Deset klíčových myšlenek - 5. Komparativní výhody

Mises.cz: 30. ledna 2012, Russ Roberts (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 153

[Všechny přeložené klíčové myšlenky naleznete také v sekci Literatura.]

Ostrov pokladů: Síla směny. Část první – Zdánlivě obyčejný příběh o komparativních výhodách

Intuitivně všichni dobře rozumíme síle směny. Pokud máte něco, co chci já, a já mám něco, co chcete zase vy, tak po vzájemné směně jsme na tom oba lépe.

Takže pokud já umím na rozdíl od vás plést a vy umíte na rozdíl ode mě pěstovat kukuřici, potom dává zřejmý smysl, abych s vámi vyměnil jeden z mých svetrů za vaši kukuřici. Můžeme se dohadovat o „ceně“ – kolik kukuřičných klasů stojí jeden můj překrásný svetr – ale jakmile je dohodnuto, vy jste v teple a já jsem na dobré cestě k menšímu hladu.

Směna vypadá snadně.

Před téměř dvěma sty lety David Ricardo objevil na směně něco, co není úplně triviální, a začalo se tomu říkat komparativní výhody. Následuje příběh, který nám dovolí společně prozkoumat tajemství obchodu.

Ostrov pokladů

Bylo nebylo, Pete a Pamela Palmerovi z New Yorku se na svých líbánkách plavili osamoceni Polynésií. Znepokojeni náhle zataženým počasím se Palmerovi pokusili obrátit jejich plavidlo směrem domů, ale bylo příliš pozdě. Dostali se do hrozivé tropické bouře. Byli odváti mnoho mil od přístavu, ve kterém bydleli. Plachetnice se převrátila a oba sotva stihli doplavat na nejbližší ostrov, který nějakým způsobem uprostřed těch proudů deště a rozbouřených vln spatřili.

Palmerovi ostrov prozkoumali. Většina ostrova byla obklopena strmými útesy. Snadný přístup k oceánu poskytovala pouze pláž, na kterou byli vyplaveni. Uprostřed ostrova byl pramen čisté vody. Nenašli žádné známky lidského osídlení.

Palmerovi přespali poblíž pláže, aby mohli celý den lovit ryby pomocí ostré tyče. Našli rozlomené kokosy, ve kterých mohli donést vodu z pramenu v centru ostrova. Strávili další dny lovením a nošením vody a čekáním na záchranu. Avšak žádná pomoc nepřišla.

Situace není příliš přívětivá. Pete je grafik u významné newyorské reklamní společnosti. Pamela má u stejné firmy na starosti informační technologie. Ani jeden z nich není příliš vybavený k přežití na opuštěném ostrově.

Dostat se doprostřed ostrova za pitnou vodou a zpět zabere jeden celý den. Pete ani Pamela nejsou schopni donést zpět do přístřešku z palmoví více než dva kokosy vody. A pokud se rozhodnou rybařit, za jeden den dokáže Pete i Pamela ulovit dvě mrštné ryby, které tu a tam zabloudí do mělkých vod.

Kvůli nuzným úlovkům často hladoví. Kdyby oba rybařili, mohli by zdvojnásobit úlovek, ale nedostatek vody je dehydruje a motá se jim hlava, takže nakonec i rybolov selhává.

Jedné noci přijde bouře. Déšť padá v proudech. V tom blesk rozsvítil pláž a oceán. Nebyla to něčí postava ve vodě? Jsou tam dva lidé! Další pár ztroskotal.

Palmerovi pomohli dvěma mladým lidem z vody. Fred a Felicia Fisherovi ze San Diega v Kalifornii byli taktéž na líbánkách. Vyčerpaní těžkým osudem upadli Palmerovým k nohám.

Další ráno bouře přešla a Palmerovi ukázali Fisherovým zdroj vody, improvizované nádobí z kokosů a hůl, kterou používají k rybaření.

Po pár dnech bylo zjevné, že Fisherovi jsou lépe vybaveni k přežití na ostrově než Palmerovi. Jsou vyšší a silnější. Palmerovi si všimli, že když chodí Fisherovi doprostřed ostrova pro vodu, ať Fred nebo Felicia, zvládnou bez problémů donést tři kokosy, tedy o jeden více než Palmerovi. A také to vypadá, že mnohem lépe rybaří.

Ještě něco je Palmerovým zjevné. Fisherovi s nimi nechtějí mít nic společného. Jakýkoliv pokus o přátelství byl okamžitě odmítnut. Proto Palmerovi pracují a čekají na záchranu, jak jen nejlépe umí.

Týdny plynou, uplynuly měsíce. Jedné noci Fisherovi opékali rybu na bylinkách, které se jim podařilo vypěstovat v bylinkové zahradě, kterou mohli založit díky jednomu kokosu vody navíc.

Vánek přinesl tuto libou vůni k Palmerovým. Petovi se to nelíbí.

„Jedna mizerná ryba,“ říká. „Myslím, že ztrácíme na váze. Vypadám pohuble?“

„Ne,“ lže Pamela. Vypadá pohuble. A ví, že ona také ztrácí na váze. Oblečení na ní nesedí tak, jak sedělo po ztroskotání.

„Musíme sehnat více jídla,“ říká Pete. „Více proteinů. Přemýšlel jsem nad tím několik dní. Vypadá to, že máme tři možnosti a ani jedna z nich není příliš lákavá.“

Pete představil tyto tři možnosti své ženě:

1. Loupež – útok na Fisherovi a krádež některých jejich ryb.
2. Charita – žebrat u Fisherových o ryby.
3. Investice – vzdát se spotřeby dnes kvůli spotřebě zítra – vymyslet, jak udělat lepší hůl na rybolov.

Oba se shodli, že loupež by nefungovala. Fisherovi jsou větší a silnější. Možností je charita. Fisherovi ale nevypadají příliš rozdavačně. Investice nepřipadá v úvahu. Během doby, kdy by vymýšleli, jak lze vyrobit síť nebo lepší hůl, by zemřeli hladem. Co tedy mohou udělat?

„To je sranda, že jsi zmínil loupež,“ říká Pamela. „Měla jsem profesora ekonomie, který o loupežích často mluvil. Říkal, že až do vzniku kapitalismu byly loupeže tou hlavní cestou, jak se dostat k věcem. Praštils souseda po hlavě a vzals mu jeho věci. Na loupeži je zajímavé to, že pouze přeskupuje části ekonomického koláče.“

„To je pravda,“ říká Pete, šťastný, že na chvíli mohl zapomenout na problémy a bavit se o dopadech loupeží. „Krádež znamená více pro mě a méně pro mého souseda. Celkový objem se nemění.“

„To vypadá jako pravda, ale můj učitel říkal, že krádeže ve skutečnosti zmenšují celkovou velikost koláče, pokud ho správně změříme.“

„Co to – správné měření – znamená?“ Ptá se Pete.

„Když tě soused nejspíš praští po hlavě, tak si postavíš plot, zamkneš dveře a koupíš zbraň. Všechny tyto věci jsou součástí ekonomického koláče, ale jsou ekonomickou aktivitou, ze které nemáš skutečnou radost. Jsou to věci, které musíš dělat, abys mohl užívat té části koláče, ze kterého skutečnou radost máš. Takže skutečný koláč, ta část, která tě činí šťastnějším a uspokojuje tě, je doopravdy menší. Navíc, pokud si myslíš, že tě tvůj soused přijde plácnout po hlavě, tak se nebudeš snažit svůj koláč zvětšit. Je to jako s tou sítí, kterou jsi zmínil. I kdyby se nám podařilo ji vyrobit, aniž bychom umřeli hlady, Fisherovi by nám ji mohli jednoduše ukrást. Tak proč se o to vůbec snažit? Krádeže zmenšují koláč a zanechávají ho malým.“

„Výborně. Takže teď už víš, proč jsem smutný. Potřebujeme zázrak. Někdo nás musí brzy najít a vzhledem k tomu, jak dlouho tu již jsme, to není příliš pravděpodobné.“

„Počkej chvíli,“ říká zamyšleně Pamela.

„Copak?“

„Počkej,“ říká a na chvíli se odmlčí. „Ještě je tu čtvrtá možnost.“

„Čtvrtá možnost? Co tím myslíš?“

„Krádež, žebrota, výroba rybářské sítě. To jsou tři. Ale existuje také čtvrtá cesta. Naučila jsem se to na hodině ekonomie.“

„Aha, skvělé,“ říká Pete. „Nech mě hádat. Je mi to jasné! Předpokládejme, že máme více ryb!“ Pete zatřásl hlavou. Měl ekonomii na střední. Hromada teorie a nesmyslných předpokladů, které mají pramálo společného se skutečným světem. Ekonomové jsou mimo realitu.

„Jsi blízko,“ říká Pamela. Potom bere klacek a začíná kreslit značky do písku. Kouká na ně, přehrne je pískem a začne kreslit znovu.“

Pete ji upřeně sleduje. Ty značky vypadají jako ryby a nějaké kruhy. Co to má znamenat? Pamela tomu však očividně rozumí a konečně přikyvuje. „To by mohlo fungovat,“ říká si pro sebe.

„Co to bylo za ekonomii, egyptská ekonomie? Vypadá to jako hieroglyfy.“

„Ale ne, byly to základy ekonomie. Když jsi zmínit loupež, připomnělo mi to tu nejzajímavější věc, kterou jsem se tam naučila.“

„Odmyslet si všechny části reality, které se ti nehodí?“

„Ne. Komparativní výhody. Velký přínos Davida Ricarda ekonomické teorii.“

„O tom jsem slyšel, Pamelo. Není to něco s obchodem?“

„Ano, je. Budeme s Fisherovými obchodovat, a tak si zachráníme životy.“

Pamela udělala ještě nějaké značky v písku a ukazuje Petovi, co ji napadlo. Na Peta je tam příliš moc zlomků, ale princip chápe. Myslí si, že Pamela může mít pravdu. Možná.

Následující ráno Pamela a Pete šli půl dne k pramenu, naplnili každý dva kokosy vody a vrací se s nimi zpět domů. Když dorazí na pláž, kde spí a loví, slunce již zapadá a je pozdě jít rybařit. Pete nechce věřit, že to nebyla sebevražda, když se rozhodli dnes nerybařit. Navíc když potřebují více proteinů a nikoliv méně. Ale věří své ženě.

Schovali tedy dvě nádoby vody blízko svého stanoviště a se zbylými dvěma se vydali směrem k Fisherovým, kteří se zrovna potulují na své části pláže a užívají si západu slunce.

„Ahoj,“ říká Pam. „Nemáte zájem o nějakou vodu navíc?“

„Určitě,“ odpovídá Felicia. Říká si, že by bylo úžasné mít nějakou vodu navíc. Poté by mohla vypěstovat více bylinek. Mohla by se vykoupat, aniž by musela cestovat doprostřed ostrova a pozdě se vracet.

„V čem je háček?“ Zeptá se její manžel.

„Chci výměnu. Dvě vody za čtyři ryby.“

Fred Fisher se rozčílí: „Čtyři ryby? Čtyři ryby! Chytíme za den šest ryb. Kdybychom vám dvě dali…“

„Vy chytíte šest ryb denně? To je úžasné. To znamená…“

„Že pokud se dohodneme, tak nám zůstanou dvě ryby na den. A já jsem hladový i ze tří ryb denně. Takže na to zapomeňte.“

Když se dostali Fisherovy z doslechu, Pamela dostala nápad.

„Pojďme dát tuhle vodu Fisherovým jako dárek.“

„Zbláznila ses?“

„Ne, nemyslím si.“ Pamela opět vysvětlila, co se jí honí hlavou. Zatímco si Fisherovi užívali západu slunce, Palmerovi jim zanechali u vchodu do chýše vodu. Další den opět. A třetí den znovu, ačkoliv potřetí byla tma. Toho dne šli pomaleji, protože byli zesláblí hladem.

Avšak když třetí den zanechávali vodu pro Fisherovi, zastihla je Felicia.

„Tu máte,“ říká a natahuje ruce. Podává Pamele čtyři ryby, zabalené v chladných listech, aby zůstaly čerstvé. „Užijte si je, byli jste moudřejší než my.“

Fisherovi s tímto obchodem pokračovali a každý další den vyměnili dvě vody za čtyři ryby. Ukázalo se to jako dobrý obchod pro obě rodiny. Možnost obchodu změnila náplň dne jak Fisherových, tak Palmerových.

Od doby, kdy spolu začali obchodovat, chodí rybařit oba Fisherovi a chytí dvanáct ryb. I když dají čtyři Palmerovým výměnou za dvě vody, zůstane jim osm ryb, stále o dvě více, než kolika se jich mohli nabažit jako soběstační. Mají o jednu vodu méně, ale se dvěma vodami za den přežijí. Jejich bylinky zahynuly, avšak osm obyčejných ryb denně je pro ně lepší než šest chutnějších.

Palmerovi chodí pro vodu každý den oba dva. Poté, co dají dvě vody Fisherovým, dostanou čtyři ryby, to je o dvě více, než by mohli mít, pokud by byli soběstační.

Komparativní výhody

Učebnicový příklad této proměny ukazuje na komparativní výhodu Fisherových v rybaření. Přestože jsou lepší než Palmerovi jak v rybaření tak v chození pro vodu, Fisherovi disponují komparativní výhodou v rybaření. Jsou relativně lepší v rybaření než v chození pro vodu ve srovnání s Palmerovými. Všimněte si, že mluvíme o dvou komparacích – porovnáváme rybaření a chození pro vodu a Fisherovi s Palmerovými. Komparativní výhoda nemá žádný smysl ve světě s jedním statkem nebo jednou rodinou.

Avšak ošidná povaha smyslu komparativních výhod vede ke zmatení, když lidé často říkají například „komparativní výhody jsou o tom, že každý dělá, co umí nejlépe“ nebo „komparativní výhody jsou děláním toho, co umíme relativně dobře“. Co tedy komparativní výhody skutečně znamenají a jak je lze zobecnit na mezinárodní obchod v mnohonárodnostním světě s mnoha statky a službami?

Jednoduchá cesta, jak pochopit, co říkají komparativní výhody, je všimnout si dvou cest, kterými mohou Palmerovi získat ryby – přímá cesta a cesta oklikou. Přímá cesta je rybaření. Okliková cesta je chození pro vodu a směna vody za ryby. Která z nich je lepší? To záleží na tom, která je levnější. Pokud Palmerovi rybaří, musí obětovat čtyři vody za čtyři ryby. Pokud vyměňují s Fisherovými, čtyři ryby je stojí pouze dvě vody. Okliková cesta je pro ně levnější.

Pro Fisherovy je logika obrácená. Přestože jsou v chození pro vodu lepší než Palmerovi, je pro ně levnější obstarat si vodu skrze rybaření a směnu. A obstarání ryb je pro ně levnější přímou cestou, rybařením. Neexistuje žádný způsob, jak by mohli Fisherovi chodit pro vodu a dohodnout se na směně s Palmerovými, aby na tom byly obě rodiny lépe.

Pomoc, která by na ostrov dorazila obě rodiny zachránit, by si všimla jedné rodiny dobré v rybaření a druhé rodiny dobré v chození pro vodu. Vypadalo by to jako příběh, který jsem vyprávěl na začátku této eseje – pokud jste dobří v pěstování kukuřice a já v pletení svetrů, měli bychom měnit svetry za kukuřici. Proto Fisherovi vyměnili některé své ryby za část vody Palmerových. Avšak je zřejmé, že přicházející pomoc by postrádala kompletní obrázek toho, co se na ostrově dělo. To, co vidí, zakrývá to, co se skutečně děje.

I kdyby takový návštěvník ale odkryl historii ostrova, mohl by být stejně zmaten silou specializace. Obvykle tvrdíme, že díky specializaci se stáváme čím dál lepší tím, že opakujeme stejnou věc neustále dokola. Avšak to se na ostrově dosud nedělo.

Tak kde se vzaly ty ryby navíc? I v tom nejjednodušším ze všech světů, v tomto ostrově pokladů, kde dvě rodiny mění dva statky, není nic snadné. A jaké je ponaučení z komparativních výhod pro skutečný svět, svět, ve kterém žijeme a miliony z nás mění miliony statků a služeb přes mezinárodní hranice, a kde pracovní místa jsou ničena a vytvářena, spíše než aby byla přeskupována, jako tomu bylo na ostrově pokladů, svět, ve kterém podmínky směny nastavují spíše trhy než dohoda dvou stran v zoufalé situaci? Je tento jednoduchý ricardiánský případ komparativních výhod důležitější než jako chytrý učebnicový příklad, na který lze vymýšlet ošidné testové otázky?

Na tyto otázky se pokusím odpovědět v následující části této eseje.

Přeloženo z originálních textů Ten Key Ideas vlastněných společností Liberty Fund a dostupných veřejně na stránkách econlib.org.