Desocializace ve sjednoceném Německu I.

Mises.cz: 03. září 2014, Hans-Hermann Hoppe (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 0

[Přeložil Tomáš Macháček.]

Jakožto výsledek porážky hitlerovského Německa ve 2. světové válce žilo na značně zmenšeném německém území 10 milionů uprchlíků. Čtyřicet procent obyvatelstva bylo vybombardováno (např. populace Kolína nad Rýnem se snížila ze 750 000 na 32 000) a šedesát procent podvyživeno. [1]

Na území okupovaném západními spojenci byl nejprve ponechán systém zděděný od nacistického režimu – systém řízené válečné ekonomiky. Téměř veškeré spotřební zboží bylo na příděl, rozsáhlé cenové a mzdové kontroly zůstaly v platnosti a veškeré vývozy a dovozy byly přísně regulovány vojenskou správou. Černý trh a barter byly všudypřítomnými. Kvůli obecným maximálním povoleným cenám a expanzivní nabídce papírových Říšských marek nebylo žádné zboží k dispozici a peníze byly z velké části nepoužitelné. [2]

Ceny na černém trhu zažily vysoce inflační vývoj, a tak došlo k rozvoji náhradních měn jako káva, cigarety a máslo. Německý hospodářský výkon roku 1946 byl méně než třetinou výkonu z roku 1938. Znakem této doby byl chaos a zoufalství.

V odpověď na počátek Studené války mezi bývalými spojenci, obzvláště mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, změnily západní mocnosti v roce 1947 svou politiku vůči Německu.

Zatímco jejich předchozím cílem byla de-industrializace Německa – průmyslová produkce měla být zmražena na 50-55 procentech úrovně z roku 1938 – vedoucí k trvalému ožebračení německého obyvatelstva, nyní bylo rozhodnuto podpořit hospodářskou rekonstrukci západních okupovaných území, aby byla vybudována ekonomická mocenská základna pro novou strategii zadržování a vytlačování komunismu. [3]

Od roku 1948 až do roku 1952 obdržely tři západní zóny 1,5 miliardy dolarů jako součást Marshallova plánu. Mnohem důležitější bylo, že v květnu roku 1947 došlo ke sloučení britské a americké okupační zóny a hospodářská správa této sjednocené oblasti byla z větší části zpět v německých rukách a že 2. března 1948 byl Ludwig Erhard, bývalý hospodářský ministr Bavorska, ředitelem správy pro hospodářství spojené hospodářské oblasti. Erhard, jehož ekonomická filozofie byla silně ovlivněná neoliberální freiburskou školou Waltera Euckena a Franze Böhma, kteří byli na oplátku ovlivněni rakouskou školou Ludwiga von Misese [4], započal 20. června 1948 měnovou reformu a následně pěstoval politiku tvrdých peněz. Dokud zůstával monopol na vydávání bankovek v rukou spojenců – kteří uspořádali systém centrálního bankovnictví po vzoru Federálního rezervního systému Spojených států – nabídka peněz neustále drasticky expandovala (o více než 150 procent) s téměř okamžitými inflačními následky.

Avšak po říjnu 1948 byla zahájena nepřetržitě přísná monetární politika (ve skutečnosti byly zpočátku požadavky na minimální rezervy a diskontní sazba zvýšeny, zatímco daně se snižovaly), což západní Německo ustanovilo jako jednu z nejméně inflačních zemí světa a německou marku jako jednu z nejtvrdších měn (během třinácti let období 1948-1961 vzrostl index spotřebitelských cen o „pouhých“ 14 procent).

A ještě důležitější bylo, navzdory radám amerických a britských ekonomických expertů, kteří byli naprosto překvapeni a proti převažujícímu veřejnému mínění v Německu, že Ludwig Erhard zahájil dne 24. Června 1948, pouhé čtyři dny po měnové reformně, radikální – ačkoliv v žádném případě bezchybnou [5] – reformu ve prospěch volného trhu. V souladu s poučkami „nové“ keynesiánské ekonomie a postupy vládnoucí britské Labour Party, dávali zahraniční experti a německé veřejné mínění přednost politice makroekonomického řízení, socializovaných investic a sektoru znárodněných „základních“ odvětví. [6]

Místo toho zrušil Erhard jedním tahem téměř veškeré cenové a mzdové kontroly a umožnil téměř úplnou svobodu pohybu, obchodu a volby povolání, čímž radikálně rozšířil práva vlastníků soukromého majetku. [7]

O méně než rok později, 23. května 1949, byla založena Spolková republika Německo a rámec soziale Marktwirtschaft (sociálně-tržní hospodářství), vytvořený Ludwigem Erhardem, byl přijat jako západoněmecké ekonomické ustanovení. [8]

Vývoj německého území okupovaného Sověty nabral od počátku odlišný směr. [9]

V roce 1945, svým prvním příkazem, znárodnila sovětská vojenská správa všechny banky. V tom samém roce byla zabrána půda o více než 250 akrech (50 procent veškeré půdy užívané v zemědělství), a byl i zkonfiskován veškerý majetek skutečných i údajných nacistů a válečných zločinců. Když 7. listopadu 1949 – několik měsíců poté, co západní spojenci dovolili vznik západoněmecké vlády – vznikl se souhlasem Sovětského svazu nový východoněmecký stát (NDR). Sovětská praktika vyvlastňování ve velkém měřítku byla povýšena na ústavní princip: „Hospodářství Německé demokratické republiky je plánované socialistické hospodářství.“ [10] K roku 1960 bylo více než 90 procent zemědělské půdy v rukou socializovaných výrobních družstev. Roku 1950 bylo 60 procent veškerého objemu výroby vytvořeno v socializovaných firmách. Roku 1960 pocházelo více než 80 procent východoněmecké produkce ze socializované výroby a počátkem sedmdesátých let dosáhl rozsah socializovaného sektoru 95 procent (tedy pouhých 5 procent objemu produkce pocházelo ze státem povoleného soukromého podnikání). [11]

Navíc bylo východní Německo během Stalinovy éry (1945-1953) donuceno platit těžké reparace (45 procent výrobního vybavení z roku 1945 bylo rozebráno a zabaveno Sověty oproti 8 procentům na Západě). K usnadnění centrálního hospodářského plánování byl založen jednostupňový bankovní systém. Centrální banka se stala monopolním emitentem bankovek a centrální komerční bankou zároveň, s regionálními a místními bankami jako svými pobočkami (spíše než oddělení obou funkcí a ponechání komerční bankovní funkce v soukromých rukou jako v západním Německu a Spojených státech). Tři dny po západoněmecké měnové reformě (23. června 1948) byla zavedena nová východoněmecká měna – s původním směnným poměrem 1:1 vůči západoněmecké marce. Nicméně neustálá expanzívní monetární politika, kombinována s maximálními stanovenými cenami pro veškeré „základní“ spotřební zboží vedly rychle zpět k fenoménu „potlačené inflace“, tedy přebytku nabídky umrtvených peněz. Reakcí bylo provedení druhé měnové reformy v roce 1957. Oficiálně šlo směnit pouze 300 starých východoněmeckých marek na osobu, zbytek byl prohlášen za neplatný. Úspěch se nedostavil; přebytečná nabídka peněz znovu nabobtnala na odhadovaných 150 miliard marek (kolem 10 000 na osobu).

Nepřetržitá nabídka umrtvených peněz vstupovala na černý, soukromý trh, kde ceny drasticky rostly a východoněmecká měna nepřetržitě ztrácela na hodnotě vůči německé marce. Stále více vytlačovala německá marka východní marku jako prostředek směny na černém trhu („dobré peníze vytlačují špatné“) a brzy se stala východoněmeckou druhou měnou. Neoficiálními, ale „skutečnými“ penězi.

Od roku 1949, v době, kdy byl založen východoněmecký a západoněmecký stát, až do dramatických událostí roku 1989 byl proveden kontrolovaný sociální experiment. Homogenní populace se společnou historií, kulturou, charakterem, pracovní morálkou a především řečí byla předmětem dvou fundamentálně odlišných ekonomických ustanovení institucionálním pobídkovým strukturám.

(1) Ohledně detailů viz. Gustav Stolper, German Realities (New York: Reynal & Hitchcock,
1948); Frank Grube d Gerhard Richter, Die Schwarzmarktzeit: Deutschland
zwischen 1945 und 1948 (Hamburg, 1979); Theodor Eschenburg, Jahre der Besatzung
1945-1949 (Stuttgart,1983); Charles Kindleberger, The German Economy, 1945-1947:
Charles Kindleberger's Letters from the Field (Westport, Conn.: Meckler, 1989) s historickým úvodem od Giinthera Bischofa.
(2) Ohledně fenoménu potlačené inflace viz Wilhelm Röpke, Die Lehre von
der Wirtschaft (Bern, 1979), str. 142-45; idem, "Repressed Inflation," Kyklos  1 ,č. 3
(1947); pro čistě teoretické pojednání o tomto fenoménu viz Murray N. Rothbard,
Power and Market (Kansas City: Sheed Andrews & McMeel, 1977), str. 28-29.
(3) Ohledně Studené války a mezinárodních rozměrech vývoje Německa po Druhé světové válce viz. Paul Johnson, Modern Times (New York: Harper,& Row, 1983), kapitoly 13 a 17; Paul Kennedy, The Rise and Fall of the Great Powers (New York: Random House, 1987), kapitola 7.
(4) Ludwig Erhard, Wohlstand für Alle (Düsseldorf,1957; aktualizovaná edice 1990) idem, Deutsche Wirtschaftspolitik (Dusseldorf; 1967). Erhardův nejbližší přímý poradce byl  Alfred Müller-Armack, Wirtschaftslenkung und Marktwirtschaft (Hamburg; 1947). Nejvlivnější práce Waltera Euckena jsou Die Grundlagen der Nationalökonomie (Jena, 1940) a Grundsätze der Wirtschaftspolitik (Hamburk, 1959); k Franzi Bohmovi viz jeho Reden und Schriften, ed. E.S. Mestmäcker (Karlsruhe, 1960) a Privatrechtsgesellschaft und Marktwirtschaft," Ordo 17 (1966)., Ročenka Ordo je hlavním orgánem freiburské školy. Podobný vliv měly Wilhelm Ropke: Die Lehre uon der Wirtschaft (Bern, 1979), Die Gesellschaftskrisis der Gegenwart (Erlenbach-Zurich, 1948), Jenseits uon Angebot und Nachfrhge (Erlenbach-Zurich, 1957), a Alexander Riistow: Ortsbestimmung der Gegenwart, třísvazkový (Erlenbach- Ziirich: Eugen Rentsch, 1950, 1952 and 1957).Vliv Ludwiga von Misese byl hlavně skrze jeho Theory of Money and Credit, H. E. Batson, překlad  (1912; Londýn Jonathan Cape, 1934), Nation, State, and Economy, Leland B. Yeager, překlad  (1919; New York: New York University Press,. 1983), Socialism: An Economic and Sociological Analysis, J. Kahane, překlad  (1922; Indianapolis, Ind.: Liberty F h d , 1981), Liberalism, Ralph Raico, překlad (1927; Princeton, N.J.: D. Van Nostrand, 1962), a Human Action: A Treatise on Economics, třetí vydání (1949; Chicago: Henry Regnery, 1966). O vztahu mezi těmito a ostatními prameny volnotržního myšlení viz Friedrich A. Hayek, Studies in Philosophy, Politics and Economics (Chicago: University of Chicago Press, 1957), kapitola 13.
(5) Ohledně tohoto viz níže.
(6) Vedoucí američtí ekonomičtí poradci byli kupříkladu zastánci New Dealu a nepřátelé volného trhu Charles P. Kindleberger, John K. Galbraith, a Walt W. Rostow.
Ukazatelem německého veřejného mínění je fakt, že dokonce nově založení konzervativní  Křesťanská Demokratická Unie, ve svém Ahlenském programu z roku 1947, uvedla, že „kapitalistický ekonomický systém  nebyl spravedlivý vůči životně důležitým zájmům německého lidu ve státě a společnosti“ a proto požadovali rozsáhlou politiku socializace.
(7) Vysoký americký komisař, generál Lucius D. Clay reagoval na Erhardovy liberalizační plány takto: „Mí poradci mi tvrdí, že tomu velmi odporují.“ Erhard odpověděl: „Nic si z toho nedělejte, generále, ti moji mi říkají to samé.“
(8) Ohledně vývoje západoněmeckého ekonomického systému do poloviny šedesátých let viz celkem výbornou studii od Hanse-Joachima Arndta, West Germany: Politics of Non-Planning (Syracuse: Syracuse University Press, 1966).
(9) Pro srovnávací ekonomické analýzy východního a západního Německa viz H.Winckel, Die Wirtschaft im geteilten Deutschland 1945-1970 (Wiesbaden, 1974); Karl Thalheim,
Die wirtschaftliche Entwicklung der beiden Staaten in Deutschland (Opladen, 1978); E. Jesse, ed., BRD und DDR (Berlín, 1982);Hannelore Hamel, ed., Bundesrepublik
Deutschland-DDR: Die Wirtschaftssysteme (Mnichov, 1983);též: E. Windmoller a
T. Hopker, Leben in der DDR (Hamburk, 1976).
(10)Ústava Německé demokratické republiky, odstavec  9, oddíl 3.
(11) Je zajímavé, že rychlost východoněmecké socializace byla znatelně pomalejší, než ve všech ostatních Sověty povolených státech východní a střední Evropy, s výjimkou Polska, kde zemědělství zůstalo z větší částí v soukromých rukou. Viz Jürgen Hartmann, Politik und Gesellschaft in Osteuropa (Frankfurt/M., 1983), str. 169.