Demokratická škola Summerhill jako laboratoř svobodné společnosti: O autoritě a moci

Mises.cz: 11. ledna 2016, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 0

Autorem je Honza Mikula, vyšlo na http://www.honzamikula.cz/

Příběh malé školy v Anglii jménem Summerhill mně učaroval. Není to obyčejná škola. Svoboda a respekt jsou ústředním principem téhle okouzlující školy.

Děti, pokud samy nechtějí, nemusí chodit na vyučovací hodiny. Nejsou zde uměle separovány podle věku. Co je hlavní, děti i dospělí si jsou zde rovni. Podléhají stejným právům a povinnostem, o kterých rozhoduje školní rada složená z dospělých i dětí. Dospělák i dítě má při hlasování jeden hlas. O trestech nerozhodují svévolně dospělí, ale znovu školní rada jako celek nebo její pomocný orgán.

Tahle škola není zajímavá jen principy svobody, které jsou pro současné školství těžko představitelné, ale i bezmála 100 let trvající praxí. Praxí, kde stovky dětí v několika generacích vyrůstaly ve svobodě a respektu. Tahle malá svobodná laboratoř nám může napovědět, jak by fungovala svobodná společnost a jak by se lidé vystaveni svobodě a respektu chovali.

Autorita je dobrý sluha, ale zlý pán

Autorita je pro člověka klíčová. Ve složitém a komplikovaném světě plných nejistot, kde lidé mnoha oblastem nerozumějí nebo rozumí jen povrchně, poskytují autority potřebný pocit jistoty a vedení. Stinnou stránkou autorit je, že jsme na nich závislí. Jsme ochotni se vzdát vlastní moci nad sebou v jejich prospěch výměnou za klid na duši. Proto velmi záleží, z jaké pozice si vztah k autoritě vytváříme.

V klasických školách jsou učitelé odkázáni vynucovat si svou autoritu nad dětmi strachem z trestu například v podobě špatných známek nebo kritikou až zesměšňováním před ostatními dětmi. Anebo naopak používají manipulaci za pomocí dobrých známek nebo veřejných pochval. Klasické školství tak zneužívá krátkodobé biologické instinkty strachu a dopaminový systém odměn k vytváření a udržování autority.

V Summerhillu si děti vytvářejí vztah k autoritám přirozeně na základě důvěry a svého kritického uvažování. Autoritou nemusí být jen učitel, ale i starší žák či dokonce vrstevník. Dobrovolný vztah k autoritě není u dětí udržován za pomoci strachu a skryté manipulace, ale vnitřním svobodným přesvědčením, že takový vztah považuje dítě za prospěšné.

A není to jen schopnost utvořit si přirozený a zdravý vztah k autoritě, je to i umění stát se autoritou a být schopen kontrolovat vlastní moc nad ostatními.

Pro společnost je nepřirozená a nebezpečná hierarchická struktura vztahů, kdy moc je soustředěna do úzkého okruhu lidí. Naopak je prospěšné, když síť vztahů mezi lidmi je spletitá a lidé vystupují jako autority pro určitou oblast a naopak podléhají autoritám v jiné oblasti.

Taková společnost připomíná chaos. Hayek by však namítnul, že se pouze ve společnosti utvořil přirozený řád složený z komplikovaného systému brzd a protivah, kde žádný jedinec nemá moc a sílu takový řád zničit. Kdo by se o to pokusil, ostatní by se začali bránit tím, že by využili svou moc v jiných oblastech, aby takového mocichtivce usměrnili.

Zlo dřímá v každém z nás

Proč je důležité, aby autorita a moc nebyla koncentrována v úzkém okruhu lidí? Podívejme se na některé experimenty, jejichž výsledky odhalují mnohé odpudivé rysy lidské osobnosti. Posuďte sami.

V Milgramově testu poslušnosti k autoritám byli účastníci schopni dávat elektrické šoky druhému člověku, který je nechtěl a velmi proti nim protestoval, jen proto, že mu přítomný vědec říkal, že tak má činit. Většina účastníků došla tak daleko, že byla ochotna pouštět tak silné výboje, že to mohlo člověka zabít.

Standforský vězeňský experiment, který simuloval vězeňské prostředí, musel zase být ukončen po pouhých šesti dnech z plánovaných čtrnácti, protože účastníci, kteří byli vylosováni jako dozorci, tak drsně ponižovali jiné účastníky, kteří si vylosovali býti vězni, že už to ani dost „ujetý“ vedoucí psycholog experimentu nemohl vydržet a musel vězně „zachránit“.

Reálný experiment učitele Rona Jonese na kalifornské škole, který chtěl žákům prakticky předvést, jak Hitler zbláznil Německo nacismem, zase prokázal, jak rychle lze vybudovat extrémistické hnutí. Během pár dní vybudoval Jones organizaci Třetí vlna, která ovládala celou školu a připomínala fungování nacistické organizace. Po pouhých 5 dnech musel Jones experiment ukončit, neboť se mu to celé začalo nebezpečně vymykat z rukou.

Jak by obstály svobodné děti?

Společným jmenovatelem všech experimentů byla autorita a bezmezná oddanost všech k ní. Nevím, jak by v podobných experimentech obstály svobodné děti ze Summerhillu, přesto nám něco naznačí vyprávění zakladatele této školy A. S. Niella.:

„V začátcích školy bylo období, kdy nikdo nechtěl kandidovat na pozice v různých našich komisích. Chopil jsem se příležitosti a vyvěsil ceduli.: ‚V nepřítomnosti řádné vlády se tímto vyhlašuji diktátorem. Heil Neill!‘ Brzy se začalo ozývat nesouhlasné mručení. Odpoledne za mnou přešel šestiletý Vivien a řekl: ‚Neille, rozbil jsem okno v tělocvičně.‘

Mávl jsem nad tím rukou a řekl: ‚S takovými maličkosti za mnou nechoď.‘

Odešel a za chvíli se vrátil s tím, že rozbil druhé okno. Tím vzbudil moji zvědavost, a zeptal jsem se ho, co je cílem jeho velkolepého plánu.

‚Nemám rád diktátory,‘ odpověděl.“

Je nutno dodat, že chlapec ve svém boji proti diktatuře pokračoval a rozbil dalších 17 oken.

A ještě jedna vzpomínka A. S. Niella naznačuje, že summerhillské děti mají k autoritám jiný vztah:

„Každou druhou neděli večer mladším dětem vyprávím příběh, ve kterém samy vystupují. Dělám to už dlouhá léta. Vzal jsem je na výpravu do srdce černé Afriky, na dno oceánů a bílé planiny nad příkrovem mraků. Kdysi jsem dokonce fingoval vlastní smrt. Summerhill převzal přísný chlapík jménem Muggins a zavedl povinné vyučování. Dostali jsme rákoskou i za slovíčko hrome. Vyprávěl jsem, jak všechny děti pokorně poslouchaly jeho příkazy.

Všechny ty tří až osmileté děti se na mne upřímně rozzlobily. ‚To jsme teda neudělali. Všichni jsme utekli. Zabili jsme ho kladivem. Myslíš, že bychom někoho takového snesli?‘“

Když dětem berou moc…

Niell se zamýšlel i nad tím, proč si lidé snaží uzurpovat moc a proč dokáží být zlí. Myslí si, že těmto lidem nebyl v dětství prokázán respekt a jejich moc nad sebou samými jim byla uzmuta. Doslova píše: „Pouze potlačená moc dítě posléze přivede ke zlu. Lidé jsou v zásadě dobří. Chtějí být dobří, chtějí milovat a být milováni. Nenávist a revolta jsou jen potlačená láska a moc.“

A přidává i jeden příběh: „Celé roky Ansi uspokojovalo vést její malý školní gang proti autoritě. Podněcováním rebelie dělala něco, co nenáviděla. Nesnášela chaos. V jádru byla zákonů dbalým občanem. Měla ovšem velkou touhu po moci. Šťastná byla jenom tehdy, když vedla jiné. Za její vzpourou proti učiteli stála snaha být důležitější nežli on. Ansi nenáviděla pravidla, protože nenáviděla moc.”

Nemoc jménem moc

Jak to, že se lidé v dnešní společnosti nechají tak jednoduše infikovat zrádným vábením autorit a mocí s ní spojenou? Niell si to vysvětluje takto.:

„Mocipáni nahoře chytře využívají naše stádní instinkty. Dnes lze téměř jako samozřejmost zmínit fakt, že kastrují děti tím, že je očkují strachem z autority, takže se v dospělosti stávají neutrálními ovcemi, které nemají odvahu se čemukoliv vzepřít. Hlavní funkcí většiny našich škol je tak udusit v dětech život. Establishment by v opačném případě byl bezmocný. Obětovaly by se jinak miliony svobodných lidí za věc, na které nemají sebemenší vlastní zájem a ani jí nerozumějí? Je budoucností lidstva skutečně život v otroctví pod nadvládou mocných pánů? Nyní ovšem na optimističtější notu. Za padesát let práce se svobodnými dětmi jsem v nich zaznamenal nejen absenci soutěživosti, ale také absolutní lhostejnost vůči vedení. Člověk může se svobodnými dětmi debatovat, ale nemůže je vést. Je pravda, že naši žáci žili ve stádě, ale toto stádo nemělo žádného vůdce.“

Co kdybychom žili ve svobodě?

Tváří v tvář výsledkům zmíněných experimentů si musíme přiznat, že zlo dřímá v každém z nás. A je jen na nás, abychom ho potlačili, a je jen na nás, abychom ostatním nedovolili zlo v sobě probudit.

Příběh malé školy v Anglii ukazuje, že lidé ve skutečně svobodné společnosti, kde respektují ostatní a ostatní respektují je, mohou nejlépe čelit temným stránkám lidské psychologie.

Musíme vytvářet a pečovat o svobodné prostředí, ve kterém žijeme. Stejně jako si přejeme svobodu a moc nad vlastními záležitostmi pro sebe, tak stejně musíme dopřát svobodu a moc nad sebou druhým a to i dětem.

PS: Další díly seriálu o Summerhillu jako laboratoři svobodné společnosti vyjdou po Novém roce. Do něj vám přeji vše nejlepší, ať si plníte své sny a ať je svoboda silnější než strach.