Ne, nepletu se. Cítím, že mi v hrudi bije srdce demokrata. Jak se tedy stalo, že jsem tak často v opozici proti těm, jež se prohlašují za výlučné představitele demokracie?

Musíme si navzájem porozumět. Má to slovo snad dva významy?

Z mého pohledu mi připadá, že je zde propojení mezi úsilím které přivádí všechny lidi k zlepšení jejich materiálních, intelektuálních a morálních podmínek a schopnostmi, kterými byli obdařeni, aby uskutečnili tuto aspiraci.

Proto bych chtěl, aby každý člověk na svou zodpovědnost mohl volně disponovat a měl plnou kontrolu nad svou osobou, svými činy, svými transakcemi, svým sdružováním, svým rozumem, svou prací, svým kapitálem a svým vlastnictvím.

Takto rozumějí svobodě a demokracii ve Spojených státech. Tam si každý občan ostražitě a žárlivě střeží, aby zůstal svým vlastním pánem. Na základě této svobody mají chudí naději se vymanit z chudoby a bohatí si uchovat své bohatství.

A skutečně, jak můžeme pozorovat, ve velmi krátkém čase tento systém přivedl Američany ke stupni podnikavosti, jistoty, bohatství a rovnosti, který nemá v dějinách obdoby. Přesto se tam, stejně jako všude jinde, najdou lidé, kteří nemají zábrany porušovat k svému prospěchu svobodu a vlastnická práva svých bližních.

To proto zákon intervenuje, skrze nástroj veřejné policejní moci, aby potlačil a potrestal tuto agresivní inklinaci. Každý se tedy podílí, v poměru k svým prostředkům, na vydržování této policejní moci. Tohle tedy není ten případ, že by se obětovala část svobody jedince, aby se uchoval zbytek. Je to prostě ten nejjednodušší, nejefektivnější a nejekonomičtější způsob jak garantovat svobodu pro všechny. A jeden z nejtěžších úkolů politiky je zabránit této policejní síle, aby sama dělala to, čemu byla povolána zabránit.

Francouzští demokraté, jak se zdá, to vidí v odlišném světle. Bezpochyby, stejně jako Američtí demokraté, odsuzují, odmítají a mají v opovržení loupežné činy, které páchají jednotliví občané jeden na druhém – všechny akty agrese spáchané proti vlastnictví, práci a svobodě jednotlivce jiným jednotlivcem. Ale loupež, kterou odmítají mezi jednotlivci, berou jako legitimní prostředek, jak vyrovnat majetkové rozdíly a následkem toho svěřují loupení zákonu, veřejné policejní moci, která byla ustavena, aby mu bránila.
Tudíž zatímco Američtí demokraté, kteří zmocnili veřejnou policejní moc, aby trestala individuální loupež se velmi starají, aby se sama tato moc nestala lupičskou, francouzští demokraté si z této moci udělali nástroj pro loupení, který se zdá být samotným základem a esencí jejich systému. Tomuto systému dávají velkolepá jména jako organizace, sdružení, bratrství a solidarita. Tímto odstraňují všechny skrupule realizovat ty nejbrutálnější tužby.

„Petr je chudý. Mondor je bohatý. Nejsou bratři? Nejsou odpovědní jeden za druhého? Nemusí být sdruženi a organizováni? Pak nechť se podělí a všechno bude v pořádku. Je pravdou, že Petr by neměl krást od Mondora. To by bylo špatné. Ale uděláme zákony a vytvoříme policejní moc, která bude pověřena touto operací. Takže Mondorův odpor bude považován za rebelii a svědomí Petra může zůstat klidné.“

V historii této legislativy byly případy, kdy se tato loupež objevila zvláště ohavným způsobem. To bylo tehdy, když zákon fungoval ve prospěch bohatých a na úkor chudých. Ale i v těchto případech mu socialisté[1] aplaudovali. To bylo proto, že tyto případy ustanovily princip legalizované loupeže jako precedent. A jakmile byla jednou ustanovena s podporou většiny legalita okrádání chudých ve prospěch bohatých, jak by mohlo být odmítnuto okrádání bohatých ve prospěch chudých?

Nešťastná je ta země, kde posvátná moc zákona, která by měla ochraňovat práva každého člověka, byla zvrácena, aby sama porušovala tato práva!

Včera jsme byli svědky v zákonodárném shromáždění scény z toho hanebného a znepokojivého představení, které by mohlo být nazváno komedií šejdířů. A o čem to bylo?

Každý rok dosáhne 300 000 dětí věku dvanácti let. Z těchto 300 000 dětí možná 10 000 vstoupí do státních kolejí a liceí. Jsou jejich rodiče všichni bohatí? To nevím. Ale s největší jistotou se dá říct, že mnozí jsou nejbohatší v celém národě. Přirozeně musí zaplatit jídlo, vyučování a výchovu svých dětí. A to všechno shledávají velmi drahým. Následkem toho požadovali a také obdrželi zákon, který skrze daně za nápoje a sůl, vezme peníze od chudých rodičů těch 290 000 dětí, aby je distribuoval jim, bohatým rodičům, jako dotaci, povzbuzení a subvenci na vzdělávání jejich dětí.

Pan Mortimer-Ternaux[2] požadoval, aby tato obludná situace skončila, ale selhal ve svém úsilí. Konzervativní pravice shledala velmi pohodlným přimět chudé, aby platili za vzdělání dětí boháčů a levice zase velmi politicky důležitým, aby byl systém legální loupeže zaveden a schválen.

A v této době se ptám: Kam směřujeme? Zákonodárce se musí řídit nějakým principem. Musí se snažit o spravedlnost vždy a pro každého. Jestliže to nedělá, tak se bez rozmyslu vrhá na cestu k systému legalizované a reciproční loupeže, k cíli násilného vyrovnání majetku všech tříd a tedy ke komunismu.

Včera bylo vyhlášeno, že chudí musí platit daně, aby přispívali bohatým. Jak pak budete moci odmítnout daně, které budou navrhovány, aby braly od bohatých za účelem podpory chudých?

Já sám nemohu zapomenout, že když jsem se představoval svým voličům, tak jsem jim říkal: „Schválili byste systém vlády, který je založen na následujícím uspořádání: měli byste plnou zodpovědnost za svou vlastní existenci. Můžete získat výměnou za svou práci, svou námahu a svou píli, prostředky k obživě, oblečení, obydlí a vzdělání – dosáhnout hojnosti, blahobytu a možná i prosperity, ale vláda Vám toto nezaručí. To co Vám vláda zaručí, a na co se bude výhradně soustředit, je Vaše obrana proti všem násilným vyrušením a nespravedlivé agresi. Za to od Vás bude žádat pouze velmi skromnou daň nutnou pro splnění tohoto úkolu.“
A všichni volali: „Nic jiného od vlády nežádáme.“

A teď, v jaké bych se ocitl pozici, kdybych měl opět předstoupit před ty chudé farmáře, vážené řemeslníky a šikovné dělníky abych jim řekl: „Budete platit větší daně než jste očekávali. Budete mít méně svobody než jste doufali. Je to i z části moje chyba, jelikož jsem se odchýlil od systému vlády, který jste měli na mysli, když jste pro mě hlasovali. Hlasoval jsem pro zvýšení daní na sůl a nápoje, aby se mohla poskytnout pomoc malé skupině Vašich spoluobčanů, kteří posílají svoje děti do státních škol.“
Cokoli se stane, pevně doufám, že se nikdy neocitnu v tak smutné a absurdní pozici, abych musel pronášet takovou řeč k těm, kteří mi dali svou důvěru.

Pozn.:
1) V originále Montagnardi – sociálně demokratická strana, jejíž jméno je odkazem na radikální skupinu Marata, Dantona a Robespierra, jež ve francouzském zákonodárném Shromáždění seděla v lavicích vlevo (z pohledu řečníka) nahoře (fr. La Montagne). Rozsazení ve francouzském parlamentu se stalo později základem pro dělení politického spektra na pravici a levici spíše díky těmto pozdějším odkazům, neboť za francouzské revoluce skupina sedící nalevo se vyznačovala hlavně větší radikalitou požadavků a odporem ke girondistům a jednotný politický program neměla.
2) Louis Mortimer–Ternaux (1808 – 1871), francouzský politik a historik. Na nejrůznějších vládních pozicích byl od roku 1830 až do své smrti. Jeho názory jsou nejlépe vyjádřeny v jeho práci Historie de la Terreur