Dějiny 9.1. - Povstání croquantů

Mises.cz: 17. října 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Král a jeho nohsledi nezavedli rostoucí absolutismus bez vyprovokování vážné, hluboké a nepřetržité opozice. Mezi 30. a 70. léty sedmnáctého století ve Francii skutečně vznikala opakovaně povstání skupin sedláků i šlechty. Obecně byla nespokojenost a povstání zaměřená proti zvyšování daní a ztrátu práv a výsad. Obdobné protesty vznikly také v polovině století ve Španělsku a po celé století v autokratickém Rusku.

Zvažte například protesty rolníků z prvního velkého povstání ve Francii sedmnáctého století, zvaných croquants (croquanti, doslovným překladem „křupani“), kteří se vzbouřili v roce 1636 na jihozápadě Francie. Povstání croquantů předcházelo náhlé téměř zdvojnásobení přímých daní uvalených na rolnictvo kvůli snaze uplatit válku se Španělskem.  Intendant La Force, vyslaný k prověření nepokojů, podal zprávu o jejich rozhořčení a požadavcích. Rolníci se zaměřili na neustálé a rostoucí zvyšování daní. Poukázali na to, že za vlády Jindřicha IV. bylo bráno více daní, než za všech předchozích vlád dohromady a že za pouhé dva roky vlády Ludvíka XIII. zaplatili více než za celou vládu Jindřicha IV. Rolníci taktéž protestovali proti tomu, že jim výběrčí daní zabavovali dobytek, šaty a nástroje, jen aby zaplatili pouhé náklady spojené s výběrem, takže základ daně už nebude možné nikdy snížit. Výsledkem byla pohroma. Rolníci zbaveni svých prostředků k práci byli nuceni opustit svá neobdělaná pole a dokonce i svá původní bydliště a žebrat o chléb. V dopise svému nadřízenému je La Force nucen jejich stížnosti podporovat: „Není pravdou, milostpane, že bych nebyl na základě svého přirozeného cítění dotčen silným soucitem, když vidím, v jak neobyčejné bídě žijí tito lidé.“

Rolníci si stěžovali, že se nesnaží o rozvrat, že jsou ochotni platit staré daně, na které byli zvyklí, pokud bude poslední navýšení odvoláno. Nové daně by měly být uvaleny pouze v situacích krajní nouze a pouze generálními stavy (což se od roku 1615 nestalo a až do Francouzské revoluce nestane). Jako oklamaní poddaní kdekoliv jinde kladli tito rolníci za vinu své utrpení nikoliv samotnému králi, avšak jeho zlým a tyranským rádcům, kteří svedli krále na scestí. Rolníci naléhali, že se musí bouřit, aby „jejich nářek byl slyšet až k uším samotného krále a nikoliv pouze jeho rádců, kteří mu tak špatně radí“. Pro krále i prezidenty je vždy vhodné zachovat si oblíbenost svedením protestů a nepřátelství na rádce či ministerské předsedy, kteří ho obklopují.

Avšak navzdory této nešťastnosti byli croquanti dostatečně moudří a vnímaví, že nevěřili mýtu „veřejného zájmu“, který jim přednášeli královští rádcové. „Potřeby státu“, tvrdili rolníci, jsou pouze „záminkou k obohacení několika jednotlivců“ – nenáviděných výběrčích daní, kteří si koupili od krále výsadní právo na výběr daní [1], které následně plynuly do jejich kapes, a „lidské postavy vládnoucí státu“, tj. Richelieu a jeho družina. Rolníci volali po zrušení penzí pro dvořany a výplat všem nově vytvořeným úředníkům.

Následujícího roku 1637 se croquanti z okolních oblastí kolem Périgordu spojili v povstání. Králi Ludvíkovi XIII périgordská obec vysvětlila své důvody k revoltě následovně: „Sire…, k vyjádření svého rozhořčení jsme zvolili neobvyklý krok, avšak jen proto, abychom mohli být vyslyšeni Vaší Výsostí…“ Převládající rozhořčení plynulo proti výběrčím daní a daňovým úředníkům, kteří „mezi nás poslali tisíc zlodějů, aby ohlodali těla chudých až na kost. To oni je donutili vzít do rukou zbraně, vyměnit pluhy za meče, aby mohli žádat Vaši Výsost o spravedlnost, nebo mužně zemřít.“

Koruna byla povstáním otřesena a začala organizovat své věrné služebníky. Královský tiskař F. Mettayer vydal prohlášení „obyvatel města Poitiers“, ve kterém zavrhoval „buřičskou“ obec Périgord. Poitiersští muži deklarovali, že: „Víme, jako křesťané a oddaní Francouzi, že Králové mají rozkazovat, zatímco poddaní, ať je to kdokoliv, mají poslouchat se vší pokorou a ochotným odevzdáním… Bohem vyřknutá přikázání.“ Všichni lidé ve Francii věděli, že král je tělem i duší státu. Král je přímo veden Duchem svatým a co více, „skrze nadlidská rozhodnutí vaší královské mysli a zázraky učiněné během vaší skvělé vlády, jasně vidíme, že Bůh drží vaše srdce ve svých dlaních.“ Pro povstání existuje tedy jen jediný důvod, uzavřeli věrní lidé z Poitier – rebelové musí být nástrojem Satana.

Ne všichni katolíci souhlasili, dokonce ani katolické duchovenstvo ve Francii. V roce 1639 vypuklo ozbrojené povstání v Normandii a stálo na dvou požadavcích – bylo opozicí proti utlačujícímu zdanění a volalo po autonomii Normandie proti centralizovanému pařížskému režimu. Šlo o hnutí napříč třídami, od relativně chudých, seskupených dohromady jako „armáda trpících“, nazývající se Nu-Pieds – bosí – po prodejcích soli z Avranches v jihozápadní Normandii, kteří chodili po písku bosí. Generálem armády byla mýtická postava nazvaná Jean Nu-Pieds, zatímco skutečné vůdcovství nad armádou spočívalo v rukou čtyř kněží z oblasti Avranches, z nichž vůdcem byl otec Jean Morel, farní kněz ze Saint-Gervais. Morel si říkal „plukovník duna“, ale nebyl pouze armádním velitelem, byl také armádním básníkem-propagandistou. Ve svém „manifestu neporazitelného kapitána Jeana Nu-Pieds, generála armády trpících“, namířeném proti „těm, kdo bohatnou z daní“, otec Morel píše:

„A já, já mám lid ponechat živořící,
Pod pěstí tyranie a ponechat dav cizinců [ne-Normanů]
Každý den utlačovat je svou daňovou živností?“

Poznámka o „cizincích“ ukazuje pokračující sílu partikularismu, čili národních separatistických hnutí ve Francii, zde konkrétně v Normandii. Normanská a croquantská hnutí povstávala proti vysokým daním a stejně tak proti centralizovanému pařížskému imperialismu, který byl teprve nedávno uvalen na dříve autonomní národy.

[1] Rothbard zde a ve zbytku článku nepíše o obecném výběru daní, avšak o konkrétní formě, o „daňových farmářích“,tedy  o systému „outsourcování“ výběru daní, ve Francii známém jako Ferme générale, kdy byli výběrčí označováni za „farmáře“, kteří daně skutečně „sklízí“. Pozn. překl.