Desocializace ve sjednoceném Německu II.

Mises.cz: 10. září 2014, Hans-Hermann Hoppe (přidal Tomáš Macháček), komentářů: 9

Rozdíl ve výsledcích byl pozoruhodný. Přesto k tomuto zjištění nebyl žádný sociální experiment zapotřebí. Pochopitelně ne všechny empirické detaily, ale podstatný výsledek mohl být s jistotou předpověděn těmi, kdo jsou obeznámeni s principy ekonomické teorie a obzvláště s teoretickými ekonomickými analýzami vídeňské (rakouské) školy a hlavně Ludwiga von Misese. V jeho slavné Die Gemeinwirtschaft: Untersuchungen über den Sozialismus z roku 1922 [12], Mises nevyvratitelně demonstroval to, co východní Němci byli nuceni zjistit komplikovaným způsobem: že socialismus musí skončit katastrofou.

Bohatství může být vytvořeno, či navýšeno třemi a pouze třemi způsoby: uvědoměním si vzácnosti jistých přírodou daných věcí a jejich aktivní proměnou v něčí majetek před tím, než to udělal někdo jiný (homesteading), výrobou zboží za pomoci něčí práce a již dříve přivlastněných zdrojů, či získáním zboží skrze dobrovolný, smluvní transfer od předchozího přivlastnitele nebo výrobce. Skutky původního přivlastnění mění něco, co nikdo předtím nepovažoval za zdroj možného příjmu na aktivum přinášející příjem. Čin produkce je svou samotnou podstatou cílen na proměnu méně hodnotného aktiva v hodnotnější. A každá smluvní směna se týká směny a přesměrování specifických aktiv z rukou těch, kteří si cení svého majetku méně, než ti, kteří si jej cení více. Z tohoto plyne, že socialismus může vést pouze k chudobě. [13]

1) V socialismu je vlastnictví výrobních aktiv převedeno na kolektiv jednotlivců bez ohledu na dřívější (ne)činy každého člena ve vtahu k vlastněným aktivům. Ve skutečnosti tedy socialistické vlastnictví upřednostňuje ty, kteří se nepodíleli na původním přivlastnění (non-homesteaders), na výrobě (non-producers) či nejsou smluvní stranou (non-contractor) a znevýhodňuje přivlastnitele, výrobce a podnikatele. Tudíž bude existovat méně původního přivlastňování přírodních zdrojů, jejichž vzácnost si lidé uvědomují. Budou se méně produkovat nové a méně udržovat staré faktory produkce a bude méně uzavřených smluv. Všechny tyto činnosti zahrnují náklady. V režimu kolektivního vlastnictví jsou náklady jejich provádění zvýšeny a náklady jejich neprovádění sníženy.

2) Jelikož výrobní prostředky nemohou být za socialismu prodávány, neexistují tržní ceny pro výrobní faktory. 

Bez cen jako takových je nákladové účetnictví nemožné. Vstupy nemohou být porovnány s výstupy a je nemožné rozhodnout, zda jejich užití pro daný účel stálo za to nebo zda vedlo k promrhání vzácných zdrojů na projekty relativně malé či žádné důležitosti pro spotřebitele. Tím, že není socialistickému správci kapitálových statků dovoleno přijímat jakékoliv nabídky od soukromých osob, nemůže onen vědět o svých ušlých příležitostech. Z toho důvodu musí následovat permanentní misalokace produktivních faktorů.

3) Dokonce i s ohledem na nějakou počáteční alokaci, vzhledem k tomu, že jsou vstupní faktory a vytvořený výkon vlastněny kolektivně, je podnět ke zvýšení kvality a/nebo množství výkonu každého jednotlivého výrobce systematicky zmenšován, a podobně je snížen jeho zájem o využití vstupních faktorů, tak aby se vyhnul jejich nedostatečnému či nadměrnému využití. Na druhé straně, se zisky a ztrátami na kapitálovém a prodejním účtu socialistické firmy, které jsou socializovány, namísto toho aby byly připsány jednotlivým specifickým výrobcům, bude náchylnost k lenosti a nedbalosti každého člověka systematicky podporována. Proto bude vyráběno zboží podřadné kvality a/nebo jeho špatné množství a proto musí následovat neustálé spotřebovávání kapitálu.

4) Osoba, která vlastní nějaký prostředek, může v režimu soukromého vlastnictví rozhodovat nezávisle na ostatních, jak s ním naloží. Pokud chce rozšířit své bohatství a/nebo navýšit svůj společenský status, může tak učinit pouze uspokojením nejnaléhavějších potřeb dobrovolných spotřebitelů užitím svého majetku. U kolektivně vlastněných výrobních faktorů je zapotřebí kolektivní rozhodování. Každé rozhodnutí o tom co, jak a pro koho vyrábět, kolik zaplatit či kolik si účtovat, koho povýšit a koho degradovat se stává politickou záležitostí. Jakýkoliv nesouhlas musí být vyřízen vynucením vůle jednoho vůči názoru druhého, což neustále vytváří vítěze a poražené. Tím pádem, pokud chce někdo za socialismu vystoupat po společenských příčkách, musí se uchýlit ke svým politickým vlohám. Není to schopnost vytvářet, pracovat a reagovat na potřeby spotřebitelů, co zajišťuje úspěch. Jsou to spíše prostředky přesvědčování, demagogie a intriky skrze sliby, úplatky a hrozby, jimiž jedinec stoupá na vrchol. Netřeba dodávat, že tato politizace společnosti, implicitní v jakémkoliv systému kolektivního vlastnictví, přispívá ještě více k ochuzování.

Německý experiment nám poskytuje smutnou ukázku platnosti ekonomické teorie. Erhardovy volnotržní reformy rychle vytvořily to, co se stalo známé jako západoněmecký Wirtschaftswunder (hospodářský zázrak). 

Po krátkém – a nepřekvapujícím – růstu nezaměstnanosti, vrcholícím na 8 procentech v roce 1950, začala nezaměstnanost nepřetržitě klesat. Roku 1962, na vrcholu Erhardovy éry, klesla míra nezaměstnanosti na 0.2 procenta, a množství zaměstnaných osob narostlo o nějakých 8 milionů (množství zaměstnaných tak převýšilo 60 procent populace). Celková suma mezd se v období let 1948-1960 ztrojnásobila a mzdové sazby se ve stálém vyjádření zdvojnásobily. V tom samém období se celková průmyslová produkce zečtyřnásobila, HNP na osobu se ztrojnásobilo a západoněmecká úroveň hospodářského růstu dalece překročila úrovně západoevropských národů a Spojených států. Počátkem šedesátých let se západní Němci řadili mezi nejvíce prosperující národy světa a západní Německo patřilo mezi přední průmyslové země s celosvětově rostoucí poptávkou po výrobcích „Made in West Germany“ (v roce 1960 tvořil západoněmecký vývoz 10 procent světových vývozů, téměř dvojnásobek světového tržního podílu z roku 1937). [14]

Jak se dalo očekávat, hospodářský vývoj východního Německa nabral opačný směr. Po čtyřiceti letech západoněmeckého soziale Marktwirtschaft versus východoněmecký socialismus, vstupuje návštěvník ze Západu do zcela odlišného a zchudlého světa.

Život zde je charakterizován neustálými nedostatky všech druhů spotřebního zboží (od masa po bydlení), nekonečným nesouladem komplementárních výrobních faktorů, podřadnou, chatrnou kvalitou téměř všeho, co se vyrábí, a rozšířeným černým trhem, usilujícím o zmírnění toho nepořádku, stvořeným oficiálním hospodářstvím. Ukazatele misalokace a spotřeby kapitálu jsou všudypřítomné. Nedostatečně udržovaný, rozpadající se, neopravený a rezivějící majetek je běžnou záležitostí a vandalismus výrobních faktorů, strojů a budov je hojně rozšířený. V oficiálním hospodářství se to hemží nedbalostí, leností, beznadějí, cynismem a čirou neschopností. Skrytá nezaměstnanost je hojně rozšířená. Škody na životním prostředí dosáhly na mnoha místech katastrofických rozměrů (socializace negativních externalit). Ekonomická negramotnost je v populaci velmi častá. Na světovém vývozním trhu je východní Německo na úrovni země z třetího světa, která nemůže prodat cokoliv s výjimkou surovin, polotovarů či základního spotřebního zboží. V polovině padesátých let už východoněmecká spotřeba na osobu zaostávala za západoněmeckou odhadem o 40 procent. Koncem osmdesátých let tvořila průměrná východoněmecká mzda méně než polovinu té západoněmecké při směnném měnovém poměru 1:1. 

A méně než desetinu, pokud použijeme reálnější poměr marek na černém trhu. Nominálně je východoněmecká mzda o něco málo nižší – a v reálném poměru více než pětkrát nižší – než typická podpora v nezaměstnanosti v západním Německu. Nominálně byly starobní penze ve východním Německu třikrát – a v reálném poměru patnáctkrát – nižší než v západním Německu a východoněmecké sociální dávky byly téměř o polovinu – a v reálu sedmkrát – nižší než ty vyplácené na západě.

Avšak nejvíce nám odhalí statistika „volby nohama“: Všechny socialistické země východní Evropy souží emigrační problém lidí toužících odejít na více prosperující Západ, a všechny tyto země musely postupně zavést přísnější hraniční kontroly, aby zabránily tomuto odlivu. Avšak německý případ je nejpozoruhodnější. S neexistujícím jazykovými překážkami (tradičně nejzávažnější přirozenou překážkou pro emigranty) a západním Německem automaticky udělujícím občanství přistěhovalcům z východního Německa se rozdíl v životních standardech těchto dvou zemí prokázal od svého počátku tak velký, že východní Německo čelí od svého vzniku masivní vlně vystěhovalectví. Po průmyslových revoltách z roku 1953 a jejich potlačení okupujícími sovětskými vojsky dosáhla emigrace takových proporcí, – více než 3.5 milionu jednotlivců opustilo Východ a toto číslo se zvyšovalo o více než tisíc osob denně - že 13. srpna 1961 musel socialistický režim ve východním Německu v zoufalosti uzavřít své hranice na Západ.

Aby udržel svou populaci uvnitř, vystavěl systém uzavření, jaký svět ještě neviděl. Systém zdí, ostnatého drátu, elektrických plotů, minových polí, zařízení s automatickou střelbou a strážních věží o délce téměř 900 mil byl vystavěn s jediným účelem – zabránění východním Němcům v útěku ze socialismu. Mezi lety 1961-1989 byl tedy tento problém vyřešen. Avšak počátkem léta 1989, když socialistické Maďarsko začalo otevírat své hranice do Rakouska, a ještě více po odstranění východoněmecké zdi v listopadu 1989, se vlna východoněmecké emigrace okamžitě obnovila. Od té doby se každý den více než 2 000 východních Němců denně sbalilo a nechalo socialismus za zády. [15]

[12] První anglický překlad se objevil v roce 1936 pod názvem Socialism: An 

Economic and Sociological Analysis. Nejnovější edice vydal v roce 1981 Liberty Fund. Viz také Mises Human Action, kapitoly 25 a 26, ve kterých poskytuje definitivní odpověď kritice jeho dřívějšího díla. [13] Viz též Hans-Hermann Hoppe, A Theory of Socialism and Capitalism: Economics, Politics, and Ethics (Boston: Kluwer Academic Publishers, 1989); idem, 'Why Socialism Must Fail," v Llewellyn H. Rockwell, ed., The Free Market Reader (Burlingame, Calif.: Ludwig von Mises Institute, 1988). 

[14] Viz Ludwig Erhard, Wohlstand für Alle.

[15] Je zajímavé povšimnout si jak americké učebnice komparativních hospodářských systému pojednávají o případu východního versus západního Německa. Kromě ignorování migračních statistik a absolutního přehlížení, či alespoň letmého zmínění „Zdi“, spoléhají téměř výhradně na oficiální vládní statistiky. Vzhledem k tomuto dospívají k závěrům, které lze nazvat jedině jako perverzní. V nejlepším případě ilustrují, že ekonomické statistiky mají velmi málo co do činění s realitou vnímanou jednajícími jednotlivci. Nejskandálnějším příkladem je Andrew Zimbalist, Howard J. Sherman a S. Brown, Comparing Economic Systems (New York: Harcourt Brace Jovanovich, 1989). Po zmínce o tom jak bylo východní Německo od počátku relativně znevýhodněno placením těžkých reparací a masivními populačními ztrátami (ale proč ztrácelo své obyvatelstvo?) píší: „Během padesátých let rostlo hospodářství západního Německa mírou blízkou 7 procentům zatímco – navzdory počátečním znevýhodněním – míra růstu východoněmeckého hospodářství byla okolo 6.5 procenta. HNP na osobu v západním Německu rostlo mezi lety 1960 až 1979 o 3.5 procenta a východní Německo o 4.7 procenta. Reálné HNP vzrostlo v SRN roku 1980 o 1.8 procenta a v roce 1981 pokleslo o 0.3 procenta; v NDR vzrostl reálný národní příjem o 4.2 procenta v roce 1980 a o 4.5 procenta v roce 1981. Tudíž, dle odhadů CIA…východoněmecký příjem na hlavu vzrostl na 87.6 procent západoněmeckého. Rozdíl se nadále srovnával v roce 1982 a v první polovině roku 1983. Závěr se jeví jako nezpochybnitelný. Po celé poválečné období zažívala NDR prudší růst než SRN“ (str. 468). Dále, ve východním Německu „existuje silnější dynamická efektivnost…v západním Německu byl roční průměrný nárůst faktorové produktivity 3 procenta a ve východním to bylo 3.4 procenta.“ Mimoto, „NDR mělo větší ekonomickou stabilitu (tj. absence nadměrné inflace a nezaměstnanosti) během poválečného období“ (str. 469).  Navíc, zatímco „kvalita životního prostředí je vyšší v SRN, východní Německo má méně než poloviční příjmovou nerovnost a ve všech oblastech života dosáhly (východoněmecké) ženy mnohem vyššího stupně rovnosti s muži než jejich protějšky v západním Německu“ (str. 470).

Po přečtení tohoto se jeden musí nepochybně divit, proč se lidé nestěhovali ze západu na východ a proč příběh o hospodářském úspěchu, jako je ten východoněmecký, skončil jeho naprostým kolapsem! Ale autoři na toto mají odpověď: „Konečně, ačkoliv jsme se zabývali pouze hospodářským výkonem, lze jen obtížně přehlížet vhodnější demokratický politický systém v západním Německu“ (str. 470). Ne o mnoho lepší je analýza od P. R. Gregoryho a G. C. Stuarta, Comparative Economic Systems (Boston: Houghton Mifflin, 1985), str. 402-414. Převážně nemístná je též dřívější studie od Wolfganga F. Stolpera, The Structure of the East German Economy (Cambridge: Harvard University Press, 1960).