvorbě peněz občasným zlehčováním ražených mincí, v čemž se dlouho dobu snažil získat povinné monopolní postavení. Zlehčování byla jednorázová událost, pročež nemohlo být užíváno, jak má stát vždy rád, k neustálé tvorbě peněz, které by plnily královské pokladnice k stavení paláců, pyramid a dalších spotřebních statků státního aparátu a jeho mocenské elity.

Vládní papírové peníze, vysoce inflační nástroj, byly poprvé v západním světě objeveny ve francouzském Quebecu v roce 1685. Monsieur Meules, vládnoucí intendant Quebecu, se pod obvyklým tlakem hledání zdrojů rozhodnul je získat rozčtvrcením hracích karet a označením jich různými denominacemi francouzské měny, načež byly užívány v platbách za mzdy a materiál. Tyto karetní peníze, později vykupované za skutečný kov, se brzy staly opakovaně vydávanými papírovými poukázkami.

První více známou formou vládních papírků se o pět let staly peníze roku 1690 z britské kolonie Massachusetts. Massachusetts poslal žoldáky na jednu z obvyklých loupeživých výprav do francouzského Quebecu, avšak tentokrát byli odraženi. Rozladěné massachusettské vojsko bylo ještě více iritováno skutečností, že jejich žold byl vždy vyplácen z jejich osobních podílů na francouzské kořisti prodané v aukci, ale tentokrát ve městě nebyly žádné peníze, které by mohli získat. Massachusettská vláda sužovaná požadavky na výplatu žoldu vzpurných vojáků si nedokázala půjčit peníze od bostonských obchodníků, kteří bystře považovali její kredit za nehodný důvěry. Nakonec Massachusetts narazilo na poklad v podobě vytištění 7 tisíc liber v papírových poukázkách, jež měly být během několika let vyměnitelné za kov. Brzy se těchto několik let začalo blížit k uběhnutí a vláda okouzlená tímto novým způsobem zdánlivě bezplatných příjmů zatlačila na tiskařské lisy a okamžitě vytiskla dalších 40 tisíc papírových liber. Osudové zrození papírových peněz.

Bylo to dvě desetiletí před tím, než francouzská vláda pod vlivem fanatického inflacionisty, skotského teoretika Johna Lawa, spustila kohoutky inflace papírových peněz i doma. Anglická vláda se místo toho uchýlila k více rafinovanému způsobu dosažení stejného cíle – vytvořila v dějinách novou instituci, centrální banku.

Klíčem k dějinám Anglie sedmnáctého a osmnáctého století jsou nekonečné války, kterých se anglický stát neustále účastnil. Války znamenaly pro korunu gigantické finanční požadavky. Před vznikem centrálních bank a vládních papírků musela jakákoliv vláda, která nechtěla pro pokrytí veškerých válečných nákladů zvyšovat své zemi daně, spoléhat na vysoký veřejný dluh. Avšak když veřejný dluh neustále roste a daně se nezvedají, něco se musí stát, nejde to věčně. Před sedmnáctým stoletím půjčovaly obecně banky a „banky“ byly instituce, ve kterých kapitalisté zanechávali své prostředky, které spořili. Neexistovalo žádné depozitní bankovnictví, obchodníci, kteří chtěli bezpečné místo pro své přebytečné zlato, si ho ukládali v Královské mincovně v londýnském Toweru, v instituci vytvořené k ukládání zlata. Tento zvyk se však ukázal vysoce nákladný, jelikož král Karel I. potřeboval brzy před vypuknutím občanské války v roce 1638 peníze a jednoduše z mincovny zkonfiskoval obrovskou sumu 200 tisíc liber zlata, přičemž ohlásil, že jde o „půjčku“ od věřitelů. Obchodníci byli touto zkušeností pochopitelně otřesení a začali ukládat své zlato v pokladnicích u soukromých zlatníků, kteří byli vybaveni k ukládání a střežení drahých kovů. Brzy začaly zlatnické poukázky sloužit jako soukromé bankovní poukázky, výsledek depozitního bankovnictví.

Restaurovaná vláda brzy potřebovala spoustu peněz pro války s Holanďany. Byly významně zvýšeny daně a koruna si začala vysoce půjčovat od zlatníků. Na konci roku 1671 král Karel II. požádal bankéře o další vysoké půjčky k financování nového loďstva. Po odmítnutí zlatníky král 5. ledna 1672 vyhlásil „Stop of the Exchequer“, tj. svéhlavé odmítnutí platit jakýkoliv úrok z jistiny většiny ohromného veřejného dluhu. Část „zastaveného“ dluhu byla dluhem vlády prodejcům a starým lidem, ale největší část byla držena kriminalizovanými zlatníky. Z celkové výše 1,21 miliónu liber dlužila vláda 1,17 miliónů právě zlatníkům.

O pět let později, v roce 1677, začala s nechutí koruna opět platit ze zastaveného dluhu úroky. Avšak v době vypuzení Jamese II v roce 1688 bylo vyplaceno jen mírně nad jednu šestinu úroku z dluhů za posledních 12 let. Navíc byl úrok arbitrárně nastaven na 6 procent, i když král původně souhlasil s úrokem mezi 8 a 10 procenty.

Zlatníci byli ještě intenzivněji biti novou vládou Williama a Marie po Slavné revoluci roku 1688. Nový režim jednoduše odmítl platit jakýkoliv úrok z jistiny zastaveného dluhu. Bezmocní věřitelé se soudili, avšak přestože soudci v principu s jejich případem souhlasili, Lord Keeper, jenž otevřeně argumentoval, že vládní finanční problémy musí být důležitější než spravedlnost a vlastnická práva, je přemohl.

Výsledkem „zastavení“ bylo prohlášení House of Commons z roku 1701, v němž problém vyřešil jednoduše vymazáním poloviny celkového dluhu a tím, že úrok z druhé poloviny bude zaplacen na konci roku 1705 s pozoruhodným úrokem 3 procenta. I takto nízký úrok byl později snížen na dvě a půl.

Důsledky takového prohlášení o bankrotu krále se daly očekávat: byla silně zasažena důvěra veřejnosti a zlatníky a jejich věřitele zasáhla finanční pohroma, jelikož veřejnost nadále nechtěla přijímat jejich poukázky. Většina z předních zlatníků-věřitelů v osmdesátých letech 17. století zkrachovala a mnoho z nich skončilo ve vězení pro dlužníky. Soukromé depozitní bankovnictví bylo omračujícím způsobem zasaženo, a to tak moc, že muselo dojít k založení centrální banky.

Stop of the Exchequer tak dvě dekády po konfiskaci zlata z Mincovny dokázal prakticky jednou ranou zničit soukromé depozitní bankovnictví a důvěru ve vládu. Avšak kde měla vláda získat peníze na financování nekonečných válek s Francií, které se rýsovaly na obzoru? [1]

Spása přišla v podobě skupiny navrhovatelů pod vedením Skota Williama Patersona. Paterson předstoupil před zvláštní komisi House of Commons z roku 1693 pro studium problémů s rostoucími výdaji a předložil pozoruhodné nové schéma. Za několik zvláštních privilegií od státu by Paterson a jeho skupina založili Bank of England, která by vydávala nové poukázky, z nichž většina by byla použita k splácení vládního dluhu. Krátce řečeno, jelikož nebyl dostatek soukromých střadatelů, kteří by byli ochotni dluh financovat, Paterson a spol. vděčně nakoupí úročené vládní dluhopisy a zaplatí je z nově vytvořených bankovních poukázek, zatímco dostanou kopec zvláštních privilegií. Jakmile parlament v roce 1694 Bank of England hloupě ustavil, sám král William a různí poslanci se obratem stali akcionáři této nové továrny na peníze.

William Paterson anglický parlament žádal o udělení zákonné formy platidla pro poukázky Bank of England, avšak to už bylo moc i pro britskou korunu. Avšak parlament bance udělil výhodu v držení všech vládních dluhopisů.

Nová instituce vládou privilegované centrální banky brzy ukázala svou inflační moc. Bank of England záhy vytisknul enormní sumu 760 tisíc liber, z nichž většina byla užita k nákupu vládního dluhu. To mělo okamžitý a významný inflační dopad a za pouhé dva roky byla Bank of England po bankovním runu radostně podporovaném konkurenty v podobě soukromých zlatníků, kteří vesele vraceli papírky Bank of England výměnou za kov, insolventní.

Tehdy učinila anglická vláda osudové rozhodnutí. V květnu 1696 bance povolila „pozastavit výplatu kovu“. Jednoduše tím bance umožnila na dobu neurčitou odmítnout dostát svému smluvnímu závazku vyplatit za poukázky zlato, zatímco v tu samou dobu bezstarostně vydávala poukázky a vynucovala platby od svých vlastních dlužníků. Banka začala opět vyplácet kov o dva roky později, avšak tento samotný akt znamenal precedent pro britské a americké bankovnictví až dodnes. Kdykoliv se banka protiskne k vlastním finančním problémům, vláda připraveně zakročí a umožní ji pozastavit výplatu kovu. Během poslední válek s Francií v pozdním osmnáctém století a na začátku století devatenáctého bylo bance umožněno pozastavit platby na dvě desetiletí.

Ve stejném roce 1696 utrpěla Bank of England další šrám – zjevilo se strašidlo konkurence. Finanční skupina toryů se pokusila založit národní zemskou banku, aby konkurovala whigy ovládanou centrální banku. Pokus selhal, avšak Bank of England rychle donutila parlament v roce 1967 přijmout zákon zakazující založení jakékoliv nové korporátní banky v Anglii. Jakákoliv nová banka musela být buď jednotlivcova či ve spoluvlastnictví, čímž byl ostře omezen rozsah konkurence centrální banky. Navíc bylo padělání poukázek Bank of England učiněno trestným pod trestem smrti. V roce 1708 parlament následoval tato privilegia další významnou výsadou. Od té doby bylo pro jakoukoliv jinou korporátní banku vyjma Bank of England či banku spoluvlastněnou šesti a více lidmi nezákonné vydávat poukázky. Nadto bylo těmto bankám zakázáno uzavírat jakékoliv krátkodobé půjčky. Bank of Enlgand od té doby musela soutěžit pouze s malými bankami.

Od konce sedmnáctého století tak státy západní Evropy a zejména Anglie a Francie objevily úplně novou cestu směrem k umocnění státní moci – zisk skrze inflační tvorbu papírových peněz, ať již vládou či důvtipněji skrze privilegovanou monopolistickou centrální banku. V Anglii se soukromé depozitní banky pod tímto deštníkem inspirovaly k tvorbě peněz ex nihilo (zejména na běžných účtech) a vláda byla schopna rozšířit státní dluh pro financování nekonečných válek. Například během Francouzské války z let 1702-1713 byla vláda schopna zaplatit 31 procent svého rozpočtu z veřejného dluhu.

[1] Z 66 let mezi roky 1688 a 1756 bylo plných 34, tedy více než polovina strávena ve válce s Francií. Pozdější války jako ty mezi roky 1756-1763, 1777-1783 a 1794-1814 byly ještě pozoruhodnější, protože ze 124 let mezi roky 1688 a 1814 bylo celých 67 stráveno ve válkách s „francouzskou hrozbou“.