Dějiny 8.2. - První z hlavních francouzských merkantilistů Barthélemy de Laffemas

Mises.cz: 29. srpna 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 2

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

První francouzský merkantilista hodný poznamenání byl Barthélemy de Laffemas (1545-1612), neučený syn z velmi chudé protestantské rodiny v Dauphiné. Celý svůj život sloužil falešnému protestantovi Jindřichovi Navarrskému a v roce 1582 se dostal na vznešené místo čestného krejčího a komorníka svého pána. Když se Jindřich Navarrský stal králem Jindřichem IV., Laffemas měl štěstí a stal se v roce 1601 hlavním kontrolorem obchodu a vedl Obchodní komisi až do královy smrti. Jako oddaný pes, který zemře krátce po skonání pána, bezmocný Laffemas zemřel rok po Jindřichově vraždě v roce 1610. Laffemas se stal známým kvůli skutečně tuctům hrozně napsaných pamfletů, jež sepsal během dekád u moci, na počest merkantilistického systému, kterému pomáhal najít si ve Francii své místo.

Laffemasův hlavní zájem, jeho kritérium všelijakých ekonomických opatření, bylo, zda do království plyne či neplyne zlato. Takový pohled ale není hned nutně hloupým lpěním na záměně peněz za bohatství, jelikož když Laffemas psal, že zlato a stříbro jsou „vazivem a kostrou království… skutečným základem a podstatou moci státu proti… nepřátelům“, měl pochopitelně tak trochu pravdu. Čím více peněz dokážou králové od svých poddaných nahromadit, tím jsou bohatší a mocnější. Na tom není nic divného či nepravdivého. Omylem však bylo, pokud bychom jeho argument měli brát vážně, pokud si kdokoliv spojoval zájem krále se zájmem celé francouzské společnosti.

Problesknutí ekonomické inteligence lze spatřit ve skutečnosti, že Laffemas byl prvním merkantilistou, který králi pevně radil, aby nezakazoval přímý vývoz zlata. Věřil, že mnohem lepší bude nechat kov volně plynout ze země a do země a následně striktně regulovat obchod a průmysl tak, aby kov plynul spíše do země.

Mimo to byly Laffemasovy ekonomické rady bezútěšnými nářky; zakažte veškerý dovoz za manufaktur, zakažte veletrhy, které vysávaly peníze z království do rukou cizinců, donuťte kupce nakupovat v zahraničí pouze materiál a nikoliv výrobky, zakažte vývoz materiálu. Musely být obnoveny cechy, které regulovaly veškerou městskou práci a udržovaly kvalitu výrobků, dohlížet na ně měly komise mistrů, na ty měl dohlížet úřad výrobců, a tak dále až ke královskému dvoru.

Pomocí obvyklých merkantilistických frází Laffermas ujišťoval zemědělce, že budou z ochrany výrobců těžit a ne tratit, jelikož budou zásobovat domácí trh se svými výrobky. Neobtěžoval se dodat, že to tento domácí trh bude vysoce neefektivní a drahý.

Každý, kdo s jeho názory nesouhlasil, byl dle Laffermase sobecký ignorant anebo zrádce a mělo by s ním být dle toho naloženo. Všem, kdo neuposlechnou regulace a zákazy, by měl být zabaven majetek nebo by měli být popraveni.

Jako většina jeho merkantilistických spolubratrů byl Barthélemy de Laffemas okouzlen ideou plné zaměstnanosti a vymýcení zahálky. Plná zaměstnanost samozřejmě znamenala nucenou zaměstnanost a Laffemas volal po konci zahálky zaměstnáním zahálejících a vsunutím zdráhajících se do „řetězů a věznic“. Měly být významně omezeny hospody a kabarety a potvrzení pijáci postaveni na pranýř.

Protekcionismus začíná snahou o zajištění národní soběstačnosti ve zboží, které lze doma vyrobit, a pokračuje v rozšiřování definice na cokoliv, co může být jen vyrobeno. Jelikož když je na trhu zakázán zisk jako takový, prakticky každý vyrobitelný statek může být – za nějakou cenu – vyroben doma. Pokud by Američané chtěli, mohli by bezpochyby za astronomické částky pěstovat všechny spotřebovávané banány ve sklenících v Maine či Montaně. Ale jaký by to mělo smysl, pomineme-li dotace několika privilegovaným skleníkovým pěstitelům?

Jedním z nejhloupějších Laffemasových projektů, který se jako vrchní kontrolor snažil ze všech sil prosadit, bylo učinit Francii soběstačnou v jednom z jejích nejoblíbenějších luxusních dovozů, v hedvábí. Mnoho jeho pamfletů a praktických snah bylo věnováno nucenému enormnímu rozšíření francouzského hedvábného odvětví, do té doby pouze malého a soustředěného na jihu Francie.

Laffemas naléhal, že Francouzské podnebí je pro hedvábí ideální a jakýkoliv opačný názor či podvratné tvrzení, že je Francie pro hedvábí příliš chladná a bouřlivá, byly jen propagandou šířenou „ďábelskými zájmy francouzských obchodníků, prodejců zahraničního hedvábí“. Laffemas poukázal na svůj vlastní úspěch ve výrobě hedvábí, na Jindřichovu výsadbu morušovníků (na kterých se bourec morušový živí). Prosazoval zákon nutící všechny vlastníky pozemků, včetně duchovních a klášterů, aby vysadili dva nebo tři morušovníky na akr. Kreslil si krásný obrázek obrovských zisků, které z těchto morušovníků a následně z hedvábí musí plynout. Laffemas také tvrdil, že mají morušovníky magicky léčivé účinky – léčí bolesti zubů a břicha, hojí popáleniny, zahání červy a je protijedem.

Přestože Laffemas přesvědčil krále, aby nasypal stovky tisíc livres do podpory pěstění morušovníků a hedvábí a hloupý král nařídil všem diecézím ve Francii vysadit na 50 tisíc těchto stromů, celý tento obrovský hedvábný experiment se ukázal být ponižujícím fiaskem. Podnebí většiny Francie bylo skutečně nehostinné, což bylo spíše skutečností než dezinformací šířenou sobeckými a zrádnými dovozci. Masa francouzských duchovních se násilím pochopitelně přes noc náhle nestala výrobcem hedvábí. Francie byla i nadále významným dovozcem hedvábí.

Laffemasův hlavní a možná jediný následovník byl jeho syn Isaac. V bouřlivém věku 19 let chtěl být mladý Isaac de Laffemas (1587-1657) synem svého otce v každém ohledu a vydal Dějiny obchodu ve Francii (1606). Dějiny byly stěží dílem hodným zapamatování a vyznamenaly se pouze podlézavou chválou na svého otce a krále Jindřicha a otrockým opakováním otcových myšlenek a všeléků. Tón jeho díla by měl být patrný ze skutečnosti, že Isaac vychvaloval Jindřicha jako zdroj všeho dobrého ve Francii. Své výsosti mladý Isaac napsal, že nebe „poctilo mého otce životem za tvé vlády“.

Isaacova kariéra politického ekonoma došla ke konci s upadnutím jeho otce na milost a jeho následnou smrtí, načež Isaac dožil jako nižší, ale věrný poručík vrchního rádce, kardinála Richelieu.