Demokracie, vlk v rouše beránčím

Mises.cz: 01. listopadu 2015, Urza, komentářů: 29

I skrze mou nenávist ke státu, jež mými články prostupuje, si někteří z mých čtenářů povšimli, že speciálně k demokracii chovám zášť ještě ostřejší než k leckterým jiným formám státního zřízení (ne že by to všechno nebylo svinstvo, ale demokracie obzvlášť); naopak třeba monarchii považuji za režim relativně méně špatný (míněno v porovnání s demokracií). Asi před dvěma lety jsem něco podobného v jednom textu dokonce explicitně zmínil; od té doby jsem již odpovídal na několik mailů či komentářů na téma „co na té monarchii vidím“, přičemž když poslední taková otázka padla celkem nedávno v knize návštěv na mém webu, rozhodl jsem se na toto téma sepsat článek. Ne že by bylo až tak podstatné, proč mi monarchie připadá méně špatná než demokracie, ale domnívám se, že poukazovat na nedostatky a zákeřnosti demokracie je velice důležité, jelikož v ní žijeme.

První důvod mého odporu k demokracii spočívá v tom, že tato inherentně směřuje k socialismu; to není náhoda, ale vlastnost. Jakmile někdo nainstaluje demokracii do svobodné (či skoro svobodné) země, populisté se okamžitě začnou snažit omezovat svobodu lidí, což jim třeba i celkem dlouho nemusí vycházet, jenže pak stačí jediný výraznější úspěch a přichází efekt sněhové koule: S každým významnějším demokraticky prosazeném omezení svobody se automaticky vytvoří skupina lidí na státu více či méně závislých (například příjemci sociálních dávek a podobně); a tito lidé, jež dříve na státu závislí nebyli, začnou nyní s daleko větší pravděpodobností hlasovat pro větší vládní intervence (například ti, kdo profitují z přerozdělování, začnou logicky hlasovat pro více přerozdělování); hlasy těchto lidí, za předpokladu, že ostatní budou volit v průměru stejně, povedou k dalšímu zvýšení vlivu státu; a tento vliv státu vytvoří další závislé voliče, čímž se kruh uzavírá a socialismus se stává nevyhnutelným (pozorovat to můžeme všude kolem sebe).

Monarchie tyto vlastnosti nemá; rozhoduje-li panovník, samozřejmě může také tíhnout k socialismu, na druhou stranu ale nemusí. Na rozdíl od demokracie zde však neexistuje žádný důvod, proč by směřování monarchy mělo být nějakým způsobem zákonitě nakloněno ke svobodě či nesvobodě, to bude záležet vždy na okolnostech. Panovník má sice zájem na svém osobním bohatství a moci, nemá však nezbytně nutně zájem na tom, aby stát ovlivňoval veškeré aspekty života poddaných (mít moc a vyžívat se v buzeraci poddaných jsou dvě různé věci); též neexistuje žádná zásadní motivace k populismu a „kupování si“ hlasů, což sice neznamená, že panovník nebude dělat hlouposti, leč šanci to snižuje.

Druhý důvod, proč považuji demokracii za zrůdnost, spočívá v naprosto dokonalém oddělení osobní odpovědnosti těch, kdo rozhodují, od jejich rozhodnutí. Demokratičtí politici si mohou dělat, cokoliv je napadne, nezodpovídají se nikomu; v nejhorším případě prostě nebudou příště zvoleni, ale to je tak vše. A když někoho napadne politiky vinit, vždy existuje univerzální odpověď, že lid si je přece zvolil, tak teď vládnou; pochopitelně je to argument naprosto absurdní, neboť lid neměl možnost zvolit „nikoho“, leč dokud jej bude většina populace uznávat, politici jednoduše žádnou zodpovědnost nenesou. Ostatně kolem sebe můžeme každý den vidět, jak si naši vládci dělají, co chtějí, přičemž je jim úplně jedno, jaké to bude mít důsledky; a proč se starat, když oni osobně následky neponesou?

Motivace monarchy je na druhou stranu celkem zjevná; a to jak ta pozitivní, tak i negativní. Dotyčný má typicky nějaké potomky, kterým chce svou říši odkázat, nevykonává svou funkci jen na volební období, ale celoživotně; a kdyby se rozhodl vládnout stylem „po mně potopa“, doplatí na to jeho děti. Ne že by se nemohl ve své vládě mýlit (a že to nastane prakticky s jistotou, neboť ani sebeosvícenější panovník volný trh nenahradí), ale rozhodně má oproti demokratickým politikům daleko větší motivaci se alespoň snažit (přičemž tato snaha může spočívat i v nějakém plus minus laissez-faire vládnutí, neboť on postrádá motivaci za každou cenu něco dělat, aby se zavděčil voličům). Na druhou stranu v případě, že by jeho vláda byla zcela katastrofální, lid se vždy může vzbouřit a popravit jej (potažmo i s celou rodinou); v demokracii místo popravy voliči prostě jen příště dají hlas někomu, kdo v dalším volebním období předvede něco podobně špatného, a do konce mandátu těch, se kterými jsou aktuálně nespokojeni, už to vždy nějak přežijí.

Třetím důvodem, proč monarchii preferuji před demokracií, jsou povahové vlastnosti vládce či vládců. Zatímco u monarchy je povaha více méně náhodná (prostě kdo se původnímu panovníkovi narodí jako první, ten přebírá štafetu), ač samozřejmě ovlivněná výchovou, v případě demokratických politiků se do čela dostávají ti největší grázlové; důvodů je mnoho. Zatímco slušní lidé budou mít často zábrany dělat politiku, ti zlí a bezpáteřní spíše ne; tím pádem se už do toho demokratického výběru samotného dostávají statistiky horší jedinci, než je v dané populaci průměr. Lidé nadprůměrně schopní zase často najdou uplatnění v soukromém sektoru, kde se realizují, takže do politiky často zamíří ti, kdo to na trhu práce daleko nedotáhli; opět to samozřejmě není pravidlem, ale statisticky bude neschopný člověk hledat kariéru v politice spíše než někdo schopný. To znamená, že už mezi těmi, kdo se o kariéru v politice ucházejí, máme větší procento zlých a neschopných než ve zbytku populace; a čím méně morálních zábran a prázdných slibů jsou tito uchazeči schopni lidu dát, tím větší šanci mají být zvoleni, takže z těch statisticky horších znovu uspějí spíše ti horší. Ve výsledku to znamená, že průměrný demokraticky zvolený politik bude mít horší morální kvality než průměrný člověk; a stačí se chvíli dívat do parlamentu, abychom si tuto teorii ověřili v praxi.

Čtvrtým – a asi nejvýznamnějším – důvodem, proč je mi demokracie vyloženě odporná, je schopnost demokratického státu přesvědčit lidi, že jsou vlastně svobodní; zatímco když vládne císařpán, každý chápe, kdo je tady pánem a kdo pouhým kmánem, v případě demokracie se tento rozdíl podařilo do značné míry zamlžit, otroci získali iluzi svobody a kolikrát i oni sami s obrovskou vervou vysvětlují ostatním poddaným, že možnost odhlasovat si, kdo jim bude vládnout, je totéž jako svoboda. V tomto smyslu je demokracie zatím historicky asi nejdůmyslnější způsob, kterak vytvořit nesvobodným lidem iluzi svobody; drtivá většina z nich sice ani nevěří tomu, že jejich hlas má šanci něco změnit, ale slovní spojení „vláda lidu“ zní pro některé prostě neodolatelně.

Závěrem bych rád podotkl, že rozhodně nejsem zastáncem monarchie, protože především odmítám stát jako celek coby nemorálního iniciátora agrese vůči nevinným lidem; v případném monarchovi pak spatřuji celkem přímočarého nepřítele, jenž může být případně hnán k zodpovědnosti, když svou krutovládu přežene, zatímco v demokratickém státu vidím slizkého úskočného manipulátora – všichni jen dělají svou práci, nikdo za nic nemůže, každý jen poslouchá zákony a děti jsou již od útlého věku indoktrinovány a propaganda jim vnucuje iluzi, že jsou vlastně svobodní. Skutečně svobodný je však jen ten, kdo žádného vládce nemá.