Demokracie jako falešný emoční obranný mechanismus

Mises.cz: 03. prosince 2015, Přemysl Holub, komentářů: 2

Psychohistorik Lloyd DeMause vysvětluje korelaci mezi násilným chováním člověka v dospělosti a způsobem jeho výchovy v dětství pomocí tzv. teorie psychogeneze. Čím více týrání v dětství, tím pravděpodobněji dojde k "přehrávání" těchto traumat v dospělosti prostřednictvím násilného chování vůči ostatním a vlastním dětem.

DeMause ve své práci dělí způsoby výchovy a přístupu k dětem v rámci své teorie psychogeneze do celkem sedmi "psychotříd". [1] Každá psychotřída je charakterizována určitým rodičovským stylem.

Primitivní kmenové kultury jsou charakterizovány "schizoidní" psychotřídou, ve které jsou rutinně provozovány infanticidy novorozenců, mateřský incest, těsné svazování, opuštění, mlácení a zneužívání. [2] Prostřednictvím brutálních obětních rituálů, čistek a vyvražďování dochází k opakování dětských traumat v dospělosti.

Společenský pokrok lidské civilizace závisí na schopnosti jedinců nepředávat svá traumata z dětství dalším generacím, ale namísto toho jím dopřát více repsektu, úcty a autonomie než měli v dětství oni sami. Tímto procesem je umožněn vznik nové, pokročilejší psychotřídy.

Šestým stupněm DeMausovy teorie psychogeneze je "neurotická" psychotřída, ve které byla vychována současná generace lidí západní civilizace. Odpovídající rodičovský styl je charakterizován takto: "Hrozby a lehké naplácání namísto bití za účelem socializace dítěte dle představ rodičů; matky si dětí užívají namísto aby z nich měly strach; otcové se začínají účastnit rodičovství." [3]

Důsledkem převládající neurotické psychotřídy současnosti je náš stávající společenský systém - demokracie. Demokracie je pokročilejší formou otroctví. Vyznačuje se tím, že otrokářem není jedinec v pozici poloboha, monarchy, diktátora nebo jediné politické strany, ale údajný "většinový hlas lidu". Tomuto novému otrokáři se musí nicméně zbytek společnosti podřídit stejně jako monarchovi nebo diktátorovi a v tomto smyslu zde k žádné změně nedochází.

Demokracie je emočním obranným výtvorem neurotické psychotřídy. Zásadním a výstižným bodem v definici neurotické psychotřídy je, že dochází k "socializaci dítěte dle potřeb a cílů rodičů", nikoliv potřeb dítěte samotného. Potomek rodičů neurotické psychotřídy je tak obětí mentálního a emočního otroctví. Je převážně upuštěno od fyzických trestů a namísto nich jsou zavedeny "tresty" ve formě citového vydírání a odměn podle úrovně poslušnosti dítěte. Cílem ovšem stálé zůstává dosažení a uspokojení potřeb rodičů, nikoliv dítěte. Jde o určitou formu manipulace "měkkými" prostředky. Úplně stejný princip je posléze aplikován ve vztahu dítě - učitel a následně člověk - politik, čímž je rodinné mentální otroctví zachováno a upevněno.

Vedlejším účinkem neurotické výchovy založené na mentálním otroctví a citové manipulaci je oslabení sebeúcty, seberespektu a především důvěry ve schopnost vlastního samostatného úsudku. "Protože já sám nejsem schopen činit vlastní rozhodnutí a vlastní volby, musí tak za mne učinit někdo jiný." Strach z neschopnosti činit vlastní rozhodnutí je v dospělosti příčinou ke spuštění ryze iracionálního, sebeobranného mechanismu. Demokracie je jeho výsledkem. Demokracie (a přeregulovaný státistický svět) je ve skutečnosti falešnou obranou člověka před jeho strachem z nutnosti činit vlastní rozhodnutí, jelikož jim sám nedůvěřuje. Hrubou, dočasnou a falešnou záplatou na tuto úzkost je tendence ustanovit pozici domnělé autority ve všech možných a nemožných sférách lidského jednání. Důkazem toho, že jde o ryze emoční a iracionální obrannou reakci budiž to, že k dočasnému a falešnému utišení úzkosti a strachu z možnosti nevhodných osobních úsudků stačí pouhá existence instituciolizované autority. Kdo konkrétně bude tuto pozici zastávat a jaká bude jeho konkrétní úroveň schopností v určité problematice je druhořadé a není předmětem diskuze. Evidentně by bylo mnohem smysluplnější postupovat zcela opačně, ale stejně by to nemělo vliv na potřebu narychlo vykonstruované emoční záplaty, tudíž je většinou lidí tento zásadní defekt demokratického systému zcela ignorován. "Dokud vím, že existuje někde někdo v pozici, kde za mne činí důležitá rozhodnutí, jsem klidný. To, že se tato rozhodnutí mohou nakonec ukázat jako nevhodná je pořád přijatelnější, než žít v úzkosti, strachu a pod tíhou vlastní zodpovědnosti za vlastní soudy." Jde v této situaci o druh strachu ze svobody, podobný tomu, jakým trpěly generace "fyzických" otroků 19. století, kteří neznali nic jiného než život v otroctví. Mnoho z nich ve chvíli, kdy konečně dostali možnost stát se svobodnými bytostmi zaváhali, neboť nebyli zvyklí na to, že se najednou budou muset postarat sami o sebe se vším všudy. Jejich strach z nejistých zítřků byl silnější, než jejich touha po svobodě. Podobná dynamika je ve hře s naším "mentálním" otroctvím dnes.

V praxi je onou falešnou hrubou záplatou polofašistická přeregulovanost současného demokratického státismu. "Pokud existuje pozice autority zodpovědná za údržbu pořádku a nekonečnou tvorbu regulací a příkazů, kterými se musím řídit nejen já sám, ale i všichni ostatní, tak si můžu oddechnout, neboť jsem se zbavil osobní zodpovědnosti." (To, že můžu přímo nebo nepřímo na výběru konkrétního byrokrata participovat prostřednictvím demokratických voleb je skvělý bonus navíc, ale nikoliv zásadní aspekt ve smyslu popsané dynamiky.) Dochází tak k navození dočasného stavu uspokojení, neboť to funguje tak, jak jsme po celý náš život zvyklí - politik nám řekne co máme dělat a nahradí tak v dospělosti rodiče a učitele z dětství. Raději zůstaneme otroky, než abychom vzali na sebe osobní zodpovědnost. Demokracie funguje jako psychologická obrana a útěk před zodpovědností, od které jsme byli celý život odrazováni a nikdy nám nebylo umožněno, abychom ji samostatně vzali do vlastních rukou.

Jak jsme si řekli, demokracie sice krátkodobě pomůže s uhašením našich nejpalčivějších společenských nejistot a strachů, nicméně v dlouhodobém horizontu je příčinou vzniku ještě horšího problému - chronické nejistoty. Budeme do nekonečna žít v nejistotě s čím náš otrokář v podobě "hlasu lidu" přijde příště a čemu se budeme muset podřídit, v horším případě, zda-li nebudeme "hlasem lidu" z nějakého důvodu odsouzeni k smrti. Sami se zamkneme do nekonečného kolotoče sledování veřejného dění a veřejné politiky a bezradně se navždy budeme snažit naklonit "hlas lidu" na naši stranu. Konečné řešení našich nejistot ale ve skutečnosti spočívá v něčem úplně jiném - a to v nedotknutelné svobodě a osobní svrchovanosti každého jednotlivce. Takový přechod vyžaduje osobní statečnost a zodpovědnost, ale také slibuje konečné řešení našich nejistot, neboť se tak konečně stáváme strůjci svých vlastních osudů.

Člověku, kterému bylo od mala umožněno činit vlastní soudy a brát zodpovědnost do vlastních rukou, přijde autonomie a sebedůvěra jako samozřejmá skutečnost bytí. Jelikož je schopen vidět sebe sama jako samostatnou jednotku a dokáže stejným způsobem nahlížet na ostatní, nemá potřebu předávat zodpovědnost do rukou byrokratů. Je konečně mentálně svobodný.

DeMause pojmenovává tuto post-moderní nastupující psychotřídu jako "nápomocnou": "Rodiče pomáhají dětem dosáhnout jejich vlastních cílů (zdůraznění mé vlastní - P.H.); vysvětlují namísto trestání; bezpodmínečná láska; důvěra a podpora; otcové se podílejí na rodičovství." [4]

Při přechodu společnosti z jedné psychotřídy do pokročilejší psychotřídy dochází k napětí. Jakmile začne nová generace pokročilejší psychotřídy uvolňovat otěže, tak se úzkost a strach "ze svobody" v očích předchozí, stále většinové psychotřídy, začíná stupňovat. V nejhorším scenáři dochází k válkám.

Společenský pokrok lidské civilizace se tak stává závodem mezi "strachem ze svobody a prosperity" na traně jedné a "uvolňováním otěží" otrockého systému na straně druhé. Cituji: "Jelikož atomová apokalypsa bude v budoucnu pouze pokračováním opakovaných nočních můr z dětství, náš úkol je úkolem stěžejním. Sebeovládání [self-mastery] musí nahradit ovládání jiných." [5]

Poslední citace pouze zdůrazňuje fakt, že důsledky našeho přístupu a jednání s dětmi (s malými lidmi) nelze podceňovat. Je možné, že na něm do značné míry závisí budoucnost celé lidské civilizace.

———————————————————————————————————————

[1], [2], [3], [4] Lloyd DeMause: The Origins of War in Child Abuse - Chapter 3: The Psychology and Neurobiology of Violence

[5] Lloyd DeMause: The Origins of War in Child Abuse - Chapter 12: Ending Child Abuse, Wars and Terrorism