Dějiny 9.9. - Boisguilbert a laissez-faire

Mises.cz: 12. prosince 2013, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 0

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Nejznámějším ze zastánců laissez-faire v sedmnáctém století byl Pierre le Pesant, sieur de Boisguilbert (1646-1714). Boisguilbert, bratranec básníka a dramatika Corneilleho, se narodil v Rouen do urozené normanské rodiny právních úředníků a byl vzdělán jezuity, načež si v Rouen koupil dva právní úřady. Sloužil jako vrchní soudní poručík od roku 1690 do své smrti. Boisguilbert byl také velkostatkářem, obchodníkem, literátem, překladatelem, obhájcem a historikem.

Boisguilbert byl spojením génia a klikaře. Jeho první a nejdůležitější dílo Le Détail de la France (Detailní pohled na Francii), vydané v roce 1695, neslo vše odkrývající podtitul La France ruinée souse le règne de Louis XIV (Francie zničená pod vládou Ludvíka XIV.). [1] Boisguilbert adresoval bezpočet dopisů každému z hlavních francouzských kontrolorů své doby na téma ctností svobodného obchodu a laissez-faire a o zlech vládních zásahů. Po roce 1699 Boisguilbert stále naléhal na vrchního kontrolora Michela Chamillarta, avšak bezvýsledně. Chamillart stále odmítal svolit k tisku boisguibertových tlustopisů, avšak ten je stejně vydal, nakonec jako sebrané spisy pod názvem Le Détail de la France v roce 1707. Ve stejném roce byl cenzurován Vaubanův spis Dixme Royale a nakonec bylo postaveno mimo zákon i dílo Boisguilberta, který byl poslán do krátkého vyhnanství. Vrátil se pod podmínkou mlčenlivosti, avšak okamžitě znovu vydal své knihy, mezi roky 1708 a 1712 čtyřikrát.

Boisguilbert argumentoval pro laissez-faire a odmítal merkantilistický zájem na hromadění drahých kovů, když ukazoval, že podstatou bohatství je zboží, nikoliv mince. Peníze, vysvětloval Boisguilbert, jsou jen pro pohodlí. Příliv drahých kovů z Nového světa v šestnáctém století tak sloužil pouze k nárůstu cen. Pokud bychom vše nechali přirozeně plynout, všichni lidé by si užívali hojnosti. Vládní zásahy snažící se o zlepšení přirozeného pouze působí spoušť. Jednoduchým lékem na různorodá zla, kterými Francie trpěla, bylo, jak poznamenal profesor Keohane: „aby se vláda přestala vměšovat do přirozených cest obchodu a laissez faire la nature. Žádná nadlidská snaha o reformu není potřeba, tuto neuváženou snahu o pomoc je třeba pouze zastavit.“ [2]

Bosguilbert píše, že kolektivní nebo společenská harmonie vyrůstá ze snahy nespočtu individuí, kteří následují vlastní prospěch a své štěstí. Když vláda odstraní všechny umělé překážky obchodu, všichni jeho účastníci mají motivace vyrábět a směňovat a vlastní zájem je svobodně vede ke konstruktivní práci. Pouze užití donucení či státní výsady staví jeden vlastní zájem proti jinému, zatímco moudrý přirozený řád zajišťuje harmonii mezi individuální touze po majetku a všeobecným blahem. Jak Boisguilberta shrnuje Keohane: „Dokud se nevměšujeme do její [Přírody] práce, veškeré naše snahy získat co nejvíce sami pro sebe budou maximalizovat v dlouhém období štěstí všech.“ [3] Není tedy pravdou, že lidé cílí na všeobecné blaho, když sledují své vlastní zájmy. Naopak, na přirozeném řádu je skvělé, že zatímco lidé cílí na svůj vlastní „soukromý užitek“, přispívají tím k užitku ostatních. I když se lidé snaží obcházet zákony a získávat na úkor ostatních, přirozený řád svobody a laissez-faire zajistí mír, harmonii a všeobecné blaho. Jak říká sám Boisguilbert: „Avšak příroda sama může tento řád přinést a zajistit tak mír. Každá jiná autorita ničí vše, když se do věci vměšuje, radno jak dobré úmysly měla.“ Na svobodném trhu ustaveném přirozeným řádem „je duší každého kupujícího a prodávajícího na trhu čistá touha po zisku; a s pomocí této rovnováhy každá strana směny musí naslouchat rozumu a podřídit se mu.“

Přirozený řád svobodného trhu vylučuje jakékoliv vykořisťování. Tedy: „Příroda či Prozřetelnost … podřídila kroky životů tak, že pokud jsou ponecháni svobodě (on le laisse faire), není v moci nejmocnějších kupovat od chudáků, aby zajistili jejich strádání.“ Vše funguje jak má „pokud je příroda ponechána sama sobě (on laisse faire la nature) … [tj.] … pokud je ponechána svoboda a když se jí nikdo neplete do práce, aby zajistil ochranu všem a ochránil je před násilím.“ [4]

Boisguilbert také konkrétně ukázal na kontraproduktivní výsledky vládních zásahů. Když se francouzská vláda snažila zmírnit hladomor snížením cen obilí a kontrolou obchodu, dosáhla pouze snížení kultivace a produkce obilí a tím ten samý hladomor, který se snažila odstranit, posílila. Takové zásahy, jak shrnuje profesor Keohane:

„dávají smysl pouze, pokud obilí, stejně jako plevel nebo houby, roste všude bez lidské snahy, jelikož ignoruje efekt nízké ceny na chování pěstitelů. Pokud by prostě vláda přestala manipulovat, francouzská ekonomika by se, stejně jako město, od kterého odejde obléhání, vzpamatovala do plného zdraví. Kdyby si Francouzi mohli svobodně nastavovat ceny obilí, byla by Francie plná chleba.“ [5]

Boisguilbert k ilustraci podstaty a výhod specializace a obchodu použil jako jeden z prvních ekonomů jednoduchou hypotetickou směnu, kdy existují dva pracovníci a jeden vyrábí obilí a druhý vlnu, přičemž posléze rozšířil analýzu na malé město a nakonec na celý svět. Tato metoda „postupné aproximace“, kdy se začne od nejjednoduššího a následně se krok za krokem analýza rozšiřuje, se nakonec ukázala být nejplodnějším způsobem rozvoje ekonomické teorie a analýzy ekonomického světa.

Když poté graficky ilustroval, jak funguje moc a trh, předpokládal Boisguilbert tyrana, který mučí své poddané tak, že je sváže na dohled jeden od druhého, přičemž každý je obklopen hojností daného zboží, které vyrábí – jídla, oblečení, alkoholu, vody apod. Byli by okamžitě šťastní, pokud by jim tyran odebral pouta a umožnil jim směňovat přebytky jednoho zboží za jiné. Když však tyran říká, že nemůže pouta sundat během časů války apod., ani někdy v budoucnosti, jen přidává k jejich hrozivému mučení úšklebky a výsměch. Tím se Boisguilbert hořce ušklíbl směrem k odpovědi, kterou Ludvík XIV. a jeho rádci obvykle dávali stěžujícím si reformátorům a lidem v opozici: „Musíme počkat na mír.“ Stejně jako další lidé v opozici viděl válku jako pouhou výmluvu pro udržení ničivých vládních zásahů.

Stejně jako Belesbat neměl ani Boisguilbert strpení s nekonzistentními reformátory, kteří se snažili vyjmout luxusní zboží z laissez-faire. Pro Boisguilberta nebylo přirozené bohatství pouze biologickou nezbytností, „skutečné bohatství se nesestává pouze z plného užívání věcí nezbytných k životu, ale také všeho hojného a všeho, co může potěšit smysly“.

Navíc byl Boisguilbert patrně prvním, kdo zapojil do obecného ekonomického učení i diskuzi o fiskální politice. Přijal Vaubanův návrh na odstranění všech daní a jejich nahrazení jednou přímou desetiprocentní daní na veškeré příjmy a analyzoval vliv nepřímých daní na zemědělství, které silně odmítal. Ukázal, že vysoké daně na obilí zvýšily náklady a ochromily obilnou výrobu a obchod. Tvrdil, že po čtyři dekády vyhlásila francouzská vláda svým ohromným zdaněním skutečnou válku spotřebě a obchodu, což vedlo ke kruté krizi všech odvětví ekonomiky.

Na svobodném trhu naopak každý získává, jelikož „obchod není nic jiného než vzájemný užitek; všechny strany, kupci a prodejci, musí mít stejný zájem či potřebu prodat nebo nakoupit“.

S Belesbatem a Boisguilbertem se posunul zájem klasického liberalismu z útoku na etatismus moralistickým odmítnutím přepychového a zhoubného machiavelismu na vlastní utilitarianistické pole merkantilistického učení. I kdybychom si odmysleli klasickou morálku, užitek a obecné blaho vyžaduje soukromé vlastnictví a laissez-faire přirozeného řádu. V jistém smyslu bylo staré přirozené právo rozšířeno do ekonomické oblasti a spojilo individuální užitek s vlastním zájmem skrze výsledky svobodného trhu. Oproti zbožným mystikům, jako byl Fénélon, byli Belesbat a Boisguilbert v souladu novou mechanistickou kosmologií Isaaca Newtona a dalších v sedmnáctém století. Bůh vytvořil přirozené zákony světa a společnosti; je úkolem lidského rozumu, rozumu všech lidí bez rozdílu národnosti či obyčejů, pochopit tyto zákony a dosáhnout v jejich mezích vlastního zájmu a štěstí. V ekonomice zvyšuje svobodný obchod a volné trhy skrze harmonii vzájemného zisku štěstí všech, kteří hledají svůj vlastní zájem a svůj užitek. Zlaté pravidlo nenásilí bylo mravním zákonem, jenž odkryl klíč ke společenské harmonii a ekonomické prosperitě. Zatímco taková analýza nebyla sama o sobě anti-křesťanská, určitě nahradila jisté asketické aspekty křesťanství více optimistickým a více na člověka orientovaným vyznáním. Také byla konzistentní s rostoucím deismem, v němž je Bůh stvořitelem, hodinářem, který vytvořil mechanismus vesmíru a jeho soběstačné přirozené zákony a pak se vzdálil.

Jak upozorňuje profesor Spengler:

„Osmnácté století konceptualizovalo ekonomický (či společenský) prostor. Zviditelnilo skryté procesy společenského řádu, stejně jako století sedmnácté zpozorovalo a zviditelnilo procesy řádu fyzikálního; zobecnilo do lidského světa myšlenku ‘řádu’ skrytého za ‘nejčastějším fenoménem’a ‘neviditelnou ruku’, pomocí které ‘příroda zachází’ se ‘všemi věcmi’.”

Co se Boisguilberta týče, jeho přínosem bylo, že:

„byl mezi prvními, ne-li prvním, kdo rozpoznal, i když nedokonale, systém vztahů pod ekonomickým řádem… Jeho přínos spočíval v oddělení (jakkoliv nedokonalém) ekonomického řádu od celkového společenského systému, když poznal komparativně autonomní charakter tohoto řádu objevením v jádru mechanické a psychologické vztahy spojující lidi dohromady v ekonomický řád a přesunul pozornost k tomu, jak je ekonomický řád podrobován otřesům započínajícím v řádu politickém.“ [6]

Také by mělo být zmíněno, že se zjevně zdá snazší přesvědčit krále a vládnoucí elitu o celkové užitečnosti soukromého vlastnictví a svobodného trhu, než jim ukázat, že se chovají jako hlavy nemravného kriminálního systému organizovaného zločinu. Tak vedla základní strategie snahy o přesvědčení krále neúprosně k přinejmenším širokému utilitarianistickému přístupu k problémům svobody a vládních zásahů.

[1] Vzhledem k okolnostem se název o dva roky staršího anglického překladu, Ničení Francie, nezdá přesný.
[2] N.O. Keohane, Philosophy and the State in France: The Renaissance to the Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1980), str. 352.
[3] N.O. Keohane, Philosophy and the State in France: The Renaissance to the Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1980), str. 353.
[4] Citováno v Charles Woolsey Cole, French Mercantilism, 1683-1700 (1943, New York: Octagon Books, 1965), str. 266, pozn. 2. Nebo na jiném místě: 'il est seulement nécessaire
de laisser agir la nature'. (Stačí pouze nechat jednat přírodu.) Viz Joseph J. Spengler, 'Boisguilbert's Economic Views Vis- à-vis those of Contemporary Réformateurs', History of Political Economy, 16 (Spring 1984), str. 81n.
[5] N.O. Keohane, Philosophy and the State in France: The Renaissance to the Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1980), stránky. 354-355, pozn. 11
[6] Joseph J. Spengler, 'Boisguilbert's Economic Views Vis- à-vis those of Contemporary Réformateurs', History of Political Economy, 16 (Spring 1984), str. 73-74, pozn. 13. Spengler dodává, že pojem “neviditelná ruka” byl poprvé použit anglickým spisovatelem Josephem Glanvillem v díle The Vanity of Dogmatizing (1661), sto let před tím, než podobně použil tento pojem Adam Smith. Ve svých filozofických esejích Smith považoval filozofii za “reprezentaci neviditelných řetězů, které svazují dohromady” zdánlivě nesouvisející fenomény. (str. 73n)