Deset klíčových myšlenek - 9. Prasata nelétají: Jak ekonomové nahlíží na politiku

Mises.cz: 20. února 2012, Russ Roberts (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 12

[Všechny přeložené klíčové myšlenky naleznete také v sekci Literatura.]

(Poznámka překladatele: Na tomto místě by měla být esej k osmé klíčové myšlence, k externalitám. Přestože všech deset článků vznikalo od roku 2004, osmý z nich stále neexistuje. Pořádí článků dává smysl, a proto zanechávám původní číslování a dnes vychází klíčová myšlenka s pořadovým číslem 9. Russ Roberts mě ubezpečil, že článek o externalitách dopisuje a měl by být do konce února hotový. Ihned jak vyjde, bude přeložen a zařazen mezi ostatní.)

Někdy je těžké udělat správnou věc.

Mimi a Richard Farinovi byli manželé zpívající v šedesátých letech folkové písně. Richard umřel při nehodě na motocyklu poté, co oslavovali 21. narozeniny Mimi. Hrozivá tragédie. Na Richardově pohřbu zazpívala Judy Collins svou píseň Amazing Grace. Bylo to dojemné a smutné zároveň. Naneštěstí se pohřbu neúčastnila sestra Mimi, která by při této smutné příležitosti určitě také něco zazpívala. Její sestra Joan Baez byla tou dobou na turné po Evropě. Poslala Mimi telegram, že se rozhodla zůstat v Evropě a na pohřeb nepřijede. Proč? Protože to je to, co by si přál Richard, vysvětlila Joan. Na turné mohla mluvit o jeho hudbě. V jednom interview Mimi později vysvětlila, že by si Richard spíše přál, aby se po zprávě o jeho smrti Joan nervově zhroutila a nebyla schopna vystupovat.

Více častý příklad nastane, když vám zavolá přítel, aby se vám pochlubil s něčím velmi důležitým, ale vy máte mnoho práce. Po chvíli ukončíte rozhovor slovy: „Dám ti vědět.“ Ve skutečnosti tím však myslíte „musím už jít“, ale obvykle se snažíme věci sdělit více nesobecky.

Jsme spletí pohnutek. Často se potácíme mezi tím, co je nejlepší pro nás, a tím, co je nejlepší pro ostatní. Potácíme se mezi tím, co považujeme za správné, a tím, co považujeme za snadné či obvyklé. Někdy si zvolíme nesobeckou cestu sebeobětování. Naše volby ovlivňují náklady a výnosy. Kdyby Joan Baez koncertovala po Kalifornii a nikoliv po Evropě, bylo by pro ni levnější přijet na pohřeb. Možná by se v takovém případě rozhodla přijet. Když nám zavolá přítel v slzách, zůstaneme spíše na telefonu, i když máme něco jiného na práci.

Avšak když si vybereme sobeckou cestu, jen zřídkakdy si to přiznáme. Najdeme elegantnější způsob, jak popsat, co děláme. Když přestane fotbalový trenér trénovat, oznámí, že chce strávit více času s rodinou, i kdyby to bylo ve skutečnosti bylo kvůli lepší práci, nebo protože mu to nešlo.

Prasata nelétají

Politici jsou lidé jako my. I pro ně je těžké udělat správnou věc. Tvrdí, že mají principy, ale když se jim jejich principy nehodí, hledají cesty, jak ospravedlnit svůj vlastní zájem. Když obětují něco vznešeného či vhodného pro vlastní obohacení, všem vysvětlí, že to udělali kvůli dětem, životnímu prostředí, nebo alespoň pro dobro společnosti.

Prasata nelétají. Politici, jakožto obyčejní smrtelníci, stejně jako my reagují na incentivy. Jsou směsicí nesobeckosti a sobeckosti, tak proč by nás mělo překvapit, když je nějaké incentivy popostrčí, aby udělali špatnou a sobeckou věc? Proč by nás měli dokázat oklamat svými principy a tvrzeními o jejich úplnému podřízení se veřejnému zájmu?

Své politiky nazýváme svými zástupci a oni často tvrdí, že za nás bojují. Ale když nad tím přemýšlíme, uvědomíme si, že naše zájmy jsou různé, a tak žádný politik nemůže bojovat za nás za všechny. Naše zájmy a touhy jsou nevyhnutelně protichůdné a politici se nutně musí rozhodnout mezi obecným zájmem a zájmem konkrétním. Který z nich vyhraje?

Odpověď záleží na omezeních, kterým politici čelí. Proto obecnou veřejnost uspokojí spíše politici v systému s rozumnými volbami a konkurenčním prostředím. Diktátoři mají větší prostor pro sledování vlastního zájmu na úkor ostatních lidí.

Ať tak nebo onak, je nevyhnutelnou realitou, že i politici omezení skutečnou či potenciální konkurencí mají stále manévrovací prostor pro sledování vlastního zájmu, jelikož voliči disponují pouze omezenými znalostmi. Voliči mohou být dezinformováni. Nebo mohou informace racionálně ignorovat. Pro voliče je nákladné se dobře informovat. To dává politikům, dokonce i v demokracii, šanci sledovat konkrétní zájmy na úkor zájmů obecných.

Pašeráci a baptisté

Tento manévrovací prostor pro politiky v demokracii vede ke zvláštním výsledkům. Umožňuje politikům, aby současně dělali dobrá a špatná rozhodnutí. Jak je to možné? Uvidíme dále. Ještě zvláštnější je to, že nedokonalá informovanost voličů dovoluje politikům dělat špatné věci, a pokud jim nevěnujeme blízkou pozornost, přesvědčí nás, že konají dobro.

Bruce Yandle ukazuje, co se stane, když se střetnou dobré úmysly s konkrétním zájmem, na příkladu pašeráků a baptistů.

Baptisté se radují, když městská rada zakáže prodej alkoholu v neděli – je špatné pít na svátek jejich Pána. Pašeráci se také radují. Zvýší se tím poptávka po jejich službách.

Baptisté dají politikům záminku pro něco, co chtějí pašeráci. Žádný politik by nikdy nepřiznal, že chce zakázat nedělní prodej alkoholu, aby obohatil pašeráky, kteří ho podporují v kampani. Politik vztáhne ruku k nebi a začne hovořit o morálce. Druhou rukou však sbírá příspěvky (či úplatky) na kampaň od pašeráků.

Yandle ukazuje, že prakticky každá dobře míněná regulace je doprovázena nějakými pašeráky – konkrétními zájmy na zisku z idealismu aktivistů a altruistů.

Kdyby byla Yandlova teorie skutečně platná, potom byste si asi řekli, že politika je vážně divná. Ale skutečnost je mnohem horší. Veřejnost si často vyžádá regulaci, aniž by lidé věnovali větší pozornost tomu, jak bude provedena. Proč bychom to také dělali? Musíme žít své vlastní životy. Jsme jednoduše příliš zaměstnaní. Ale pašeráci nejsou. Na tom, jak bude regulace provedena, závisí celé jejich živobytí. Ďábel je v detailu. Proto často existuje detail, kterým politici dělají službu pašerákům, nikoliv veřejnosti.

Robert Byrd, přítel pašeráků

V sedmdesátých letech byl na americkém středozápadě vypouštěn z továren oxid siřičitý, který vytvářel kyselé deště na severovýchodě. Vznikl tak hysterický požadavek na čistý vzduch – environmentalisté a obyčejní občané vyžadovali legislativní řešení. To by mělo jít snadno. Už víme, jak zajistit, aby bylo něčeho méně – je potřeba to učinit dražší. Takže nejsnazší cestou, jak vyřešit problém s oxidem siřičitým, bylo zdanit emise továren. To by továrnám dodalo incentiv k nalezení nejlevnější cesty, jak snížit emise. Časem by byly vynalezeny lepší a lepší technologie, protože by se firmy chtěly vyhnout nové dani.

Avšak Kongres nezavedl daň. Kongres zavedl technologii. Dodatky k Clean Air Act z roku 1977 vyžadovaly, aby všechny továrny nainstalovaly na své komíny filtry. Ty byly neskutečně drahé, jeden stál kolem 100 miliónů dolarů. Ale čistily vzduch. A také zvyšovaly zisk výrobcům filtrů. To byli naši pašeráci. Spojili se s environmentálními skupinami a lobovali za tento zákon. To by nebylo ani tak špatné. Možná jsou tyto filtry nejlepším řešením problém a i kdyby byla zavedena daň, jejich výrobci by vydělali.

Avšak naši skuteční pašeráci byly uhelné firmy ze západní Virginie. Kdyby byla zavedena daň na snížení emisí oxidu siřičitého, vznikl by tím incentiv k čištění ovzduší. Jeden ze způsobů, jak to udělat, je zmiňovaný filtr. Druhým způsobem je spalování čistšího uhlí. Čistší uhlí (s menším obsahem síry) se na západě nenachází. V západní Virginii se nachází horší uhlí (s větším obsahem síry). Senátor Byrd pochází ze západní Virginie. Zajistil, aby se věc řešila skrze filtry. Pro dobro přírody, pochopitelně. Jistojistě pro naše děti. A také pro své přátele z uhelného průmyslu. Máme čistší ovzduší, ale za mnohem větší cenu, než která byla nutná.

Pro naše děti

V nejhorších případech spojenectví pašeráků a baptistů se dobré úmysly pouze nepřekroutí, ale jsou úplně zmařeny.

V mnoha zemích vyhrožovali právníci tabákovým společnostem, že je poženou k soudu kvůli tomu, že přidělávají státu náklady, protože jejich výrobky ničí zdraví lidí. Tabákové firmy nakonec vytvořily právní strukturu nazývanou Velká dohoda (Master Settlement Agreement, 1998).  Tato anti-tabákovými aktivisty a obyčejnými daně platícími a o své zdraví dbajícími lidmi oslavovaná Velká dohoda zavedla velkou daň z tabákových výrobků, jejíž výnos měl pomáhat nemocným dětem. Všichni byli pyšní. Kdo by si přál něco jiného? Teda vyjma těch, kteří štěkali, že je to protiústavní a omezuje to svobodu. Vždyť výsledky jsou jasné – velké tabákové koncerny byly potrestány, bylo omezeno kouření a pomáhá se nemocným dětem.

Avšak takhle jednoduché to není. Ten příběh je delší. Kdo si toho ale všimnul? Kolik lidí, které zajímal problém s kouřením, se podívalo na to, jak ve skutečnosti daná dohoda funguje? Zdá se, že stačí povrchní pohled – trest tabákovým firmám, pomoc dětem. Avšak pašeráky nezajímá pouze povrchní pohled, ale i detaily. Tabákové firmy byly skutečně „potrestány“ vysokými daněmi. Ale přesunuly tuto daň na kuřáky ve formě vyšších cen. Vyšší ceny sice znamenají menší prodané množství, ale tabákové firmy nakonec vydělaly, důležité byly detaily zákona. Ten totiž téměř znemožnil vstup na trh generickým cigaretám a novým společnostem. To umožnilo tabákovým koncernům zvýšit ceny tam, kam by je normálně zvýšit nemohly, protože by fungovala konkurence.

Tabákové společnosti byly naši pašeráci. Z dohody měly zisk. Opět ale skutečnými pašeráky byli právníci, kteří pomáhali s případy, které vedly k Velké dohodě. Za své služby dostali 500 miliónů dolarů ročně. Je pravda, že museli tvrdě pracovat. Takový právník si vydělal 92 tisíc dolarů za hodinu práce. Za hodinu. To musí být práce, po které je opravdu velká poptávka. Jsem si jist, že si to zasloužili. Bylo to přeci pro děti, pamatujete?

Stejné šance pro naše děti

Jakmile se zákon točí kolem stejných šancí pro naše děti, můžete si být jistí, že jsou někde poblíž pašeráci. Pomoc dětem je tak populární, že to otevírá neuvěřitelné možnosti právě pro pašeráky. Jeden ze zákonů na pomoc dětem byl nazván „Čtení na prvním místě“ a za jednu miliardu dolarů pomáhal školám v chudých čtvrtích s výukou čtení. Kdo je pro? Přeci všichni!

Avšak jak bude takový program implementován? Podle Ministerstva školství „velice snadno, Čtení na prvním místě se zaměří na to, co již fungovalo, a poskytne metody k pomoci s výukou čtení.“

To zní skvěle. Program pro děti z chudých čtvrtí na základě ověřených metod. Ale pochopitelně to byl politický moloch. Ale zajímalo by mě, jestli ti nadšení podporovatelé tohoto programu vůbec alespoň tušili, jak by mělo být jejich vznešených cílů dosaženo.

Washington Post napsal:

„Ministerští úředníci a malé skupiny vlivných dodavatelů mají na své straně silné státy a místní samosprávy, aby prosadili několik neprověřených učebnic a učebních plánů bez jakéhokoliv akademického základu. Komerční zájmy kolem těchto učebnic a plánů zaplatily licenční poplatky a poplatky za konzultace klíčovým dodavatelům Čtení na prvním místě, kteří mimo jiné působili jako konzultanti jednotlivých států v otázce grantů a seděli v komisích, které tyto granty schvalovaly. Architekt Čtení na prvním místě a bývalý náměstek ministra školství Roderick R. Paige pracuje pro majitele jednoho z těchto plánů a je také vrchním sponzorem prezidenta Bushe.

Je zřejmé, že Čtení na prvním místě bylo obrovským zdrojem zisků pro výrobce učebnic a pro privilegované programy. Například společnost, která vyvinula Voyager Passport, byla oceněna na 5 miliónů dolarů v článku, který vyšel před zavedením Čtení na prvním místě. Randy Best, jehož sponzoring Republikánů z něj učinil Bushova miláčka, tuto firmu prodal za 380 miliónů dolarů. Peníze si rozdělil s Lyonem a Paigem.“

Dost depresivní, nemyslíte? Ale podívejme se na to pozitivně, sklenice je z půlky plná. Přestože se detaily zákonů v demokracii překrucují kvůli pašerákům k jejich vlastnímu užitku, celkový výsledek zákona obvykle záleží na tom, co si přeje veřejnost. Oproti výnosům zájmových skupin v diktaturách jde o zanedbatelné peníze. Diktátoři jsou schopni svým přátelům přeposlat mnohem větší peníze, rozdíl je v omezení díky volbám.

George Stigler vs. Ralph Nader

Měli bychom o politicích uvažovat realisticky. George Stigler má odlišnou teorii politiky než Ralph Nader. Nader tvrdí, že všechno špatné v politice je způsobeno tím, že volíme špatné lidi. Kdybychom tak zvolili lepší lidi, potom bychom měli lepší zákony. Stigler argumentuje, že nezáleží na tom, koho zvolíme. Jakmile se dostane do úřadu, incentivy se změní. Jsou přesvědčeni, že dělají dobrou věc, ať už si skutečně myslí, že ji dělají, nebo protože bylo nezbytné udělat špatnou věc, aby bylo možné dosáhnout vyšších cílů.

Protože jsem Stiglerovec, očekávám od svých politiků méně a jsem jen výjimečně zklamaný. I takoví politici, které nazýváme zásadovými, následují kalkul pašeráků a baptistů. Nezdolný obhájce svobodného obchodu Ronald Reagan zavedl „dobrovolné“ kvóty na japonská auta. Tak to prostě na světě chodí.

Ekonomický pohled na politiku, ideologie a politické strany je méně důležitý než incentivy, kterým politici čelí. Politické strany se v demokracii liší více tím, jak prezentují své činy, než činy samotnými. Republikáni hovoří o ekonomické svobodě a o nebezpečích velké vlády, zatímco vládu zvětšují. Demokrati hovoří o své oddanosti odborům a o nebezpečích svobodného obchodu, ale jen výjimečně zavedou cla či kvóty.

Hlavní lekcí pro obhájce zákonů a angažované občany je být opatrný v tom, co žádají. To, co je nejlepší pro veřejný zájem, obvykle nepřežije džungli legislativního procesu, jehož výsledek je nedokonalý.

Takže pokud slyšíte politiky mluvit o tom, jak moc je zajímají lidé, děti, životní prostředí nebo zdraví, držte si pevně své peněženky a sledujte, kde jsou ukrytí číhající pašeráci. Vždy tam nějací jsou.

Přeloženo z originálních textů Ten Key Ideas vlastněných společností Liberty Fund a dostupných veřejně na stránkách econlib.org.